Tadao Ando : Věčnost v okamžiku

Zdroj
Lubomír Kostroň
Vložil
Petr Šmídek
03.03.2013 15:00
Tadao Ando

Tím, že jsem se narodil a vyrůstal v historicky bohaté části Japonska, v oblasti Kansai, měl jsem štěstí na hojné možnosti zkoumat tradiční japonskou architekturu starých měst - Kjóto, Nara a Ósaka. Několik z nespočetných a často nepovšimnutých chrámů a sídel, která jsem navštívil, však mělo na mne takový vliv a zanechalo ve mně takový dojem, jako např. chrám v Ise. Odnepaměti v těsném spojení se systémem Tenno, japonskou formou monarchie, chrám v Ise se stal v podvědomí Japonců duchovním úhelným kamenem. I v dnešní době, kdy Tenno je stále hluboce zakořeněn v psychologickém ustrojení každého Japonce, chrám si stále zachovává hluboký význam jako příbytek tradičního japonského estetického vědomí.
Návštěvník, přibližující se k území chrámu, překračuje řeku Isuzu, a nabývá slavnostní a vážné nálady, jak štěrkovou pěšinou vystupuje temným lesem ke vstupní bráně. Chrám v Ise, zahalený do mlčení a vykazující působivou krásu prvotní jednoduchosti, zdá se být vhodným symbolem estetiky a životního stylu pradávných japonských zemědělců.
Chrám je každých dvacet let zcela přebudován v souladu s praxí shikinen-sengu, zvykem, který jinde na světě nemá obdoby. Jde o pravidelné odstraňování chrámu v ustáleném cyklu. Tento zvyk, který, jak se předpokládá, vznikl v období Nara (kolem roku 750) je dodnes věrně dodržován. Na území chrámu jsou dvě alternativní místa a zatímco jeden chrám je stále netknutý, další, naprosto stejný se buduje vedle. Po obřadu sengu, kdy ztělesnění boha je přeneseno, je starý chrám rozebrán. Náboženství Shinto, plné krásy rituálu, zde nachází svůj nejkrásnější výraz. Navíc neexistuje žádný jistější způsob, jak předávat z generace na generaci způsob stavění, založený na pomíjivých materiálech a pracovních metodách, jako je došková střecha a dřevěné sloupy, osazované přímo do země. Takto, díky tomu, že chrám se rodí znovu každých dvacet let již více než jedno tisíciletí, starobylý způsob architektury se nám dochoval prakticky nezměněn.
Co je chrámem v Ise přenášeno není fyzická podstat budovy, ale sám "styl" a duchovní tradice. V ní nacházíme vnímavost ke kráse, jednoduchosti, čerstvou vitalitu a vznešenost v jejím nejpůvodnějším a nezkaženém výrazu - a ta se úspěšně předává generacemi Japonců.
Zatímco Západní myšlení závisí na individuálním vědomí, Japonci tradičně vyznávají pantheistický pohled na přírodu a vědomí přenechávají bohu, který sídlí ve všech věcech. V souladu s tímto pak v architektonických tvarech spočívá a skrývá se i cosi duchovního a nehmotného, co se dědí z uplynulých dob a je stále zušlechťováno a mění svůj charakter. Navíc, od pradávných dob Japonci inklinovali k tomu objevovat věčné v tom, co uvadá a umírá, cítíce, že věčné je intuitivně uchopitelné - kontradiktorně - v tom, co má jen prchavou existenci. Ideální metaforou je květina, protože uvadá, ztrácejíc své okvětní lístky právě když jsme zjistili, že je na vrcholu své krásy. Ačkoliv bychom se modlili, aby taková krása zůstala, nic na tomto světě není nesmrtelné a konečně neexistuje vhodnější symbol naší touhy po věčnosti než to, co okamžitě uvadá.
Než abych si zvolil dědictví japonské tradice a její jedinečné pojetí krásy ve tvaru materiálů, hmotných a viditelných okolnostech, rozhodl jsem se pro duchovní dědictví, vnímavost, a pokusil se do své práce promítnout tyto kvality. I když z části vědomě, tato snaha vyrůstá spíše z podvědomého dědictví mého já. Snažil jsem se vyjádřit tuto tradiční vnímavost v japonském pavilonu na Expo 92 v Seville. Hlavním tématem tam bylo vyjádřit architektonickými prostředky japonskou kulturu, sjednocující zvyky a klima. Budova této expozice byla po krátké době určena k rozebrání. Chtěl jsem proto vytvořit architekturu, která, i když brzy přestane fyzicky existovat, zanechá trvalý dojem v duši všech, kteří s ní přijdou do styku a tak dosáhne věčnosti jako představa v jejich paměti.
Rozhodl jsem se vytvořit velikou dřevěnou konstrukci, protože ta je schopna přímo tlumočit japonskou kulturu a estetické povědomí lidem z kulturní oblasti, vyznačující se kameny a zdmi. Tento výrazový prostředek byl dostupný, díky rozvinuté technice, vycházející z umělé inteligence. Japonsko je domovem, jak říkají, největší dřevěné struktury, chrámu Todaji v Naře. Přesto však metody, kterými byla budova postavena se vymykají soudobé analýze a proto je dnes nelze aplikovat. Abych realizoval svůj záměr, byla nezbytná rozvinutá počítačová technika, schopná analyzovat složité struktury v reálném čase.(...)
Vnímavost, ze které vyrůstá shakkei, metoda vypůjčená z krajinářské tvorby do zahradnictví, při které se člověk pokouší "přečíst" a dát formu, vlastní danému stanovišti nebo místu, je jedinečným japonským přístupem k přírodě. Z těchto kvalit skutečně vyrůstá japonská tradiční kultura stavebnictví. Pokoušel jsem se porozumět a vnést do architektury ani ne tak to, co je skutečné a okamžitě zjevné, jako spíše abstrakci a beztvarou logiku či představu, která za tím neviděna spočívá, logiku nebo představu, která se transformací svého charakteru propůjčuje novému kontextu.(...)
Uvádím přírodu - světlo, vítr a vodu - dovnitř geometrické a uspořádané architektury a tím ji přivádím k životu. Zpětně, jak plyne čas, změny počasí transformují stav architektury. Kontrastující prvky se střetávají s překvapujícími výsledky a z těchto překvapení se rodí výraz architektury, schopný pohnout lidskou duší a umožňující nám v krátkém okamžiku zahlédnout věčnost. Příbytek věčnosti tak je v tom, kdo ji vnímá.
Tadao Ando: The Eternal within the Moment
F. Dal Co: Tadao Ando: Complete Works, Phaidon, Londýn 1995, s.474
Překlad: Doc. PhDr. Lubomír Kostroň, M.A., CSc. / www.kostron.cz
0 komentářů
přidat komentář

Související články