Galerie DESSA
Galerija DESSA
Jak může mít výstavní galerie s jedinou místností o velikosti obývacího pokoje v zapadlé uličce uprostřed Lublaně tak zásadní vliv na podobu slovinské architektury uplynulých třiceti let? Odpověď hledejme v zadavateli i autorovi rekonstrukce. Autorem rekonstrukce interiéru galerie Dessa v duchu doznívající postmoderny byl v té doby jednoznačně nejznámější žijící slovinský architekt Boris Podrecca a jeho klientem
bylo sdružení DESSA (Umělecké sdružení samostatně činných architektů) zastoupených Andrejem Hrauskym, který má lví podíl na věhlasu současné slovinské architektury v zahraničí. Sdružení Dessa původně vzniklo v roce 1982 jako sdružení 36 architektů, jehož účelem bylo napomáhat provozování soukromých architektonických praxí v éře socialismu. Postupem času se Dessa změnilo v neziskovou kulturní organizaci, jejíž poslání se změnilo na pořádání desítky architektonických výstav ročně, přednášek a poznávacích cest.
Boris Podrecca patřil na přelomu 90. let mezi nejznamější slovinské architekty v hraničí, přičemž v rodné zemi toho příliš nepostavil. Projekt galerie Dessa, která se otevřela v Židovské ulici na jaře 1989, byl Podreccovým darem, aby mohlo vzniknout nové centrum slovinské architektonické, které by však navazovalo na Plečnikovu tradici. Podrecca byl známý především díky svým realizacím interiérů a výstavních expozic, což galerii Dessa předem zaručovalo úspěch. Prodrecca však nikdy předtím nenavrhoval pro jiné architekty. Rozhodl se proto využít téměř pozapomenutých principů Gottfrieda Sempera ve spojení s Wagnerovskými odkazy chtěl vytvořit vodítko ke snazšímu pochopení Wagnerova žáka Jože Plečnika.
Do galerie se vstupuje po třech venkovních stupních z bílého mramoru vystupujících z pestré mozaiky uliční dlažby. Poslední ze stupňů je obzvlášť široký, čímž na sebe společně se seříznutou mramorovou koulí kolemjdoucí upozorňuje a vyzývá ke vstupu. Výstavní galerie se nachází za kovovými dveřmi se štěrbinovým průzorem. Interiér galerie Dessa se skládá ze čtyř místností, přičemž každá je zasvěcena jinému stavebnímu materiálu – kámen v galerii, dřevo v knihovně, plast v kanceláři a textil v zasedací místnosti. Půdorys historického domu, v němž galerie sídlí, je nepravidelný, a tak je Podrecca místnosti 'vystlal' skříněmi či sloupovým rastrem. Umně ukryté odkládací prostory se střídají se skleněné vitrínami umožňujícími rychlou a snadnou instalaci výstav. Druhou veřejně přístupnou místností je válcová příruční knihovna s aktuálními publikacemi. Za ní leží soukromá pracovna s pravidelným sloupovým rastrem, kde Andrej Hrausky společně se Špelou Leskovič usilovně pracují na popularizaci slovinské architetury. Podreccův gesamtkunstwerk 'narušují' pouze autorská v zasedací místnosti, kam jsou umístěny křesla od prof. Niko Kralje z 50. let minulého století.
bylo sdružení DESSA (Umělecké sdružení samostatně činných architektů) zastoupených Andrejem Hrauskym, který má lví podíl na věhlasu současné slovinské architektury v zahraničí. Sdružení Dessa původně vzniklo v roce 1982 jako sdružení 36 architektů, jehož účelem bylo napomáhat provozování soukromých architektonických praxí v éře socialismu. Postupem času se Dessa změnilo v neziskovou kulturní organizaci, jejíž poslání se změnilo na pořádání desítky architektonických výstav ročně, přednášek a poznávacích cest.
Boris Podrecca patřil na přelomu 90. let mezi nejznamější slovinské architekty v hraničí, přičemž v rodné zemi toho příliš nepostavil. Projekt galerie Dessa, která se otevřela v Židovské ulici na jaře 1989, byl Podreccovým darem, aby mohlo vzniknout nové centrum slovinské architektonické, které by však navazovalo na Plečnikovu tradici. Podrecca byl známý především díky svým realizacím interiérů a výstavních expozic, což galerii Dessa předem zaručovalo úspěch. Prodrecca však nikdy předtím nenavrhoval pro jiné architekty. Rozhodl se proto využít téměř pozapomenutých principů Gottfrieda Sempera ve spojení s Wagnerovskými odkazy chtěl vytvořit vodítko ke snazšímu pochopení Wagnerova žáka Jože Plečnika.
Do galerie se vstupuje po třech venkovních stupních z bílého mramoru vystupujících z pestré mozaiky uliční dlažby. Poslední ze stupňů je obzvlášť široký, čímž na sebe společně se seříznutou mramorovou koulí kolemjdoucí upozorňuje a vyzývá ke vstupu. Výstavní galerie se nachází za kovovými dveřmi se štěrbinovým průzorem. Interiér galerie Dessa se skládá ze čtyř místností, přičemž každá je zasvěcena jinému stavebnímu materiálu – kámen v galerii, dřevo v knihovně, plast v kanceláři a textil v zasedací místnosti. Půdorys historického domu, v němž galerie sídlí, je nepravidelný, a tak je Podrecca místnosti 'vystlal' skříněmi či sloupovým rastrem. Umně ukryté odkládací prostory se střídají se skleněné vitrínami umožňujícími rychlou a snadnou instalaci výstav. Druhou veřejně přístupnou místností je válcová příruční knihovna s aktuálními publikacemi. Za ní leží soukromá pracovna s pravidelným sloupovým rastrem, kde Andrej Hrausky společně se Špelou Leskovič usilovně pracují na popularizaci slovinské architetury. Podreccův gesamtkunstwerk 'narušují' pouze autorská v zasedací místnosti, kam jsou umístěny křesla od prof. Niko Kralje z 50. let minulého století.
0 komentářů
přidat komentář
