Jiří Kroha

Přestavba domu čp. 89 na hotel Věnec, náměstí v Mladé Boleslavi
Výstava severních Čech, Mladá Boleslav, 1927
Pavilón Rodu člověka, Výstava soudobé kultury v Brně, 1928
Pětipatrové nájemné domy, ul. Tábor č. 40-50, Brno-Ponava, 1946-48
Slovanská zemědělská výstava na Výstavišti v Praze, 1948
Osvětové a kulturní domy: v Mnichu u Kamenice nad Lipou (1947), v Horní Suché, Petřvaldě, Hrušově (1949-52)
Radnice, Český Brod, 1950
Lékařská fakulta, Olomouc, 1950-52
Generální plán a městské centrum tzv. socialistického městečka Nová Dubnica na Slovensku, 1951-57
Část sídliště Stalingrad-Bělský les, Ostrava, 1953-54
Úprava Strahovského stadiónu a okolí na I. celostátní spartakiádu, Praha, 1955
Výstava Sociologického fragmentu bydlení (1933 v Brně, 1934 v Praze), knižně zpracováno v l. 1968-70, vydáno Krajským střediskem SPPOP v Brně r. 1973
Výstava Ekonomického fragmentu bydlení (1935 v Praze)

O tvaru a jeho projevu
Poznámky o monumentalitě a řadě tvarové
Sociologické fragmenty bydlení
Věda a bydlení

Jiří Kroha, duch veliké vnitřní expansity, byl příliš nabit potřebou vyžít se umělecky. Odtud jeho mnohostrannost umělecké práce, hledání pravé základny, odtud na čas zachycování se v malířství, sochařství, v divadle, než zakotvuje definitivně v architektuře, která mu dává největší možnosti uměleckého projevu. Tyto výkyvy jeho uměleckého vývoje nejsou bez zajímavosti, nejsou rozmarem, jsou míněny příliš vážně a poctivě a mají veliký význam pro další jeho uměleckou tvorbu. Jeho malířské a sochařské práce, vzniklé v letech 1917/20 mají v podstatě expressionistickou fakturu, protože expres-sionismus v té době byl živelným protestem proti naturalismu, znehodnoceném válkou, únikem z reality do duchových sfér. Že reagoval na naturalismus příliš křečovitě, svíjel se v konvulsích, je jen důsledkem příliš živých vzpomínek na válečné šílenství a její hrůzy. Krohovy obrazy působí mohutně svými zmrazujícími visemi, vehementností výrazu, jejich rafinovaný kolorit dodává jim umocněného a násobeného účinku. Při svých skulpturálních pracech užívá Kroha k ostřejší modelaci stínů prohloubených forem, jež se až později objevují v pracech sochaře Archipenka. Sochařské práce Krohovy, velkorysým zmocněním a ztvárněním sujetu patří ve své době k nejzajímavějším a nejrevolučnějším projevům českého sochařství. Se stejnou vehemencí jako se zabořil do malířství a sochařství, vrhl se Kroha i na divadlo. Ve svých theoretických článcích o divadle, otiskovaných v letech 1920/21, vytyčil už tehdy požadavek možnosti uskutečniti mechanickou scénu dynamickou, kterou potom mnohem později, usměrněněji domyslil Pram-polini ve svém Magnetickém divadle. Proti divadelní scéně, kterou nazývá statickou, a která zachycuje a vymezuje topograficky obyčejně jen   počáteční moment děje a v dalším   průběhu  děje čím  dále tím více se mu vzdaluje, takže prvopočáteční účin mění se ponenáhlu v lhostejnost k vyvíjejícímu se zážitku dramatickému, staví Kroha scénu, kterou nazývá dynamickou, t. j. zherečtělou, proměnlivou, plynoucí úměrně s dějem, měnící zážitek scénický souhlasně a rovnoměrně se zážitkem dramatickým. Proto pro hru Matěj Poctivý konstruuje les, složený z pevných válců, na nichž jsou navlečeny rotačně pohyblivé válce (koruny stromů), po jejichž obvodě pohybují se kývavým způsobem zubovité částí plošné, takže vzniká víření žluto-zelených ploch, prozářených bílým kotoučem, při čemž ze zadu jsou vrhány barevné stíny geometrických i přírodních tvarů, aby dosaženo bylo účinu živé, dynamické lesní hmoty. O jeho scénických výpravách pro hru Matěj Poctivý, Dvořákovy Husity, provedené v přírodním divadle a o jeho poslední, a také vrcholné práci "Orestei" od Arnošta Dvořáka, kterou sám režíroval a inscenoval v ohromných dimensích ve starém průmyslovém paláci v Praze a ve stylu, přesahujícím české divadelní poměry, vyslovila se skoro všechna odborná divadelní kritika s největším obdivem a uznáním. Byla to především sociální funkce, která přitahovala Krohu k divadlu, a která jej vedla k tomu, že pracoval na vybudování všelidové scény.
Jestliže po tomto širokém uměleckém rozmachu zakotvuje Kroha definitivně na území architektury, není divu, že v jeho prvních pracech architektonických, kterou byla Zemská průmyslová škola v Mladé Boleslavi, jeho umělecká, expansivní mentalita, která hledala prostředky se umělecky vyžít, projevuje se tu až v přemíře ve formální bohatosti členění, jež není vždy v souladu s funkcionalismem a účelností projektu. Jeví stopy jistého neklidu, úzkost před čistou hladkou plochou, jež na druhé straně je vyvážena zdoláním tak velikého úkolu, nezvyklého pro počátečnou práci. Formální stránka projevuje se silně také v projektu Okresní nemocenské pokladny v Mladé Boleslavi, avšak je to formálnost veliké ušlechtilosti, kultivovanosti ve vzájemném vázání hmot a jejich komposici. Neboť tam, kde jednosměrné chápání technické funkčnosti architektury spokojuje se jen strohou účelností a obnaženou konstruktivností, jde Krohovi vedle toho také o ukojení duchovních zážitků, o vzbuzení esthetických emocí, vyrůstajících z psychologické funkce architektury. Pro svůj krásný rytmus, jež vytváří z tohoto projektu architektonickou lyriku nové formové krásy, patří k nejtypičtějším, nejvýznamějším a nejosobitějším pracem Krohovým. Velikou ušlechtilostí vyznačuje se také projekt mostu v Kralupech za spolupráce s Ing. Drem Jaroslavem Farským. Na přestavbě Obchodního domu v Mladé Boleslavi a Domu okresní sociální péče jde především o ekonomický a jasný provoz, vnitřní účelnost a využití nových stavebních technik. Všude tam, kde se jedná také o formální projev, jako v interiérech, v úpravě výkladů a jinde, ukazuje Kroha své bohaté formové cítění.
Velikého úkolu, úměrného jeho bohatosti invenční, dostalo se mu projektováním Výstavy severních Čech v Mladé Boleslavi v roce 1927. Vzácným vytvořením jednolitosti, charakteristickým odlišením jednotlivých výstavních objektů, vyjádřením ideové účelnosti konstruckcí, vytvořil architekt Kroha příkladné dílo vzácné homogennosti, které vysoko převyšovalo průměr našeho výstavnictví. Na Výstavě soudobé kultury v Brně roce 1928 projektoval Exposici odboru vědy, jako nejhlavnější složku výstavy. Velkorysost koncepce, kultivované cítění formy a barvy, krásné vázání a zdůraznění účelu representace a výstavnictví, harmonické a logické spojení a vázáni jednotlivých vědních disciplin a vytvořeni pro každý tento vědní odbor nejvýraznější rámec, aniž by se tím porušila celková jednotící koncepce exposice, to byla práce geniálního rozpětí ducha, krásné ztvárnění veliké myšlenky. Poslední práce architekta Krohy, projekt Obchodního domu, rodinného domu v Praze a Studie rozšíření české vysoké školy technické v Brně, z nichž poslední je za spolupráce profesorů architektury české vysoké školy technické v Brně, vyznačují se velikým zjednodušením, oproštěním formovým, vnitřní ukázněností, zdůrazněním konstruktivní funkce a vnitřní účelovosti. Jsou neseny mohutnou sílou tvůrčí koncepce, mají technickou dokonalost a při tom noblessnost formy, harmonicky spojujíce a slučujíce funkci technicky s funkcí umění, z nichž jedině může vyrůsti dílo krásné a radostné svou vnitřní pravdivostí a bohaté svou  emotivností.
Celý široký komplex duchovního světa osudově a mocně přitahuje a zaměstnává jeho ducha. Znamená sice veliké zmnožení jeho duchovního obsahu, ale odvádí jej často příliš do duchovních sfér. Ať se však díváme už na poměr duchovního přínosu a pragmatických složek jakkoliv a třebaže tento nedořešený poměr jeví se v moderní tvorbě problémem nejtíživějším, moderní člověk musí usilovati tento boj mezi duchem a hmotou vybojovati ve jménu vítězství ducha, protože celý vývoj ukazuje, že podlehl-li kdy člověk nejúčelnější službě hmoty, vždy cítil útlak, z nějž jedině zachránil jej zase duch. A dnes, kdy architektura usiluje postihnouti nejčistší účelnost a také ji často postihuje, je velké nebezpečí, aby tato vydestilovaná účelnost nezničila samého člověka. Proto je velikou předností Jiřího Krohy, že postihuje pojmy v jejich  nejširším významu a jejich složitosti, že nedostačuje mu jen
úzký výsek, aby se k němu připjal celou vehemencí svých tvořivých schopností, že vzrušuje a láká jej každé významné duchovní dění a jenž živě a osobitě reaguje na všechny otázky života a umění. Nosí v sobě velkolepé plány, k nimž nebude míti jako umělec nikdy dosti času, aby je ze své síly všechny realisoval. A je velmi příznačné a charakteristické pro něj, že nechává své veliké myšlenky často jen v torsu, protože jej lákají nejvíce, pokud jsou ještě ve stavu zrodu, pokud nemají ještě definitivního tvaru. Než právě v objevování nových problémů, v uměleckém přetavování skutečnosti, v hledání, v tom živelném kvasu zrodu je pravý význam uměleckého tvoření a pravý význam naší doby.

• Svrček, J. B.: Národní umělec Jiří Kroha. Praha 1960
• Císařovský, J.: Jiří Kroha a meziválečná avantgarda. NČSVU, Praha 1967
• Architekt Jiří Kroha a současnost (sborník z konference). VÚVA, Praha 1984