Kolonie Nový dům

> Trojdům od Bohuslava Fuchse
> Trojdům od Jaroslava Grunta
> Vila od Jiřího Krohy
> Dvojdům od Ernsta Wiesnera
> Dvojdům od Jana Víška
> Dům od Jaroslava Syřiště
> Dvojdům od Miroslava Putny a Hugo Foltýna
> Dvojdům od Josefa Štěpánka

V době příprav Výstavy soudobé kultury na brněnském výstavišti byla na Wiessenhofu ve Stuttgartu otevřena expozice moderního bydlení, organizovaná Miesem van der Rohem. Během krátké doby vzbudila tato výstava velký ohlas a proto přišli brněnští stavitelé František Uherka a Čeněk Ruller s podnětem uspořádat podobnou výstavu v rámci VSK. Tuto ideu podpořil tehdejší Svaz československého díla. Pro výstavní kolonii byl vybrán pozemek nedaleko brněnského výstaviště na úpatí Wilsonova lesa. Koncem roku 1927 provedli městští architekti Fuchs a Grunt parcelaci území. Vyzváno bylo 9 většinou mladých brněnských architektů. Celkem bylo postaveno 16 domů.
    Autoři se zde snažili navrhnout funkcionalistické domy s úspornými dispozicemi, časté je využití jednoramenného schodiště a obytné terasy. Hlavním typem je úsporný řadový dům. Většina bytů je vybavena typovým vestavěným nábytkem Jana Vaňka a jeho Bytové společnosti Standart. K expozici byl vydán katalog (redakce Zdeněk Rossmann a Bedřich Václavek), obsahující mj. i rozsáhlý výběr teoretických statí tehdejších průkopníků funkcionalismu včetně Le Corbusierových Pěti tezí. Výstava byla tehdy významným experimentem a vzbudila nemalý ohlas.
    BOHUSLAV FUCHS v kolonii navrhl řadový trojdům s železobetonovou skeletovou konstrukcí využívající prefabrikáty. S podobným typem domu přišel i JAROSLAV GRUNT a JAN VÍŠEK. ARNOŠT WIESNER, zastoupený dvojdomem, propojil přes zvýšenou terasu byt se zahradou, což pro něj tehdy bylo charakteristické.
Izolovaným a dispozičně výborně řešeným domem se představil nejstarší zde zastoupený architekt, prof. JAROSLAV SYŘIŠTĚ. Ani zde nevynechal svůj oblébený motiv - formální cihelný pruh přes průčelí.
    Velmi zajímavé a tehdy až šokující bylo řešení dvou řadových domů nejmladších účastníků výstvy, HUGO FOLTÝNA a MIROSLAVA PUTNY. Ti se nechali jak v exteriéru, tak i v interiéru inspirovat Le Corbusierem. Využívají průběžných oken (Foltýnovo průčelí bylo dokonce téměř bez oken), kruhových ocelových schodišť, nebo střešní terasy. Původně měl jejich dvojdům stát samostatně, nakonec byl spojen s domem Víškovým do jednoho bloku.
    Náročnější vilu, ve které nechyběla ani rozsáhá obytná místnost se zimní zahradou a terasou, navrhl JIŘÍ KROHA a posledním vystavujícím byl pražský architekt JOSEF ŠTĚPÁNEK.
    V rámci výstavy bydlení na VSK byl přímo na výstaviští postaven také jeden vzorový dům nájemní (coby exponát Svazu československého díla; arch. Josef Havlíček), pavilón uměleckoprůmyslové školy v Praze s prodejnou a výstavní síní v přízemí a bytem s obytnou terasou v horních dvou podlažích (arch. Pavel Janák) a účelně zařízený dům správce výstaviště od architekta Oldřicha Starého.
Pro stavebníky Uherku a Rullera však tento podnik úspěšný nebyl - během akce se nepodařilo žádný dům prodat.
    V současné době jsou téměř v původním stavu zachovány domy Fuchsovy a Gruntovy - tyto stavby jsou, spolu s výše zmíněným domkem O. Starého, památkově chráněny. Nedávno byl příkladně zrekonstruován jeden z domů arch. Štěpánka a ten nyní výborně kontrastuje s domem druhým, jenž je naprosto znehodnocem přístavbami. Podobně je pozměněna i Krohova vila, ve které již původní podoba není čitelná. Cihelný pás prof. Syřiště zmizel pod červeným břízolitem. Polovina Víškova domu je posunuta směrem do ulice a dostává se tak na úroveň domu Putnova a Foltýnova. A tento 'Le Corbusierovský' dvojdům je znehodnocen asi nejvíce. Pásová okna jsou nahrazena obyčejnými (u Foltýnova domu nechybí romantizující rozdělení okenních tabulí na menší pomocí tenkých pásků) a místo chaotických střešních nástaveb by už asi byla milosrdnější sedlová střecha.

---

KOLONIE „NOVÝ DŮM“
OLDŘICH STARÝ

Krásným a příznačným rysem nové architektury je snaha přiblížiti se životu; pochopiti jeho potřeby a tvořiti mu nové, dokonalejší prostředí. Problém bydlení jest z nejožehavějších otázek dneška; pro vývoj architektury i pro společnost má velkou cenu, že moderní architekti mu věnují tolik námahy, aby přemohli všechny předsudky, věky nahromaděné, a spolupůsobili při vývoji obydlí moderního člověka, vzdáleného lacinému napodobování panských sídel a planého efektu, prostého honby za nádherou a vychloubavou posou. Požadavky světla, slunce, vzduchu, spojení bytu s přírodou, snaha po ekonomii, jednoduchosti a řádu, smysl pro zjednodušení a usměrnění všeho života a vniknutí do lidské duše dávají architektům možnosti, vytvořiti byt jednoduchý, prostý, účelný i krásný, neboť krása není identická s nádherou, jak mnoho lidí ještě dnes se mylně domnívá. Toto tvůrčí úsilí by bylo však marné, kdyby nebylo provázeno uvědoměním a podporou obyvatelů, celé společnosti, která musí jako naléhavý sociální i civilisační úkol se domáhati reformy bydlení; tím spíše, že je tolik nebydlících, takový hlad po bytu a tak malé procento z nově se tvořících čtvrtí vyhovuje dnešním potřebám a možnostem hygienickým, funkčním, technickým, nemluvě ani o estetických, kde poměry jsou nejžalostnější. Nejpřirozenějším prostředkem, který by předvedl i propagoval nové snahy v bydlení, jest výstava. Brněnská výstava soudobé kultury, která měla jen několik souborných pokusů o vyřešení této těžké soudobé otázky, byla proto velmi vhodně doplněna zbudováním kolonie „Nový dům". Zásluhou soukromých podnikatelů, stavitelů Fr. Uherky a Č. Rullera z Brna, pod patronancí Svazu čsl. Díla bylo postaveno 16 rodinných domků volných i sdružených, projektovaných brněnskými architekty Bohuslavem Fuchsem; Jaroslavem Gruntem. Jiřím Krohou, Hugem Foltýnem, Miroslavem Putnou, Janem Víškem, Jaroslavem Syřištěm, Arnoštem Wiesnerem a pražským Josefem Štěpánkem.
    Dům, který po výstavě možno ihned obývati, je zajisté správným, protože ekonomickým a praktickým výstavním objektem. Typový dům, a o takový se zde jedná, když obyvatelé jsou předem neznámí, své velké výhody dá až opakováním, seriovou výrobou. K tomu ovšem správně může dojíti až po vyzkoušení; k typu se však jedním pokusem sotva dojde. Proto všechny pokusy, pokud jsou seriosní, odpovědné a domyšlené ve vnitřním provozu, zařízení i v konstrukci do posledního detailu mají význam pro vývoj a to nejen propagační, ale i věcný a sociální. Stát na konkrétní půdě a nehazardovat vyžaduje v dnešních poměrech velkou odvahu, jak ukázal již příklad stuttgartský. Nutno si ovšem uvědomiti i dvojí problém bytové otázky, stejně závažný: reformní a ekonomický. Jinak všechna hesla o sociálním poslání architektů zůstanou na papíře. S této stránky nutno se dívat na každý obdobný podnik a ocenit, čím skutečně přispívá k vyjasnění problému. Předem, přes všechna opačná tvrzení pak nutno konstatovat, že výstava až na ojedinělý případ svůj úkol provedla; dala dosti látky k ujasnění; jest jen litovati, že návštěva ze širších kruhů pro opožděné otevření byla poměrně na význam podniku malá.
    Místo za Pisárkami na úpatí vrchu s Wilsonovým lesem v pozadí a pásem luk vpředu jest velmi hezké. Útvaru náměstí, jež obestavěno rodinnými domy klidné architektury, použito asi z důvodů bezpečnostních; vypadá trochu strojeně a zcelení obrazu neprospívá. Všechny objekty pro spodní vodu vyzdviženy o patro, obdobně jako dům Le Corbusierův na výstavě ve Stuttgartě; to má zde tedy i ještě zvláštní své odůvodnění, ovšem i disposiční konsekvence, k nimž nebylo všude zplna přihlíženo (možnost jen jediného přístupu, terasy v obytném patře atd).
    Program určoval původně i stejnou cenu objektů; později bylo od toho upuštěno, čehož jest litovati. Jinak většina autorů si jej volila dost obdobně. V přízemí prádelna, sklep; někde i místnost pro služku (někteří autoři s ní nepočítají), garáž, špíž, ústřední topení (někde jest v kuchyni u sporáku), sušárna. I ta v některých domech chybí, což nelze schvalovati; snad. by se dala při jedné rodině a dobré organisaci spojiti s prádelnou (jež jest v přízemí); ústřední topení, prádelna i sušárna v jedné místnosti, jak to navrhuje arch. Putna, by se asi sotva osvědčily. V prvním patře jest velký obytný pokoj s jídelním koutem neb oddělitelnou jídelnou, zcela malá kuchyň, W. C; někde ještě malá pracovna (arch. Fuchs). V druhém patře ložnice. Vertikální systém tedy všeobecně uznán jako jedině dnes přijatelný; rovněž princip oddělení spaní od obývání jako hygienická zásada (rovněž jako neobytná kuchyně); ovšem netřeba jej proklamovati za kánon; při větší rodině i ložnic bude používáno částečně pro oddělené obývání (jako v hotelu). Nezdá se také správným, že někteří architekti projektovali jen dvě ložnice místo tří (rodiče, hoši, dívky; možno ovšem, dá-li se to vnutit, i počítati v tomto případě, že otec bude spáti se syny a matka s dcerami; oddělování ložnic muže a ženy zdá se však napodobováním starých panských zvyků). Jen někteří autoři mají šatnu neb skříně ve zdech, jistě nezbytnost moderního bytu. Jest také otázkou, je-li praktické umístiti jediný kloset v domě v lázni (zvláště, počítá-li se se služkou); lázně se přece bude používati i jako ranní umývárny. Překvapuje, že někteří autoři nepoužili rovné střechy za obytnou terasu (arch. Fuchs, Wiesner, Kroha).
    Situačně většina domů vyhovuje, zejména obytné místnosti a ložnice, ač úloha nebyla všude lehká; přímé závady mají domy arch. Putny a Foltýna (ložnice, jídelna, pracovna na severozápad). Střešní terasy jsou rovněž někde špatně situovány (nejsou chráněny od severu; krytý kout).
    Disposičně není v řešení jednotné linie; jednak různé způsoby zastavění, jednak různý náklad stavební. Vedle úsporných řešení laciného domku, jakými jsou na příklad stavby architektů Grunta, Víška, Fuchse, Syřiště, i některá řešení značně luxusní, dokonce i svévolné. Poměrně nejvíce se přibližují řešení sdružených domů rozsahem i nákladem, ač principielně, umístěním schodiště; vytvořují vlastně tři zcela odchylné případy. Velmi správné jest omezení prostoru pro schody; mají-li však jednoproudové schody v patře kolem chodbu (což jest vzdušnější a hezčí), nedocílí se proti dvouproudovým skoro žádná úspora. Také strmost stupně, zvláště omezování šířky, má své meze; nepřimlouval bych se však nikdy za kosé stupně v moderním domě. Dvouproudové schody mají výhodu, že neroztrhávají od sebe místnosti a jsou vzdušnější než jednoproudové mezi zdmi. Schody u řadových domů vesměs vycházejí z obytného pokoje v prvém patře, který proměněn tím v síň. Má to nevýhodu odvádění tepla schodištěm a jistého porušení intimity při jediném obytném pokoji; architekt Víšek snaží se tomu zabrániti uzávěrem po několika schodech; schodiště jest pak ovšem isolováno a přímé připojení k pokoji, které jest vlastně anglickou tradiční reminiscencí, ztrácí na významu. Dalšími otázkami tohoto umístění schodu jest i ztráta na čase obcházením obytným pokojem (na př. z ložnice do kuchyně neb ven), osvětlení atd. Jednoproudové schody z obytného pokoje jsou oprávněny jen lam, kde se tím skutečně velmi získá na místě, u řadového domu a kde se nepočítá se služkou. Ideální pro paralysování vertikalismu v patrovém domě by bylo přímé spojení schody pokoje s pokojem (obytného s ložnicí), které však z mnohých důvodů jest neuskutečnitelné; všechna kompromisní řešení nepřinášejí mnoho výhod; zde jest situace ještě stížena umístěním obytného pokoje v prvním patře. Přístup z přízemí do kuchyně nesmí vésti obytným pokojem, a ten pak musí býti uzavřen; to jest nezbytný požadavek rozumného řešení úlohy. Odpadne-li pomocnice v domácnosti, vyplývá zcela jiný půdorys; bylo by to možné zejména u řadových domků, kde by se zlepšila všechna zařízení (ústřední topení v kuchyni, vaření plynem, popel atd.). Ložnicové patro jest většinou úsporně srovnáno i spojeno; přímý vstup z ložnice do lázně skoro všude chybí, rovněž jako spojení ložnice dětí s ložnicí rodičů. Disposičně odchylně jest řešen domek H. Foltýna; po vzoru Le Corbusierova stuttgarlského domu spojuje obytný prostor, jdoucí dvěma patry, s ložnicí na galerii, která jest osvětlena jen nízkými okny spodního patra; do druhé ložnice se dostane jen výstupem na galerii a sestupem po několika stupních; nad to, řešení z důvodů architektonických provedené, má až nepříjemné proporce, takže zamýšlený účin nadobro selhává; dala by se uvésti ještě celá řada výtek dalších (sloup před dveřmi, vřetenové schodiště, postel v nice atd.)
    Konstruktivně prováděny domy většinou z tvárnic Isostone (Calofrig) se železobetonovými sloupky po obvodu v dutinách tvárnic a středním sloupkem. Lehké příčky. Jediný dům J. Syřiště má normální cihelné zdi. Okna různých způsobů; dovnitř otvíraná bez příčníku s dvojitým zasklením, jednoduchá a praktická, navrhuje J. Víšek. Jinde normální dvojitá okna bez příčníku. A. Wiesner užívá starých oken ven a dovnitř otvíraných, snad z důvodů architektonických; praktické to není. Železná truhlíková posuvná okna v domě M. Putny a H. Foltýna jsou nedomyšlená. Jsou to uzavřené truhlíky, dost těžce pohyblivé, nerozevírací (jak by se čistilo sklo?) a hlavně špatně těsnící. Dveře typisované, překližkové; k typisaci oken jest ještě velmi daleko i rozměry, i konstrukcí. To cítil Jan Víšek, když prosazoval typisovaná dvoukřídlová okna stejného formátu za úmyslnou oběť ve vzhledu. Zvolené okno jest však na dnešní požadavky světla a slunce příliš úzké. U nás jest jistě obtíží nutnost dvojitého okna; sympatická posuvná okna, vodorovně i svisle, neotvírají nikdy celý otvor a jsou dosud příliš massivní; bude potřebí ještě mnoho iniciativní práce. Isolačně nové okno nesmí býti zhoršením dnešního stavu (stěny se daleko více rozevírají). Schody jsou většinou ze železového betonu, pak dřevěné. Topení vesměs ústřední, několikrát systémem Kamino. ve spojení se sporákem. Výhoda jest v jednoduchosti obsluhy, nevýhoda v nečistotě a horku v kuchyni; bylo by asi nutno kuchyň opět zvětšit, jak provádí J. Grunt. Sporáky plynové, neb kombinované. Odpad většinou středem budovy. Nebylo všude přihlíženo na zjednodušení kanalisace (stačila by jedna odpadní trouba).
    Vzhled kolonie utrpěl vzorkovým rozestavením kol prostranství; stejnými výškami, rovnými střechami a terasami působí však, přes velké rozpětí mezi autory a značně odchylná řešení, dost jednotně. Nevhodné bylo spojení domů J. Víška se sousedními a někde příliš malé vzdálenosti mezi objekty.
    Řadové tři domy J. Grunta mají velmi jednoduchou disposici s příčně položeným schodištěm v středním traktu se schody velmi strmými, ale dost osvětlenými, a jen dvěma ložnicemi. Lázeň, jako u většiny objektů, není přístupna z žádné ložnice a přehled z kuchyně do obytného pokoje jest dost nesnadný. Disposice velmi úsporná a přehledná, střešní terasa pro horký i chladnější den dobře disponována. Jednoduchý, výrazný a logický vzhled. Mají velkou terasu v přízemí, ovšem poněkud vzdálenou od obytných pater. Promyšlený a odpovědný pokus, který není příliš vzdálen skutečnému typu. Stejnou tendenci mají i dva řadové domy Jana Víška se zmíněným jednoproudným schodištěm po dlouhé straně stavby. Výhoda jednoproudného schodiště se skoro ztrácí chodbou v II. patře. Disposice rovněž úsporná, dobře uspořádaná. Střešní terasa správně pojatá, detailní vypracování rozmyslné. Vzhled předurčen úmyslným typisováním dvoukřídlových oken, dodávajících mu poměrné strohosti, jest nenáročný, správný v proporcích; v obytném pokoji by bylo výhodnější asi průběžné okno, které by proměnilo charakter stavby; řešení však vychází chvályhodně z konstruktivního principu a z jednotné ekonomické snahy. Domům ve vzhledu jistě vadilo i těsné přičlenění k sousedním.
    Tři sdružené domy Bohuslava Fuchse mají jednoproudné schody kolmo k  průčelí, systém vlastně tedy jednotraktový. Spojení jídelny s kuchyní obdobné Gruntovu, tedy nedosti výhodné, a jen dvě ložnice, výhodně však vzájemně spojené. Systém rovněž úsporný a disposice přehledná, střešní terasu však autor nenavrhuje a nahražuje ji balkony; vzhled výrazný zvláště s jižní strany. Rozhodnutí mezi těmito třemi systémy řadového domu, určenými polohou schodiště, není lehké; nejúspornější se zdá Gruntův (počítá-li se i s výstupem na terasu). Víškův má však za cenu menší úspornosti schodiště výhodu kontinuity místností i vstupů. Řadový dům Miroslava Putny má některé místnosti špatně orientované, což jest jeho hlavní vadou, zejména jídelnu, ložnici rodičů a dvě nadbytečné místnosti v podkroví. Disposice má dvouproudé schody uprostřed, jest rovněž jednoduchá, přehledná a úsporná v obou patrech. Podivné rozdělení ložnice zabraňuje asi protáhlému dojmu místnosti, horní osvětlení lázně není odůvodněné. Řešení střešní s krytým koutkem dobré, vzhled lehký a příjemný. Sousední řadový dům H. Foltýna byl v předešlém již odmítnut; lze pochybovati, že vynechání okna v prvém patře s takovými důsledky pro vnitřek, bylo pro vzhled tak nutné a výhodné; sousední dům tomu nenasvědčuje. Disposice byla již podrobněji probrána; pro laciný dům tak omezeného místa jest nevhodná i kdyby se vystříhala všech chyb, které byly uvedeny. Účinek vnitřních prostor přes jednopatrovou síň, galerii, betonové konsoly a vřetenové schodiště (nebo snad právě proto?) nadobro selhal; vnějšek působil, jako sousední dům Putnův, vkusně a lehce. Dvojdům Josefa Štěpánka vytvořil v celém přízemí jednotný nepravidelný obytný prostor se vsunutým schodištěm, výtvarně zajímavý, který by nesporně bylo možno krásně zařídit i obývat. Vadí, že schody z přízemí nejsou uzavřeny, že půlkruhová podesta pohodlných dvouproudových schodů vytvořuje nepříjemné kouty, že v patře jsou jen dvě ložnice a terasa jest otevřena k severu. I vzhled jest zajímavý a výrazný; pokus není ještě domyšlen; má hodnotu spíše výtvarnou. Dvojdům Arnošta Wiesnera se symetrickými, poněkud pošinutými disposicemi má vstupní síň přístupnou s terasy, na kterou vedou nekryté schody, neb ze souterrainu dvojím vchodem; to jest jistě výhodou disposice. Schody dvouproudné, podkovovité, srovnané řešení horního patra o třech ložnicích. Střešní terasu nahražuje velkou přízemní terasou se schody, okna dvoukřídlová (až na jedno), typisovaná, dodávají vzhledu skoro historisující, suchý ráz. Z volných jest dům J. Syřiště daleko úspornější, logické disposice. Závadou jest, že má jen dvě ložnice, záchod vsunutý do ložnice, nutnost několika odpadních trub, což by nemusilo být. Střešní terasa dobrá, vzhled porušen nepochopitelným pasem z režných cihel. Byl jediný zařízen a to vkusně. Dům J. Krohy jest daleko luxusnější. Při množství místa jsou schody zbytečně stlačené, když vedle jest jen chodba. V přízemí má dvě velké místnosti dobře působící; rovněž velké skleníkové okno dobře působí vně i uvnitř. K místnosti služky se však musí vystupovat a sestupovat. Horní patro jest zbytečně komplikované. Mezi třemi ložnicemi předpokoj jako pokoj pro snídani, poměrně velká oblékárna a šatna, lázeň velmi podivného půdorysu. Schody v tomto panském komfortu stlačené. Terasa k severu. Rovná střecha bez terasy. Vzhled umírněný a vkusný.
    Celý podnik zasloužil si větší pozornosti odborné veřejnosti. Dává pokus velmi poučný. A jest jedním z mála popudů u nás k promyšlení všech složitých problémů s výstavbou obydlí spojených: technických a konstruktivních, provozních, sociálně ekonomických i estetických. Měl by najít častějšího opakování v zdokonalené míře. A zejména měl by poučiti rozhodudující kruhy, jak těžké a odpovědné jest stavět typová obydlí, kolik práce a vědeckých vážných pokusů nejlepších lidí má tomu předcházet, že jest hazardováním národohospodářským i sociálním pouštět se do velkých podniků bez náležité přípravy podobnými akcemi, k nimž iniciativa má vycházeti z rozhodujícících míst, které stále ještě před nejvážnějšími problémy doby a jich přiměřeným řešením zavírají oči. A architekty by měl podnítiti k usilovnější práci ve všech odvětvích bytového stavebnictví, zejména o konstruktivním detailu, nemá-li se nová architektura octnouti na scestí romantického estetismu a sociální úkol architektury, který architekti sami proklamují, zůstati prázdnou posou.