Hranice architektury - zápis z druhého diskusního večera

Kde začíná a končí architektura? Tuto otázku si položil spolek Architekti bez hranic. Spolek, který se zajímá o veřejný prostor a mezilidské vztahy. Vznikl tak projekt diskusních večerů Hranice architektury, který má za cíl přivést k jednomu stolu architekty a také odborníky jiných profesí. Diskusní večery zprostředkují pohled na jedno téma z různých úhlů, nebo naopak z různých názorů vykrystalizuje průsečík. Diskusní večery Hranice architektury jsou otevřeny jak odborné, tak laické veřejnosti. Zapojení publika do diskuse, ať dotazy či názory, je vítáno.
Druhý diskusní večer byl na téma Komercializace veřejného prostoru. Jak vnímá veřejný prostor antropolog a jak architekt? Jaký je vliv obchodních center na město? Kde je hranice veřejného a soukromého? To byly otázky, které během diskusního večera Hranice architektury v březnu 2018 zazněly. Pozvání přijali architekta a básnířka Anna Beata Háblová a sociální antropolog Michal Lehečka.
Architektka Anna Beata Háblová vnímá veřejný prostor jako obývací pokoj města. Jeho podstatu vidí v otevřenosti a v jeho přístupnosti každému bez ohledu na to, kdo prostor vlastní. Sociální antropolog Michal Lehečka upozornil i na nehmatatelnou část tohoto pojmu. Zahrnuje například společenskou diskusi. Mění se v čase či vlivem toho, kdo jej užívá. Jako příklad zaznělo prostředí obchodního centra, které je pro návštěvníky místem trávení volného času, ale pro zaměstnance představuje místo zaměstnání a důležitých sociálních vazeb.
Klíčové jsou okraje veřejného prostoru, tedy setkání soukromého a veřejného. V těchto místech mají potenciál vznikat aktivity, které podporují životaschopnost veřejného prostoru. Jako u mnoho ostatního, i v tomto případě platí, všeho s mírou - přílišná koncentrace aktivit může být v důsledku škodlivá. Veřejný prostor je utvářen a měněn pod vlivem určité ideologie. Nesmíme však zapomenout pozorovat, co se děje s veřejným prostorem pod vlivem té které ideologie v prostředí současného ekonomického systému. Vzrůstající atraktivita určité městské části znamená v důsledku tlak na její obyvatele. V rovině symbolické mluvíme o displacementu, vymístění, kdy se obyvatelé zde už necítí jako doma. V rovině prostorové může k vymístění dojít zcela - původní obyvatelé místo opustí.
Přiměřené obchodní centrum může město podpořit. Naopak nevhodné obchodní centrum (svou polohou, měřítkem či architekturou) však vysaje život ve městě. Příkladem může být OC Nová Karolína v Ostravě, které proměnilo slezskou metropoli v město duchů, jednoduše řečeno, všichni jsou v Nové Karolíně. Druhotnou reakcí města pak může být proces mallizace, která znamená, že město převezme principy obchodního centra a aplikuje je na svůj veřejný prostor. Proběhne rekonstrukce centra, zvýší se ochrana ulic, nainstalují se všudypřítomné kamery, v extrémním případě se zavedou i takzvaní operátoři pro jednotlivé ulice, které řídí pronajímání obchodních ploch. Takové podmínky jsou vhodné pro nadnárodní řetězce a značky, lokální jedinečnost města se vytrácí.
V holandském městě Almere má obchodní centrum charakter živé ulice: v parteru se nacházejí restaurace a jeho multifunkční struktura navazuje na stávající uliční síť. Podobně zdařilá centra obchodu najdeme v Mnichově - Fünf Höfe či De Citadel v Barceloně. Z českých příkladů stojí za povšimnutí řešení OC Nový Smíchov, které je svým měřítkem úměrné a zapadá do struktury města. Propojuje ulici s parkem Sacré Ceur a dbá na multifunkční charakter. Shrnuto, nelze říci, že obchodní centra jsou jednoznačně špatná. Záleží však na tom, jak jsou navržena.
Rakouský architekt Viktor Grün silně vnímal nedostatky americké suburbie 50. let, která postrádala centrum, kde by se lidé mohli setkávat a zároveň využívat nabídky služeb. Přišel tedy se sociálním nápadem obchodních center, který umožnil rodinám na jednom místě vyřešit vše, co potřebovaly. Komerční potenciál této myšlenky se však brzy projevil, kdy zůstala jen jeho zisková část, která se jako vlna šířila po amerických předměstích. Nasycenost suburbií i měst obchodními centry se projevila následně: původní stavby zejí prázdnotou a čekají na novou náplň. Ironií osudu se stávají místem pro neziskové organizace, školy a kostely. Vznikají tak původně zamýšlená komunitní centra.
Situaci, ve které se vyvíjela obchodní centra v Americe, lze číst také jako proces ve městě, který je označován jako displacement, česky vymístění. V 50. letech probíhala v USA divoká suburbanizace: kulminoval hypoteční trh, ideologicky správně bylo bydlet ve vlastním domě, centra měst se tak vylidnila a stala se postupně domovem chudiny. Změna společenského nastavení o dvacet let později přitáhla střední třídu ze suburbií zpět do center měst, odkud tito lidé vytlačili předchozí, sociálně slabší obyvatelstvo. Principem zisku pro město je jeho neustálá změna. Je to však nutný proces?
Tento termín se objevuje od 60. let minulého století a souvisí se dvěma faktory. Zaprvé s přeměnou industriálních měst na post-industriální, která se projevila v proměně trhu práce a v oslabování sociálního státu. Druhým faktorem je finacializace trhu, kdy hlavní roli začal hrát bankovní sektor s důrazem na hypotéky. Výsledkem je chápání bydlení jako předmět směny. Změn ve společnosti a proměn týkajících se komodifikace bydlení jsme si dlouho nevšímali. Bydlení přestalo být vnímáno jako právo a jako bytostná potřeba existence a vůbec lidské kultury.
Když mluvíme v této souvislosti o veřejném prostoru, je nutné připomenout jeho původní myšlenku. Commons neboli občina označovala obecní pastvinu, která sloužila všem k pasení jejich ovcí, nebo také obecní pastoušku, kde našli střechu nad hlavou ti nejslabší z obce. I dnes je tato myšlenka aktuální: ve stavu veřejného prostoru můžeme číst vztah společnosti k nejslabším členům.
Město patří všem. Jak poznamenal Michal Lehečka, město vzniklo, aby umožnilo jednodušší bydlení (původně šlo o bezpečnější sídlení díky akumulaci administrativy a vojska, později se přidala směna). Velkým imperativem dnešního stavu je skutečnost, že naše města de facto kolabují, už nevnímáme důsledek naší činnosti. Cestou je zajímat se aktivně o své město a angažovat se. Mluvit o problémech, které jsou kolem nás. Pojmenovávat děje, které brání městům v jejich udržitelnosti.