Tadao Ando : Agónie utkvělé myšlenky - potíž s vytrvalostí

Architektura se od všech ostatních umění liší svou funkčností. Její funkcí nemám na mysli to, jak dobře či s obtížemi se v domě bydlí. Otázka spíše stojí tak, zda má člověk v budově místo. Nevadí, jde-li o skutečně realizované dílo, o projekt, či pouhý návrh, ve kterých architekt pouští svou fantazii z otěží. Architektura bez vztahu k lidem nemůže existovat. Program, ze kterého architektura vyrůstá a interpretace tohoto programu jsou pro architekturu nezbytné.
Když se zabývám architekturou je to pro mne stejné, jako když přemýšlím. To však neznamená, že ve vztahu k projektu rozvíjím nějakou svébytnou logiku. V mé povaze spíše je, že se snažím odhalit podstatu věci. Vždy se vracím k výchozímu bodu. Myšlení v mém případě je procesem, který se zhmotňuje v podobě kreseb. Daný program se ve mně může potulovat křivolakými cestičkami a procházet podstatnými změnami. Neobětuji svobodu myšlení, jen abych přesně splnil nějaké požadavky. Historická perspektiva projektu, porozumění přírodě, klimatu, etnickým tradicím, pochopení doby a vize budoucnosti a ovšem nejvíce ze všeho vůle uchopit toto vše v souvislosti s daným problémem - když cokoliv z těchto věcí chybí, oslabuje to architektonické dílo a přesto nic z nich by na konečné podobě díla nemělo být patrné. Toto vše musím do sebe vstřebat tak, aby každá črta tužky vyjadřovala mou vůli. Chci, aby všechny tyto věci sublimovaly do prostoru, který tvořím.
V nedávné době jsem měl díky projektům v Benátkách, Basileji a Chicagu opět příležitost znovu navštívit budovy, které na mne vždy působily podnětně a osvěžujícím dojmem. V roce 1967 prakticky v Japonsku neexistovaly žádné mrakodrapy a vertikální struktury z oceli a skla v Chicagu mne tehdy podivně fascinovaly. Když jsem však toto město navštívil poprvé, cítil jsem zklamání. Mrakodrapy neměly onu sílu nebo napětí, které jsem od moderní architektury očekával. Důraz byl položen jen na praktičnost a racionálnost a krásy v nich bylo jen co by se za nehet vešlo. Byly oslavou produkce průmyslové společnosti a nebyl z nich patrný ani záblesk individuality jejich tvůrců. Z ničeho se nedalo vyčíst, co si tito lidé mysleli nebo co cítili.
Co však způsobilo, že cesta nebyla úplnou ztrátou, byly byty na Lake Shore Drive, vytvořené Miesem van der Rohem. Ačkoliv byly postaveny z oceli a skla stejně jako další v okolí, mohl jsem v nich vycítit otisk jedince, samotného Miese. Rovněž jsem ho poznal i ve Farnsworth House. Vzhled byl perfektní. Samozřejmě, že materiály - ocel, sklo, předpjatý beton a travertin na podlahách - byly zručně skloubeny tak, aby se dobře ukázaly jejich kvality a rovněž čistě provedené detaily byly na nejvyšší úrovni, tehdy v USA dostupné. Avšak tomu, kdo je obeznámen s architekturou, nahánělo strach množství úsilí, které Mies vynaložil k dosažení svého pojetí prostoru, navzdory (nebo raději právě v důsledku) dekorativnosti budovy. Do přísné skladebnosti geometrie, zamýšlené jako prostředek vytvoření modelu prostoru bylo investováno mnoho dovednosti a úsilí.
Při snaze o dosažení svého ideálu architektury Mies usiloval o stupeň preciznosti, zdánlivě v architektuře nedosažitelný a jeho úsilí vykrystalizovalo do estetiky. Tato estetika však byla tak pronikavá až byla úděsná - skrývala jistý druh násilí. Je těžké věřit, že tato budova by mohla být zamýšlena ke skutečnému bydlení. Silný design vděčí za svou existenci velkému pochopení klienta, je však také výsledkem bolestné intelektuální pouti Miese van der Roha, na které důkladně promyslel problémy architektury z oceli a skla a došel k radikálním řešením.
Další budovou, kterou jsem nedávno znovu navštívil, je Ronchampská kaple, přestože jsem ji viděl od prvé návštěvy v roce 1965 mnohokrát. Tato plastická stavba, mající formy drsného betonu, se datuje z posledních let Le Corbusierova života. Uvnitř kaple je návštěvník zasažen přízračnými světly, vstupujícími skrze okna různých velikostí, vyloženými barevnými skly. Tato kaple, nepodobná raným pracem Le Corbusiera, podřízeným rozumu a racionálnímu výrazu, se zdá jako vytvořena přímo a intuitivně a téměř podána jako malba. Její brutální fyzická síla se nezmenšuje a trvale šokuje.
Jak mohl Le Corbusier, vždy věrný moderní architektuře, vytvořit takovou budovu? Jedním činitelem mohlo být nahromadění myšlenek, které mu vnutila druhá světová válka. Myšlení byla jediná dostupná věc pro architekty, protože se nemohlo nic stavět. Věřím, že se v nich pohroužil do sebe sama a dosáhl tak hlubokou úroveň chápání, že byl nakonec schopen překročit rozumnost a vytvořit tuto kapli s téměř intuitivní rychlostí a energií.
Akt tvorby může být zdrojem radosti a přinášet pocit úspěchu, uspokojení a potěšení, jenže dosáhnout tohoto bodu vyžaduje projít intelektuální cestu, kdy se myšlenky hromadí, plnou trýzně. Práce pak vzniká z jemné rovnováhy, kdy je trýzeň vyrovnávána radostí z osvobozujícího uvolnění. Myšlenky tvůrce však často nejsou slučitelné s atributy architektury - tedy jejím ekonomickým, společenských a funkčním charakterem nebo idejemi zákazníka či stavitele. Architektura jako forma výrazu může uspět, když je snaha z obou stran tyto rozdíly překlenout.