Richard Rogers

Lord Richard Rogers se narodil 23. července 1933 ve Florencii. Jeho rodina pocházela z Terstu, z krásně promíchané rodiny z doby rakousko-uherské monarchie. Jeho starším bratrancem byl Ernesto N. Rogers, dlouholetý člen CIAM, šéfredaktor časopisu Casabella a vůdčí osobnost architektonické skupiny BBPR, která uskutečnila v Miláně Torre Velasca. Jeho matka, která se jmenovala Gairinger, byla českého původu. Rodiče se v roce 1939 přestěhovali do Anglie.
Po absolutoriu Architectural Association v Londýně, kde k jeho učitelům patřil Peter D. Smithson, a Fakulty architektury Yale University v New Haven, kde prošel výukou Paula Rudolpha, Serge Chermayeffa a Vincenta Scullyho, a praxi u firmy SOM si otevřel v letech 1963-66 společnou kancelář s Normanem Fosterem. V tomto společenství postavili první stavbu Reliance Controls Factory ve Swindonu (1966-67), inovativní architekturu v duchu raného 'high-tech movement', za níž získalu cenu Financial Times.
V téže době vznikl ve společenství těchto architektů a dále Rona Herrona, Petera Cooka a jiných časopis a skupina Archigram, určující názorovou orientaci generace šedesátých let. V tomto okruhu vznikaly vizionářské projekty chodících měst a manifesty hnutí high-tech v architektuře, které sloužily jako inspirační zdroj i mladým architektům z okruhu SIAL Karla Hubáčka v Liberci.
V roce 1971 obesílá společně s italským architektem Renzem Pianem mezinárodní soutěž na Centre Pompidou a jejich návrh byl ohodnocen první cenou. Uvedená stavba v historické části Paříže na Plateau Beaubourg, dokončená v roce 1977, byla první z řady takzvaných 'Grand projects', jimiž francouzští prezidenti Pompidou a Mitterand ovlivnili současnou podobu metropole na Seině a zároveň znamenala vyvrcholení hnutí high-tech. Na konci sedmdesátých let následovala stavba pojišťovny Lloyd's v londýnské City, jíž Rogers prosadil moderní architekturu v konzervativní oblasti Cornhillu. Jeho architektura s precizním detailem v symbióze skla a kovu nabízí naprosto flexibilní půdorysy a to, co obvykle bývá skrýváno uvnitř, komunikační systémy, instalace a mediální technika, prezentuje navenek. Tím vzniká dynamický, až expresivní charakter těchto velkolepých kinetických stavebních děl. Tak se také Rogers stále více začal odlišovat od svého prvního partnera Normana Fostera, zatímco Foster spěl k lakonickému výrazu a tvarovému purismu, Rogers směřoval k expresivitě a technicistnímu romantismu. V druhé polovině osmdesátých let uskutečňuje vlastní architektonickou kancelář ve čtvrti Hammersmith na nábřeží Temže jako skupinu prosklených kubusů, reflektujících na tradici racionalistické meziválečné architektury.
V první polovině devadesátých let realizuje poblíž Victoria Station Chanel 4 BBC se silně expresionistickým charakterem vstupního prostoru v exteriéru i interiéru.
V říjnu 1990 přijíždí jako první přední britský architekt do Prahy, aby představil své dílo a uvedl cyklus vystoupení britských architektů, pořádaný British Council.
Po realizaci paláce Soudního dvora pro lidská práva Evropského společenství ve Strasbourgu, který svým projevem otevřel v roce 1995 prezident Václav Havel, dokončil nedávno také soudní dvůr v Bordeaux.
V současné době kulminuje jeho dílo projektem Millenium Dome v Greenwich, terminálem 5 letiště v Heathrow, parlamentní budovou ve Walesu a právě v posledních dnech vítězstvím v soutěži na soudní dvůr v Antverpách.
V roce 1991 byl Richard Rogers povýšen královnou Alžbětou II. do šlechtického stavu a v roce 1996 byl jmenován lordem s právem používat jméno Lord Rogers of Riverside. Tím se stal také členem horní sněmovny britského parlamentu.
V řadě svých prací v elegantním detailu kovových a skleněných konstrukcí reflektuje Rogers i odkaz české avantgardy dvacátých a třicátých let, jejímž je obdivovatelem. K jeho blízkým spolupracovníkům patřili i čeští architekti Jan Kaplický a Eva Jiřičná.
Richard Rogers přináleží vedle Normana Fostera k nejvýznamnějším britským architektům, kteří byli určující i pro světový vývoj a navázali na velkou tradici viktoriánských konstrukcí 19. století.

Vladimír Šlapeta (úvod přednášky při příležitosti udělení čestného doktorátu ČVUT)