Rozhovor s Vasou J. Perovićem

Pozvánka na Vaši pražskou přednášku lákala vizualizacemi, které chystáte postavit v Rakousku či Belgii. Rád bych se však na úvod vrátil do Slovinska k jedné z vašich prvních realizací a tou bylo sídlo holandského velvyslance v Lublani. Jak určující bylo vítězství v této soutěži?
Poněvadž pocházím ze Srbska, tak návrat z Holandska do Slovinska pro mě tehdy nebyl skutečným návratem, ale spíše přestěhováním do Slovinska za realizací základní školy v Kočevje (1995-2002), kterou jsme vyhráli, ještě když jsme žili Amsterodamu.
Jen krátce k pražské přednášce před dvěma týdny, kterou jsem musel aktualizovat a představit chystané projekty. V Praze jsem přednášel minulý rok a nechtěl se opakovat. Rozhodl jsem se proto poukázat na problém naší profese, který si nepříliš často uvědomujeme nebo nechceme připouštět, a tím je, jak moc se za poslední dvě dekády změnila úloha architekta v průběhu realizace budov. Dnes jsou na architekty kladeny vysoké požadavky, ale současně máme daleko méně znalostí než je požadováno k provozování naší profese. Už dávno neplatí doba přelomu 19. a 20. století, kdy architekt vystupoval z pozice velkého tvůrce promlouvající do koncipování celého prostorového schématu, ale je spíše jen jedním malým kolečkem v komplexním procesu. A pokud chceme předpokládat, že architekti budou i nadále tento proces kontrolovat, budeme muset přehodnotit naši pozici a najít nové cesty, jimiž budeme promlouvat.
Taková byla ve zkratce moje poslední pražská přednáška, ale otázka směřovala spíše k mým začátkům a náš první soukromý dům byl skutečně pro holandského velvyslance (2002-03). Jednalo se o zajímavý program holandské vlády, jak využít architekturu ke kulturnímu poselství. Součástí tohoto projektu byla i holandská ambasáda v Berlíně (Rem Koolhaas, 1997-2003), Maputo (Claus en Kaan, 1999-2004) a Addis Abeba (Bjarne Mastenbroek, 1998-2005). Slovinsko je daleko menší země, čemuž odpovídal i stavební program, ale i tak to byl velmi důležitý projekt pro náš začínající ateliér. Návrh pak na dlouho dobu vymezil téma, kterým jsme se profilovali a zabývali. Jen pro představu, tehdy ve Slovinsku nebylo zvykem používat u rodinných domů dřevo. Ve 20. století se moderní architekti zdráhali používat tento materiál a řemeslo bylo zapomenuto. Dnešní architekti opět rádi používají dřevo, ale tehdy jsme byli ve Slovinsku první, třebaže šlo jen o obklad fasády.

Zmínil jste, že se jednalo o program holandské vlády. Uplatnila pak něco podobného i slovinská strana? Mám na mysli podporu architektury a otevřenosti, neboť se jedná o malou zemi, která, aby mohla soupeřit, musí umět dynamicky reagovat.
Do Slovinska jsem přišel jako cizinec, ale jako příslušník bývalé Jugoslávie jsem se zde mohl cítit podobně příjemně jako v Bělehradu, neboť jsem tu měl řadu přátel. Z pohledu otevřenosti bych Slovinsko neviděl tak skvěle. Možná je vůči některým zemím otevřenější než k jiným. Nyní mi dokonce Česko připadá otevřenější a připomíná Slovinsko před dvaceti lety. V současnosti už se ve Slovinsku nikdo neptá, zda jste cizinec, ale zajímá se, jaký jste architekt. Naše kancelář je ze šedesáti procent tvořena cizinci, ale z pohledu kolik lidí vede vlastní praxi, pak ve Slovinsku nepůsobí tolik zahraničních architektů jako v Čechách.

Věhlas post-komunistické architektonické scény v zahraniční obstarala až výstava six:pack, kterou kurátoroval Andrej Hrausky z galerie Dessa, čím byla pro Vás tato událost přelomová? 
Bavíme se tu o době na konci 90. let, kdy nikdo z nás nemohl tušit výsledný úspěch. Bylo nás několik skupin architektů vzájemně soutěžících proti sobě. Nebyli jsme přitom ani velkými přáteli. Naše pohledy na architekturu se zcela lišily. Co nás jako six:pack naopak spojovalo bylo, že jsme přibližně ze stejné generace a objevili na architektonické scéně ve stejnou chvíli. Všichni jsme rovněž měli zkušenosti ze zahraničních škol. Někteří z AA, UCLA, Harvardu a já vystudoval Berlage Institute. Mělo se jednat o příležitostný projekt, s nímž přišel jeden náš přítel pracující na ministerstvu zahraničních věcí. Byl zodpovědný za kulturní programy, kam se podařilo zařadit i architekturu. Do té doby se Slovinsko ve světě prezentovalo pop-artovými obrazy. Slovinsko bylo mladým státem a architektura se zdála být velice efektivní a spontánní cestou, jako komunikovat navenek. Jednoduše jsme využili nabízenou příležitost a vytvořili putovní výstavu six:pack, jejíž úspěch nás překvapil. Ministerstvo se mu hodně věnovalo využívalo pro svoji prezentaci ve světě.
Nespoléhali jsme však pouze na vládu a chopili se každé příležitosti, jak představit naši práci v zahraničí, což vedlo k dalším pozvánkám na různé školy a instituce v Helsinkách, Buenos Aires nebo New Yorku. Postupně se lidé začali více zajímat o tuto malou zemi. Nedělám si však iluze, že dnes v Americe rozeznají Slovinsko od Slovenska.
Vedle six:packu později vznikl další zajímavý projekt, kam nás přizval Mohsen Mostafavi, bývalý ředitel londýnské AA, který se mezitím stal děkanem na Harvardské univerzitě, kam nám pozval přednášet a uspořádal výstavu. Uvědomili jsme si, že se někdy musíme spojit, třebaže si jindy profesně konkurujeme. Vnikla tak platforma dalece přesahující rámec výstavy a zároveň napomohla ve zlepšení celkového obrazu slovinské architektury. Mezinárodní úspěch však nepřišl z ničeho. Souhrou šťastných okolností může Slovinsko historicky čerpat z takových mistrů jako Ravnikar nebo Plečnik. Co nás také v six:packu spojovalo, byl pocit sounáležitosti ke slovinské tradici a potřeba její neustálé inovace.
V Čechách jsem zatím nevysledoval, že by se zástupci současné generace ve svých pracích odvolávali na místní historické osobnosti. Dnešní tvůrci se raději odkazují sami na sebe.

Ačkoli Váš ateliér sídlí v Lublani, tak sám jste studoval v Bělehradu a stihl také absolvovat postgraduální studium na Berlage Institute v době prvního děkana a zakladatele Hermana Hertzbergera. Čím byla tato škola přínosná pro vaši další kariéru?
Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem na Berlage nastoupil v roce 1991, ale ještě předtím jsem potkal Hermana Hertzbergera v roce 1988 v chorvatském Splitu, kde pořádal workshop 'Indesem' a připravoval otevření nové školy. Jednalo se o Hertzbergerovo propagační turné budoucí vzdělávací platformy. Do Splitu tehdy přizval například Renzo Piana nebo Aldo van Eycka. Když jsem pak o dva roky později dokončil v Bělehradu diplom, tak jsem si ihned podal přihlášku na Hertzbergerovu školu. Byl to trochu krok do nejistoty, ale při pohledu zpět jsem nemohl učinit lépe. V perspektivě tehdejší doby se jednalo o nejlepší školu architektury v Evropě. Jako studenti jsme měli rozepře, jak je škola vedena, ale po letech musím uznat, že měl Herman velmi otevřenou mysl. Škola nebyla vystavěna na základě jedné doktríny, ale jako platforma, kde každý mohl projevit svůj názor. Na stejné akademické půdě tak mohl působit například Neave Brown, Juhanni Pallasmaa, Kenneth Frampton, Rem Koolhaas nebo Zaha Hadid, což jsou osobnosti představující zcela opačné postoje. S dalšími děkany se tento duch vytratil a škola se snažila nějak profilovat nebo porovnávat. Školu architektury je třeba chápat jako projekt a podle mě jsou nejlepší školy takové, kde má pro děkana škola vyšší priritu než jeho soukromá praxe. Takovým děkanem byl 70. a 80. letech Alvin Boyarsky, který postavil na nohy AA a v 90. letech pak Herman Hertzberger, který založil Berlage Institute. Trávil zde ohromné množství času, ale nikdy nevyučoval, jen občas komentoval a především vedl školu. Berlage byl jedinou školou v Evropě, která nabízela pouze dva předměty: těmi bylo architektonické studio a teorie. Vůbec to nebylo málo. Ateliérová zadání byla koncentrována do krátkých intenzivních úseků. Všichni jsme museli změnit způsob uvažování, které se více podobalo skutečné praxi. Předtím jsem měl zkušenosti z technické univerzity, kde jsme za rok vytvořili jeden nebo dva projekty a tady za stejnou dobu vzniklo šestnáct projektů. Musel jsem zcela přehodnotit způsob uvažování nad projektem, což na jedné straně bylo velmi stresující, ale současně osvobozující. Nešlo o mistrovskou školu Hermanova myšlení, ale otevřenou platformou. Během mého pobytu na Berlage, bylo v ročníku pouhých dvanáct studentů, kteří sídlili ve van Eyckově sirotčinci. Žili jsme jako jedna rodina nebo dvanáct sirotků z různých koutů světa.

Pak se škola stěhovala po různých holandských městech, až nakonec zakotvila na TU Delft.
S pozdějším úspěchem škola rostla a byla stále více komerčnější. Přestěhování do Delftu pomohlo v lepším zakotvení do školního systému. V Holandsku přestaly být přípustné levicově orientované experimenty s výukou bez pevné struktury. Další výhodou spojení byla výpomoc s financováním provozu, neboť v Evropě obecně schází peníze na kulturu a školství. Samostatný Berlage byl výbornou školou, ale při tak malém počtu to byl neufinancovatelný projekt.

V současnosti jste hostujícím pedagogem na pražské Fakultě architektury ČVUT. Máte také bohaté zkušenosti s učením v Bochumi, Lublani a Navaře. Liší se nějak výrazně studenti v těchto zemích? Odlišujete svůj způsob výuky? Nebo je něco hlavního co se snažíte předat studentům architektury bez ohledu na zemi nebo kulturu?
Pochopitelně, že se vždy najdou kulturní odlišnosti. Evropa není natolik sjednocená, aby byli studenti po celé Evropě stejní. Podobně se liší každá univerzita svým způsobem výuky. Nikdy jsem však zcela nepronikl do akademické struktury, abych mohl hodnotit, protože jsem vždy pozván jako hostující profesor na krátký časový úsek. Moje metody tak zůstávají stejné a jen se lehce přizpůsobují podmínkám dané školy. Studenti jsou líní po celé Evropě. Je potřeba nastavit vzájemnou diskuzi a podnítit jejich zájem. S univerzitou v Lublani mám nejdelší zkušenosti, vedu zde studenty druhého a třetího ročníku, a protože se známe a společně trávíme více času, tak si mohu dovolit být více “autoritářský“.

Máte za sebou desítky realizací. Zajdete se někdy podívat na některé své starší stavby?
Jen když s klienty po dokončení zůstaneme přáteli. Před dvěma týdny mě navštívila učitelka z Bělehradu a zašli jsme se podívat na dvě stavby. Některým se daří lépe než jiným. Obecně se však dá říct, že drtivá většina našich bytových projektů dopadla dobře.

Na příkladu bydlení Pojle na východě Lublaně je vidět, že jsou s vámi klienti spokojeni a obrací se s dalšími zakázkami. V průběhu jedné dekády jste ve třech etapách vybudovali rozlehlý obytný areál se stovkami bytů.
I zde jsme museli soutěžit a ve všech třech fázích jsme zvítězili. Nikdy nešlo o přímou zakázku. Princip soutěžení, tolik příznačný pro výstavbu ve Slovinsku, byl stěžejní pro celou naši architektonickou generaci. Byl jedinou cestou, jak jsme se mohli dostat k práci. Zkuste si představit mladé začínající architekty bez předchozích zkušeností. Otevřené soutěže Čechám schází. Mohly by se dít v daleko hojnějších případech, neboť vaše země je mnohokrát větší a má tak více příležitostí soutěžit mateřské nebo základní školy. Tento soutěživý model distribuce veřejných zakázek za příznivých podmínek vede ke zlepšení architektonické úrovně. Když jsme tehdy otevírali kancelář, tak můj partner Matija Bevk byl ještě studentem, a přestože jsme nic nepostavili, podařilo se nám uspět v poměrně velké soutěži a tu následně zrealizovat. Podobně tomu bylo v Pojle, kde byl klient spokojený, ale s každou fází jsme museli prokazovat svoje kvality. Rodinné domy se většinou nesoutěží, ale pak v našem najdete portfoliu velmi málo projektů, které jsme nezískali v soutěži.

Slovinsko je přibližně stejně velké jako Vídeň. Trh osvícených klientů se tak nejspíš rychle nasytil a museli jste se začít poohlížet po zakázkách v zahraničí. Co vás vedlo k této úspěšné expanzi na evropskou scénu?
První příčinou bylo, že jsme s Matijou Bevkem začali vyučovat na různých školách v zahraničí a připadlo nám zajímavé vyzkoušet si práci v těchto odlišných prostředích. Chtěli jsme zjistit, zda to nebude v některých ohledech snazší, ale není tomu tak. V cizích podmínkách pochopitelně víme daleko méně, jak funguje místní prostředí. V zahraničí jsme začali působit ještě před rozpoutáním ekonomické krize, která Slovinsko silně zasáhla. Nám nejednou přišlo vhod, že jsme měli nějakou práci za hranicemi. Projekty v Rakousku nebo Belgii nám pomohly přežít krizi.

Tvorba vaší kanceláře má mezinárodní charakter, což také dokládá seznam soutěžních úspěchů po celé Evropě. Lze tímto minimalistickým jazykem stavět kdekoliv po světě?
Nemyslím si, že by naše projekty byly nějak snadněji akceptovatelné. Máme určitý přístup, víme jak postupovat, ale každý projekt se liší na základě konkrétních podmínek. Možná by se našlo několik realizací, které lze zařadit do určité “rodiny“. Podle mě je snazší uplatnit se na mezinárodní scéně, když máme vypracovaný svůj vlastní jazyk. Lidé snáze rozpoznají Chipperfieldův dům v Tchaj-peji, New Yorku nebo Praze, ale naše projekty nemají tento silný charakter.
Náš mezinárodní úspěch bych přisuzoval tomu, že učíme na zahraničních univerzitách, získali jsme zahraniční ocenění jako Mies van der Rohe Award pro mladé architekty a především šťastnému období, kdy zbytek Evropy začal objevovat architekturu východních zemí a Slovinci, kteří se nikdy necítili být součástí východního bloku, byli mezi pionýry, kterým se dostalo pozornosti. V této přelomové době se téměř přes noc proměnil komunistický systém v ryzí kapitalismus. Spousta velkých projekčních kanceláří zbankrotovala a jejich místo mohli zaujmout profesoři s malými ateliéry. K tomu se připojila naše mladá generace, takže jsme v mnohém měli štěstí. Byli jsme rovněž neúnavní a nevzdávali se. Ve velmi mladém věku jsme rychle nabyli praktické zkušenosti a hodně toho postavili. Pokud se podíváme na počet projektů, tak dnes stavíme daleko méně než před deseti lety. Jsou sice na více místech po celé Evropě, ale je jich méně. Dnešní generace to má v mnoha ohledech těžší.

Přes řadu zahraničních projektů zůstáváte stále velmi činí v Lublani, kde nyní dokončujete islámské kulturní centrum, které opět promlouvá navýsost moderním minimalistickým jazykem a mohlo by stát v kterékoliv jiné zemi. Jak je konkrétně tato stavba přijímána ve Slovinsku?
Stále se čile zajímáme o dění ve Slovinsku a pokud je vypsána nějaká velká veřejná zakázka, tak se jí účastníme. Považujeme za jakousi povinnost nabídnout naše bohaté zkušenosti a vyjádřit názor, třebaže nevyhrajeme. V případě mešity jsme očekávali tradiční zadání a klienta. Slovinsko je podobně jako Bosna bývalou zemí Jugoslávie. V Bosně lze najít řadu starých mešit a dodnes je zde silná muslimská populace, což se výrazně propisuje do obrazu země. Náš návrh do Lublaně byl ve smyslu otevřenosti různým kulturám, neboť muslimská víra není ve Slovinsku původní a většinou si ji přináší Bosňané, kteří se rozhodnou žít ve Slovinsku. Náš návrh se na jedné straně obrací k odkazu Osmanské říše, která v oblasti bývalé Jugoslávie existovala v 16. století, ale současně jde vstříc současnosti a volí k tomu dnešní prostředky, které by byly v souladu s místním prostředím. Místní muslimská komunita však zprvu s naším vítězným návrhem nebyla příliš spokojená. Naštěstí měli poradce, kterým byl profesorem islámské architektury na Harvardské univerzitě, a ten je přesvědčil, že by rovněž měli usilovat o větší otevřenost. Pochopitelně, že všechny strany musely učinit řadu kompromisů a přiblížit se názorům toho druhého, ale nakonec se projekt chýlí ke zdárnému dokončení. Nevím však, zda mám souhlasit s pojmem mezinárodní vzhled.

Moje pojmenování se nevztahuje pouze k tomuto konkrétnímu projektu, ale snažil jsem hledat spojitosti v celé tvorbě tak úspěšné na mezinárodní scéně. Vaše studio si nevypracovalo charakteristický jazyk jako Sadar Vuga vycházející ze slovanských ornamentů. Vaše práce lze snadno zařadit mezi švýcarské nebo německé minimalisty a snáze být přijat v jiných než slovanských zemích.
Ano, jejich sportovní hala vypadá více jako mešita než naše mešita. Sadar s Vugou se vydali odlišnou cestou než my a vytvořili si vlastní architektonický jazyk, ale nemyslím si, že by jejich nebo náš model byl úspěšnější. K prosazení na mezinárodní scéně se vyplácí udržovat kontakty z dob studií na zahraničních univerzitách.

Zařekl jsem se, že v celém rozhovoru nepoužiji Plečnikovo jméno, na které už musíte být po všech novinářských dotazech alergický, ale v jaké fázi se dnes nachází váš vítězný projekt NUK II, který je možná nejvýznamnější veřejnou zakázkou ve Slovinsku za poslední dvě dekády?
To byla další ze soutěží, kde jsme cítili povinnost zúčastnit se. Do mezinárodní soutěže se slavnými osobnostmi v porotě se sešly stovky návrhů a šance na výhru byla malá. Současné bylo velmi svazující, když navrhujete na důvěrně známé místo. Příliš mnoho znalostí může rovněž svazovat. Plečnikova knihovna je právem považována za jednu z nejvýznamnějších budov ve slovinské historii. Na konci 30. let minulého století to bylo poprvé, kdy se “Slovinsko“ objevilo v názvu nějaké budovy. Kromě národního uvědomění jde také o mistrovské dílo, na které se těžko navazuje. Je to podobně obtížné jako si představit dostavbu Eiffelovy věže. Řešili jsme dilema do jaké míry se máme k historické budově vztahovat nebo jít proti ní. Dodnes nevíme, zda se bude knihovna realizovat. Podepsali jsme smlouvu, začali rýsovat a najednou během ekonomické krize došly finance. Nyní pokoušíme oživit debatu.
Celá myšlenka vězí v tom, že Plečnikova knihovna zůstane národní institucí se všemi historicky cennými svazky a náš objekt bude sloužit univerzitním potřebám. Nejde tak o rozšíření, jako spíše o rozdělení si úkolů, které budou knihovny plnit. V dnešní době je čistě knihovna poněkud zastaralý program. Dříve či později budou všechny informace dostupné v digitální podobě, také spíše než uchovávání fyzických svazků půjde o vytvoření komunikační platformy nebo ještě lépe obývacího pokoje pro celou univerzitu. Velkou devizou lublaňské univerzity je její umístění v centru města. Naopak nevýhodou, že nemá žádnou centrální budovu, kde by se mohli všichni scházet, což by právě mohl zastat náš projekt. Věřím, že se nakonec podaří NUK II postavit.