Tadao Ando : Zásahy do okolností

Při letmém pohledu moje architektura může vypadat jako abstraktní prostor, zbavený všeho lidského, funkce a jiných aspektů každodenního života. Je tomu tak proto, že prostory v mé práci jsou obnaženy. Nesnažím se produkovat prostorové abstrakce, ale prostorové prototypy. Mé prostory jsou emocionálními výrazy různých lidí spíše než intelektuální operací. Chci vytvářet prototypy, protože chci, aby má práce naváděla k dlouhodobějšímu, pozvolna se vyvíjejícímu zkoumání. Tímto přístupem si ten, kdo staví budovy, sám pro sebe ospravedlňuje svůj život. K uživatelům prostorů přistupuji jako prostředník, napomáhající jejich dialogu s architekturou - mé prostory překračují teorii a dovolávají se nejhlubších rovin duše. Jinými slovy, má architektura se dotýká fundamentálních aspektů lidstva.
Může být pravda, jak říká Gaston Bachelard, že celá architektura je v podstatě poetická struktura a že fundamentální struktura prostorů nemůže mít fyzickou podobu. Protože však okolnosti prostředí, ve kterém pracujeme, jsou absurdní a protože jen matně rozumíme své vlastní existenci, doufáme, že architektuře vtiskneme konkrétní výraz a tím se dotkneme nejhlubších aspektů lidské přirozenosti.
Mé práce jsou charakteristické dvěma vlastnostmi: používám omezenou škálu materiálů a jejich texturu ponechávám viditelnou a dále neurčitě vyjádřenou funkci prostoru. Věřím, že mě tyto vlastnosti umožňují vytvářet efektivní prostorové prototypy. Silně vyjádřené nuance jednoduchých materiálů a jejich textur zdůrazňují jednoduchost prostorové kompozice a tak provokují citlivost k dialogu s přírodními prvky jako jsou světlo a vítr. Ve všech mých pracech má světlo rozhodující význam pro vytváření prostoru.
Nedostatek jasného vyjádření funkce nevzniká s vazbou na exteriér, protože prostory jsou téměř vždy úplně uzavřeny. Důvod, pro který jsem přijal tuto metodu se vždy vztahuje k touze inspirovat průhledy do minulých událostí uvnitř jedince, které odpovídají prostorům, které si jedinec nese v sobě. Z tohoto důvodu zdůrazňuji neurčitost prvků vztahujících se k lidskému citu a prázdné mezery mezi funkčně definovanými plochami. Tento prostorový prototyp nazývám emočně fundamentální prostor. Jakmile jej vytvořím, následuji tento postup a prostor tříbím do podoby symbolického prostoru. Nedržím se tohoto postupu jen samoúčelně, abych vytvářel prostory. Snažím se totiž o architekturu, která symbolizuje a zahrnuje místa, kde se odehrává moderní život. Doufám, že tím vytvářím společenský význam a sdílení pocitů uživatelů prostorů na fundamentální úrovni - to, že architektonická díla získávají společenský význam neznamená, že se architektura zúčastní společenských hnutí ani to, že se vztahuje k obecnému chápání architektury. Architektura je jednorázová. Architekt může vytvářet společenské vztahy jen prostřednictvím architektury. Jinými slovy, jediný způsob, kterým může architekt potvrdit svou vlastní nezávislost je prostřednictvím řady zásahů do dané situace.
Bez ohledu na to jak je prostor sám o sobě dramatický, věřím, že nesmí být vytržen z denního života jeho uživatelů. Příklady způsobu, jakým uvažuji o propojení emocionálního prostoru a symbolického prostoru pro každodenní život zahrnují např. průchod městského domu v kjótském stylu a přízemní vstup tradičního japonského zemědělského obydlí. I když je tlumeně osvětlený průchod jako prostor překrásný, slouží také jako spojnice mezi obydlím v zadní části a obchodu v průčelní domu. Přízemní prostor zemědělského obydlí je současně symbolická i funkční, protože je o prostor kde se vaří a provádějí práce související s farmařením v noci, když denní práce na polích skončila.
I když považuji každý emocionální prostor za něco mimořádného, cítím, že musí mít nějaký význam pro běžné denní záležitosti. Význam může spočívat v jeho funkci. Může se týkat takových technických záležitostí jako jsou osvětlení a větrání nebo může být důležitý z hlediska osobitého životního stylu jeho obyvatele. Jestliže se však význam týká k funkci nebo technickým aspektům, nesmí být žádným způsobem fixován, ale musí se měnit případ od případu, podle daných momentálních požadavků. Emocionální fundamentální prostor, který se váže na nejhlubší duchovní roviny, je jedinečný. Z tohoto důvodu nabízí obyčejným prostorům cosi občerstvujícího a protikladného. To jak oživuje prostory, tak i hovoří k srdci pozorovatelů. Avšak pouze tehdy, když má význam na úrovni každodenního života, ústí ve strukturu která zahrnuje jak prostor, tak i život. Pouze v tomto případě se emocionálně fundamentální prostor stává symbolickým vzhledem ke každodennímu životu.
Prostory vymezuji hlavně pomocí silných betonových zdí. Prvotním významem ohraničení je vytvořit místo pro sebe, individuální zónu uprostřed společnosti. Dnešní společnost, podobně jako mnohovrstevná byrokracie, která ji představuje, zdůrazňuje celkové struktury - jedinec je společnosti podřízen. To stejné můžeme konstatovat o problémech architektury a prostředí. Nudnost našeho prostředí vyjevuje, jak nesmyslné je opustit své já rozpustit je v okolním prostředí. Zdá se mi, že jediný způsob jak vytvořit živé a pulzující prostředí je agregovat silně individuální prvky (entity). Nejdříve vytvořím zeď, která bude určovat místo pro jedince a které může vyjádřit vůli nějak definovat vztahy ke společnosti.
Již od počátku, vzhledem k drsnému městskému prostředí, jsme se rozhodli vytvářet individuální zóny pomocí silných zdí bez otvorů. Jestliže je nemožné opustit dům nechráněný před vnějšími vlivy je nutné použít ohraničení tohoto druhu, pak musí být interiér sám o sobě plný a uspokojivý. Musí to být místo, kde se jednotlivec může vyvíjet i když je izolovaný od vnějšího světa. Zabydlenost městských obydlí je třeba mít na zřeteli zejména proto, že ve městech se projevuje tendence vytlačovat prostory k bydlení na okraje.
Jestliže, jak věřím, má architektura obsahovat životní prostory přispívající k fyzickému i psychickému vývoji jednotlivých lidí, pak chci vytvářet budovy, které vykazují znaky toho, že v nich žijí lidé. Za tím účelem musím vytvářet věci, které podporují život individuálního já a které vytváří pocit existence. Za okolností za kterých žijeme - okolností, kdy okolní věci nás přesvědčivě neoslovují - cítím, že mé snahy v tomto směru jsou důležité. I když se to může zdát náhodné nebo ze strany architekta jednostranné, jsem přesvědčen, že kreativní přístup, zasahující jako klíny do podmínek okolní situace je velmi významný. Tření, vznikající při vrážení těchto klínů do okolí pomáhá architektovi silněji si ony okolnosti uvědomovat a poskytuje vodítka pro jeho budoucí vývoj.