Místo má vždy svébytné silové pole, které na člověka působí. Pole je jazyk, a přesto ne jazyk. Logika přírody člověka subjektivně ovlivňuje a je zřejmá těm, kdo se vážně snaží ji vnímat. Konec konců, architektura je otázkou jak reagovat na požadavky, které klade země. Jinými slovy, logika architektury se musí přizpůsobovat logice přírody. Smyslem architektury je vždy vytváření prostředí, kde logika přírody a logika architektury jsou v příkrém konfliktu a přesto spolu existují. Architektura není pouhou manipulací s tvary. Věřím, že je také konstrukcí prostoru a především konstrukcí "místa", které prostoru slouží jako základ. Mým cílem je nejdříve svést boj s místem a tak získat vizi určité architektury pro dané svébytné místo. Vnitřek a vnějšek architektury nejsou oddělené věci, ale vytvářejí kontinuitu jednoho místa. Na architekturu bychom měli pohlížet jako na uzavřenou, artikulovanou (vyjádřenou, articulated) doménu, která však přece jen udržuje svébytné vztahy se svým prostředím. Aby člověk vyhmátl a vyjádřil neviditelnou logiku přírody, musí k ní přistoupit s opačnou logikou architektury. V tomto bodě vstupuje do hry geometrie. Geometrie je svého druhu hra s axiómy a s deduktivním myšlením. Je však také symbolem - který má svou autonomii a předem danou harmonii - lidského rozumu, překračujícím přírodu. Od dob Vitruviových znamenalo používání vlastností geometrických tvarů (jako jsou např. jednoduchost, pravidelnost, opakování a symetrie), že architektura je produktem lidského rozumu a tedy čímsi protikladným vůči přírodě. Geometrie, navzdory své nenáhodné povaze, či dokonce právě díky ní, slouží ke koncentrování různorodých významů a získává svébytný význam sama o sobě. Geometrie vytváří nejen rámec celku celek, ale i části dějiště. Může souběžně být jak rámcem průhledu do okolí, tak i promítacím plátnem. Může být cestou, která umožňuje lidem chodit, zastavit se, stoupat vzhůru či sestupovat. Navíc, může mít velmi blízký vztah k artikulaci světla (práci se světlem?). Může světlo získat, soustředit stíny za objektem, určit rozložení, hustotu prostoru (distribution of spacial density). Když zvolené místo projde tímto procesem, stane se něčím, co je v opozici k architektuře a přece s ní koexistuje. Věřím, že architektura je orientovaná jen když se tak stane a to nejen s jejími částmi, ale celou.
Tadao Ando: Composición Espacial y Naturaleza, El Croquis 44, Madrid 1990, s.10 Překlad: Doc. PhDr. Lubomír Kostroň, M.A., CSc. / www.kostron.cz