Petr Stolín Architekt – rozhovor s kurátorem Filipem Šenkem
Od 10. června do 29. srpna 2021 probíhá v českobudějovickém Domě umění výstava Petr Stolín Architekt věnovaná svitavskému rodákovi a libereckému patriotovi Petru Stolínovi, jehož společná tvorba s Alenou Mičekovou sklízí široké mezinárodní uznání. Během červnové vernisáže jsme položili několik otázek kurátorovi výstavy Filipu Šenkovi, který se již dříve podílel s Petrem Stolínem na několika architektonických výstavách a společně působí na Technické univerzitě v Liberci.
Filipe, máš bohaté kurátorské zkušenosti. Jak čelíš obtížím, které vystavování architektury představuje?
Bohaté je silné slovo. Řekl bych, že vystavovat architekturu fakticky nejde, prostorová zkušenost je pro svou provázanost s konkrétním místem jedinečná, proto mi připadá smysluplné vystavovat myšlení architektury skrze formy, materiály, světlo, vztahy, které tvoří apod. Není to nijak zvlášť objevný postřeh, ale když mi to došlo, a nebylo to hned, rozšířilo mi to významně pole možností a přišla s tím i určitá uvolněnost v utváření výstavy jako vlastní události.
S Petrem Stolínem, s nímž učíš na liberecké škole, jsi byl před třemi lety kurátorem výstavy 5866 v pražské GJF, která představila tento důvěrně známý prostor ve zcela nové perspektivě.
S Petrem a Honzou Stolíny se znám díky působení v Liberci. S oběma spolupracuju rád, oba jsou nápadití, myslí odlišně než já, a přesto máme k sobě blízko myslím. Pro výstavu 5866 jsme změnili vztahy dobře známého prostoru Frágnerky. Právě určující zkušenosti architektury jako vstup, pohyb prostorem, světlo se změnily, pak se i ten dobře známý prostor galerie jevil jako něco, co je třeba objevit. Je v tom něco samozřejmého, vždyť když se doma pohybujeme potmě, zkušenost známého prostoru je jiná. Prostor bereme jako něco samozřejmého, jako všudypřítomný rámec – není ale neutrální, je vedle tvrdých kvalit jako rozměr spojen s měkkými pojmy jako je atmosféra, nálada, a ty výrazně ovlivňují to, jak věci kolem sebe a sebe také vnímáme a prožíváme.
Kromě monografických výstav věnovaných jedné osobnosti nebo ateliéru ses kurátorsky podílel také na tématických výstavách jako třeba Punk v architektuře. O kolik složitější je odprezentovat celé architektonické téma?
Celé téma nejde nikdy představit. Na každé výstavě by šlo pracovat dál a jít více do hloubky. Zrovna u Punku šlo o to zdůraznit svérázné postavy, které uměly a umí myslet proti době, ve které tvoří. A pak také šlo o to zamíchat vlastní hlavou tak, aby ze známých věcí opadal prach zvyku náhledu na ně. Jestli se to úplně povedlo, to nevím. Považuju i tak za důležité věnovat klíčovým stavbám náležitou pozornost. Je třeba se k důležitým stavbám a tvůrcům vracet, protože otevírají hloubku zkušenosti světa v daný historický moment, stejně jako sílu tvořivosti. Ukazují, čím architektura může být, když bere vážně úlohu nástroje artikulace pozice člověka ve světě. Pak dům není jen banální obranou před nepohodlím pobytu venku nebo čekací stanicí mezi dalším děním jinde. Konkretizuje svět, zhmotňuje hodnoty žitého světa, dům je tak událostí, v níž se intimní a vnitřní svět jedince v kontinuálním záhybu setkává s veřejným a vnějším světem. Zaměňovat informace za poznání nebo dokonce porozumění mi připadá jako nepříjemný omyl.
Galerie současného umění a architektury v Českých Budějovicích si pod Michalem Škodou vybudovala neotřesitelnou roli na středoevropské scéně. Michal Škoda je rovněž známý, že nechce prezentovat architekturu tradiční/nejsnazší cestou (prostřednictvím modelů a plánů). Jak probíhaly přípravy výstavy?
Souhlasím, Michal Škoda vybudoval skutečně umělecky silnou instituci. Málokterá výstava mi tam za poslední roky utekla. Přípravy byly kvůli pandemii místy složité, protože jsme ani nevěděli, zda a jak bude možné výstavu provést. S Petrem, Honzou a Alenou Mičekovou se potkáváme poměrně pravidelně a probíráme různé věci, takže bych řekl, že výstava je v podstatě takovým meziproduktem těchto diskuzí.
Co je cílem sdělení budějovické výstavy?
Nevím, jestli mám prozradit návod k použití. Můžu popsat jeden rozměr, který mi přijde důležitý a také zábavný. Zen Houses jsou u nás už poměrně známou stavbou, jenže stavba sama, jak se v takových případech stává, bývá ztotožněná s fotkami, které ukazují jednoduchou geometrii paralelních hmot. Zen Houses jsou fotogenické. Výstava má – opět pomocí obrazů - ten svůdný povrch fotek rozbrázdit, a tak ukazuje asymetrii, kterou do nich vnáší každodenní a obyčejné pobývání tam, jinak řečeno autoritu života nad formou. No ale ono to zase tak obyčejné pobývání není, poetika střídmosti, intenzivní uvědomování si prostoru spojené s běžnou, opršelou a ohmatanou každodenností běžných materiálů vytváří momenty krásy.
Ve tvém případě si lze těžko udržet ke Stolínově tvorbě kritický odstup, ale přesto mohl by ses pokusit popsat, čím se jeho ateliér (ať už architektonický nebo akademický na FUA) vyjímá v českém prostředí?
O určitý kritický odstup se přesto snažím, v textech snad přítomný je. Myslím si, že výjimečnost je daná autenticitou a autonomií. Otrava je, že tyhle termíny jsou díky jazyku všudypřítomné reklamy prakticky vykradené. Přitom jde o důležité kvality: autonomie jako schopnost myslet samostatně a nebýt dalším spotřebním produktem doby, a přitom neupadnou do narcismu. Autenticita jako schopnost věrohodně artikulovat to, co je důležité, včetně momentů krásy. Domy, které Petr s Alenou dělají, to myslím naplňují skromně i velkolepě současně, proto mají tak velký odborný ohlas. Takových architektů u nás není moc.
Bohaté je silné slovo. Řekl bych, že vystavovat architekturu fakticky nejde, prostorová zkušenost je pro svou provázanost s konkrétním místem jedinečná, proto mi připadá smysluplné vystavovat myšlení architektury skrze formy, materiály, světlo, vztahy, které tvoří apod. Není to nijak zvlášť objevný postřeh, ale když mi to došlo, a nebylo to hned, rozšířilo mi to významně pole možností a přišla s tím i určitá uvolněnost v utváření výstavy jako vlastní události.
S Petrem Stolínem, s nímž učíš na liberecké škole, jsi byl před třemi lety kurátorem výstavy 5866 v pražské GJF, která představila tento důvěrně známý prostor ve zcela nové perspektivě.
S Petrem a Honzou Stolíny se znám díky působení v Liberci. S oběma spolupracuju rád, oba jsou nápadití, myslí odlišně než já, a přesto máme k sobě blízko myslím. Pro výstavu 5866 jsme změnili vztahy dobře známého prostoru Frágnerky. Právě určující zkušenosti architektury jako vstup, pohyb prostorem, světlo se změnily, pak se i ten dobře známý prostor galerie jevil jako něco, co je třeba objevit. Je v tom něco samozřejmého, vždyť když se doma pohybujeme potmě, zkušenost známého prostoru je jiná. Prostor bereme jako něco samozřejmého, jako všudypřítomný rámec – není ale neutrální, je vedle tvrdých kvalit jako rozměr spojen s měkkými pojmy jako je atmosféra, nálada, a ty výrazně ovlivňují to, jak věci kolem sebe a sebe také vnímáme a prožíváme.
Kromě monografických výstav věnovaných jedné osobnosti nebo ateliéru ses kurátorsky podílel také na tématických výstavách jako třeba Punk v architektuře. O kolik složitější je odprezentovat celé architektonické téma?
Celé téma nejde nikdy představit. Na každé výstavě by šlo pracovat dál a jít více do hloubky. Zrovna u Punku šlo o to zdůraznit svérázné postavy, které uměly a umí myslet proti době, ve které tvoří. A pak také šlo o to zamíchat vlastní hlavou tak, aby ze známých věcí opadal prach zvyku náhledu na ně. Jestli se to úplně povedlo, to nevím. Považuju i tak za důležité věnovat klíčovým stavbám náležitou pozornost. Je třeba se k důležitým stavbám a tvůrcům vracet, protože otevírají hloubku zkušenosti světa v daný historický moment, stejně jako sílu tvořivosti. Ukazují, čím architektura může být, když bere vážně úlohu nástroje artikulace pozice člověka ve světě. Pak dům není jen banální obranou před nepohodlím pobytu venku nebo čekací stanicí mezi dalším děním jinde. Konkretizuje svět, zhmotňuje hodnoty žitého světa, dům je tak událostí, v níž se intimní a vnitřní svět jedince v kontinuálním záhybu setkává s veřejným a vnějším světem. Zaměňovat informace za poznání nebo dokonce porozumění mi připadá jako nepříjemný omyl.
Galerie současného umění a architektury v Českých Budějovicích si pod Michalem Škodou vybudovala neotřesitelnou roli na středoevropské scéně. Michal Škoda je rovněž známý, že nechce prezentovat architekturu tradiční/nejsnazší cestou (prostřednictvím modelů a plánů). Jak probíhaly přípravy výstavy?
Souhlasím, Michal Škoda vybudoval skutečně umělecky silnou instituci. Málokterá výstava mi tam za poslední roky utekla. Přípravy byly kvůli pandemii místy složité, protože jsme ani nevěděli, zda a jak bude možné výstavu provést. S Petrem, Honzou a Alenou Mičekovou se potkáváme poměrně pravidelně a probíráme různé věci, takže bych řekl, že výstava je v podstatě takovým meziproduktem těchto diskuzí.
Co je cílem sdělení budějovické výstavy?
Nevím, jestli mám prozradit návod k použití. Můžu popsat jeden rozměr, který mi přijde důležitý a také zábavný. Zen Houses jsou u nás už poměrně známou stavbou, jenže stavba sama, jak se v takových případech stává, bývá ztotožněná s fotkami, které ukazují jednoduchou geometrii paralelních hmot. Zen Houses jsou fotogenické. Výstava má – opět pomocí obrazů - ten svůdný povrch fotek rozbrázdit, a tak ukazuje asymetrii, kterou do nich vnáší každodenní a obyčejné pobývání tam, jinak řečeno autoritu života nad formou. No ale ono to zase tak obyčejné pobývání není, poetika střídmosti, intenzivní uvědomování si prostoru spojené s běžnou, opršelou a ohmatanou každodenností běžných materiálů vytváří momenty krásy.
Ve tvém případě si lze těžko udržet ke Stolínově tvorbě kritický odstup, ale přesto mohl by ses pokusit popsat, čím se jeho ateliér (ať už architektonický nebo akademický na FUA) vyjímá v českém prostředí?
O určitý kritický odstup se přesto snažím, v textech snad přítomný je. Myslím si, že výjimečnost je daná autenticitou a autonomií. Otrava je, že tyhle termíny jsou díky jazyku všudypřítomné reklamy prakticky vykradené. Přitom jde o důležité kvality: autonomie jako schopnost myslet samostatně a nebýt dalším spotřebním produktem doby, a přitom neupadnou do narcismu. Autenticita jako schopnost věrohodně artikulovat to, co je důležité, včetně momentů krásy. Domy, které Petr s Alenou dělají, to myslím naplňují skromně i velkolepě současně, proto mají tak velký odborný ohlas. Takových architektů u nás není moc.
0 comments
add comment
