Ještěd f kleci 09 - ohlasy porotců

Rozhovor s Janem Magasanikem (B.I.G.) při příležitosti vyhlášení soutěže Ještěd F Kleci '09
    
Jak vnímáte proměnu školy, od doby, co jste tu studoval? Co je tu nového? Je to pro vás velký skok?
Nevidím žádný drastický skok, nebo něco takového, nebyl jsem tu asi deset let a stále všechno poznávám, všechno je víceméně jak bylo. Myslím, že vývoj jde postupně a správným směrem. Už jsem při předávání cen zmínil, že mě potěšilo, že kvalita prací jde z mého pohledu stále nahoru.
Když si vzpomenu, jak my jsme začínali, tak naše věci by dnes patřily k jedněm z nejhorších. Přijde mi, že dnes jsme se nesetkali s vyloženě špatným projektem, alespoň si ho nevybavuji. Takže celková úroveň velmi dobrá.

Přišlo Vám, že úroveň byla spíše průměrná bez významných výkyvů nebo tam byly velké špice a propady?
Nedokážu to porovnat s ostatními školami. Nevím, jestli je to průměr, nebo nadprůměr. Ale myslím, že v rámci fakulty byly výsledky konzistentní. Ale samozřejmě byly i projekty, které vybočovaly - i extrémně. Vlastně mě potěšilo, že ateliéry jsou různé. I když všichni sedí v jedné místnosti, tak jsou ateliéry poměrně profilované a je vidět, že studenti od sebe neopisují.
Na druhou stranu bylo hezké, že některá témata šla napříč ateliéry. Například Kunsthalle se objevily ve dvou ateliérech, to bylo zajímavé pro jejich srovnání.

Kdybyste měl porovnat zdejší studenty s těmi, které přijímáte do BIG, ať už na pracovní stáž, nebo natrvalo. Je tu někdo, kdo by dosahoval těchto kvalit?
To lze porovnat těžko, neznám portfolia zdejších studentů, a v kanceláři vybíráme stážisty právě podle nich. Mám ale pocit, že jsou naprosto srovnatelní s těmi, co do BIG přicházejí. Nicméně často ani podle portfolia se nedá ze studentských prací odhadnout, kdo se osvědčí a zapadne do atmosféry kanceláře.
V BIG bylo už několik Čechů a i několik studentů z Liberce a většinou patřili k těm úspěšnějším a nejhodnotnějším.

Myslíte, že se nějak změnila atmosféra školy, co se týče rodinného prostředí? Vytratila se, nebo Vám přijde stejná jako před deseti lety, kdy byla škola mnohem menší?
To nedovedu posoudit. Strávili jsme jeden den v ateliéru, který byl uklizený a předělaný z pracovního do výstavního prostředí. Ale když se rozhlédnu po počítačové učebně, tak mám deja vu, nic se nezměnilo. Jen mi tu dnes chybí Marek Volejník. Mám pocit, že tyhle bílé krabice od počítačů jsou tu snad ještě z doby, kdy jsem tu studoval. Zabydlené je to tu úplně stejně. Co se výrazně změnilo, je knihovna, ve které jsme se byli podívat. Musím ji pochválit, je doopravdy fantastická. Ani v kanceláři nemáme knihy tak pěkně srovnané a zaevidované, navíc jsem si všiml, že je i dost pečlivě aktualizovaná.

Co Vás během dne napadlo ohledně dalšího směřování Liberce? Kam myslíte, že by se měla škola posunout, co by jí pomohlo? Jaké iniciativy by měli studenti vyvíjet?
O tom jsem nepřemýšlel, ale přijde mi, že Liberec potenciál má a vždycky měl. Poměrně malá škola v klidném prostředí, daleko od centra dění, mimo Prahu - je tu klid na soustředění. Navíc univerzita vždycky nabízela studentům kvalitní zázemí. Velký prostorný ateliér, kde mohou všichni pracovat společně a nemusí sedět doma u počítačů. Studenti si tu vlastně zvykají na kancelářské prostředí. Je to jediná škola v ČR - i když nevím, jak nová budova ČVUT v Praze – která má takovýto společný prostor. Je to taková velká společná kancelář, přesto má každý ateliér svou kóji. Součástí zázemí, je samozřejmě i plotter, 3D tiskárna, dnes jsme viděli i nějaké laser-cutterované věci. To je skvělé. To jsou nástroje, které dnes architekti běžně používají.

Jak byste zhodnotil grafickou prezentaci? Ne skupinových projektů, ale spíše projektů jednotlivců. Zdá se Vám úroveň dostatečná? Protože v BIG máte velmi specifický grafický styl.
Pokoušel jsem se na projekty dívat ne tak, jak jsou graficky upravené, ale přímo na jejich obsah. Myslím, že obecně méně grafiky je lépe. Aby grafický design neschovával a nepřekrýval architekturu. Co se celkově týče úrovně grafické prezentace, kam bych zahrnul i kvalitu zpracování čar, řemeslné zpracování výkresů a vizualizací a poskládání na panely. Viděli jsme některé projekty, které byly komplexně a profesionálně udělané a ty jsme ocenili. Mám pocit, že právě tak je to i v BIG. Snažíme se v prezentaci vždy o co nejméně grafického designu, a to se stalo naším vizuálním jazykem.

Kdybyste měl něco zkritizovat, co vám nejvýrazněji vadilo?
Možná jedině, když jsem byl osloven do poroty, tak nebyl jasný termín. Odepisoval jsem, že by mi vyhovovalo, pokud by mohl být termín blíže ke konci nebo začátku týdne, aby to nebylo uprostřed. Abych cestou nezabil celý týden a tedy ty nejkvalitnější dny na práci. Dostal jsem odpověď, že studenti tu v pondělí většinou ještě nejsou a v pátek už odjíždějí domů. Takže jediná kritika: nejen, že by tu studenti měli být v pondělí i v pátek, ale ideálně i o víkendech. Myslím si, že za nás to tak bylo. Nejlépe vzpomínám na ty roky, když jsme tu trávili maximum času, všichni společně. Tím, že studenti utíkají za rodiči, se připravují o nejkvalitnější momenty studia architektury.

Myslíte, že je na projektech vidět, že někteří studenti jim nevěnují tolik času, kolik by bylo třeba?
To neumím zhodnotit, nevím, kolik bylo času na zadání, nemám zkušenost s učením a také z prezentací nepoznám, jestli ten projekt vznikl během týdne, nebo jestli je v něm několikaměsíční práce, která třeba není ukázaná. Tohle při hodnocení nemůžeme poznat, vidíme jen finální prezentaci a počítáme s tím, že v jejím rámci není vystaven proces, protože ten je prezentován jen málokdy. Já to nekritizuji, asi je to tak lepší, prezentovat jen finální verzi. Ale chci tím říci, že neřeším, jestli na tom někdo pilně pracoval a někdo ně. Myslím, že na vítězných projektech je vidět, že na nich autoři pilně pracovali, projekty jsou dotažené, mají minimum chyb. Mají v sobě příběh a jsou hezky doladěné.

Byl jste spokojen s tím, kolik jste tu viděl experimentálních, či netradičních projektů?
Byly tu projekty, které inovativně a novým způsobem přicházely s novým řešením. Určitě jsme nevybírali tendenční věci, ani takové, které jsou na úrovni standardní produkce dnešní architektonické kanceláře. Snažili jsme se vybírat projekty, které na zadání neodpověděly prvoplánově, ale které se jím opravdu zabývaly a vložily do toho něco nečekaného. Projekty, které dýchají, jsou inovativní a především nedávají standartní odpovědi, které by předložil architekt se zkušenostmi z běžné praxe. Škola je ideální prostředí jít dál. Studenti mají příležitost pracovat s minimem omezení.  Mají nezkažený pohled na svět. Mají šanci přicházet s neotřepaným řešením.
A takové projekty tu byly a bylo jich i víc, než jsme ocenili. Oceněné projekty měly navíc to, že byly dotažené. Celkově jsme viděli hodně z obou kategorií. Dobré, konceptuální, inovativní a skvělé nápady, které by šly dále posunout, ale i velmi kvalitně řemeslně provedené projekty, za které by se žádný hotový architekt nemusel stydět.

Přišlo Vám dostatečné, jak se ateliéry mezi sebou profilují? Přišlo vám, že se liší? Že každý směřuje jinou cestou?
To jsme určitě vnímali. Myslím si, že je to částečně dané osobitým zadáním jednotlivých ateliérů. V některých případech se nám dokonce líbila zadání, která bychom chtěli ocenit, ale nenašli jsme práci která by zadání naplnila.
Řekl bych ale, že kdybych přišel a pátral, kdo je vedoucí kterého ateliéru, tak bych to nepoznal. A to si myslím, že je dobře.
Nevidím tu žádný autoritářský ateliér, kde by vznikali malé kopie vedoucího ateliéru nebo jeho kresliči. Myslím, že je velmi dobré, že ateliéry se odlišují spíše způsobem přístupu k práci na projektu. Například u vítězného ateliéru jsme ocenili právě to, že na projektu pracovali intenzivně a systematicky společně, se společným výstupem na profesionální a seriózní úrovni.
Naopak v některých ateliérech bylo vidět, že vedoucí dbali na to, aby jak zadání, tak i výsledné projekty byly pestré a nabízeli více odpovědí a to osobně také vidím velmi pozitivně.

Jestli se nepletu, tak jste nevyhlásili cenu pro nejlepší zadání?
Ne, nevěděli jsme, že tu cenu můžeme dát.

V tom případě: které zadání vám přišlo nejlépe položené? A které mělo nejlepší výsledky?
Celkově nás zklamalo Kunsthalle v Českých Budějovicích. Přišlo nám to jako skvělé zadání a nenašli jsme ani jeden dům umění, který by nám přišlo vhodné ocenit. Neviděli jsme žádné řešení, které by nás něčím překvapilo. Tam byla disproporce mezi velmi dobrým zadáním a nepříliš dobrými odpověďmi. Táké mi přišla zajímavá zadání v ateliéru profesora Suchomela. Zajímavá tím, že jsou zahraniční a jsou to konkrétní zadání, lokality, nebo konkrétní soutěže. To se mi líbilo.

Vybral byste si odsud nějakého studenta na stáž, případně do týmu?
Kdyby rozhodnutí bylo na mě, tak určitě. Ty vítězné například.

Děkuji za rozhovor.

---

Rozhovor s Lenkou Křemenovou (A1Architects) při příležitosti vyhlášení soutěže Ještěď F Kleci '09

Jak byste naší školu srovnala s UMPRUM, kde jste studovala? Máme jinou filosofii studia a mně se zdá, že úplně nevyužíváme náš potenciál. Co si o tom myslíte?
Většinou žádná škola nevyužívá svůj potenciál naplno a zejména ne podle představ studentů. Vždycky je situace kritizována a nikdy se pořádně nezlepšuje, jak na UMPRUM, tak tady – domnívám se, že je to nedostatkem komunikace mezi studenty a vedením. Na liberecké škole architektury  jsme chtěli při vyhlašování výsledků JFK vypíchnout, že její výjimečnost je ve velkém společném prostoru. O Liberci se říká, že je to jeden ateliér, že se tu lidé potkávají a radí si. Moje vlastní zkušenost z UMPRUM je, že jsem se nejvíce naučila od svých spolužáků, z jejich myšlenek, ze společných debat. Je fajn, když je skvělý vedoucí ateliéru, ale když je to až příliš silná osobnost, tak může také až příliš zasahovat. Někdy je skoro lepší, když vedoucí v ateliéru není a lidé fungují mezi sebou, vedoucí by měl ideálně moderovat diskuzi. Je to různé, a každý student ten potenciál využije podle sebe. Kvalita školy spočívá v tom, že vytváří prostor, kde můžu jako student svobodně pracovat, diskutovat a hledat.
UMPRUM se liší od FUATUL v tom, že je rozdělená na čtyři ateliéry architektury, které byly mezi sebou vždy dost konkurenční. Studenti se na UMPRUM kamarádí jako jednotlivci, ale zároveň mezi nimi probíhá soutěž - což je zdravé, ale někdy vrcholí až ve zbytečně nesmyslnou rivalitu, která už neposouvá debatu dál. Myslím, že zdravá soutěž a s ní spojená diskuze je výborná věc a s porotou JFK jsme čekali, že společný prostor ateliéru jí napomůže. Čekali jsme, že bude z prací více cítit. Protože když vzniká tak obsáhlá práce - a pro nás fakt dobře prezentovaná - jako je např. týmový projekt Aš, tak si myslím, že je škoda, že ostatní studenti způsoby prezentace nepřebírají. Ono to často z pohledu studentů a vnitřní soutěže mezi nimi vypadá, že si „kradou“ nápady, ale o to nejde. V architektuře není z pohledu času důležitý autor, důležité je: vytvářet kvalitní místa a domy, anebo minimálně neničit již dobré věci. 

Myslíte tím konkrétně grafickou prezentaci?
Ano, například grafiku. Na druhou stranu v práci týmu Aš vedeného Martinem Hejlem nám přišlo, že se studenti nedostali do hloubky města. Byla položena jednoduchá čitelná komunikace kritiky současného developerského záměru a jeho alternativa. Ale vůbec tam nebyla hloubka zpracování, ze které bychom pochopili, proč právě tady má být průmyslová zóna, proč se tím zabývají, proč to vypadá takhle. V porovnání s podobným zadáním jsme projekt zhodnotili tak, že by v realitě fungoval skvěle jako předprojekt k tomu, co je obsahem práce ateliéru arch. Klokočky. Kvalita práce týmu Aš pod vedením arch. Hejla spočívá ve snadné srozumitelnosti a říká: podívejte se pane starosto, město má tyhle a tyhle potenciály, pojďme to takhle rozpracovat. A pak by mohl např. dobře následovat rozsah práce studentů ateliéru arch. Klokočky, protože, když půjde tento ateliér k neznalému laikovi, kterým je skoro každý starosta, tak ten bude koukat na urbanistické plány jako „vyoraná myš“. Práce urbanistů je velmi komplexní a její prezentace nese mnoho vrstev informací - porota JFK u ní proseděla nejvíce času, aby se dopátrala toho, co bylo hlavní ideou práce a jaké jsou její kvality. Takže najít správnou zkratku – to je v architektuře a o to víc v urbanismu velké téma, grafika ale nesmí přebít samotný obsah.
Takže prostě nebojte se vyždímat ten potenciál, že si tu koukáte do hrnce, bavte se o architektuře a konstruktivně kritizujte a učte se od sebe.
   
Vnímala jste tuto nevyváženost i v rámci témat pro jednotlivce? Přišla Vám témata jasně vyhraněná?
V týmových zadáních komunikace fungovala - to je jasně patrné a bylo to tak zadáno. U čistě individuálních projektů k tomu dochází asi daleko méně. Dva porotou vybrané nejlepší projekty jsou z ateliéru architekta Zdeňka Fránka, zároveň v jeho ateliéru byla i spousta projektů, o kterých jsme se ani nechtěli bavit, protože nám přišlo, že vůbec neměly architektonickou, ani prezentační hodnotu - a to vše v jednom ateliéru. Čekala bych, že si toho studenti mohou mezi sebou při podobném zadání říct víc. Není to chyba vedoucího, ten to má nechat na studentech, netlačit je za každou cenu. Studenti sami by měli využít potenciál školy.

Kdybych se ještě vrátil k rozdílu mezi UMPRUM a Libercem. Liberec nemá mistrovsky vyhrazené ateliéry. Jak je to na UMPRUM?
Já myslím, že na UMPRUM vlastně taky ne, je to mýtus, funguje spíše ve smyslu dělení na ateliéry. Ale kdo je to mistr? Jsem z ateliéru architekta Jindřicha Smetany a my jsme se studenty většinou razili myšlenku, že síla je v lidech v ateliéru, které ovšem na UMPRUM vybírá vždy vedoucí ateliéru při přijímačkách. A musel poznat jejich kvality – v tom by měl být mistr. Důležitá je pak debata – vedoucí jako její moderátor a ozvučná deska, vůči které si studenti vytváří argumenty. My jsme fungovali často bojem proti tomu - abychom nedělali ty věci, které od nás architekt Smetana chtěl nebo očekával. Každý architekt má totiž svůj rukopis, což není špatně - jsou zkrátka principy, které jsou mu sympatické, k těm inklinuje a hledá je pak často v projektech svých studentů. A pak jde o to, jak je student silný a jestli si dokáže prosadit svou věc a přitom si vedle toho vzít i dobrou radu vedoucího.

Nepřijde Vám, že v rámci naší fakulty tyto rozdíly splývají a stává se z toho průměr, kdy všichni dělají to samé a chybí výrazné rozdíly?
A Vy máte takový pocit?

Přijde nám, že zde hodně splývá úroveň jednotlivých projektů. Nejsou ani špatné, ani dobré.
Myslím, že to se děje na každé škole – asi kromě akademie, kde je jen jeden ateliér, kde se jedná už o výběr z výběru. Je to většinou stejný poměr – vždycky je jen malé procento opravdu výrazných talentů a pak je skupina lidí, kterým se občas něco povede. Pod různým vedením, někdy lépe, někdy hůře, jak jim to sedne. A to neznamená, že jsou špatní architekti, to je například řemeslná část práce. 
Kdyby se to poměřilo procentuálně, tak to podle mě vyjde stejně na ČVUT, stejně na UMPRUM a stejně tady v Liberci. Vždycky se dají objevit výjimečné věci, výjimečné pocity, pak střední kvalita a pak průšvihy. Jsem v tomto ohledu pro demýtizaci škol, jako je třeba UMPRUM. Mám ji hodně ráda, ale stačí se tam zajít podívat, a hned uvidíte, že v poměru je vlastně stejná.

Vybrala byste si někoho z Liberce k sobě do kanceláře na pomoc, nebo stáž?
Takhle jsem se na projekty při porotování vůbec nedívala. Pro a1architects je důležitá osobnost člověka. Samozřejmě je dobré, když má architekt nebo student skvělé portfolio, ale vedle toho je zásadní osobní setkání. Protože jsme tým a do týmu potřebujete člověka, který jenom nesedí a něco nerýsuje podle zadání shora. Potřebujeme člověka, který se zapojí do „rodiny“. Jsme určitě něco jiného než velkoformatové ateliéry. A to zejména v měřítku, takže když to přeženu - my k nám do týmu potřebujeme kamaráda.
V tom je možná rozdíl u škol a jejich přijímaček. Nevím, jestli to stále platí, ale na UMPRUM jsou přijímačky přímo do ateliérů a u pohovoru nesedí jen vedoucí s asistentem, ale třeba i čtyři studenti a ti všichni rozhodují. Leckdy nad super-high talentovaností zvítězí prostě to, jak je člověk sympatický a komunikativní. Na první pohled to může vypadat nespravedlivě, ale je to hrozně důležité. Protože když se dělají týmové projekty, tak tým musí fungovat. Takže my jsme si do a1architects odnesli tuto možná iracionální složku a proto je pro nás těžké vybírat pouze podle prezentace a idejí na papíře.

Jak jste se cítila v porotě jako jediná žena? Nebyla to těžká pozice?
Ne, porota byla skvělá, všichni byli hrozně sympatičtí, myslím, že jsme se dobře sešli. Nebyli jsme porota jednoho vůdce a jak už bylo řečeno při závěrečném vyhlášení, nikdo nechtěl být předsedou. Zkrátka, porota fungovala v dialogu. A to mi přijde skvělé. O architektuře je třeba se bavit. České komunitě architektů diskuze obecně chybí. Jako architekti si neumíme povídat, kriticky i v pozitivním slova smyslu. V porotě JFK to fungovalo skvěle a vůbec bych nerozdělovala na ženy nebo muže, na to kašlu.

Proč pan Rezek pří závěrečném vyhlášení nemluvil?
Nevím, měl myslím připravené představení a pak ho nechtěl udělat. Jako srandu. Že nakonec příliš nemluvil, nebylo myšleno z jeho strany jako záměr. Měli jsme domluveno, že udělá entré, ale pak nastal trochu chaos. Možná předání vypadalo připraveně nebo až příliš strojeně, ale nebylo to tak. Příčinou byl pouze jeden mikrofon. Kdyby nebyl, tak bychom si asi skákali do řeči, tak jako během celého dne.

Děkuji Vám za rozhovor.

---

Rozhovor s Petrem Rezkem při příležitosti vyhlášení soutěže Ještěd F Kleci '09

Máte jedinečnou příležitost zhodnotit, jak se naše škola změnila od doby, kdy jste zde před návratem na AVU učil. Vidíte nějaký rozdíl, případně pozitivní, nebo negativní tendenci?
Těžko říct, podívejte se, zajímavý výsledek je, že stará garda – ty nejstarší ateliéry – nebodovaly. To je základní postřeh a už není na mně, abych z toho něco vyvozoval. Nechci to pojmenovávat, protože o tom zas tak moc nevím. Ale všimněte si tohoto faktu. Tři nejstarší ateliéry nebodovaly. Řekněme, že je to vyhýbavá odpověď. Je to možná změna k horšímu, nebo k lepšímu, nevím. Změna k lepšímu určitě je, že je tady více ateliérů.
Dříve totiž nebývalo tolik hostujících ateliérů. Ateliér Reily měl úžasnou prezentaci, i když jsme ho neohodnotili jako celek. Lze namítnout, že to vypadalo, jako kdyby všechno udělal jeden člověk, takže úžasná jednolitá prezentace má určité zápory, třeba monotónnost.

Vnímáte za projekty nějaké teoretické pozadí?
Já nevím, jestli tady nějací teoretici jsou, to jsem nepostřehl, těžko uhodnout. Bylo tak málo času, že rekonstruovat myšlenkové postupy nebo strategie nebylo možné. Třeba u urbanistických zadání byly naznačeny, ale myslím, že u „obyčejných“ projektů se studenti ani nesnažili nějaké principy naznačit. Takže já bych tam, až na urbanismy, viděl spíše nedostatek, nebo nepřítomnost teorie. Studenti používali spíše selský rozum.

Vnímal jste úroveň projektů jako vyváženou, nebo jste viděl nějaké významné extrémy, ať už špice, nebo propady?
Z těch o kterých jsme říkali, že nebodovali, byl naprosto tristní Bučkův ateliér. Smutný, plochý. Určitě i v ostatních ateliérech vidím výkyvy.

Jak jste se cítil, když jste se sem po třech letech vrátil?
Já to tady znám, takže fajn, univerzita staví další baráky a tak dále. Dnes jsme byli celý den zaměstnáni hodnocením, ale možná bude nějaká další spolupráce, a tak třeba přijde čas na nějakou odpověď, nebo názor.

Shodl jste se dobře s ostatními členy poroty?
Ano, byli fajn. Já jsem byl v porotě spíš jako představitel veřejnosti. Řešil jsem, jestli by projektům – třeba právě urbanismům – rozuměl např. starosta. Stylizoval jsem se do role zástupce veřejnosti a pokládal elementární otázky. Kdyby bylo např. referendum o jednom z návrhů, zda by lidé všemu rozuměli. Proto jsem zdůrazňoval ateliér pana Hejla, kde byla grafická prezentace tak jasná, že nebylo třeba nic číst. Takhle by se měla dělat prezentace pro veřejnost, a pak může vzniknout příručka, která bude podrobná. Nemluvím teď ovšem o tom, zda jejich otázky nebyly špatně položeny.

A vnímáte změnu atmosféry školy?
To nepoznáte, když jste tady s porotou na den. Jeden porotce tady před lety studoval a dnes ani neveděl, kde je knihovna. Moc se toho v té krátkosti nedá poznat, dokonce na leccos si ani nevzpomenete.

Myslíte, že se nějak mění celková úroveň školy?
To víte, že se to asi zlepšuje. Těch ateliérů je teď asi deset a bývala jich polovička, takže pro studenty je to lepší, možnost většího výběru. Ale tohle není žádná zajimavá odpověď. Je těžké na takhle obecnou otázku odpovědět. Když nemluvíte se studenty, tak to za den nepoznáte. Atmosféru komise mohu popsat, ale změnu úrovně školy tak rychle nepostřehnete.

Uspokojil Vás některý projekt, co se týče konceptuální a teoretické roviny?
Vítězná práce byla pěkná. Svou přímostí a přitom aplikovatelností. Šíře pohledu na detail, na malé ploše dokázat takové řešení. Takže si myslím, že je správně oceněna.

Co první ročník? Jak vás oslovil?
Měl jsem tam jeden altán, který mi ostatní zavrhli, takže jsem podpořil ostatní porotce. Šňůry na prádlo mi přišly takové humpolácké, ale nakonec člověk musel uznat, že to je nápad. Trochu se mi nezdála ani ta lavice, její nohy jsou taky takové humpolácké. Ale nakonec jsem neprotestoval. Třetí byl koš. Myslím si, že to byly výkony odpovídající prvnímu ročníku.
V minulých letech Ještěda několikrát vyhrál student prvního ročníku, že ano? Otázka je, jestli je pak pedagogové nezkazí. Jestli ti, co vyhráli v prvním ročníku pak nezakrní. První básnickou sbírku vydá každý, ale jestli vydá druhou. To jsou ty úspěchy prvního ročníku, taková ta nevinost, nebo nadšení. Otázka je, jaký bude druhý krok.

Napadá Vás nějaké výrazné negativum, kterého jste si všiml?
Vy všechno ženete do extrémů. Výrazné negativum. Rozumíte, to jsou moc veliké otázky, to se během Ještěda nedá postihnout. Moc obecné, moc těžké, moc rychlé. Proto berte vše, co jsem řekl, s rezervou; taky to může být nespravedlivé. K některým z těch otázek by se měl člověk odmítnout vyjadřovat.

Děkuji Vám za rozhovor.

---

Rozhovor s René Dleskem (P-U-R-A) při příležitosti vyhlášení soutěže Ještěd F Kleci '09

Jak na Vás působí naše škola? Už jste tu někdy byl?
Do priameho styku s vašou školou som v minulosti neprišiel. Je mi to trochu ľúto, pretože by som ju rád zažil v každodennej prevádzke a videl, ako to tu naozaj funguje a žije. Osobne som tento spôsob práce v ateliéroch počas svojho štúdia nepoznal. Na Fakulte architektúry v Bratislave, kde ešte doteraz pôsobím ako externý doktorand, je prístup úplne iný. Rád by som vás niekedy prišiel prepadnúť a pozrieť sa, ako to v ateliéroch vyzerá, ako sa v nich pracuje, vidieť chodby plné študentov alebo ako sa tlačia v tej malej knižnici, ktorú, ako som počul, máte skvelú.
Pocit, ktorý som zo školy dnes získal, bol ovplyvnený tým, že šlo o špeciálny deň, výnimočnú udalosť, takže i ateliér bol uprataný a jediné, čo tu ešte ráno v deň porotovania pripomínalo dramatické chvíle dokončovania prác, bola vôňa čerstvo rezaných preglejok k modelom. Vzbudilo to vo mne krásny nostalgický pocit po tom bordeli z čias môjho štúdia.
Veľmi na mňa zapôsobilo, že si to organizujete úplne sami, vy - študenti. Študenti sa niekedy zvyknú podceňovať v tom, že si nemyslia, že by mali na škole plnohodnotné a silné slovo. Táto akcia je jasnou demonštráciou tejto sily. Dať do pohybu ten kolotoč okolo JFK nie je vôbec jednoduchá vec. Naopak, zvládnuť to si vyžaduje vysokú mieru profesionality, organizácie a nasadenia.
Marketing, zavolali ste hostí, porotcov, vybavili ceny, zabezpečili peniaze a ďalších x s tým súvisiacich úloh. Príde mi skvelé, že sa takýmto spôsobom angažujete. Je vidieť na prvý pohľad, že JFK má na škole silný kredit. Bola by veľká škoda, ak by to upadlo. Je na vás vymyslieť systém postupného predávania kompetencií v organizácii JFK, aby sa to náhodou nestalo. Vyžaduje si to veľa práce a osobného nasadenia, ktoré nie je ochotný obetovať každý a istotne to ide na vrub práci, ktorú treba venovať štúdiu a ateliérom. Je to zo strany organizátorov obeť a pevne verím, že si to ostatní uvedomujú a vážia. Dnes sa vám to podarilo zvládnuť skvelo.

Jak to chodí na Bratislavské univerzitě? Zdá se Vám náš systém ateliérů vhodný?
Na VŠVU v Bratislave funguje ten princíp veľmi podobne ako tu. Ja som ale z techniky (FA STU) a tam je prístup diametrálne odlišný, vertikálny ateliér na FASTU nepoznáme a je to škoda. V takom ateliéri sa študenti dokážu lepšie učiť navzájom, lepšie sa spoznať a naučiť sa pracovať ako team, čo nie je zrovna prirodzená dispozícia architekta. Je isté, že si tak jednoduchšie predávajú aj nedostatky, chyby, alebo iné neduhy. Na druhej strane práca na spoločnom zadaní dokáže motivovať. Hodinová alebo polhodinová konzultácia týždenne s vedúcim, ako sa na FASTU v niektorých ateliéroch bežne deje, je úboho málo. Architekti sa majú vzdelávať tvorbou architektúry pod skutočným vedením dobrých architektov. Vo vašich podmienkach tu tento potenciál je. To, či ho dokážete využiť naplno, by bolo na ďalšiu otázku.

Jak jste vnímal kontinuitu jednotlivých výstupů v rámci fakulty, přišly Vám vyvážené, nebo jste viděl výrazné extrémy?
V celku ma to prekvapilo. Bolo tu vidieť relatívne značné rozdiely. Keďže spolu v jednom ateliéri pracujú študenti druhého až štvrtého ročníka, očakával by som, že to, čo nepovie vedúci ateliéru, to poradí štvrták. Pre hodnotenie vašej práce niekým iným je v takýchto situáciách najdôležitejšie, že projekt musí byť jasný ako facka. Dnes som si ale v množstve prípadoch všimol, že mi projekty nedokážu poskytnúť jasnú informáciu. Dokonca až v takej miere, že nielenže nebolo možné pochopiť dôvody motivácie k riešeniu daného zadania, ale ak by sme to prirovnali k písanému textu, gramaticky mal strašné "hrúbky" alebo bol štylisticky nezmyselne usporiadaný. Úvod, jadro, záver neexistovali v tomto logickom poradí, ale bolo ich treba hľadať a nie vždy ich bolo možné nájsť. Porotca, ktorý má v priebehu dňa zhodnotiť 120 - 150 projektov najskôr vyberá pomocou prvotných impulzov. Keď to nie je čitateľné, tak je všetka snaha študenta takmer v háji. Až keď je to pochopiteľné a dokáže súčasne zaujať, až potom sa na to začne pozerať a zistí, či to je vtákovina alebo nie je. Bol som prekvapený, že som v mnohých prípadoch nedokázal z projektov vyčítať základné informácie. Na druhej strane tu boli aj opačné extrémy - projekty, ktoré dokázali posolstvo vyjadriť tzv. polopate. A to boli víťazné práce.

Myslíte si, že je hodně důležitá formulace zadání? Dá se říci, že dobré projekty vzešly z dobrého zadání a naopak? Nebo na tom vůbec nezáleží?
Určite na tom záleží a v tomto semestri to dokázalo ovplyvniť kvalitu práce celých ateliérov. Niektoré zadania boli slabo definované v tom zmysle, čo je ich cieľom. Nikdy nejde len o to navrhnúť nejaký barák. Žijú v ňom predsa ľudia.
Riešilo sa napr. multigeneračné bývanie seniorov spolu so štartovacími bytmi pre mladých. Prišlo mi, že by študenti potrebovali jasnejšie vysvetlenie v čom spočíva tá výzva, aby dokázali zo zadania dostať čo najviac. V takom prípade by sa mohlo stať, že sa študenti rozhodnú svojim riešením zadanie spochybniť, napríklad výberom jeho lokality a riešiť ho úplne inak ako ostatní. Ak by sa aspoň jednotlivec cestou a mail by k tomu šťastie na vedúceho, ani by ho za to nemusel z ateliéru vyhodiť. Ale zostal by tak sám, bez výhod, ktorý mu vertikálny ateliér poskytuje. V tom je jedna z jeho málo nevýhod - je to taký začarovaný kruh. S nami alebo proti nám.
Trochu ma prekvapili i tie medzinárodné lokality. Česko má dostatok svojich vlastných problémov, ktoré je potrebné riešiť a študenti si tu môžu vyskúšať kompletnú sadu kategórií problémov. Napríklad otázka udržateľnosti bola svojou lokalitou stavaná do elitárskej polohy, ako napr. v ateliéri Johna O'Reillyho: "Jasné! Udržateľnosť! Super! Tak to poďme do Anglicka a v tejto vzdialenej usadlosti vytvoríme návrh, ktorý bude predstavovať ideál riešenia tohto problému." namiesto toho, aby sme si povedali, že ide o všadeprítomný problém a na každom, i tom najobyčajnejšom mieste je možné k tomuto problému pristupovať s najvyššou váhou. Myslím si, že len tak tomu môžeme každý trocha pomôcť a nečakať na druhých niekde na inom konci sveta, ktorí budú riešiť tieto problémy za nás a my sa budeme len smutne prizerať, ako nám média a vôbec dnes takmer každý so záujmom z toho vymlátiť nejaký zisk, stavia pred oči, že s našou planétou to ide z kopca a že Zem chytila vážnu chorobu, ktorá sa volá "človek" a iné hlúposti, ktoré takmer ničomu nepomáhajú. Vôbec tým nechcem povedať , že práca O'Reillyho ateliéru bola zlá. Práve naopak, bola jedna z najlepších.

Co byla nejvýraznější věc, kterou byste chtěl zkritizovat?
S tým, že sú všetky ateliéry v jednom spoločnom priestore, nevyužívate dostatočne potenciál, ktorý v tom je. Ten vidím v tom, že by mohlo pravidelne, zámerne a plánovito dochádzať k vzájomným kritikám a konfrontácii svojej práce medzi ateliérmi. Jeden má dobré to, druhý zas niečo iné, niekto úplne pozabudol na tamto, iný ateliér málo pracuje v porovnaní s tým druhým, alebo je úplne mimo. Vzájomná konfrontácia tohto druhu by síce, priznávam, mohla priniesť trocha iskrenia a napätia - a to nielen medzi študentov, ale aj medzi samotných vedúcich ateliérov. Nemôže byť nepríjemnejšie, keď si na dokonalú bytosť, akou nejeden architekt v svojom hlbokom presvedčení samozrejme je, dovoľuje iná takáto bytosť, navyše podvraťácky prostredníctvom vyčítania chýb v práci jeho študenta. To by sa z toho mohli také bytosti napr. i pobiť. Len si to predstavte, bola by sranda. Určite by si však napokon uvedomili, že tam sú nie kvôli posilňovaniu svojho ega, ale len a práve kvôli študentom.
Hodil by sa vám v tom priestore napr. i nejaký samoobslužný bar. Vytvorili by ste tak lepšie príležitosti na to, aby sa rozhádaní súperi zas spriatelili, alebo k oddychu od architektúry. To by sa furt z toho mohol jeden zcvoknúť. Škola nie je len o tom študovať.

Myslíte si, že v tomto semestru vznikl dostatek konceptuálních, nebo experimentálních projektů?
V princípe skôr nie. Asi najčistejšia experimentálna práca vznikla v ateliéri Hejlových s projektom pre Aš. Aj niektoré súťažné návrhy v ateliéri pána Suchomela sa snažili byť viac experimentálne. Inak som žiadne výrazné experimenty nevidel. Nepovažujem to ale za nejakú vadu. Myslím si, že architektúra, urbanizmus a stavba miest vždy stála a má stáť na racionálnych základoch. Heslá typu: "originálnosť je to pravé, čo nám treba", tak s tými zásadne nesúhlasím. Nikto nikdy, prakticky v celej histórii ľudstva, neprišiel so stopercentnou originálnou myšlienkou. Vždy to bolo nejakým spôsobom spracovanie, posúvanie a spájanie toho, čo už existovalo. Veľmi trefne o tom hovorí pán James Burke vo svojej prvej, 10 dielnej sérii dokumentárnych filmov s názvom "Connections", z roku 1978. Pozrite si to ak sa vám to podarí nájsť. Mimo iných je v nich zaujímavé vidieť podobnosť problémov tej doby a tej našej. Pokiaľ experiment nepostavíte na pevný základ, len ťažko z neho vzíde niečo, čo bude mať naozaj cenu.

Myslíte si, že ten základ, o kterém mluvíte, tady je?
Až na projekty pre Aš nie je nijak riadený. Je to tak, že: "Ak chceš experimentuj, a uvidíme, čo z toho vznikne."

Mohl byste porovnat náš přístup s tím na Vaší škole?
Pre študenta by mohol byť hlavný viditeľný rozdiel v tom, ako často sa menia vedúci ateliéru. S niektorými pedagógmi bratislavskej školy to vyzerá tak, že sa tam narodili, že tam dospeli, zostarli a aj tam zomrú. Je tam silne zakorenená rigidná akademická štruktúra, ktorú nie je možné len tak ľahko meniť. Je postavená na veľmi silných formálnych akademických pravidlách. Sú oporou ale i brzdou možného rozvoja. To je však situácia podobná na množstve fakúlt najmä väčších univerzít. Výmena pedagógov, ktorí už neprinášajú škole osoh, nie je v takýchto podmienkach jednoduchá. Ak ide o pozície, na ktorých stojí akreditácia fakulty alebo ústavu, len ťažko nájsť ako náhradu ľudí s dostatočnou akademickou kvalifikáciou. Títo ľudia vedia, že ich pozícia je takmer neotrasiteľná, a tak zo svojich pevných vedúcich postavení strácajú motiváciu a nevítajú nové výzvy. Ľahko tak cez svojich podriadených prenášajú na študentov nielen zastarané znalosti ale aj apatiu k práci. To je veľmi smutné.
V prípade vedúcich ateliérov, skúsených a kvalitných architektov, môže byť dôležitým problémom aj ich dostatočné finančné ohodnotenie. Vždy to vychádza z vedenia školy. To minulé dovolilo, aby bratislavskú školu opustili niektorí z jej najlepších pedagógov. V bratislavskej FASTU však teraz cítiť viať čerstvý vietor. Nové vedenie sa snaží vytrvalo bojovať s horeuvedenými problémami ako je to len možné. Všetko si však vyžaduje svoj čas. Pôsobí tam však i viac mladých a veľmi aktívnych ľudí, ktorí teraz dostávajú príležitosť využiť svoje nadšenie a dávajú veci do pohybu. To čo nám však navonok určite chýba a na čo nedávno upozorňovala i Mária Topolčanská, ktorá u vás bola ako porotca JFK6, je práve podobná cena ako Ješted f kleci, ktorú by organizovali samotní študenti.     
Vďaka tomu, že si pozývate do ateliérov nových ľudí, prinášajú sem čerstvý vietor, cítiť tu konkurenciu a to je dobré. Bolo by zaujímavé porovnať, ako to funguje na iných školách v zahraničí so zvučným menom. Je vždy rozumné inšpirovať sa lepšími.

V určité části vaší činnosti se zabýváte urbanismem. Jak hodnotíte zdejší urbanistické projekty?
Cenu pre ateliér ako celok sme udelili práve urbanistickému ateliéru pána Klokočky. Je to veľmi podrobne, poctivo a teamovo vypracovaná práca, vedená pevnou rukou človeka, ktorý problémy mesta vidí v celej komplexnosti a vedie študentov k tomu, aby ich určitým spôsobom identifikovali. Možno bolo to vedenie až príliš silné, akoby študentom nalinajkované. Problematika urbanizmu je však natoľko komplexná, že takéto silné vedenie skúseným človekom potrebuje. Spoločný výstup študentov pre obe mestá, ktoré v tomto ateliéri vznikli, predstavujú veľmi cenný materiál, ktoré by obe mestá mohli zužitkovať pri riešení konkrétnych problémov.

A Mimoň ateliéru pana Hendrycha?
Z môjho pohľadu tu dostali študenti podstatne viac slobody. Nebolo to však k dobru. Spoločná teamová práca, hľadanie spoločných východísk a identifikácia problémov boli slabšie a bolo to na výsledku vidieť. Potom niet divu, že sa študent cíti chvíľami stratený a zameria sa na riešenie problému, ktorého dôležitosť neodhadne správne.
Ale bol tu i ateliér vedený Martinom Hejlom a Lenkou Hejlovou s projektom pre Aš. Na to v žiadnom prípade nemôžeme zabudnúť. Aš sme sa ako porotci rozhodli vyzdvihnúť kvôli kvalite a sile svojej prezentácie. Volili prístup boja proti "zlu" rovnakými zbraňami - populizmom svojho druhu. Vyzeralo to výborne. Samotné výsledky ateliéru sme však už nepovažovali za tak správne. To sú tie experimenty. Myslím si, že nie je správne s mestom v takejto miere experimentovať. Žijú tam ľudia, nemôže im tam pristáť ufo. Na druhú stranu je pravda, že šlo o reakciu na existujúci plán, ktorý by rozhodne pre Aš nebol ufom nižšej kategórie. Ako upozornenie na to, že sa v Aši plánuje niečo, čo nie je správne, to poslúži výborne - taký úvod pred samotnou prácou. Dúfam, že sa to nestratí a mesto sa o tom projekte dozvie.

Jak jste se cítil v porotě?
Veľmi dobre. Od Eleny a Veroniky sme dostali pokyny, že sa máme uvoľniť, no a tak sme sa uvoľnili, počnúc pánom Petrom Rezkom. Bolo to veľmi príjemné. Svojím spôsobom sa všetci vzdialene poznáme. Buď aspoň málo osobne, alebo prinajmenšom vieme, že existujeme. Adamovi sa pomocou jeho mnohostranných aktivít darí, aby o sebe mali architekti aspoň ako také povedomie.
Mladí architekti v združení so zaslúžilým fachmanom s veľmi špecifickým prejavom bola záživnou a funkčnou kombináciou.

Prosadil se ve výsledku pan Rezek?
Asi ako každý z nás. Nebol žiadnym spôsobom autoritatívny. Plne akceptoval našu pozíciu a bol veľmi teamový. Osobne som pána Rezka nemal pred tým možnosť stretnúť, no ako som vyzvedal, bol som vašou kolegyňou upozornený, že vie byť veľmi svojský. A veru že áno. Svoj úsudok dokázal vyjadriť v sekunde a v prípade urbanistických ateliérov v zapätí hneď i priznať, že to nie je zrovna jeho obor a že na to nemá nervy. No a tak sme sa mu postupe snáď všetci prihovorili, že musí byť trpezlivý. Nechal si poradiť a napokon s nadšením presadzoval, aby sa víťazom stal nejaký urbanistický projekt, že tým všetkým vypálime rybník, že to by nikto nečakal. Tak to sme sa samozrejme zase nenechali. Nakoniec, pod naším tlakom povolil, lebo videl, že sa nenecháme takto vyrušiť. Z vervou sa vyjadroval i k nelogickému usporiadaniu lavičiek na dvore za fakultou a aby to dokonale zapadlo do kontextu jeho argumentov, nechal si k tomu zahrať i skladbu o lavičke z YouTube. Takže rozhodne skvelý člen poroty tohto ročníka JFK.

Děkuji Vám za rozhovor.

---

Rozhovor s Vladimírem Vašutem (under-construction architects) při příležitosti vyhlášení soutěže Ještěd F Kleci '09

Jak na Tebe působí atmosféra školy? Jak ses tady cítil?
Před čtrnácti dny jsem byl v porotě Olověného Dušana a moc jsem se těšil na srovnání. Málokomu se podaří hodnotit obě školy v jednom semestru. Když jsem sem přišel, tak první dojem byl rozhodně lepší – pokud se bavím o výstavním prostoru. Myslím, že tady je úplně parádní, respektive na ČVUT mě mrzí to, že mají nový barák a nemají takové možnosti, jako máte vy. Jeden velký prostor - umím si představit, jak tady sedíte, v každém koutku ateliér a dohromady to spolu funguje. ČVUT je rozkastlíkovaná do kamrlíků. Nejsou tam výstavní podmínky, člověk stojí mezi dvěma projekty, které jsou od sebe vzdálené – já nevím - 60 centimetrů. Neumím pochopit, že je to nová budova, nová škola, která má být hlavně o tom, aby studenti mohli fungovat - tedy samozřejmě o prezentaci projektů, jejich výsledků. Přijde mi, že je to až znevážení toho, jak celý semestr pracují. Z toho jsem byl hodně smutný.
Ale zpátky k vaší škole. Prostor je moc příjemný, líbí se mi. Samozřejmě, že je dnes specifický den, běžně to tady funguje jinak. Ale první dojem byl rozhodně lepší. Když jsem to rychle prošel - z ČVUT jsem měl zkušenost, že první kolo je třeba projít rychle, říkám tomu „zkalibrovat se“. Během hodiny jsem celého Ještěda prošel a působil na mě líp než Praha. Možná to bylo tím, že tady je sto, nebo sto dvacet projektů a v Praze jich je osm set. Takže nepoměrně jiný záběr, člověk dá tři sta projektů a vůbec neví, co viděl, je to masakr. Tady jsem to obsáhl, přišlo mi, že témata jsou zajímavá, rozličná, přístupy jsou různé, je to svěží. Cítil jsem z projektů elán a nadšení.
Což se ale bohužel vytratilo, když jsme se dostali hlouběji do projektů, které jsme chtěli ohodnotit. Začal jsem zjišťovat – nevím jestli odpadla první euforie, nebo to bylo mírou propracovanosti projektů – že je to hodně podobné ČVUT. Samozřejmě, že na ČVUT jsou některé ateliéry, které jsou úplně špičkové, to znamená: Kuzemenský, Hájek, Císler, což je i tam mimo měřítko. A zase jsou tam některé, které jsou úplně mimo. Myslím si, že tady je kvalita lepší, ale v průměru je to porovnatelné.

Přišlo Ti, že některé projekty výrazně kvalitativně vyčnívají, ať už pozitivně, nebo negativně?
Hodně se nám líbily urbanismy a nevím, jestli má smysl mluvit o propadech. Ateliéry, které se nezabývaly urbanismem, jsou v zásadě srovnatelné. Sice jsme ohodnotily tři projekty z prvního ročníku, ale osobně jsem čekal víc. Přiznám se, že ve svých poznámkách jsem neměl poznačeného žádného prváka. Znám se s Petrem Šmídkem a vím, že v minulých letech prváci i vyhráli, tak proto. Z mého pohledu to bylo možná moc jednoduché - až triviální. Ocenili jsme lavičku, ale je to fakt archetyp, šlo tam spíše o jakousi zprávu, podpoření studentů.
Dále, Aš, ta byla odprezentována parádně, šlo cítit, že se projektu věnovali. Takový model, jako mají oni, jsem ještě v životě neviděl. Dá se vystavit v muzeu, hotovo. Ale chyběly jim síly na dotažení, na samotný návrh. Měli super analýzu, která je úplně luxusní pro prezentaci a kontakt s městem, ale – a proto také nebyli oceněni – návrh samotný už v projektu nebyl.
Z ateliéru Buček – Horatschke jsme byli všichni trochu zklamaní. Obecně řečeno: když jsme vybrali devět oceněných, tak jsem se úplně zhrozil. Když jsem dnes ráno přišel, řekl jsem si – hlavně prosím neoceňujme žádné kapličky a interiéry kostelů a takové ty designové pěkné věci, ale pojďme najít něco hlubšího. A Kunsthalle mi přišlo jako ideální možnost. Je to jednoduchý prostor, z kterého může vzejít zajímavý výsledek. Myslím si, že toto zadání byla neproměněná šance. Bylo za svými možnostmi a mými očekáváními.
Vedle je ateliér pana Fránka. Tam byl vítězný projekt, u kterého jsme se shodli, že je výborný, nechci se opakovat, abych říkal jeho přednosti. Celkově je ateliér špičkový, jsou vidět různé přístupy - ať s nimi můžu souhlasit, nebo nesouhlasit. Třeba ty meditační prostory, z nichž některé jsem nepochopil. Ale nechci zpochybňovat individuální přístup. Myslím si, že to je nadprůměrný ateliér.
Sociální bydlení, ateliér pana Nováka, mě docela zklamalo. Když jsem přišel do kóje, tak se mi vybavilo, že na ČVUT dělal sociální bydlení Kuzemenský. Měli jednotný layout a zjistili jsme, že to není o těch pěkných obrázcích, vizualizacích, ale že jde o dispozice, jde o to jak dům funguje zevnitř. Takže když jsem přišel do Liberce, tak jsem si řekl: vizošky nic moc, ale - už jsem chytrý – jdu na dispozice. Jenomže, buch, nic se tam nestalo. Nebylo tam podle mě nic dotaženého. Bylo to pro mne zklamání.
V následující kóji je Mimoň (ateliér Hendrych a Janďourek). Snažili jsme se v tom projektu něco najít. Když bych ho vzal jako urbanismus, tak proti Aši a Klokočkovi je to slabé, a když bych to vzal jako městské zásahy, tak to nemělo dostatečnou kvalitu. U Kunsthalle ty baráky vypadaly dobře, ale nevybrali jsme. Vždycky tam něco chybělo. Žádný z těch domů neměl ty koule, proto jsme možná museli sklouznout k tomu, abychom vybrali urbanismy a další v pořadí byla gesta typu hradby, nebo drobné věci, jako ty v Poličce. Teď vlastně nevím, jestli byla chyba v nás, že jsme neviděli tu kvalitu, nebo že jsme se nemohli shodnout. Ale u žádného projektu nenastala situace: jo, to je super, pojdmě to podpořit. Vždycky jsme šli dále. Takže ty projekty na vítězství asi neměly. Anebo, a to je možná pravděpodobnější, nezpracovávaly téma, které je v dnešní době aktuální. Např to, že urbanismy a drobné městské zásahy jsou důležitější pro celkové vnímání architektury a společnosti.
Irsko, Sustainable living (ateliér O'Reilly a Zedníčková) mě moc neoslovuje. Kolegům se to líbilo, takže jsem to svým způsobem podpořil. Bylo to dobře udělané, kvalitní, ale pro mě to bylo málo na to, abych řekl, že tohle je nejlepší z Liberce. Přistupoval jsem k tomu takto – práce, kterou vybereme je vlastně nejlepší z Liberce, tím se škola bude prezentovat. A přišlo mi málo, abychom vybrali statek a kedlubny. Beru to tak, že Ještěd je zpráva pro veřejnost, ať už širokou, nebo odbornou. Jednak jsem se snažil, abychom vybrali co nejpestřejší skladbu projektů a jednak, aby to byly vzkazy. Vzkazem samozřejmě může být udržitelný rozvoj, komunitní život a pěstování zeleniny, ale nebyl to můj šálek kávy. Tím ovšem neříkám, že to je špatně.
U pana Suchomela se mi líbila soutěž do Lahti a měli jsme některé z nich i v užším finále. Jeho zadání jsou atraktivní, ať už mrakodrap, nebo jiné soutěže. Myslím si, že to je věc, která může studenty motivovat. U mrakodrapů jsem měl snahu jeden vybrat, protože byly dobře udělané, ale zjistil jsem, že žádný neměl něco navíc. V již zmíněném zadání do Lahti mě zaujal projekt, který se odehrával v lese, kde do korun stromů udělali hada. Až později jsem zjistil, ze museli zbourat stávající objekt, vysadit stromy a projekt rázem ztratil prvotní šmrnc. Celkově mě tento ateliér bavil, bylo to dobré. Myslím si, že ateliér pana Suchomela je kvalitní.

Poroto byla dnes velmi rozmanitá, jak jsi se v ní cítil?
Myslím, že dobře, příjemně jsme si sedli. S Honzou Magasanikem se znám, s Lenkou se znám trochu, s Reném jsme se velmi rychle seznámili, pan Rezek je komunikativní, takže to bylo příjemné. A poté, co se sálem rozezněl oblíbený šlágr porotce Rezka "Lavičko, kéž bys promluvila", naše souznění dosáhlo vrcholu.  Koncept, že celá soutěž je v jeden den, je rozhodně velmi příjemný. Na ČVUT je to v tomto směru náročnější, dva dny člověk posuzuje, pak musí psát posudky a za měsíc je vyhlášení. Na Ještědovi je skvělé, že je akumulovaný, že porota je pod tlakem, musí to stihnout a stihne – vždycky to stihne. Pak proběhne vyhlášení, porotci si bezprostředně připraví závěrečné hodnocení a řeč a večer je ještě příjemný večírek, na který všichni přijdou, protože chtějí přijít. Má to lidský rozměr.
Ještě jeden poznatek: Honza Magasanik tady studoval a měl pocit, že se zhoršil průběh komunikace. Předtím byl kolektiv víc pohromadě a teď se tam dělá něco a tam něco. Protože vaše velká výhoda je, že sedíte vedle sebe a můžete si koukat přes rameno. Je skvělé, že vás je méně, protože máte šanci se obsáhnout a poznat. A je to i jednodušší pro organizaci. Můžete si tady nosit hrnce s polévkami, to je skvělé.
Tak jdeme tančit.

Děkuji za rozhovor.