Tadao Ando : Příroda a architektura

Dnešní společnost je stále více orientována na informace a také architektura se stává kusem informace. Hodnotu architektury jako informace nemůžeme přehlížet. Obavy však působí tendence zdůrazňovat pouze jeden aspekt architektury a soustředění se na to, jak přitáhnout pozornost lidí. V důsledku toho je přikládána má závažnost hodnotě architektury jako materiálního objektu a více důrazu se klade na to, aby nastrojená budova dobře vypadala na fotografiích. Architektura je těsně svázána s ekonomií a společností a působí na ni rychlé společenské změny. Zejména v Japonsku existuje tendence považovat budovy za něco, co se dá během pár let zbourat, zejména z důvodu růstu cen.
Modernizmus, který dosáhl svého vrcholu koncem 50.let, začal být zpochybňován právě pro svůj funkcionalizmus a ekonomický racionalizmus - tak, jak postindustriální společnost ustupovala společnosti informační. Vznikly různé směry jako třeba postmodernizmus v užším slova smyslu. Postmodernizmus však zůstal ve svých cílech povrchní v tom, jak nostalgicky používal zjednodušené návraty k historizujícím tvarům a ornamentizaci, kterou kdysi právě modernizmus odmítl. Zabýval se jen formami architektury a nenabídl skutečná řešení problémů, na které Modernizmus narážel. Dnes postmodernizmus umírá, v souladu s mechanizmem vlastního spotřebování.(...) Přišel čas znovu promyslet Modernizmus, který byl kdysi odmítnut pro svou notorickou homogennost a opět uvážit jeho hlavní přístupy k architektuře. Generalizovat znamená chápat lidi jako kvantitativní jednotky. Znamená to, že bereme lidi s jejich vůlí a city jako "masy" a ignorujeme jejich individuální identitu. Stávají se ničím jiným, než jednotkami, které měříme. Zobecňovat v architektuře kdysi znamenalo odhalovat funkčnost a ekonomickou racionálnost. Neomezené zobecňování ohrožuje kulturu, protože jedním z aspektů zobecňování je standardizace. Jestliže principům ekonomické racionálnosti dovolíme, aby v architektuře byly důležitější než kulturní hodnoty, pak se budou města v celém světě skládat z jednotných budov. Nemá-li být kultura obětována pokroku lidské civilizace, pak si musíme klást základní otázky jako "co je architektura?" - i když se zdají poněkud anachronické. Tvorba je v architektuře dílem jednotlivců a děje se v kontextu historie, tradice a klimatu. Patří spíše ke kultuře, než k civilizaci. Vytváření architektury je stále častěji svěřováno organizacím,než jedincům. Používají se počítače a vše se kvantifikuje. Sny a vášně jednotlivců, které jsou v architektuře tak důležité, se nahrazují průměrností a konvenčností.
Architektura slouží nejen jako zrcadlo doby - musí nabídnout i kritiku doby. Představuje autonomní systém myšlení. Myslet jako architekt neznamená jen zabývat se vnějšími podmínkami nebo řešit problémy funkce. Jsem přesvědčen, že architekti musí být vedeni k tomu, aby si kladli fundamentální otázky, aby popouštěli uzdu své tvůrčí imaginaci, aby brali v potaz lidi, život, historii, tradici i klima. Musíme vytvářet architektonické prostory, ve kterých může člověk prožívat - podobně jako v případě poezie a hudby - překvapení, něco objevovat, intelektuální podněty, mír a radost ze života.