Rozhovor s Vasou Perovićem / Bevk Perović arhitekti

Filip Šenk: Jak se Vaše výstava dostala do Prahy?
Vasa Perović: Vlastně náhodou. Byli jsme s Galerií Jaroslava Fragnera (GJF) v kontaktu už dlouhou dobu a měli dohodu na uspořádání výstavy příští rok. Teď ale měli v galerii volný termín a my měli výstavu více méně hotovou, tak jsme si prostě řekli, proč ne teď?!

FŠ: Tedy jste už podobnou věc prezentovali jinde?
VP: S výstavou v této podobě jsme začali před rokem a půl v Bělehradě, kde jsme měli několik tond, fragmentů. Pak jsme také měli společnou výstavu s OFIS Arhitekti v Kunstahale v Bielefeldu minulý rok. Nyní v GJF ukazujeme další verzi této výstavy, protože ji neustále měníme a rozšiřujeme. A ještě s ní dále cestovat budeme, plánovány jsou výstavy v Paříži a Londýně. Ale opět v jiných verzích, protože se vždy snažíme uvážit, co by bylo zajímavé ukazovat v daném městě.

FŠ: Proč jste zvolili právě formu tond?
VP: Je to odvezeno z historie umění, od tond, především z období renesance a baroka. Podstatné je, že tonda nemají hrany, a tak se nevážou na představu obrazu jako okna. Kruhový obraz souvisí s představou perspektivy, pouze lineární perspektivy. Také se nám líbí, že je tato forma spojovaná především s manýrismem a nám se zdá, že právě jedno takové období manýrismu dnes prožíváme.
Navíc když fragment zobrazíte na čtvercové ploše, okamžitě začne vypadat jako běžná fotografie. My jsme ale chtěli něco, co nevypadá jako konvenční fotografie detailu. Chtěli jsme, aby to vypadalo jako náhodný výřez.

Studentský dům Poljane, Lublaň (2005-06)

FŠ: Zdá se, že máte blízký vztah k umění. Jak uvažujete o vztahu architektury a umění?
VP: Myslím, že architektura není umění. Architektura nemá svobodu, jakou má umění. Velmi se o umění zajímáme, často s umělci spolupracujeme, ačkoli tyto projekty zde nejsou zastoupeny. Dělali jsme domy pro umělce i muzea. Děláme třeba i návrhy výstav, dělali jsme expozici pro bienále v Benátkách (The Structure of Survival, 2003) a pár dalších výstav ve Slovinsku.
Umění nás opravdu zajímá, ale vidíme výrazný rozdíl mezi uměním a architekturou. Umělecké dílo nezasahuje do veřejného prostoru tolik jako architektura. Postavená architektura je na místě dvě stě let, zatímco špatná socha, špatná malba, špatná instalace zůstává na místě jen po dobu výstavy. Je zde zřejmý rozdíl v odpovědnosti. Samozřejmě nepopírám, že určité aspekty architektura a umění sdílejí. Patrný rozdíl je mezi svobodou umělce komentovat, co se děje ve společnosti a architektovou odpovědností.

FŠ: Architektovu odpovědnost berete velmi vážně. Záleží Vám na tom, aby se lidé cítili dobře, aby stavby byly dobře uživatelné? Jednoduše, myslíte při navrhování na budoucí obyvatele?
VP: I když naše stavby často připadají řadě lidí na první pohled značně, řekněme, estetizující, krásné, základem je pro nás vždy konečný uživatel, člověk je vždy cílem projektu. Když jako architekt nezačínáte právě od toho, nevím, čím byste začít chtěl.

FŠ: Jak tedy vypadá Vaše komunikace s klientem? Snažíte se je přesvědčit, vést, ...
VP: Neumím jednoznačně odpovědět, různé je to především u menších staveb. Lidé, kteří si dům objednají, jsou vždy součástí projektu. Jenže lidé často mají různé nápady.

FŠ: A často postrádají zkušenost a znalosti, které máte Vy jako architekt. Můžete tedy radit a jejich nápady upravovat, nebo třeba ukazovat jejich nedostatky.
VP: Ano, ale je třeba si uvědomit, že architektura není služba. Architekti neslouží ve smyslu v jakém třeba číšníci. Architekt má vždy odpovědnost přesahující povinnost vůči klientovi. Stavby zůstávají přítomné déle než daný klient.
Pracujeme s klienty hodně, hodně s nimi hovoříme. Pravděpodobně je těžké s námi spolupracovat, ale zase nejsme diktátorští. Jak to říct. Nemáme dům, který bychom neukazovali. Nemáme díla kategorie A a kategorie B. Ukazujeme vše, co uděláme. Nikdy nenecháme projekt jen tak projít naším ateliérem, aniž bychom si byli v daný moment absolutně jistí, že je to právě to nejlepší, co mohlo být vytvořeno. 
Ano, nevnímáme náš obor jako službu ve smyslu číšníků. Dnes to tak většina architektů chápe a tak i jedná, i když třeba proto, aby vůbec přežili, což je třeba respektovat.
Sami jsme se velmi brzy rozhodli mluvit s lidmi. Mluvení s lidmi dělá hodně. Máme klienty od těch chudších až po extrémně movité lidi. Náš přístup se ale nemění, vždy pracujeme stejně. Musíme přijít na základní ideu domu společně, vždyť na konci je to přece jejich dům. Nikdy neděláme třeba interiéry, to odmítáme úplně, protože chceme, aby lidé obývali dům, jak jim vyhovuje. Navrhování interiérů nás nezajímá per se.

Dům Blejec, Lublaň (2003-04)

FŠ: Z představených věcí se zdá, že rádi používáte ocel. Není pro rodinné domy chladná? 
VP: Popravdě jsme udělali také řadu dřevěných domů, i třeba betonových. Vyzkoušeli jsme si celou řadu materiálů. Můj kolega si staví dům celý z betonu. A řada lidí mu říká, no samozřejmě, z čeho jiného bys ho chtěl mít? Ale udělali jsme řadu ocelových domů a ocelových konstrukcí. Máme rádi jistou přesnost, které nelze dosáhnout v cihle nebo betonu. Beton je vlastně blátivá forma, která teprve ztvrdne. To, že části ocelové konstrukce jsou vytvořeny velmi přesně, je něco, co nás oslovuje. Měli jsme takové období, kdy nás přesnost velmi přitahovala. Dnes už to neplatí, i když naše stavby dávají dojem dokonalé přesnosti a stále jsme posedlí detaily. Především jak technicky stavbu provést. To je velmi důležité, ten technický aspekt musí být vždy vyřešen, zase to souvisí s již zmíněnou odpovědností. Když se podíváte na stavbu za deset let, neměla by vypadat jako stará divadelní scéna z Národního divadla. Měla by si zachovat konstrukční integritu.

FŠ: Staráte se o to, jak Vaše stavby budou stárnout?
VP: Vždycky uvažujeme o tom, jak se materiál bude v čase proměňovat. S některými materiály jsme experimentovali a udělali řadu chyb jako každý jiný. Je to naštěstí, nebo naneštěstí, součástí ideje architektury. Architektura nemusí stát věčně, jen třeba sto let, 25 let je z hlediska stavby nic. Když si představíte, že se po 25 letech rozpadne, pak je to jen scéna, kulisa.

FŠ: Předpokládám, že dobře znáte dílo Jože Plečnika u nás. Je to pro Vás důvod, proč jste se snažili mít výstavu v České republice?
VP: Samozřejmě, že jsme si toho dobře vědomi. Proto také ukazujeme projekt pro Národní knihovnu, který nebyl na výstavě v Německu. Je to něco, co sdílíme, co máme společné, je to součást obou našich kultur. Ačkoli Plečnik byl Slovinec, postavil jednu z nejdůležitějších částí ČR. Svazuje nás to k sobě, i když to nemusí být patrné na první pohled. Pro nás bylo důležité začít dialog s touto představou. Samozřejmě dobře známe vše, co Plečnik udělal. Dnes jsme měli šanci znovu vidět jeho interiéry na Hradě.
Pro nás, Matiju a mě, je Plečnik opravdu důležitý. Nechci tvrdit, že jsme tradicionalisti… Možná jsme. Možná o nás řeknete, že jsme konzervativní. My ale opravdu máme potřebu ve svém díle, jakkoli se jeví mezinárodní na první pohled, vyjádřit přináležitost k našemu kulturnímu prostoru.

Víkendový dům, ostrov Silba, Chorvatsko (2007-08)

FŠ: Mluvíte o regionalismu?
VP: Ne, to není regionalismus. Řeknu to takhle. Plečnik má obrovský vliv. Když jste slovinský architekt, nemůžete Plečnika neznat. Není možné ho přehlížet, je to pevná součást naší kultury... Možná je to břemeno. Ať tak nebo onak, je to něco, co nás jako architekty spoluvytváří. Když jste slovinský architekt, vždycky se něco z jeho díla musí objevit ve vašem díle.
Proto se stavím kriticky k většině současné východoevropské architektury - české, slovinské, nebo jakékoli jiné. Velmi rychle jsme přijali za vlastní model západní kultury. Když dnes přijedete do Prahy, uvidíte řadu opravdu zajímavých staveb, které, soudě podle vzhledu, mohly být vytvořeny jakoukoli západoevropskou kanceláří. To je v pořádku, žijeme v době, kdy je svět stlačený, takže během minuty můžete komunikovat takřka s každým a se vším. Současně ale postrádáme něco… Nechci tvrdit, abychom tady stavěli jako Jan Kotěra. Rád bych ale viděl architekturu ovlivněnou tím, co se zde událo. To možná není kritický regionalismus per se, ne? Tvrdím, že všichni pocházíme z určitého kulturního prostředí a to, co děláme, musí nějak odrážet toto prostředí. Nemůže odrážet jen obecné podmínky, ve kterých žijeme. Všichni máme internet, všichni máme stejné informace, všichni máme Domus, etc. Máme také odpovědnost k prostoru, ve kterém žijeme, z kterého pocházíme. Nemusí to být velká odpovědnost, ale alespoň trochu ji cítit musíme. Rád bych viděl více české architektury. Raději než více líbivé architektury.

FŠ: Jaká je situace ve Slovinsku? 
VP: U nás je to stejné. Země jako Slovinsko nebo ČR, všechny prošly politickou změnou, rychle se změnil model organizace společnosti. Změna se udála během velmi krátké doby. Pochopitelně je opravdu složité provést takovou změnu na všech úrovních společnosti. Obě naše země si velmi rychle a velmi snadno přisvojily také kulturní modely z tzv. západních a tzv. kapitalistických společností. S nekritickým přílivem kapitálu přišel i nekritický příliv kulturních modelů a to i v architektonickém prostředí.
Toho bychom si všichni měli být vědomi. Záměrně to nejde změnit, nemůžete se zítra ráno probudit a říci si, od teď budu dělat českou architekturu. Důležité je být si vědom toho, co se stalo. Ano, jsme součástí globalizovaného světa, ale jsou to právě tyhle malé rozdíly, které nás dělají bohatšími nebo lepšími.
Jde i o to dívat se na vlastní práci touto optikou. Netvrdím, že naše práce je nějak výrazně slovinská. Když se budete dívat na naše stavby, mohou vám připadat jako typická současná architektonická produkce. Vždycky je ale u nich přítomné zázemí, pozadí, či jak to nazvat, se základy v prostředí, z kterého jsme vzešli. To je téma na kulatý stůl.

Administrativní a obytný komplex, Lublaň-Podutik (2007-08)

FŠ: To je pravda. To tady nezodpovíme. Zůstaňme ještě ve Slovinsku. Jaké jsou podmínky pro stavění v Lublani? Když jsem tam byl, město mi přišlo dost nečitelné. Poznamenala město vláda komunistů?
VP: U nás bylo vytvořeno mnoho skvělé architektury i v období vlády komunismu. To je velký rozdíl v historii české a slovinské architektury, což je ale jen můj názor, nejsem historik. Po osobnostech jako Kotěra nebo Plečnik byla u vás obrovská díra, která zmizela až cenou na expu v Bruselu 1958. Ale vlastně to trvalo až do 70. let, kdy se opět objevila zajímavá architektura. Ve Slovinsku to bylo jiné, protože Le Corbusier byl komunisty schválen a přijat, takže u nás je jakýsi přechod od Plečnika ke Corbusierovi. Proto z 50. a 60. letech lze najít řadu zajímavé architektury. Samozřejmě z té doby máme také bezpočet sraček, ale to bylo ve všech těchto režimech stejné. Zajímavá architektura u nás mohla vzniknout, protože Le Corbusier byl přijatelný kulturní model. 

FŠ: Když pracujete v Lublani, snažíte se město nějak vymezit, udělat čitelnějším?
VP: My máme, jak jste viděl, některé projekty na úplném okraji města a tam se snažíme vytvořit hranu města. Ale přirozeně jednotlivé projekty nezmohou mnoho. Mohou jen dobře naplnit svůj úkol.
Když se podíváte na architektonickou produkci ve Slovinsku, uvidíte řadu špatných projektů a řadu velmi dobrých projektů. To je stejné i u vás. Tady je to zřejmě ve větší škále, protože vaše země je větší se silnější ekonomikou.
Potýkáme se stejnými problémy. Slovinsko má možná co do procent více zajímavých staveb. Ve Slovinsku je tak šest sedm kanceláří v podobném věku jako my, které dělají sice velmi rozdílné věci, ale všechny mohou být považovány za zajímavé. Lublaňská škola byla dlouho výrazně menší než pražská, a tak tam bylo silnější sepětí mezi studenty a učiteli.

FŠ: Poslední otázka. Lákalo by Vás realizovat v Praze kulturně důležitou stavbu? Navázat na Plečnika?
VP: V na okraji Prahy stavíme dům pro mladou rodinu. Normální projekt s normálním rozpočtem. Praha je skvělé město, městem jsme ohromeni. Nejsme přirozeně ohromeni turismem, který dokonale zabil centrum města. Je škoda, že centrum bylo zaprodáno turismu. Na druhou stranu je to město velmi zajímavé a různorodé. Dnes jsme se setkali s několika developery a dalšími potenciálními spolupracovníky a viděli jsme množství různých tváří Prahy v jednom dni.
Bylo by to zajímavé. Nejzajímavější jsou vždy veřejné stavby. A přitom žádná z našich zemí, právě těch kdysi socialistických zemí, nezvládla zajistit aktivitu na poli veřejných zakázek. Všechny tyto země jsou příliš chudé, nebo zcela bez zájmu o veřejné stavby. To je stejné u nás i u vás. Každý by rád dělal veřejnou stavbu, to jsou stavby, které město táhnou kupředu.