Tadao Ando : Tváří tvář krizi architektury

Univerzálnost je dnes celosvětovým jevem. Rozšiřování a rozvoj civilizace byl nepochybně umožněn tím, že zvláštní se stalo univerzálním, avšak univerzálnost (všeobecnost) je také jen jiným výrazem pro obecnost a standardnost. Pro civilizaci jsou výhodné, jenže pro kulturu právě naopak. Kultura vzniká v opozici ke generalizaci a standardizaci. A proto rozvoj univerzálnosti ohrožuje kulturu a může ji dokonce přivést do stavu krize.
Věřím, že architektura není součástí civilizace, ale kultury. Architektura vzniká a vyrůstá jen na pozadí historie, tradice klimatu a jiných přírodních činitelů. Univerzálnost tyto základy ohrožuje. Za podporou univerzálnosti se skrývá představa, že funkčnost se rovná ekonomické racionálnosti. Princip ekonomické racionálnosti likviduje bohaté, kulturní aspekty architektury. Po celém světě se staví podobné budovy a tím, že města ztrácejí svou individuálnost, stávají se neblaze monotónními.
Dnes je striktní funkcionalizmus v architektuře zpochybňován a různá hnutí a komplikují situaci v jeho výrazu. Jedno z výrazných hnutí, postmodernizmus, vidí jen jednu stránku Modernizmu - který je, konec konců, nejdůležitějším odkazem architektonické kultury 20. století - a trucovitě ji odmítá. Nemá žádný smysl zavádět ornamenty jen proto, že Modernizmus je odmítl. Jestliže má Modernizmus antihumánní aspekty, pak musí být vtěleny do kořenů jeho přístupu k architektuře a ne jen ve formách moderní architektury. Podle mého názoru je postmodernizmus jen staré víno v nových lahvích s přidanou nostalgickou ornamentálností. Nevěřím, že nabízí základní řešení. Na druhé straně však uznávám, že nejlepší architekti postmoderny neúnavně bojují proti trendu univerzálnosti.
Univerzálnost nepřipouští individualitu. Lidé s jejich různými emocemi a vůlemi jsou hozeni do jednoho pytle, označeni jako "masy" a zbaveni svého individuálního charakteru. Jsou zredukováni na jednotky, jež se snadněji analyzují a snadněji se s nimi manipuluje. Tvorba architektury je zvláště individuální práce, jenže dnešní trend je oddělit produkci od jednotlivců a přenechat dělání věcí organizacím. Sny a prožitky jednotlivců, které byly kdysi v architektuře tak důležitým prvkem, jsou nahrazeny průměrností a zdravým rozumem. Průměrné budovy vyrůstají ve městech po celém světě.
Jsem přesvědčen, ať to zní anachronicky, že je důležité položit si základní otázku: "Co je architektura?" Vytváření architektury jistě musí být kritickým postojem k problémům dneška. Musí být vzdorem vůči existujícím podmínkám. A jen tehdy, když se člověk přímo postaví k problémům dneška, může se začít skutečně zabývat architekturou.
Architektura má jistá společenská, ekonomická, právní a politická omezení. Zejména v dnešním Japonsku je nemožné uvažovat o architektuře izolovaně od výstavby jako ekonomické aktivity. Na druhé straně je však pravda, že architektura nespočívá jen ve vyrovnávání se s vnějšími podmínkami. Věřím v autonomii myšlenek v architektuře. Architektura, jako soubor autonomních idejí nemá ve skutečnosti s vnějšími omezeními nic společného. V dnešní době architekti dávno o architektuře vážně nepřemýšlejí a jsou jednoduše drženi v tempu řešení každodenních problémů, berou architekturu jen jako ekonomickou činnost, řeší problémy vnějšího prostředí. Organizace lidské společnosti neponechává architektům žádný čas k objevování architektury - v nejlepším případě mohou dělat "architekturu bez chyb". Tak vzniká jen nevýznačná architektura.
Věřím, že architektura se musí opět individualizovat, mají-li být standardizované a monotónní městské prostory (cityscape) proměněny v místa, kde prožíváme objevování a překvapení. V architektuře musíme dát opět volnost rozmachu imaginace, skutečně se rodící jen v mysli jednotlivce.