Tadao Ando : Shintai a prostor

Architektura je umění, které vyjadřuje svět pomocí geometrie. Svět však není vyjadřován jako isotropický, homogenní prostor. Je artikulován (členěn, jasně chápán a vyjadřován) ne abstraktně nebo homogenně, ale jako konkrétní prostory (topoi), z nichž každý má vztah k totalitě historie, kultury, klimatu, topografii a městu. "Místo" není absolutní prostor Newtonovy fyziky, univerzální prostor, ale prostor významově orientovaný a o různé hustotě - tyto vlastnosti vznikají ze vztahu prostoru k tomu, co nazývám "shintai". (Shintai je obvykle překládáno jako "tělo", avšak v mém užití ponechávám záměrně nejasný rozdíl mezi myslí a tělem. Tímto výrazem mám na mysli jednotu ducha a hmotného těla. Výraz uznává jak svět, tak současně i "já".)
Člověk artikuluje svět skrze své tělo. Protože má asymetrickou fyzickou strukturu s vrškem a spodkem, levou a pravou stranou, směr vpřed a vzad, tak i artikulovaný svět se přirozeně stává heterogenním místem. Svět vyjadřovaný architekturou je ve skutečnosti světem, artikulovaným prací lidské mysli.
Člověk není dualistickou bytostí, uvnitř které tělo a duch jsou navzájem odlišné, ale živá, tělesná bytost, ve světě aktivní. "Zde a nyní", kde se jedinec nachází, tvoří jeho východisko a v důsledku toho vzniká i představa směru, "tam". Pomocí vnímání vzdálenosti mezi obojím nebo ještě lépe prožíváním této vzdálenosti, okolní prostor se jeví jako něco, obdařené různými významy a hodnotami. Svět, který je přístupný lidským smyslům a stav těla člověka jsou tímto způsobem navzájem závislé. Svět artikulovaný tělem je čilý, životný prostor.
Tělo artikuluje svět. Současně však je tělo artikulováno světem. Když "já" vnímám beton jako něco chladného a tvrdého, "já" rozpoznávám tělo jako něco teplého a měkkého. Tímto způsobem se tělo ve svých dynamických vztazích se světem stává "shintai". Je to pouze "shintai" v tomto smyslu, které staví architekturu nebo rozumí architektuře. "Shintai" je vnímající a vědomá bytost, která reaguje na svět. Když člověk stojí na prázdném místě, může někdy slyšet hlas země, volající po budově. Stará antropomorfická idea "genia loci" je vlastně uznáním tohoto jevu. Vtip je v tom, že tomu, co tento hlas říká, je srozumitelné jen "shintai". ("Srozumitelností" zajisté nemyslím jen srozumitelnost prostřednictvím myšlení. Architektura musí také chápat pomocí smyslů, vlastních "shintai".)
Abychom vnímaly objekt v celé jeho rozmanitosti, vzdálenost mezi "já" a objektem se musí nějakým způsobem měnit. Tato změna se děje pomocí pohybu "shintai". Zážitek prostoru (speciality) je výsledkem, ne jen jediného, absolutního směru pohledu, ale mnoha směrů pohledu z množství různých stanovisek, zaujímaných při pohybech "shuntai". Nejen pohyby "shintai", ale i změny v přírodě, jako jsou světlo, vítr nebo déšť mohou měnit (fenomenální, na rozdíl od fyzické) vzdálenosti mezi "já" a objektem. Formováním přírody a lidského pohybu do jednoduchých geometrických tvarů jsem se pokoušel vytvářet komplexní prostory. To, co bylo samo pro sebe dostačující a v klidu jsem transformoval přidáním přírodních pohybů nebo pohybů lidí do dynamiky a různorodosti jako nadřazenou rovinu pro oči toulajícího se pozorovatele. Řád uvnitř "shintai" se rekonstruuje díky rozpoznávání rozdílů mezi celkovou představou této nadřazené roviny, vepsanou do "shintai" a tím, co chápeme díky vnímání. Co mne zajímá je právě způsob, jakým se každý člověk vztahuje k architektuře.
Problém moderní architektury spočívá a abstraktním a homogenním charakteru prostorů. Takové prostory a "shintai" se prostě k sobě nehodí. Architektura má řád díky abstraktní geometrii a tím získává autonomní existenci. Avšak tento řád je něco zásadně jiného, než běžný, každodenní řád. Architektura, i když je materiálně vyjádřena, je médiem, které může také zohledňovat činitele, kteří nemají hmatatelnou podobu - jako jsou klima a historie - ty dávají formám architektury jejich řád.
Dnešní svět architektů bere v potaz funkcionalistický přístup a různé svářící se přístupy k architektuře celou věc ještě více komplikují. Výrazný mezi těmito přístupy je postmodernizmus, který se rozhodl interpretovat Modernizmus, největší odkaz architektů 20.století, jen z jednoho zorného úhlu a tvrdohlavě jej odmítá. Nic však nezískáme tím, jestliže začneme požívat ornamentů jen proto, že je Modernizmus odmítal. Pokud má Modernizmus v sobě něco nehumánního, pak to spočívá v jeho základních idejích o architektuře a ne ve formách jeho architektury. Problém je třeba řešit expresivním charakterem architektury a řešení dále spočívá v jedinci, který ji vnímá. Současně je třeba uspokojit potřebu racionality a funkčnosti. Jsou potlačovány výlučně národní charakter a citlivost každého jedince a vše se stává homogenní. Kulturní činitelé, kteří vůbec činí architekturu možnou, jako jsou historie a tradice a dokonce i přírodní podmínky, to vše se převrací v abstrakce a jednoduchost (tj. uniformita) a průměrnost jsou vedlejšími produkty snahy po ekonomické racionálnosti a jsou dominantními kvalitami naší doby. Nezajímá mne zajímavost tvarů a forem, ale jejich prostorové řešení. Snažím se prostřednictvím jednoduchých geometrických forem vytvářet různorodost záměrů a emocí a zahrnout i nehmatatelné činitele. Mým konečným cílem není výraz, ale vytváření symbolických prostorů, založených na hmotném a podstatném.
Zabýval jsem se v minulosti architekturou jako někdo, jehož vnímavost byla tvarována svébytnou kulturou a dějinami a doufám, že takovým člověkem při svých snahách v této oblasti zůstanu i v budoucnu. Doufám, že budu i nadále bránit expanzi homogenizace ve světě. Jak to dělat, mi určitě napoví "shintai".