Justiční palác v Brně

Minulý týden přiznal brněnský krajský soud autorům Stojanovi-Burianovi-Křivinkovi a společnosti Project building 14,3 milionů Kč za jejich studii Justičního paláce v Brně. Jedná se o jeden z mála sporů, kdy se architektům podařilo vydobýt si svých práv. Důležité je při té příležitosti upozornit na skutečnost, že budovu soudu od počátků doprovázely problémy spojené se zadáním veřejné zakázky. Na řadu z nich upozorňovala opakovaně již v roce 2005 také Česká komora architektů.

Zadávání veřejných zakázek na projekty staveb v České republice probíhá v poslední době stále častěji velmi nekvalitně. Investoři podceňují své záměry, chybí jim definice zadání, nebo jej stále mění, obcházejí zákony např. rozdělováním zakázky na několik podlimitních zakázek, nedodržují autorská práva, mají diskriminační požadavky na zpracovatele projektů atd., pomineme-li přímo trestní úmysly. Nejinak tomu bylo také u jedné z největších investičních akcí na jižní Moravě – u stavby nového Justičního paláce v Brně.

Architektonická soutěž se nekonala
Tato stavba, která utváří veřejný prostor a která vyžadovala poměrně vysoké finanční prostředky, měla být svým rozsahem a funkcí reprezentativní nejen pro českou justici. Uvědomme si, že se jedná o obrovský projekt. V paláci sídlí hned čtyři soudy - brněnský městský soud, Okresní soud Brno-venkov, brněnské městské státní zastupitelství a státní zastupitelství pro Brno-venkov. Dalo by se tedy očekávat, že bude zakázka zadána i s ohledem na investora, kterým bylo Ministerstvo spravedlnosti, maximálně korektním, transparentním a efektivním způsobem. Jednou z možností, jak toho dosáhnout a získat kvalitní projekt, bylo využití ověřeného celosvětově uznávaného modelu, kterým je architektonická soutěž. Tento postup doporučovala koneckonců Česká komora architektů zástupcům investora již v březnu 2005. Připomeňme, že tradice architektonických soutěží na výstavbu budov a sídel státního aparátu České republiky sahá již do 19. století a že se stejným způsobem postupuje u podobných zakázek i v zahraničí. Investor, kterým bylo Ministerstvo spravedlnosti, resp. Krajský soud v Brně, ale architektonickou soutěž neuspořádal.

Proběhla nevhodná veřejná obchodní soutěž
Krajský soud (Justiční správa) se rozhodl zorganizovat veřejnou obchodní soutěž (VOS) na dodavatele projektu. Tento postup označil za jediný správný a zároveň údajně ekonomicky i časově méně náročný. O areálu takového významu by se ale mělo rozhodovat soutěží o návrh a nikoliv prostřednictvím veřejné obchodní soutěže (v níž účastníci nepředkládají konkrétní návrh řešení stavby, ale posuzuje se předběžné určení ceny realizace, kvalifikace účastníků, reference, obrat atd.). Důležitá je ale přece celková kvalita architektonického, výtvarného, dispozičního, provozního, technického, materiálové a tvarového řešení. Takovou celistvost bohužel veřejná obchodní soutěž neumožňuje. Pokud by došlo k vypsání alespoň ideové architektonické soutěže, podařilo by se včas určit a odpovědně posoudit podmínky pro vznik stavby, včetně finančních požadavků.

Vyplatily se nízké honoráře za studie
Než však investor vypsal veřejnou obchodní soutěž, rozhodl se přece jen nějaké architektonické návrhy získat. Nejdříve na základě konzultací sestavil jen náznakový velmi obecný stavební program a vyzval ke spolupráci na studii jeden ateliér. Poté požádal o dopracování studie nejen tento ateliér, ale oslovil další tři týmy, které byly, s vidinou získání zakázky, za pouhých 50 tisíc Kč ochotny návrh urbanistického a architektonického řešení stavby včetně vnitřních dispozic zpracovat. Podle doporučených ceníků by přitom částka za dokumentaci tohoto rozsahu měla odpovídat téměř 8 milionům Kč (pokud by se celkové investiční náklady na stavbu vyšplhaly na reálné 1,2 miliardy Kč), připustíme-li urputné smlouvání, pohybujeme se stále řádově v milionech korun za studii. Honorář za zpracování studie byl samozřejmě nepřiměřeně nízký. Přesto architekti za dampingové ceny, které jsou navíc v rozporu s Profesním a etickým řádem ČKA (§ 18), projektují velmi často. Investoři to vědí, a tak obvykle nepovažují práci na studii za nikterak náročnou a opakovaně vyplatí autorům jen symbolické „skicovné“, pokud vůbec nějaké.
Čtyři studie justičního paláce posuzovala porota složená jen ze závislých odborníků, čili zástupců investora, a za nejvhodnější zvolila návrh Aleše Buriana, Gustava Křivinky a Petra Stojana.

Autorská práva byla porušena
Následovala již zmíněná veřejná obchodní soutěž na dodavatele projektové dokumentace stavby. Jednou z mnoha podmínek, kterou musely zúčastněné týmy dodržet, bylo respektovat studii autorů Buriana, Křivinky, Stojana (smluvně zajištěnou společností Project building). Studie byla součástí zadávací dokumentace pro užší řízení. Zadávací dokumentace obsahovala také ustanovení, v němž se ukládá dodavateli, aby si vypořádal autorská práva se zhotoviteli vstupní studie, kterou zpracovala výše uvedená trojice. Vítěz soutěže Centroprojekt Zlín s VPÚ Deco tak ale neučinily. Ostatně autorská práva tohoto týmu nebyla nikterak ošetřena, za práci na vstupní studii investor nezaplatil více, než oněch 50 000 Kč, ani nebyla sepsána licenční smlouva. Přitom při rozdělení veřejné zakázky na jednotlivé fáze projektové dokumentace (samostatnou studii, projekt pro územní řízení atd.) existuje vzhledem k přebírání jednotlivých částí zakázky mezi projektanty vždy velká pravděpodobnost autorskoprávních sporů. Navíc zákon o zadávání veřejných zakázek rozdělování fází na podlimitní zakázky nedovoluje. Také na tento problém několikrát Česká komora architektů na jaře 2005 upozorňovala.

Soutěž obsahovala diskriminační požadavky
Proč se do veřejné obchodní soutěže na dodavatele projektové dokumentace nepřihlásilo sdružení architektů Project building, Burian a Křivinka? Protože obsahovala diskriminační požadavky na zpracovatele dokumentace, které zúžily okruh potencionálních uchazečů o zakázku a nedovolili tak skutečně rozvinout soutěž pro široké pole soutěžitelů. Došlo tak k porušení rovného přístupu k soutěži. Málo kdo totiž může prokázat, že je pojištěn nad 25 milionů Kč, postavil stavby, jejichž cena přesáhla dvakrát 100 milionů Kč a jedenkrát dokonce 700 milionů Kč apod. Společnosti, které mohou takové předpoklady splňovat, spočítáme na prstech jedné ruky. Kromě investora o těchto skutečnostech informovala ČKA také ministra spravedlnosti.

Peníze se proinvestovaly
Budova se skutečně postavila podle původního návrhu a konceptu autorů Buriana, Křivinky a Stojana. Bez vyřízení autorských práv návrh převzaly v rámci veřejné obchodní soutěže pro svůj projekt Centroprojekt Zlín a VPÚ Deco. Kromě fasády, která byla úplně změněna, se realizace od studie téměř neliší. Stavba stála daňové poplatníky 1,8 miliardy Kč. Přestože byla hlavním kritériem posuzování ve veřejné obchodní soutěži ekonomická výhodnost stavby, nepodařilo se financování uhlídat. Stavba nestála ani v počátcích uváděnou investiční částku 768 milionů Kč (tento původní odhad byl nereálně nízký), ani realističtější odhad soudního znalce 1,2 miliardy Kč (přibližně 5700 Kč/m³ obestavěné plochy) a realizace se vyšplhala až na 1,8 miliardy. Kdo ponese odpovědnost za proinvestování přibližně 600 milionů Kč?
Že se projekt a stavba zbytečně prodražily potvrdil i Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ). Případem se zabývala na základě trestního oznámení NKÚ také policie, která ale spáchání žádného trestného činu nepotvrdila. Nyní bude kauzu řešit Ministerstvo financí ČR s podezřením na spáchání správního deliktu porušení rozpočtové kázně.

Pozitivní zpráva na konec – architekti vyhráli soudní spor
Většina postižených se spory obvykle snaží vyřešit mimosoudně. Tentokrát ale ateliér, který zakázku převzal, nabídl poškozenému tak neúměrně nízkou částku za zpracování studie a licenci (údajně 2 miliony Kč), že se dohodnout nepodařilo. Kauza se dostala až ke Krajskému soudu v Brně. Ten rozhodl, že firmy Centroprojekt Zlín a VPÚ Deco Praha musí autorům základní studie justičního paláce zaplatit celkem 14,3 milionů Kč. Nejen cenu licence 7 751 287 Kč vyplývající ze znaleckého posudku, ale nakonec vyhověl i požadavku žaloby na obdobně vysokou částku nad rámec základní licence, která je určitou satisfakcí za poškození autorů. Je to asi také dobrá zpráva pro posilování právního státu a právního vědomí. Rozsudek dosud není pravomocný, lze čekat, že bude řešen u Vrchního a možná i Nejvyššího soudu.