Edvard Ravnikar

Je právem považován za ústřední postavu slovinské architektury druhé poloviny 20. století. Narodil se jako nejstarší v rodině velkobchodníka. Po absolvování lublaňské reálky v roce 1926 se rozhodl ke studium architektury ve Vídni, kde po čtyřech nepříliš šťastných semestrech se vrátil do Lublaně. Ve Vídni se však blízce seznámil s tvorbou J.Plečnika a přihlásil se k němu do mistrovské školy na univerzitě v Lublani, kde diplomoval 18.5.1935 a následně tři roky pracoval v Plečnikově ateliéru. V roce 1937 zvítězil v soutěži na památník obětem první světové války. V roce 1938 získal od I.Cankara zakázku na Galerii moderního umění, ale zároveň odcestoval na několikaměsíční stáž do pařížského ateliéru Le Crobusiera. Po návratu získal od magistrátu zakázku na přepracování rozvojových plánů Lublaně. V dubnu 1941 obsadili Lublaň Italové a Ravnikar byl internován do Palerma, během cesty na otcův pohřeb uprchul a zbytek války strávil v úkrytu. Po válce byl pověřen slovinskou vládou rekonstrukcí poničených vesnic. V roce 1946 byl jmenován mimořádným profesorem architektury na univerzitě v Lublani, kde se po následující 35 let ujal výuky urbanistického plánování a navrhování veřejných budov a vychoval celé generace slovinských architektů. V roce 1947 vystoupil z komunistické strany, což mu následně způsobilo řadu profesních komplikací. Na začátku 50. let převzal výuku na Akademii výtvarných umění v Lublani, kde přednášel teorii umění. V roce 1958 se stal řádným univerzitním profesorem a od akademického roku 1960/61 se mu podařilo prosadit studijní reformu. Kromě toho od vítězství v soutěži na náměstí Revoluce vedl od 60. let vlastní praxi, která se později přejmenovala na studio Ambient dnes vedená jeho synem Edo ml. V ak.letech 1973/74 a 1980/81 vyučoval jako hostující profesor na Technické univerzitě ve Štýrském Hradci. V roce 1985 mu byl lublaňskou univerzitou udělen titul 'zasloužilý profesor'. Od roku 1969 byl mimořádným členem Slovinské akademie věd a umění (SAZU) a v roce 1979 se stal řádným členem. V letech 1975 a 1987 získal za svoji tvorbu Plečnikovu cenu. V roce obdržel 1988 čestný doktorát univerzity ve Štýrském Hradci a současně ve Vídni Herderovu cenu udělovanou významným středoevropským osobnostem na poli umění.