Tadao Ando : Síla nerealizované vize

Když přestanou platit normy nějaké éry, vzniká iluze, že vše je najednou možné. A pak všechno rychle upadne do bezbřehé jalovosti. Tvůrci v architektuře jsou dnes jako jezdci, křižující nekonečnou pustinou. Kdysi se těšili přepychu cestování po pevných cestách, dnes jsou v nezmapovaných, opuštěných krajích, bez orientačních bodů v dohledu. Měli bychom asi říci, že v libovolné době i libovolné oblasti lidského úsilí je právě toto prostor, ve kém se nevyhnutelně pohybují tvořiví lidé. Každý, kdo se odváží v tomto prostoru pohybovat a chce nakonec opět dosáhnout známých území, musí si, jak se pohybuje orientační body před sebou představovat. Pouze s pocitem intenzivního vztahu, závazku k archiře si architekt může udržet vizi směru, který ho žene vpřed.
Pro architekta, tvůrce v neplodné zemi, je budování struktur projekcí jeho silného vztahu k budoucnosti. Co je nejdůležitější, je intenzita tohoto vztahu, jak jej architektura odráží. Opravdové podněty poskytuje jen tehdy, když se budovou otevře nový svět. A skutečně, základní požadavek, kladený na architekturu je, aby trvale podněcovala lidského ducha. Čím je přece úsilí architekta silnější, tím větší má naději, že se vymkne z rámce realistiých podmínek. Nebo naopak, tím je pravděpodobnější, že společnost bude váhat s přijetím opravdu podnětného plánu. I když se projekt nerealizuje nebo dokonce protože nerealizuje, myšlení architekta se prohloubí a posune dále směrem k nějaké nové projekci svého závazku.
Tento význam měl pro mne projekt bytového komplexu Okamoto z roku 1976. V projektu této budovy jsem se pokusil realizovat složitý, labyrintový prostor pomocí jednoduché sítě. Rozhodl jsem se znovu vzkřísit složitou, dvojznačnou lidskou bytost v rámci ideálu Modernistické architektury s jejími jednoduchými a uspořádanými tvary: dosáhnout poněkud abstraktní, geometrické vnímavosti v organické přírodě. Naneštěstí, vlivem technických obtíží, právnických problémům a ekonoým omezením muselo být od projektu upuštěno. Ideje, vypracované v oné době se však podařilo realizovat o několik let později v projektu bytového komplexu Rokko I a posunout je ještě dále ve vícepodlažní podobě v bytovém komplexu Rokko II.
Také projekt Shibuya z roku 1985 vyjádřil mou silnou touhu umístit do kontextu únavného moderního města živý prostor, naplněný kulturou. Tuto snaha ve podařilo realizovat v projektu Nakanoshina, sestávajícího z muzea, konferenčního sálu, koncertního sálu a dalších zařízení tak, aby ostrov Nakanoshina, ležící v ósackém zálivu, se stal oblastí kultury a umění. Bez konkrétního klienta nebyl způsob, jak realizovat projekt Shibuya - celé to však začalo jednoduše díly intenzitě mé vlastní touhy.
I když se projekt nerealizuje, architekt by si měl své ideje, průměty budoucna, uchovat. Určitě se jednou, v pozdější době a na jiném místě, znovu vynoří. Když se obrátím zpět a podívám se na své nerealizované projekty vím, že všechny tyto ideje sloužily jako zdrojeenergie, které mne soustavně poháněla vpřed. Tato nerealizovaná architektura se nejhlouběji otiskla do mne, svého tvůrce.