Petr Stolín Architekt - výstava v DUČB

Kurátor: Filip Šenk, Michal Škoda

Petr Stolín (1958) patří do nepočetné skupiny současných českých architektů, jejichž tvorba snese srovnání se světovou špičkou oboru. Návrhy Petra Stolína se nepodřizují rychlosti a fotogeničnosti mediálních událostí, protože jejich cílem je rozvíjení autentické zkušenosti obývaného prostoru. Důvodem úspěchu je tak především dlouhodobé ohledávání základních kvalit stavebního umění, které jej přivedlo k rozvinuté poetice střídmosti.
Výstava libereckého architekta Petra Stolína připravená pro Galerii současného umění a architektury přitom nepředstavuje jeho tvorbu pomocí modelů či odlišných reprezentací architektury. A to i navzdory skutečnosti, že stavby, které architekt vytvořil ve spolupráci s Alenou Mičekovou, získaly ocenění a uznání jak od tuzemských, tak i zahraničích odborníků. Důvod je prostý: výstava se snaží přinést zprávu o tom, co je v architektuře nejdůležitější.
Co je vůbec architektura? Na tuto jednoduchou otázku lze odpovědět pomocí několika slovníkových definic, ovšem není jisté, že po jejich přečtení tazatel doopravdy získá kýžené porozumění. Lze mluvit o hře objemů, tektonice, odívání, konstrukci, prostoru, a jistě i o dalších přístupech, kterými se lze přiblížit pochopení architektury. Petr Stolín na tuto otázku odpovídá praxí architektury i života. Jak o architektuře přemýšlí, tak sám žije. Právě proto výstava neakcentuje formy či materiály jako cíle architektonického myšlení, ukazuje je jako součást každodenního života v Zen Houses (2015), které pro sebe architekt navrhl.
Pro Petra Stolína je v architektuře nejdůležitější to, jak otevírá možnosti života v ní.
Jinými slovy výstava se soustředí na to, jak vypadá každodennost poetiky střídmosti. V Zen Houses si totiž architekt zvolil experimentální podobu žitého prostoru. Neudělal to z marnivé touhy po zviditelnění se; nakonec, pokud jsou dům a ateliér výrazem něčeho, pak soustředěného hledání, a ne rozšafného výkřiku. Experiment je výsledkem dlouhé profesní zkušenosti, stejně jako je výrazem kritického pohledu na zahlcování a překrývání života věcmi a informacemi. Pro objasnění můžeme položit prostou otázku, která přímo navazuje na experimentální úvahy moderny začátku minulého století: jaký prostor je pro člověka dostatečný, aby mohl vést autentický, důstojný a spokojený život?
Právě Zen Houses, jeden dvojdům či dvě hmoty jednoho domu, jsou konkrétní odpovědí. Ta přinesla Petru Stolínovi široké uznání. Zvláště stojí za připomenutí hlavní cena prvního ročníku České ceny za architekturu (2016) udělená mezinárodní porotou. Principy, které architekt ověřil touto stavbou sám na sobě, dál rozvíjel v budově mateřské školky v Nové Rudě (2018).
Pro obě stavby je charakteristické očištění se od všeho přebytečného. Zvláště Zen Houses jsou postaveny z běžných a cenově dostupných materiálů (dřevěné panely SIP, dřevo, laminát), které nejsou náročné na zacházení a údržbu. Ovšem pozor: zjednodušení zde v žádném případě neznamená pokles kvality architektury. Tyto domy jasně dokládají, že kvalitní architektura není podmíněna neomezeným rozpočtem a možnostmi vyspělých technologií. Bylo by však přílišným zjednodušením ji vnímat jako architekturu proti něčemu. Výjimečnou ji nečiní postoj proti, ale naopak postoj pro: objevuje odlišné podoby života nezvyklou artikulací prostoru.
Zen Houses jsou jednoduché objemy pro komplexní prostorové úvahy: pokud stojíte uvnitř lze při rozpažení rukou téměř dosáhnout od jedné zdi ke druhé. Současně díky velkorysému otevření a optickému propojení obou bloků nenastává nikdy dojem stísněnosti či přílišné uzavřenosti. Zen Houses se fakticky skládají ze dvou bloků, přičíst je však třeba i prostor mezi nimi. Jsou zde různé úrovně zkušenosti prostoru od uzavřených, intimních částí přes velkoryse opticky propojené interiéry obou bloků po soukromý exteriér mezi domy. Právě toto poznání vedlo architekta k tomu, že pro děti z Nové Rudy navrhl prostředí, které je prostorově ještě bohatší. Děti mají příležitost využívat momenty vysokého, intimního, průhledného prostoru podle vlastní potřeby i denních úkonů. K dispozici mají (z nutnosti) herní plošiny, tak prostor mezi laminátovým závojem a dvěma hlavními bloky. Prostor se zde vrství, prolíná a otevírá dětské představivosti.
Pokud se mluví o Petru Stolínovi, pak nikdy nelze vynechat spolupráci s bratrem Janem, sochařem. Připomenout je třeba jejich výjimečný Památník bojovníkům a obětem za svobodu vlasti (2000) v Liberci. Spolupracují v trvalém překračování hranice mezi výtvarným uměním a architekturou. Z posledních let to bylo velmi dobře patrné například na jejich společné výstavě 5866 v Galerii Jaroslava Fragnera (2018) s překvapivou zkušeností obvyklého prostoru tamní galerie.
Petr Stolín působí jako docent a vedoucí Katedry architektury na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Vedle vlastní praxe tak rozšiřuje uvážlivý přístup k architektuře výukou. Významnou roli v jeho pedagogické činnosti zastává práce s modelem, při které se studenty klade důraz na prostorové působení a cítění návrhů. Nakonec, jak sám architekt říká: „Jak tvořím, tak žiji a jak žiji, tak učím.“