Rozhovor s Romanem Brychtou

prof. Mgr. akad. arch. Roman Brychta (*1967 Vysoké Mýto) v pražském ateliéru na Bořislavce.

Většinou začínám chronologicky, ale tentokrát se musím rovnou zeptat, proč jsi po osmnácti letech v Projektilu založil vlastní ateliér?
Nebylo lehké Projektil opustit. Pomáhal jsem jej zakládat a pomalu budoval značku. Cítil jsem však potřebu změny a touhu řídit si veškerý čas sám.

Na počátku vaší kariéry bylo vítězství ve velké architektonické soutěži.
Ano, byla to soutěž na Knihovnicko-informační centrum v Hradci Králové. Před tím jsme už jedno vítězství v soutěži měli. Byl to projekt na Národní technickou knihovnu v Praze (NTK), který vznikl v době, když jsme ještě pracovali s Václavem Králíčkem.

Na toho jsem se také chtěl podrobněji zeptat. Je to možná trochu neprávem pozapomenutá osobnost. Přitom byl členem Hubáčkova SIALu, spolupracoval s Ivo Obersteinem a po revoluci působil s Martinem Kotíkem v Omicron-K.
Václav Králíček plnil zásadní roli nejen v soutěžním projektu na NTK, ale je jedním ze tří lidí, kteří mě ovlivnili v profesním životě. Jednak to byl Emil Přikryl na akádě, dále pak Soňa Ryndová, která mě přijala na civilku (náhradní služba místo základní vojenské služby) do Frágnerky, kde jsme se v rámci vojny společně s Pavlem Rydlem bavili o architektuře, měli k dispozici knížky, připravovali výstavy a dotýkali se originálních plánů například od Bohuslava Fuchse. Tady jsem přičichl k historii a řemeslu.
Po konci civilní služby jsem netušil, co dál, a Soňa mi dala tip na Václavův ateliér, který v té době navrhoval lanovku do Turecka, což mi připadalo zajímavý. Žil jsem na Kulaťáku (Vítězné náměstí v Dejvicích) a Václav měl ateliér (v ulici) Pod Juliskou. Václav mě přijal a kromě lanovky jsme společně navrhovali řadu projektů do Karlína včetně Corsa (které nakonec v roce 2000 realizoval Ricardo Bofill). V objektu Pod Juliskou se dnes nachází sportovní centrum ČVUT, ale dříve se tu pronajímaly učebny, které sloužily jako ateliéry, a působili zde také Vladimír Krátký, Tomáš Brix, Šafer s Hájkem, a všichni jsme se potkávali na široké chodbě.
Z Frágnerky, kam za Soňou Ryndovou chodili Masák nebo Švácha a společně vymýšleli výstavy, jsem se dostal do intenzivního architektonického prostředí. Společně s Tomášem Brixem, Vladimírem Krátkým a Václavem Králíčkem jsme navrhli pro Serge Borensteina již zmíněnou přestavbu haly ČKD v Karlíně a spoustu dalších ověřovacích studií. U Václava Králíčka jsem se dostal k řešení velkých baráků. Pavel Joba, který se vrátil z Berlína, hledal místo, a tak jsem ho přivedl k Václavovi. Společně jsem na konci Pernerovy ulice, kde dnes stojí motýl (AFI Karlín Butterfly od CMC architects), navrhoval centrálu Eurotelu. Jako studenti do ateliéru docházeli také Petr Lešek s Adamem Halířem. V roce 1999 jsme s Václavem vyhráli soutěž na domov důchodců v Písku. Pavel Joba si mezitím založil M1. Já, Václav a Petr Lešek jsme vytvořili architektonické sdružení, s nímž se nám následně podařilo zvítězit v soutěži na NTK. Po vítězství v soutěži jsme pochopitelně byli nadšení. Já, Petr a Adam jsme si půjčili Fabii a vyrazili do Německa obhlídnout si baráky postavené z Copilitu. Vzpomínám si, že jsme v té malé Fabii jednu noc dospávali na parkovišti u benzínky. Pak projekt na čtyři roky usnul a nic se nedělo.

Složení ateliéru Roman Brychta Architekti v roce 2021. Jan Karásek, Roman Brychta, Vladimír Votava, Eliška Martínková. Aktuálně je člen týmu ještě Sami Abdulnour.

Takže nejste spolužáci, ale potkali jste se až v ateliéru Václava Králíčka?
Oba jsem poznal až po škole ve Václavově ateliéru. Domek pod Juliskou přitahoval hodně absolventů z fakulty, protože tu na jedné chodbě sídlilo hned několik dobrých ateliérů. Setkával jsem se však většinou mladšími ročníky, protože já jsem na technice skončil v roce 1991, kde byli mými vrstevníky Janek Schindler, Ludvík Seko, Marek Chalupa, Boris Redčenkov a další. Následně jsem přešel na akádu, kde jsem se těsně minul s Láďou Kubou a Davidem Kopeckým, kteří zrovna diplomovali.
V roce 2002 jsme se po dohodě odpojili od Václava Králíčka a založili s Petrem Leškem a Adamem Halířem společnou kancelář a hledali do týmu stavaře. Od kluků z HŠH jsme věděli o Ondřeji Hofmeisterovi, který se podílel na projektu Arcidiecézního muzea v Olomouci. Ten naši nabídku přijal a vznikl čtyřčlenný Projektil.

Vraťme se ještě do historie. Pocházíš z Vysokého Mýta, kde se lze setkat především s historickými stavbami. Střední školu jsi absolvoval v Hradci Králové, kde tě již mohla zasáhnout moderní Gočárova architektura. Kdy jsi se začal vážně zajímat o architekturu?
Nejsem moc studijní tip. V mládí jsem spíš hrál fotbal. Na střední stavárnu jsem šel cíleně do Hradce. Můj táta vystudoval stavárnu v mém rodném Vysokém Mýtě. Stavařina mě lákala již od mala. Doma v rohu stálo rýsovací prkno a na něm táta kreslil garáže. Na hradecké stavárně jsem spíš hrál fotbal, než bych se učil. V hradeckém Spartaku jsem nastupoval za dorost, ale nepostoupil výkonnostně do vyšších dorosteneckých družstev, a tak jsem se vrátil do Vysokého Mýta, kde jsme s bráchou vykopali postup do druhé dorostenecké ligy, což byl můj nejvyšší fotbalový úspěch.
To vše se odehrálo v minulém století, kdy jsme hráli v hadrových kopačkách a v zimě běhali po poli v bagančatech. Náš trenér byl současně vedoucím dílny v Karose, takže jsme všichni měli těžké okované pracovní boty s koženou podrážkou, která na sněhu pořádně klouzala. Škvárová hřiště byla standard. Dodnes mám škváru zarostlou na koleni pod kůží. Hradeckou architekturu jsem vnímal spíš periferně než cíleně, třeba když jsem v rámci každodenních tréningů běhal po mostu přes Orlici. Tyto zážitky vnímání se pak ukázaly být stěžejní pro pochopení místa, když jsme dělali vědeckou knihovnu na nábřeží do Hradce.

1996 - výstavní objekt pro firmu Tahokov, Galerie Jaroslava Fragnera, autoři Roman Brychta a Pavel Rydlo

A kdy přišel opravdový zájem o studium architektury na vysoké škole?
Jednou pro nás střední škola uspořádala jednodenní zájezd do Prahy na den otevřených dveří na Fakultu architektury ČVUT, kde jsem ve 14. patře potkal svého příbuzného, malíře Vráťu Ševčíka, který tam učil výtvarku. Zaťukal jsem u něho na dveře a od té doby jsem začal kreslit a jezdil za ním jednou za čtrnáct dní na konzultace. Začal jsem se cílevědomě připravovat, což mne samotného překvapilo. V hradecké škole mě nějak omluvili, přestože jsem od třídní učitelky nakonec doporučení ke studiu na vysoké škole nedostal.

Je dobré připomenout, že tohle se odehrávalo za komunismu, kdy ke studiu na vysoké škole byly k zapotřebí nejen znalosti a talent, ale také mít „správné třídní kořeny“ a doporučení komise.
To byla polovina 80. let, protože na fakultu jsem nastoupil v roce 1986. Doma ve sklenářství, které nám komunisti vzali a po revoluce zase vrátili, jsem po večerech ve skladu se sklem vytvářel zátiší s drapériemi a piloval kresbu. Předtím jsem nedržel tužku pořádně v ruce, takže přijímačky byly doslova vydřené, spíše než že by byly založené na přirozeném talentu.

Přitom původní budova Fakulty architektury uvnitř nabízela jen ponuré chodby a anonymní místnosti.
Celková atmosféra na škole v 80. letech byla děsivá. Skvělé však bylo, že jsme všichni bydleli na strahovských kolejích a scházeli se na širokých chodbách. Potkávaly se tu vyšší i nižší ročníky. Vzpomínám si, že se často vytáhla na chodbu kytara, Prokop Tomášek, myslím, nejednou vytáhl celý aparát a chodbou se rozezníval Jimi Hendrix. Se staršími kluky jsme měli partu a chodili mezi bloky, kde byl velký asfaltový plac, hrát fotbal.
Nevím, jaká je intenzita soužití mezi studenty dnes. Co vím, tak většinou bydlí na privátech. Tehdy jiná cesta než koleje nebyla a mělo to něco do sebe. Hlavní devizou byly ty široký chodby. Když se před odevzdáním kašírovaly práce, které se předtím ručně nakreslily, pak se přes offset udělaly šablony a přes ně válečkovalo nebo různě nalepovalo, tak to všichni vytáhli na chodbu a stal se z ní jeden velký ateliér.

Architektonický hokejový turnaj Praha-Brno-Slovenskou 17. května 2008 v Bratislavě

Kromě sportu jsem tě také hodně vnímal jako člověka úzce spojeného s výtvarným uměním, které začleňuješ přímo do svých staveb. Úzce spolupracuješ s grafickými designéry a dalšími uměleckými profesemi.
To je příběh až z akády.

Takže technika tě příliš nepoznamenala?
To se nedá říct. Na technice mě ovlivnil Martin Roubík.

Ten vnesl vítr nejen na školu, ale do celého českého prostředí.
V 80. letech byla situace tragická. Na konci semestru se na panelech kontrolovaly správné popisky a tituly vedoucích, ale nikoho už pak dál nezajímalo, co bylo na plachtách nakresleno. Ale občas se zaměřili i na to, a jednou si všimli, že jsem nakreslil červené stromy a jako stafáž do perspektivy Johna Lennona s kytarou, a už byl požár na střeše. Takže předlistopadové období nebylo šťastné.
  
Já si vzpomínám na Roubíkovo krátké období na ČVUT po roce 2000, kdy jeho studenti v rámci ateliéru vybourali na škole okno z ateliéru do chodby.
Nebylo to období, kdy se šlo opravdu architektonicky vzdělávat, ale naštěstí záhy přišla sametová revoluce, což by vydalo na samostatnou kapitolu. Přespávali jsme ve škole a jsem moc rád, že jsem u toho mohl být. Vzpomínám si, jak nás tehdy přijeli před školou podpořit mladí kluci ze skupiny Lucie. Odehrála se spousta neopakovatelných událostí a na fakultu začali přicházet dobří čeští architekti. Ještě předtím – na konci 80. let – založil Michal Kohout tzv. Zlatou školu architektury, kde působili Šrámková, Přikryl, Brix a další, což byl jakýsi doškolovací kurz, protože oni sami nemohli oficiálně učit. V první vlně 1990 přišli tito učitelé ze Zlaté školy na fakultu a v další vlně 1991 pak lidé, co emigrovali do zahraničí. Mezi nimi byli mimo jiné Miroslav Šik i Martin Roubík. Martin Roubík vypisoval ateliér a připnul si na nástěnku Alexandrijskou knihovnu. Okamžitě jsem měl jasno, že se k němu musím přihlásit. Martin si se všemi studenty začal hned tykat, jeho asistentkou byla Američanka Leslie Van Duzer a celá výuka probíhala v angličtině. Pro mne totální změna v přístupu k výuce architektury. Navrhovali jsme nárožní parcelu, kde dnes stojí Tančící dům, a já tam umístil koráb. Zatímco ateliérová výuka prošla nějakou revizí, tak zbývající předměty se učily pořád stejně. Stále častěji jsem si kladl otázku, co na technice dělám. Jednou jsem se neúspěšně hlásil k Emilovi na akádu. Podruhé jsem nestihl podat práce v řádném termínu. Až jsem se dozvěděl, že Emil v září vypsal dodatečné přijímačky. Přes prázdniny jsem u strýce na Babě na terase překresloval svoje projekty a připravil portfolio. V září jsem pak tyto zvláštní přijímačky dělal společně s Jánem Studeným a oba jsme byli přijati. Pro mě to byla osudová událost. Martin Roubík po nějakém roce odešel a vrátil se právě kolem roku 2000. Kromě školního ateliéru s vybouraným oknem měl svůj architektonický ateliér Pod Juliskou, kde jsme se zase po letech potkávali a diskutovali. V té době pracoval na úspěšném projektu Velkého egyptské muzea. Myslím, že vedle Šika měl i Martin velký vliv na výchovu nových českých architektů, akorát se o tom tolik nehovoří. I mne jeho otevřenost a velkorysost hodně ovlivnila.

Takže jsi techniku nakonec nedokončil?
V tom mě akáda zachránila. Jinak nevím, jak bych dopadl. Moji spolužáci končili v roce 1991 techniku a já začínal studovat na akádě. Byl jsem druhý ročník, který Emil přijímal.

Větší kontrast než studovat za komunismu na ČVUT a na porevoluční AVU vedené Knížákem snad ani nemohl být.
Dodnes všem studentům na umprumce podepisuji jakékoliv výměnné stáže, aby mohli poznávat a porovnávat různá prostředí. Tím se oklikou dostáváme k tomu, proč tolik spolupracuji s různými umělci a profesemi. Někdy mi to i Emil zazlíval, že jsem trávil více času v hlavní budově s ostatními umělci než v domku s architekty. Se Sopkovými, kam mne přivedl Tomáš Vaněk, jsem hrál divadlo. Tedy oni spíš potřebovali někoho, kdo jim tam bude tahat za provazy vyrobených kulis. Spolupracoval jsem s restaurátory. Se sochaři jsem jezdil sekat do kamenolomu v Hořicích. K Otto Plachtovi jsem chodil na kresbu figury. Malíři mě naučili šepsovat plátna. Prostředí mě přimělo malovat. Věřím, že se někdy k malování vrátím. Cítím tu touhu.

2019 - fotbalový turnaj v Brně, Praha (F1) x Brno x Bratislava

Tuto týmovou spolupráci jsi si možná přinesl z fotbalového prostředí. Jednoduše nejsi sólující tenista.
Celý život hraji spíše kolektivní sporty. S tátou a bráchou jsme jako malí kluci na dovolené v Senci hráli nohejbal proti dospělým. Hrálo se vždy o šampaňské, které se chladilo vedle kurtu. Tátovi jsme se snažili podle jeho příkazů, co nejpřesněji přihrávat na smeče na síť. Vyhrávali jsme, ale ze šampaňského jsme neměli nic. Pozičně jsem spíš rozehrávač, než že bych byl koncový hráč.

Ve fotbalovém týmu architektů jsi byl brankář.
V bráně jsem skončil až teď, protože mám bolavá záda, ale historicky jsem byl vždy někde uprostřed hřiště v pozici záložníka.

Přestože jsi na akádě strávil hodně času mezi malíři a sochaři, tak tě nejvíc stejně musel poznamenat Emil Přikryl.
Emil je génius. Vzpomínám, jak jsme navrhovali ateliér pro hostujícího profesora. Přisedl si ke mně a věnoval mi dvě hodiny, kdy mluvil o modulaci, že to musím mít vymyšlené a v hlavě srovnané, abych věděl, jak to následně poskládat. Po této konzultaci jsem den a půl ležel v posteli a snažil se všechny tyto jeho myšlenky vstřebat. Architektura je jako matematika ve smyslu matematického rozebrání zadání a následného složení v podobě domu. Na škole jsem sice strávil čtyři roky, ale myslím si, že celý Emilův potenciál jsem nevysál, jak bych mohl, protože jsem trávil spoustu času na velké budově. Třetí ročník byl volný. Dříve se tolik necestovalo do zahraničí nebo neodcházelo na jiné školy. Původně jsem chtěl přestoupil na video, grafiku a pak na malbu, ale než jsem se rozhoupal, tak byl konec školního roku. Celou dobu jsem byl zalezlý ve školním sklepě, hrál na bubny a mezitím maloval obrazy. Až na konci roku jsem zjistil, že je potřeba něco odevzdat, tak jsem narychlo udělal soutěž na památník do New Yorku. Moje školní projekty nebyly nějak převratný. K pořádnému výkonu jsem se vybičoval až na diplomce.

 

1995 - Keltská akropole na Závisti, diplomová práce Romana Byrchty u prof. Emila Přikryla na ŠA AVU

Tvoji pozici hudebníka jsem neznal. Připomínáš mi Honzu Žalskýho, který si do školy přinesl bubny, aby se odreagoval od práce.
Máme to v rodině. Táta hrál na vozembouch, máma po šedesáti letech skončila se zpěvem a bratr hraje v kapele na bubny. Jako malí jsme s bráchou zpívali v kostele. Teď ve Statenicích máme sbor. Noty sice umím, ale nedokázal bych podle nich zahrát. Spíš mě baví improvizace. Já hraju na všechno a na nic, ale zpěv je mi přirozený. Zajímá mě práce s hlasem. Jednou u moře mi při zpěvu do vody naskočily alikvotní tóny. Po návratu jsem šel na třídenní kurz u jednoho Švýcara. V mongolské stepi jsem vyhledal učitele alikvotního zpěvu, který nám nakonec dal několik lekcí.

Na akádě vznikla kapela Suchá vazba, kde kromě Žalského hrála taky na basu Marcela Steinbachová a zpíval Ondřej Císler.
My jsme už na technice měli kapely s Prokopem Tomáškem, Borisem Redčenkovem a Peterem Lackem, které se jmenovaly Made in USA a pak Hey baby, ale celkem jsme měli myslím jen dva koncerty. Tedy se mnou, oni pak myslím koncertovali víckrát. Poznali jsme se na strahovských kolejích, kde jsme taky měli zkušebnu.
První koncert byl v raných devadesátkách v rámci Beánie v hotelu Tichý na Žižkově, kde jako „předkapela“ byl Visací zámek, ale po jejich koncertu nás zvukaři odpojili, takže jsme hráli pouze na komba, například Hendrixe v podání U2. Pak jsem odešel na akádu, kde jsem se sochaři založil kapelu Teta Vilma a potom Nouzový východ. Autorské texty recitoval Jaromír Švaříček alias Švára. Zkušebnu jsme měli na akádě v kotelně, kde jsem se střídali s dalšími kapelami. Se sochaři jme měli jediný koncert v Uherském Hradišti v klubu Mír, kde nám dělali „předkapelu“ Psí vojáci. Po jejich koncertě zůstalo pár fanoušků. Náš zpěvák byl v podobném naladění jako Filip Topol.
 
Jsi spoluzakladatelem fotbalového klubu F1 složeného převážně z architektů. Šlo o způsob, jak se odreagovat od sedavého zaměstnání?
Fotbal nějak přirozeně vyplynul. Zpočátku se scházeli architekti a grafici na Vinohradech a pak se přesunuli na Ladronku, kde vznikl F1. V roce 2004 se vyrazilo do Nové Bystřice na naše první soustřední. Tuto tradici soustředění se snažíme dodržovat vždy na podzim. Jde o skvělý způsob odreagování, ale také místo, kde vznikají legendy. Tým je otevřený, a tak je to více mezioborové. Klub má svoje zakládající pilíře, ale za tu dobu se podstatně omladil. Už se účastní i děti některých zakladatelů.
Hokejový turnaj vznikl v návaznosti na společné teplákové zimní zápasy na Františku, kde jsme se každý nedělní podvečer scházeli. Chodil tam i Alan Krajčír, který se pak vrátil do Bratislavy, a my jsme chtěli dál zůstat v kontaktu. Tak jsme vymysleli architektonické hokejové turnaje Praha-Brno-Bratislava. Zajímalo mne to i ve spojitosti s tím, dozvědět se, čím se architekti na Slovensku/v Bratislavě zabývají, protože přehled jsme moc neměli, i když jsme se znali.
Turnaje byly nejlépe organizovány na Slovensku. Slováci jsou totiž hrdí na to, co dělají, a nesnaží se nic skrývat. První den se hrálo a druhý den nám ukázali baráky, co zrovna dokončili. První turnaj se konal na Slovensku. Všem nechali udělat dresy s Korbíkem s hokejkou v ruce. Mám ho schovaný dodnes. Praha červený, Brňáci bílý a Slováci modrý. Posílili jsme tým o mladší hokejový architekty, turnaj vyhráli a pak ještě několikrát. Pak zase na oplátku přijeli oni do Prahy, kde jsme jim po turnaji ukázali Národní technickou knihovnu. Petr Burian jim ukázal svůj dům na Petrským náměstí. Určitě se ještě uskutečnil desátý ročník, ale teď to dva roky kvůli pandemii nebylo. Michal Palaščák, který se účastnil jako hokejový kapitán Brňáků, pak navrhl uspořádat taky fotbalový turnaj, ale ty se konaly už s menší brněnskou pravidelností.

Ekologie pro tebe není jen trendy slovo. Například Sluňákov jste postavili dřív, než se ekologie stala cool. S rodinami se sem pravidelně vracíte a areál postupně rozšiřujete.
Návrh Sluňákova vycházel přirozeně z okolní krajiny – parku. Od počátku mělo jít o travnatý kopec se sluneční fasádou. Navrhli jsme dvojitou prosklenou fasádu, ale nebyli jsme si jistí, zda se nebude přehřívat.
Náš návrh pro Sluňákov vyhrál na přelomu 20. a 21. století v přibližně stejné době jako NTK na přelomu 20. a 21. století, kdy přicházelo téma aktivních dvojitých fasád, ale brzy se ukázalo, že to nemá příliš velký efekt.
Takže u NTK jsme původní aktivní fasádu společně s Honzou Žemličkou přehodnotili. Tehdy jsme čerpali inspiraci v Německu, kde se ohřátý teplý vzduch z dvojité jižní fasády hnal větráky na severní fasádu a tam vznikl tepelný polštář. Nakonec jsme tento složitý koncept opustili a vrátili se k přirozenému provětrání.
Téma ekologie se nás dotklo jako všech ostatních, ale nezdá se nám současný systém dotací, kdy se sleduje splnění požadavků pasivního standardu, ale už se nezkoumá, jaký materiál byl použitý a nakolik je recyklovatelný. Třicet centimetrů polystyrenu se musí z něčeho vyrobit, ten pak zestárne, a řeší se, jak se ho ekologicky zbavit. Udržitelnost nespočívá jen v materiálech a technologiích v samotném baráku, ale v celém okolním prostředí a jeho provozování za použití selského rozumu. Když mám chytrý dům plný složitých technologií a blbě ho provozují, tak to nepřináší žádné výhody.

Do Sluňákova jste přispěli i dalšími stavbami.
Po domě přišla další etapa přilehlého parku, kam přispívali jednotliví umělci, a Projektil to celé zastřešoval. Zdeněk Sendler v areálu přispěl zahradním konceptem.

2007 - Středisko ekologické výchovy Sluňákov, Projektil architekti, foto: Petr Šmídek

Pravidelně se tam vracíte.
Teď tam odjela moje žena na konferenci EDO (Ekologické dny Olomouc), kterou již léta na Sluňákově pořádá Michal Bartoš. Máme úzké vazby. Už dvakrát jsme tam s dětmi zakončili vodáckou výpravu sjíždění Moravy. Byl jsem první, kdo ve Sluňákově přespal. Byl jsem tam se svou ženou Zuzkou a její kolegyní Janou, které v domě dokončovaly grafický orientační systém. Pracovalo i spalo se mi tam dobře, takže jsem měl dobrý pocit.

Odzkoušenou na vlastní kůži jste budovu předali k užívání.
Hlavní téma mých prací je vztah domu a místa. Zajímám se o to, co barák udělá s místem, do jaké míry ho zabere nebo poskytne k dalšímu užívání. Hradeckou i dejvickou knihovnou lze projít. Ve Sluňákově můžu vylézt na střechu, aniž bych měl pocit, že stojím na domě. Hradecká ČSOB, kde už jsou úředníci nastěhovaní, je první bankou, kterou může veřejnost volně projít a ocitnout se tak ve středu budovy. Je skvělé, že se nám podařilo u investora najít pochopení a prosadit tuto myšlenku.

K tvému pedagogickému působení na UMPRUM. Jaká volíte témata a jak probíhá tvoje výuka?
Ve škole se zabýváme volnými tématy v kombinaci s konkrétním zadáním. Na UMPRUM jsou vertikální mistrovské ateliéry, a to, čím se zabývá jednotlivý ateliér, je v kompetenci vedení ateliéru. My máme motto, že architektura je především starost o místo, kde žijeme, a tomu pak odpovídají hlavně témata, která jsou inspirována aktuálními událostmi ve společnosti nebo místě, kde žijeme. Tak jsme například v roce 2015 zadali téma Exodus. Po posledních volbách do Evropského parlamentu, kde v populistických stranách rezonovalo omezování pohybu a zavírání hranic, téma Hranice. V zimním semestru jsme zadali téma Vysoké Mýto – Litomyšl D35. Spolupracujeme se studenty dalších oborů. Takže jsme oslovili studenty sociologie a společně vyrazili do Litomyšle a Vysokého Mýta na sociologický průzkum. Trojice studentů, kde byl na dva architekty jeden sociolog, se vyptávala lidí na problém dopravního průtahu městem a zadávala jim vytvoření mentální mapy města.

2021 - Umprum A4, tradiční Mikulášský ping-pong turnaj

Co pokládáš za nejdůležitější? Máš srovnání s jinými školami?
Když vytváříš veřejný prostor, tak by sis měl předem co nejvíc zjistit o daném prostředí. V kvantitativním sociologickém průzkumu posíláš pouze anonymní dotazníky, kam se přihlásí pouze někdo, ale přímo na místě potkáš lidi, kteří místo skutečně využívají a pět nebo deset minut si s nimi povídáš. Mělo by být důležité nejen pro architekty, ale také pro město jako investora, se lidí, kteří místo využívají, ptát. Když pak dokončím návrh, tak zpětně kontroluji, zda se v průběhu nevytratily důležité momenty získané od sociologů. Ve výsledku není až tak důležitá forma, ta se může různě měnit, ale nesmí se vytratit požadovaný či zažitý obsah funkce. Nelze rušit stávající věci bez náhrady. Návrh tedy ještě zpětně se sociology komunikuji a probírám.

Architektům by mohly některé detaily uniknout.
Architekti mají tendenci až příliš čistit. Měkké věci sice nehrají nejdůležitější roli, ale jsou podstatné.

Workshop Umprum A4 se Socionauty v zimním semestru 2021.

Pojďme rozebrat jednotlivé projekty. Emil Přikryl přirovnal tvar NTK k Zeithammlovým sochám na pomezí čtverce a kruhu. Tento tvar se totiž podvědomě líbí každému.
Při navrhování pracuji hodně s místem. Trávím na něm spoustu času, vnímám ho a chodím okolo. To platí i u míst, která neznám. Nejde o nic zvláštního. Dělá to tak většina lidí. Myslím, že tvar právě vznikl ze znalosti místa a pak intuitivním kroužením tužkou na papíře.

Ale najdou si i architekti, kteří navrhnou dům na pozemek, který předtím osobně nenavštívili.
To si nedokážu v praxi představit. Ani se studenty tohle nedělám, ale teď jsme si to během pandemie ve škole vyzkoušeli. Řekli jsme si, že když nikam nemůžeme, tak budeme navrhovat na druhou stranu světa. Našli jsme mezinárodní studentské soutěže a pracovali s místem na základě Google Maps. Já sám pracují s intuicí. Ne vždy dokážu všechno zdůvodnit. Je to jako s uměním. Vysvětlovat ho, je nesmysl. Lze vysvětlit nějaký impuls, ale už ne dál popisovat, proč to takhle malujete.

2000 - NTK - soutěžní návrh, AK Architekti, foto: Pavel Štecha

Při návštěvě galerie taky dávám přednost první signální.
Tak to je intuice a pak následuje hledání. V našem ateliéru všichni skicují. Vyžaduji to také ve škole, ale pokrok nezastavíš. Zajímalo by mě procento skicování a hledání v počítači u dnešních studentů a mladých architektů.

Jaká byla tvoje první zkušenost s počítačem?
Já jsem ještě kreslil diplomku perem, ale už jsem používal koláže. Na diplomce jsem měl na válcovité ploše sochařský detail, což se blbě vynášelo. Miro Kurčík mi ten válec s reliéfem hlavy Kelta, která se našla na Závisti, vymodeloval v počítači a vytiskl na jehličkové tiskárně. Já jsem to pak nakolážoval do 0,25 mm perem nakreslených fasád a naxeroxoval.

2008 - Projektil Exhibice, Galerie Jaroslava Fragnera

 
O čem byla tvoje diplomka?
Dnes bohužel z mého pohledu smutné aktuální téma keltské akropole na Závisti. Myslím, že tam nemá stát rozhledna, a barevná kompozice připomínající stavby akropole je pro mě až moc kreativní přístup k řešení tohoto posvátného pohanského místa. Jakub Potůček v krátkém rozhlasovém pořadu tuto causu rozebíral (příspěvek Samoúčelné kreace nezodpovědných architektů. Destruktivní návrhy, které decimují krajinu pro pořad Mozaika na ČR Vltava – pozn. red.). Jedná se o velké hradiště na dvou kopcích nad Zbraslaví. Charakteristický „seseknutý“ kopec akropole je vidět až z Letné. V 50.–60. letech minulého století to vykopal pan doktor Drda, se kterým jsem se o tenkrát ještě nezasypaných vykopávkách bavil.
Moje diplomka řešila místo akropole – tedy vykopávek – a pak jsem ještě navrhl Muzeum keltské kultury v Čechách, které u nás dodnes chybí. Místo vykopávek jsem vrátil do původní podoby louky s jemnou geometrickou připomínkou objektů, jejíž základy jsou pod zemí zasypány. Půdorysy jsem přeškrtl silnými skleněnými stěnami a ty zasypal. Na louce jste tedy mohli geometrii staveb objevit. Nedominovaly přírodnímu místu. Na místě, kde dnes mají archeologové objekty pro archiv vykopávek, jsem navrhl prosklené kruhové Muzeum keltské kultury s již zmíněným reliéfem, který byl doplněn kamenným dlouhým objektem badatelny s archivy.

Takže už na diplomce jsi měl prosklenou kruhovou fasádu. NTK je něco mezi čtvercem a kruhem.
Jak jsem se již zmínil, šlo o přenesení prvotní skici na pozemku do exaktní geometrie. Od začátku jsem věděl, že to musí být kompaktní centrální věc. Následně jsme se zbavili části stavebního programu, tím že jsme vyšoupli požadovaný parkingy do samostatného objektu. V jednu chvíli jsem váhal, jestli jde o dobrý koncept. Pak mi při návštěvě Miloše Fekara během procházky k řece Moravě volala Soňa Ryndová a říkala: „Hlavně to neměňte.“ Pravděpodobně ji Václav Králíček ukazoval prvotní návrhy a ona nabyla dojmu, že je to ono. To byl také zajímavý osudový moment.

2010 - expozice Astronomie, Národní technické muzeum, Projektil architekti, foto: Andrea Thiel Lhotáková

Vítězný návrh tvořily dva objekty.
Přitom se oba pevně drží původní blokové koncepce Antonína Engela. Myslím, že právě tato urbanistická kompozice byla v soutěži pozitivně hodnocena. Objekty mezi sebou uzavíraly veřejný parkový prostor. Byli jsme přesvědčeni, že knihovna v kampusu auta nepotřebuje a že bude efektivnější, podobně jak to dělali v západní Evropě, navrhnout v rámci parcely parkhaus pro celý kampus. Do knihovny už měli lidé dojít pěšky. Po čtyřleté pauze, kdy se hledaly finance, pokračoval projekt knihovny dál. Tehdy se Praha 6 i ČVUT začaly stavět proti parkovacímu domu, že by na místě měl stát dům s jinou funkční náplní. Tak jsme s dopravákem Toníčkem Žižkovským znovu přepočítali původně požadovaných 450 parkovacích míst na 317 stání a začalo se vymýšlet, jak umístit parkování pod knihovnu. Jako ideální se nabízel čtverec, ovšem jak na to navázat horní stavbu ve tvaru superelipsy? Nechtěli jsme, aby podzemní část vybíhala mimo. Nakonec se nám podařilo vyřešit dispozici formou prstence parkovaní okolo a uprostřed umístěného tubusu zázemí knihovny a depozitáře. Ve studii a možná i do DUR – už si přesně nevzpomínám – jsme v rámci regulace v místě soutěžního parkhausu nakreslili obdélník pro možnou budoucí zástavbu.

Myšlenka zapojit umělce do návrhu byla od počátku nebo přicházela až v průběhu realizace jako na příkladu barevných podlah?
V momentě, kdy se začal řešit interiér, jsme sestavili širší tým, do kterého jsme pozvali designéry, grafiky a umělce. Vycházel jsem z osobních kontaktů. Oslovili jsme Radima Babáka a Ondřeje Tobolu z ateliéru hipposdesign, Petr Babáka a jeho Laboratoř a skupinu PAS – Produkce Aktivit Současnosti, což jsou Tomáš Vaněk, Vítek Havránek a Jirka Skála. Při společném sezení jsme diskutovali o různých přístupech řešení technické knihovny, kterou jsme navrhli v syrových pohledových materiálech, tedy odhalenou jak materiálově, tak technologicky. Maximum rozvodů jsme nechávali viditelně přiznaných. Šlo tedy o to, jak by měl interiér ve všech svých oborech na toto navázat. Velká debata byla o podlahách. Přemýšleli jsme, zda bude bílá, tmavá nebo šedá. Věděli jsme, že přízemí musí být veřejně přístupné. Z Německa se nám podařilo přivézt tam zcela běžnou, ale u nás poprvé použitou technologii litého bezesparého bituterazza. V horních patrech to nakonec byla náhoda, co rozhodlo. Jednou na naši společnou mezioborovou schůzku přinesla Kateřina Horáková půdorys od statika a všichni jsme se shodli, že to musíme použít. Hlavně kluci designeři to hned vzali za jasnou odpověď na řešení v rámci celkového konceptu baráku. Vzájemně jsme se takto v týmu po celou dobu podporovali.

2013 - rekonstrukce kotelny v Lochovicích na sídlo firmy, Projektil architekti, foto: Andrea Thiel Lhotáková

Máš na mysli i ředitele NTK Martina Svobodu?
Pan ředitel představoval neoddiskutovatelně důležitou roli při podpoře celého projektu, který si spoluvybral již v soutěži. I když si vzpomínám, že varianta barevných podlah spadla několikrát ze stolu, ale já to vždy zvedl a obhajoval dál. Navržené barvy však nebyly z typového vzorníku. Tak jsem jednou vyrazil na otočku s dodavatelem podlah do německého Freiburgu, kde nakonec pro nás namíchali přesné odstíny. Vzorky s čísly mám dodnes schované. Nyní pracujeme na redesignu a možná se nám ty vzorky budou hodit.

K desetiletému výročí?
To si nemyslím, ale po desetiletém provozu knihovna zjistila, že nepotřebuje ve volném výběru tolik regálů.

S nástupem digitalizace se proměnilo užívání?
Mají nové požadavky na nové služby a rádi by zvýšili počet studijních míst. Sešli jsme se v původním týmu a před měsícem jsme odevzdali studii.

2014 - Vida Science Centre Brno, Projektil architekti, foto: Andrea Thiel Lhotáková

Jak jste přišli na spolupráci s Petrem Babákem, ale hlavně s rumunským výtvarníkem Danem Perjovschim. Mělo být umění součástí projektu od počátku?
Jak jsem už zmínil, u společného stolu tehdy seděli Tomáš Vaněk, Vít Havránek a Jirka Skála, kteří do baráku vymýšleli umělecké vstupy. Odevzdali jsme studii interiéru, kde bylo sedm bodů. Jedním z nich byla třeba i filmová vize. Chtěli jsme oslovit Jana Němce nebo Larse von Triera, kteří by natočili v NTK film, a dům by se dostal mimo své fyzické prostředí. Další byly síťové věci s Katkou Šedou. V newsroomu by byly televizní zpravodajské kanály, které tehdy nebyly běžně dostupné, a pak video-okýnko, kde by běžela smyčka s videoartem. Hlavní bylo téma centrálního uměleckého díla. Kluci vytáhli tři jména: Carsten Nicolai, Carsten Höller a Dan Perjovschi. Oslovili jsme je, když už byla hrubá stavba dokončená, a pozvali je, aby se přijeli podívat. Umělecké instalace byly financované přes developera, takže to bylo komplikované. Menší projekty odpadly, ale centrální umělecké dílo zůstalo. Od Nicolai a Hellera přijeli asistenti, ale Dan Perjovschi se ukázal osobně. Chodil po stavbě a fascinovalo ho, jak si zedníci malují poznámky po zdech. Všichni nám pak poslali svoje návrhy. Sešla se komise. Carsten Höller navrhl do atria skluzavky, které měl tenkrát instalovány i v Tate Modern, což pro nás bylo finančně úplně mimo. Carsten Nicoali, který částečně vytváří i hudbu, umístil do přízemí objekt nazvaný Prague Twins, který zvukem reagoval na pohyb lidí. Dan Perjovschi se rozhodl, že pokreslí budovu, ale zásah se zredukoval pouze na atrium. Nakonec se ukázalo, že se to ke knihovně nejvíc hodilo. Někteří architekti říkali, že jsme si nechali pokreslit krásné betony. Během realizace kreseb bylo vtipné poslouchat komentáře dělníků ve smyslu, že by to zvládlo nakreslit i jejich děcko... Spolupráce s Danem byla skvělá. Je podobné krevní skupiny jako já nebo Tomáš Vaněk. Po čtyřech letech jsem byl na jeho přednášce v Transitu, kde ukazoval publiku práci v NTK jako svou jedinou permanentní výstavu. Podobně pracuje i třeba v MoMA, kde pokreslí celou galerii, ale po skončení se to celé smaže. Myslím, že je dodnes z celé akce v NTK nadšený a rádi se potkáváme.

NTK byla první velká zakázka Projektilu. Jak se na vás dívali na stavbě jako na mladé začínající architekty dohlížející na stavbu za miliardu?
Když jsme vyhráli, tak mně bylo 33 let. Byl jsem z kluků nejstarší. Ale skutečně projektovat se začalo až za čtyři roky a stavět, až když mně bylo 39. Z jednání jsem s prásknutím dveří odešel jen jednou. Měli jsme velkou podporu v investorovi. Ředitel Martin Svoboda nechtěl v interiéru žádný šunty, ale pořádný věci, který nebude muset za rok nebo za dva vyhodit. Což se ukázalo na příkladu židlí, které slouží patnáct let.

2014 - Muzeum českého karosářství ve Vysokém Mýtě, Projektil architekti

S designem Maarten Van Severena ani nejde udělat chybu.
Navíc když židle spadne, tak nedělá hluk, protože je měkká.

Kromě použití kvalitního sériového nábytku Vitra jste navrhli i vlastní hexagonální nábytek.
To dělali kluci Radim (Babák) s Ondřejem (Tobolou) z ateliéru hipposdesign. Říkali jsme si, že NTK potřebuje i něco svého. Do NTK šly knižní fondy z ČVUT i VŠCHT a při jednom z jednání se sešli prorektoři těchto institucí. Prezentoval jsem jim kompletní projekt interiéru, aby viděli, jak bude fungovat vnitřní struktura domu. Tehdejší pan prorektor VŠCHT (Jan) Staněk (z Ústav chemie přírodních látek) mne po prezentaci odchytl a sdílel nadšení z tvarů navržených sedaček (hexagonů), které mu připomínaly chemické vzorce, což kluci udělali, aniž by tušili.
Na výrazový koncept baráku a interiéru pak navázal Petr Babák s venkovními kótami a technickými popisky uvnitř. Vrstvil, přidával a objevoval, kde se co děje. Zdánlivě nedůležité údaje, které však v celkovém konceptu hrají významnou roli.

2015 - knihovna CEFRES Na Florenci v Praze, Projektil architekti, foto: Andrea Thiel Lhotáková

Stali se z vás až odborníci na knihovny. Podařilo se vám zvítězit v další soutěži do Hradce Králové, kde je hmota knihovny ještě více odvážná.
V roce 2002 jsme založili Projektil. Rekonstruovali jsme hospodu Na Vyhlídce v Krnově, ale jinak jsme neměli žádné další zakázky, tak jsme začali soutěžit. Během dvou let jsme se zúčastnili soutěží na Třídu Míru do Pardubic, knihovnu do Hradce a ekologické centrum Sluňákov. V Pardubicích jsme skončili druzí, Hradec i Sluňákov jsme vyhráli a obě akce se začaly projektovat. Díky tomu mohl Projektil začít fungovat. Doteď tvrdím, že by všechny veřejné soutěže měly být otevřené. Je to jedna z hlavních možností, jak mohou mladí architekti založit svoji kancelář. I když třeba vyhrají příliš velkou zakázku, spojí se s nějakou zkušenou kanceláří, a jedou. Jako my jsme se v Hradci spojili s Deltaplanem, od kterého jsem se osobně hodně naučil.

2018 - Sál Pro Umprum a taneční konzervatoř

Na NTK jste spolupracovali s Helikou.
Díky tomu se dostaneš do systému větších zakázek, což je podstatně jiný, než stavění rodinných domů. Příběh NTK je trochu komplikovaný. Čtyři roky jsme žili v euforii. Jezdili se dívat po Evropě na podobné příklady staveb a do firem vyrábějících materiály, které jsme chtěli na baráku použít. Pak se dlouho nic nedělo. Václav (Králíček) už nebyl součástí týmu. Našel se způsob financování, ale musela se vypsat soutěž na projektanta. Já jsem do toho po zkušenostech z Hradce chtěl jít s Deltaplanem. S Pavlem Štěpánem jsem do čtyř do rána chystal nabídku, nicméně ji podala i Helika a ta vyhrála. Po řadě kotrmelců jsme se s nimi dohodli a projektovali pak společně.

Křížová dispozice a střílnová okna hradecká knihovny jsou v porovnání s uhlazeným oblázkem NTK radikálnější.
Obě soutěže skončily tak, že poroty udělily první cenu a pak až třetí místa. Když se podívám zpětně, tak oba návrhy byly odvážné, jiné než ty ostatní. Je třeba ocenit odvahu poroty, že se rozhodla jít do něčeho odvážného a jiného.

Architekti se často podívají, kdo sedí v porotě, a sází na jistotu, aby to lahodilo jejich vkusu.
Ano. Také se na základě kvalitní poroty a kvality zadání rozhoduji pro účast v soutěži.

2002 - Knihovnicko-informační centrum v Hradci Králové, soutěžní skica: Roman Brychta

Člověk při prošlapávání nových cestiček přijde na netradiční řešení, jako jsou třeba kruhová okna v Hradci.
V rámci systému, který odráží prostorové užívání interiéru, jsou občas nějaká okna vynechaná, a tím se do projektu vnáší jakási nepravidelnost, narušení systému. Kde by zavazelo zábradlí, tak jsme okno vypustili, nebo v místech regálů ve skladech nejsou okna zapotřebí. Nejde o skrytý kód. Radikální půdorys ve tvaru písmene X vycházel z analýzy místa. Byl to momentální nápad – reakce na kontext. Pak jsem také zjistil, že původní regulace zástavby v tomto místě od Gočára byla také v šikmé směru k ulici Hradecké. Střední škola naproti je v jeho plánu spíše solitérem. Další výzvou bylo udělat výrazově kompaktní objekt v betonovém sendviči. Byl to tehdy největší barák z pohledového monolitu u nás. Sendvič jsme celou dobu drželi v projektu a čekali, kdo bude dodavatelem. Vyhrála Východočeská stavební, na prvním jednání se vyloupl jako hlavní betonář můj spolužák ze základky Miloš Filipi, a ten si to vzal jako výzvu. Předtím hodně dělal v Německu a měl k tomu materiálu pozitivní vztah. Vytvořil několik pokusných stěn, odléval potencionálně nejkomplikovanější detail, a dokud se mu to nepovedlo a zcela nevychytal technologii, tak nešel do samotné stavby, což u nás tenkrát nebyl standard, ale tady byla navíc cítit německá škola a touha udělat práci dobře.

2012 - Ze života lidí a domu, výstava v Domě umění České Budějovice

V roce 2011 jste měli výstavu u Michala Škody v Českých Budějovicích, kam jste si jako kurátora přizvali Adama Gebriana. Výstava se konala pár měsíců po tom, co v Americe vznikl Instagram a nikdo ho tehdy u nás ho neznal. Vy jste vyzvali lidi, aby posílali fotky vašich staveb, a jimi jste pak vytapetovali celou galerii. Příležitost vystavovat tak měl opravdu každý.
Pro mne osobně je výstava naší práce dalším projektem. Nemyslím si, že by žijící architekti měli vystavovat jen to, co nakreslili, postavili, ale měli by i něco komentovat. Před výstavou proběhla výzva, aby nám lidé posílali fotky mailem, z nich se pak vytvořila knížka a vytapetovala část galerie. V další místnosti se pouštěl film Memory o NTK. Ve vstupní místnosti byly drobné studie o Budějovicích. Ondřej Hofmeister se zaměřil na dopravu a pomocí koláčů předkládal kolik místa zabere doprava a kolik jí ideálně potřebuje. Adam Halíř sledoval pohyb lidí ve městě. Petr Lešek názorně vymezil plochu v parku, kolik veřejného prostoru náleží jednomu obyvateli města. Myslím, že to bylo 21 m², a řešili jsme, že kdyby někomu brali obývák, tak se ihned ozve, ale když zmizí 21 m² parku, tak se na zastupitelstvu žádný obyvatel neukáže. Já jsem vytvořil video zaměřené na kulturní prostor. Otázky jsme dávali dohromady s Vítem Havránkem a zabývali se tím, co všechno je kulturní prostor, i ten nefyzický, a nechali jsme natočit video s anketou. Ptali jsme se i na celkovou identitu města. Takže na budějovické výstavě byly prezentovány celkem čtyři projekty. Nešlo jen o vystavení cizích fotek našich staveb.

V Budějovicích šlo o první samostatnou výstavu Projektilu?
Ne, ještě předtím jsme vystavovali ve Frágnerce, ale tam nebylo nic. Jen černý prostor a puštěný zvuk z NTK a pak ještě krátká videa tří domů, co jsme dokončili.

To bylo ještě pod Soňou Ryndovou?
Ne, to už Frágnerku vedl Dan Merta.

2017 - Projektil 33, DOX, Praha

Poslední velká výstava Projektilu se uskutečnila na přelomu let 2017/18 v DOXu.
S výstavou Projektil33 nám strašně pomohla Jana Kostelecká. Měli jsme ambici poslat výstavu do světa, ale pak přišel koronavirus, a šlo to celé k ledu. Tak jsme exponáty vrátili zpět umělcům nebo si některé odkoupili.

Takže proběhla premiéra, derniéra nikam dál to nepokračovalo?
Skrývá se za tím ohromná práce. Neměla to pod sebou žádná galerie. Nejdříve jsme museli najít kurátora, který by nám s tou ambicí pomohl. Michala Nanoru to, myslím, nakonec hodně bavilo. Kromě výstavy jsem se pak rozhodl vydat i knihu. A to bylo další velké sousto. Sejít se postupně se všemi umělci k rozhovorům, dát texty do kupy. Knihu jsme připravovali rok a půl, ale dělání knížek mě hodně baví. U příležitosti desíti let NTK jsem přemluvil ředitele, že by měl vzniknout druhý díl plný textů, protože první díl byl vydán narychlo k otevření budovy a byl převážně obrazový. Na knížkách dlouhodobě spolupracuji s Petrem Babákem. Společně s doktorandy na UMPRUM jsme začali dělat i knižní výstupy semestrálních prací. Ty jedou v manuálu A4, který nám zpracoval v rámci klauzur u Petra Babáka Matěj Hanauer. Naposledy jsme s Martinem Jančokem vydali knížku semestrálních prací Prototyp.

2021 - rekonstrukce pivovarských teras Vimperk, spolupráce Steiner a Malíková krajinářští architekti

To se UMPRUM spojila v VŠVU?
Ne, přišel na UMPRUM na mé pozvání. Vždy jsem chtěl spolupracovat s někým ze Slovenska, což se mi podařilo v momentu, kdy mně v roce 2019 odešel asistent Ondřej Busta. Narychlo jsme nestihli vybrat nového asistenta, tak mi škola dovolila pozvat na zimní semestr Martina. Obecně mám rád slovenskou architektonickou scénu už od porotování CE ZA ARa, kde shodou okolností Martin ten první ročník mého působení v porotě vyhrál, a o rok později jsme spolu v rámci porotování jezdili po slovenských nominovaných realizacích. V CE ZA ARovi mají totiž pravidlo, že vítěz soutěže je pak v dalším ročníku členem poroty. Už tehdy jsme si padli do oka, takže společné vedení ateliéru nám klapalo a výsledné projekty Prototyp jsme pak vystavili jak v Praze, tak i v Bratislavě.

Teď máš na UMPRUM i nové asistentky Markétu Mráčkovou a Barboru Šimonovou.
Už dva roky. Jsem hrozně rád, že jsou se mnou. Nalily mi hodně energie do žil. Já jsme jiný, ony mezi sebou jsou jiné, ale vytváří to zajímavou souhru.

2021 - HHQ regionální centrála ČSOB v Hradci Králové, Projektil architekti ve spolupráci s Roman Brychta architekti

Poslední velkou realizací je sídlo ČSOB v Hradci Králové. Další silná forma u vody vycházející z proudění lidí.
Banku jsme dokončili v loni v září. Šlo o vyzvanou dvoukolovou soutěž. Shodou okolností podobně jako u knihovny šlo o pozemek u řeky a mostu. Ani jsem nevěděl, že je v Hradci ještě takový volný pozemek. Byl tam načatý jiný projekt, ale firma zkrachovala, parcela se znovu uvolnila a banka si ji šťastně zvolila pro svoje regionální sídlo.

Běhal jsi tu za mlada kolem řeky?
Tam zrovna ne. Já jsem střední skončil v roce 1986. V té době se vedle stavěl Aldis.

To je ten plechový dům naproti?
Ne, Aldis je kongresové centrum blíž k centru. Ten skvělý barák přes silnici je telefonní ústředna z konce 70. let od týmu Malátek, Eisenreich, Loos a Aulický. Budova dnes patří Cetinu. Ke spolupráci na hradecké bance jsem přizval i Víta Havránka a Lukáše Kijonku. Procházeli jsme se společně po nábřeží. Oba byli na tomto místě poprvé a byli unesení z nábřeží a z té „plechové“ červené budovy. Diskutovali jsme o jejím současném významu a představovali si, že by to byla skvělá kunsthalle.

2021 - Základní spolková škola Chýně - Hostivice

I tady lze najít podobný princip veřejně průchozího parteru jako v NTK.
Díky posunutí celkové hmoty se nám podařilo získat střed domu blízko k veřejným nástupním předprostorům, a pak už byl jen krůček k tomu, nechat lidi volně projít. Tento záměr jsme drželi od začátku. Vzhledem k tomu, jaká zde v minulosti vznikla zástavba, považuji dané místo za velký potenciál pro město. Celý území by se mělo přeměnit. Banka nás požádala o názor a my jsme nakreslili město, protože v budoucnu se tranzitní doprava přesune na D35, provoz na městském okruhu se zklidní a prostor by se měl stát městským bulvárem. V budoucnu by se zde neměly vyskytovat periferní stavby benzínek a supermarketů. Ty by se měly přesunout dál k D11 a na jejich místě by mělo vyrůst město, protože se nacházíme 10–15 minut pěší chůze od centra. Proto je dům průchozí od řeky směrem k městskému okruhu, kde by měly vyrůst další domy a město dál pokračovat podél bulváru.

Takže kromě sídla ČSOB jste navrhli celé okolí?
Přestože sousední pozemky už nepatří bance, tak banka ve druhém kole soutěže chtěla znát názor na celkový urbanismus. Sami chtějí znát potenciál místa. Tento náš názor předložili i městu a já věřím, že se proměnou tohoto místa na úřadu zabývají.

2021 - Základní škola Horoměřice

Tímto projektem jsi ukončil spolupráci s Projektilem a otevřela se nová etapa samostatného studia.
Ano tento projekt jsme dotáhli po mém odchodu společně. Projektilu pak ještě zůstaly projekty, které jsem v soutěžích a na počátku, než jsem se intenzivně věnoval hradecké bance, vedl. Je to bazén v Písku a bytové domy v rámci projektu Smíchov City. V listopadu nám v Ústí nad Labem byla neslavně otevřena výstava Naši Němci. Připravovali jsme ji deset let a nakonec se otevřela nedodělaná. V roce 2012 jsme vyhráli poměrně významnou soutěž. Byla to příjemná práce s autorským týmem. Tehdejší ředitelka Collegia Bohemica Blanka Mouralová, která výstavu dlouhodobě připravovala a rozhodla se zorganizovat otevřenou architektonickou soutěž, si do týmu přivedla kurátorku a historičku umění Milenu Bartlovou (kolegyně prof. z UMPRUM) a historika Jana Šíchu. Šlo o velkou expozici s politickým příběhem/přesahem/sdělením. Pak projekt kvůli financování několik let stál. Pak došlo k výměně vedení a odstřihnutí autorského týmu od projektu, což mi připadlo velmi nestandardní, ale v našem prostředí asi nic překvapivého. No a dopadlo to, jak to dopadlo.

Tvou profesní dráhu provází samé velké projekty, kterých je na českém trhu jen určitý počet.
Jak se daří kanceláři získávat nové zakázky po tvém osamostatnění?
Projektil je zavedená značka a já se snažím vybudovat novou. Odešel jsem v půlce roku 2020. Ještě rok jsme dodělávali banku, což nás v mé kanceláři docela ještě zaměstnávalo. Vedle toho jsme udělali pár neúspěšných a jednu úspěšnou soutěž. Věnuji se tomu samému, čemu v Projektilu. Široké spektrum zadání se soustředěním na veřejný sektor a prostor. A začínají mne bavit i malé věci.

2022 - rekonstrukce Náměstí Svobody v Kladně, spolupráce Steiner a Malíková krajinářští architekti

Jak se na tom všem podepsal COVID-19? Po profesní i lidské stránce?
První lockdown ve škole byl drsnej. Na online výuku se nedalo zvyknout. Nikdo to neuměl. Každý seděl sám doma. Skákali jsme si do řeči. Neuměli používat „hlasovací ručičku“. Zadání nebylo připraveno na online výuku. V druhém podzimním lockdownu jsme se s Bárou a Markétou scházeli ve škole, abychom aspoň my tři mohli být spolu, okamžitě poznali reakce toho druhého, mohli se mimo mikrofon poradit a spolu komentovat. Konzultace tak probíhaly efektivněji. Rozhodli jsme se dělat skupinový věci namísto individuálních projektů. Konzultovat online dvacet projektů je smrtící. Nakonec nám to začalo fungovat a mě samotného to posunulo. Teď je zase škola plná studentů, vrátil se duch, jsou polepený stěny, je vidět proces. V kanceláři jsme čtyři, takže jsme se během pandemie nadále scházeli, jen když byl někdo v karanténě, tak se připojoval na dálku.

Musely se zastavovat nějaké projekty?
Hradecká banka byla úžasná, tam se jelo skoro přesně podle termínu. Výstava v Ústí se protáhla o rok, a ještě se nedokončila. Spíš než o nějakých vnějších vlivech to vypovídá o klientových schopnostech.