Ještěd f kleci 05 - ohlasy porotců
 |
Okolnosti vzniku soutěže Ještěd f kleci, její stanovy a pravidla, a stejně tak argumenty, které vedly k jejímu založení, jsou prezentovány v oficiální brožuře s lehkostí a smyslem pro nadsázku. I přesto je znát, že průběh soutěže i její výsledky mají pro všechny zúčastněné jistou váhu („…hlavním cílem této soutěže bylo doplnit standardní interní posuzování ateliérových prací o vnější, nezávislý pohled, který bude sice více či méně letmý, jehož nezainteresovanost však představuje samostatnou hodnotu. …“). Budu doufat, že jsme jako porota cíl soutěže naplnili.
Přemýšlím, zda zmiňovaný letmý pohled částečně neznevýhodňuje projekty s náročnějším zadáním. Hodnotit velké množství projektů (bylo vystaveno 230 semestrálních prací) je složité a tlak času nedovolí věnovat každému z nich dostatečnou pozornost na posouzení. Byl by výsledek hodnocení stejný, kdyby účast studentů v soutěži byla dobrovolná nebo kdyby studenti sami do soutěže nominovali jen ty projekty, o nichž si myslí, že by se přehlídky měly účastnit? Prvním krokem k redukci může být i vyjasnění zájmu účasti atelieru designu, o kterém organizátoři soutěže mluvili s velkými rozpaky.
Po vyhlášení mi jeden ze studentů položil otázku, zda by se měla udílet i cena za nejhorší projekt. Nemyslím si, že by to mělo smysl. Naopak. Jsem zastánce pozitivní motivace. Bylo mi sympatické, když nás před samotným hodnocením Vendula Urbanová, která studenty zastupovala, vyzvala, abychom se nebáli ocenit více projektů, že to studenty potěší a že pochvala v této formě jim dodá chuť a energii do další práce. Nakonec jsme sami museli v průběhu hodnocení v několika fázích nominované redukovat na konečný počet deseti jmen, čímž jsme překročili předpoklad pořadatelů soutěže. Boris Kaňka, další student, který se na organizaci soutěže podílel, nastalou situaci pohotově vyřešil tím, že rozšířil hodnotné ceny pro nominované a do soutěže věnoval vlastní nové knihy.
Těší mě, že i v tak konkurenčním a individualistickém prostředí se studenti vzájemně podporují a přejí si navzájem úspěch. Je to milé a svým způsobem výjimečné.
 |
Jízda tichou zasněženou krajinou do vyprázdněně působícího města na severu. V mrazivém počasí nevlídné ulice. Budova školy po ránu opuštěná... chodby, schodiště... Ticho, klid. Vstupujeme do ateliéru. Střih. Nevíme kam se dívat dřív. Záplava projektů útočí na smysly ze všech stran. A spousta myšlení za nimi. Intenzivní atmosféra z nich jen srší. Skvělé modely u každé plachty. Vše přehledně organizováno. I prváci zde mají své místo. Při pohledu na startovní čáru je zřejmější, jaký kus cesty má každý možnost během studia urazit. A výsledky stojí za to. Vysoká architektonická kultura vyniká v kontrastu s okolní realitou. Ano tady o něco jde. Tady má smysl se o něco snažit, vnímat, hledat, diskutovat, experimentovat. Našich deset nominací jde napříč ateliéry. Nejvíc - tři - putují na slunné Lanzarote - silné vyhrocené zadání Antonína Nováka plodí výrazná řešení, která fungují dobře v sérii. Jak by bylo krásné se k takové práci dostat v reálu! Otcovská figura nekompromisně pevného mrakáče v ateliéru Jiřího Suchomela. Bohatá struktura vztahů v krajině v ateliéru u Jana Hendrycha. Postkatastrofické bydlení pro Haiti v ateliéru Jiřího Bučka. Koncepční myšlení, které nejde jen po formě, ale hledá vztahy a významy v ateliéru Zdeňka Fránka. Všude je vidět nasazení studentů i pedagogů. Hlavní cena pro Josefa Habersbergera je jednomyslná! Architektura s příběhem a bravurou. A podobně i druhé ocenění studentce prvního ročníku (!) Anně Svobodové. Jednoduchost se v tomto případě rozhodně nerovná banalita! Vrtá mi jen hlavou: Jak je možné, že se tak různí lidé v porotě tak rychle shodnou? Všem vám držím palce!
 |
Necítím se oprávněný hodnotit školu, jediné co si dovolím, je podělit se o své postřehy z Vaší výstavy. Jak vidím ve starších textech na archiwebu, v mnohém se shoduji s kolegy v minulých ročnících.
Všiml jsem si velkých rozdílů v kvalitě odevzdaných prací a v celkovém nasazení a přístupu k práci.
Všiml jsem si pouze konceptuálních a výtvarných témat v některých ateliérech.
Všiml jsem si zadání se složitým provozem či na velmi těžce řešitelné parcele v jiných ateliérech.
Všiml jsem si ateliéru, kde bylo poznat, že část studentů vytvořila kolektivní atmosféru a společný tah.
Všiml jsem si silné závislosti většiny projektů na světových trendech a pracích současných architektonických hvězd.
Přemýšlím o tom, že nedodělaný konceptuální projekt vypadá na výstavě vždy lépe než nedodělaný projekt s těžkým technickým zadáním.
Přemýšlím o poměru mezi kvalitou práce pedagoga a kvalitou práce žáků.
Přemýšlím o tom, co drží žáky v některých ateliérech.
 |
Nejzajímavější projekty byly ty, které někdy až s nevšední bravůrou osobitě interpretovali dané zadání i daný prostor. Právě silnou syntézou programového řešení na jedné straně a využitím podnětů nabízených prostorovým kontextem na straně druhé upozornily na sebe už v našem “prvním kole”.
Postavit nad nutnou funkčnost i řadu (ne)předpokládaných dimenzí, jinými slovy, strhnout vlastní logikou návrhu, je přece ambicí hledání dokonalého návrhu, je dobrodružstvím tvoření. Na všech úrovních, od interiérového detailu, přes architekturu až po urbanistický celek (podle mě odlišujících se jen měřítkem a komplexitou) jde o rafinovanost řešení a o nadhodnotu pro daný prostor (nebo i mimo něj).
Vedle řady zajímavých témat jsem byl osobně nadšen problematikou vyškových budov. Jsem přesvědčen, že tato typologie bude nejen čím dál aktuálnější, ale zároveň vytváří zajimavější vertikální urbanismus. Prostorový dialog těchto hmot s okolím nabízí inspiraci k nekonečné řadě úchvatných řešení.
Úkol jsme neměli lehký: z více než dvouset projektů vybrat ty, které byly nejpřesvědčivější svou úrovní, svou racionalitou i poetikou, svou reakcí na zadání a prostor a konečně i svou prezentací….jinými slovy, srovnávat nesrovnatelné!
O to napínavější den jste tím připravili vy nám: spoluúčinkovat chvíli, byť jen schematickým průřezem, ve vaší laboratoři architektury a urbanismu nám bylo opravdovým poěšením! A pak samozřejmě i ta vínově chutnající večerní atmosféra!
Jsem si jist, že není v Evropě mnoho akademických institucí s tak pozitivní a příjemnou tradicí, jako máte vy. Čili, starejte se o ni dobře! Jested F Kleci musí zůstat (a přežít nejméně rok 2100).
 |
Nevím, zda to byl záměr pořadatelů, ale my jsme se vlastně znali. Společnou cestu do Liberce jsem strávil v autě s Veronikou, Petrem a Osamou. Nálada byla dobrá a cesta pěkně ubíhala.
Příjezd do Liberce, uvítání Borise Kaňky, seznámení se s Jiřím Klokočkou, to vše naznačovalo, že mě čeká i přes bolest v zádech příjemný den.
Po výběru Veroniky jako předsedkyně jsme začali hledat. Nejdříve každý sám. Při procházení halou jsem jen občas zpětně zjišťoval, v jakém ateliéru zrovna jsem. Přišlo mně, že dělení na ateliéry tu nějak nesedí. Školu jsem vnímal jako celek a orientoval se podle témat. Trochu stranou byly jen práce prváků. Napadalo mě, že volba nejlepšího ateliéru nebude lehká.
Hledal jsem silný koncept. Koncept zřetelný a dovedený do kvalitních plánů a modelů. Nedařilo se mi zbavit pocitu, že u velkého množství projektů plány (půdorysy, řezy, atd.) nedosahovaly řemeslných kvalit vizualizací. Naštěstí byl součástí prezentace vždy i fyzický model. Přítomnost těchto modelů jsme si pochvalovali všichni. Myslím, že to byl nakonec důvod, proč v mém prvním osobním výběru nebylo moc domů. Tento pohled by bylo možné aplikovat i na oceněné projekty.
Po samostatné práci, obědě, procházce, kávě a konverzaci následovala společná obchůzka a obhajoby individuálních výběrů. Pro mě osobně byla překvapující naprostá shoda s ostatními na nejlepších projektech. Ty dva oceněné projekty z toho velkého množství práce viditelně vystupovaly.
Moje zdání na začátku dne se naplnilo. Za všechno a všem děkuji.
0 comments
add comment
