Otakar Novotný: Poznámky o dokonalých slozích

Všechna výtvarná práce jest dvojí; zprvu rozumově užitková, racionelní (výroba oděvů a nádob, stavba přístřeší, hotovení zbraní), později pak citová, jež jednak počíná v užitkové (obličejové líčení válečníků, které má působili strach), jednak jest iniciativní, původu hravého, milostného i náboženského, vyvolaného tajemstvím smrti. Užitkovost setkává se s citem teprve tehdy, kdy počíná práce soudružná a doba sociálních organisací. Tehdy, mezi rozumem a citem rodí se výtvarné umění, mezi vědou a náboženstvím hudba, mezi skutečností a mystikou lyrika.
Proces tvořivý vychází tedy ze stavu lethargického. Podněcujícím citem jsa vyprovokován, jde přes instinkt hrubé formy a smyslné zkrášlení k logickému uskutečnění; pak ovšem takový synthetický proces není ukončen, pak počíná oblast nejvyšších uměleckých činů. Cit, prvek předpokladový, jest vyvíjen, evoluce provázena stálými opravami a ukončena takovou přesností, jež rovná se neuvědomělému dogmatu. Tvoření znamená tedy zavádění pořádku do chaosu iniciativních nápadů. Kdosi však řekl: uchovati práci a činu čistotu a nevinnost prvního, jistě správného impulsu jest ve výtvarnictví vše. Skutečně jest snadno kalkulovati s formami, jež jsou určeny střízlivými formulemi statickými a hygienickými, jest však velmi těžko uchopiti první záchvěv srdce a ponechati jemu cestou formového zpracování původní zdravou sílu, jež dává produktu ono umělecké plus, jež se nikdy nevyslovuje, ale vždycky dobře cítí.
Technika materiálová, konstrukce, hygiena, účelnost neurčují vývoj architektury, ale určuje jej vývoj duše. Sloučení umění s vědou bývá dnes sice vyhlašováno za vymoženost; v pravdě žhavé umění o vědě ničeho neví, výtvory chladné prosy rozumové nezvítězí nad zázraky spontánního vnuknutí, právě tak jako síla talentu se neptá po technické zručnosti. Logika architekta-umělce jest jiná logiky inženýra-technika; v obydlí, jež není vlastně uměleckým produktem, může sousediti salon se spíží, nespojíte však ideově katedrálu se soustavnou kanalisací. Véda ostatně dnes stejně sloužiti může architektuře jako choutkám zločinným. Nivelisující morálka vědecká jest však oprávněna tehdy, nastává-li chaos individualit ne dosti silných, aby rozbily náboženství a filosofii, morálku a tradici, a aby je nahradily novou uměleckou kulturou.
Erudice umělecká nahražuje se tedy logikou; mystický chaos středověký, z něhož vzešly takové zázraky jako epopeja karolingská a legenda o Grálu, jest dnes rovnocenný s technickými a hospodářskými pokroky a sociálními vymoženostmi, právě že předčasně nahražuje se chaos organisací, umělecká kultura spekulací, talent logikou.
Všechny obraty ve všech dobách způsoboval cit, ne logika; cit jest také hybným motivem všeho umění. Antiku zvrátil křesťanský enthusiasm, sjednocení gotické bylo zrušeno bezbožností renaissanční aristokracie, té pak učinila konec jiná mocnost, demokratická revoluce.
Nikdo neví kam jde; ani Alexandr nebo Napoleon toho nevěděli; suverenem jest cit, a v nezmožitelné náhodě setkání dvou osob může ležeti zárodek světového dramatu. Spory národů, jich nenávist a války, mají svůj původ toliko v nedorozumění. Proto posledním, rozhodujícím faktorem v nejhlubších pochybnostech lidského ducha není rozum, který právě tyto pochybnosti hromadí (při práci umělecké zejména), ale jest jím instinkt, jakási zkušenost (zbytky její) nabytá v boji primitivního člověka s tajemstvím vesmíru. Barbarští vůdcové, kteří přijímali a podporovali umění národů podrobených, nebyli k tomu jistě vedeni důvody politickými, ale vnitřním hlasem respektu.
Hleďme, jak dvě vrcholné umělecké periody, antika a gotika, účastny byly na rozumové a citové tvorbě.
 Hellenská duše, praktická a rozumující, velmi málo lyrická a nikterak mystická, milující přesnost a pořádek, s nedostatkem invence, avšak velmi logická a metodická, nemohla vytvořiti nového slohu; uplatnila se však v postupném zlepšování přejatých kultur, ve vyhledávání ekonomických procesů a racionelních metod, ve formování přesně tektonickém, akademicky čistém a raffinovaně harmonickém A lak jest v řecké architektuře toliko jedna vášeň: za vzornou formou. jdoucí stejně k velkorysému kontrastu jako až do obdivuhodných »útulností deformace (naklonění sloupu, prohnutí architravu a pod.), vášeň vyústěná v abstraktním rhytmu staveb bez jich přirozeného měřítka. Pro tuto formální výlučnost nemůže dnes antika bytí čím byla renaissanci a slohům epigonským. Pokud jest motivem nové architektury vytváření prostorové, jemuž pravé antika velmi málo pozornosti věnovala, potud jest zbožňování antiky formalitní. Naopak, z ní vycházejíce, nalezneme mnoho krásných forem, neobyčejné vtipných nápadů, málo však elementů, jež by dnes nebyly anachronismem. Řím stupňoval hellenskou energii, jasnost a soustavnost myšlenkovou. Avšak intensivní uznávání autorit a disciplin, systematické podřaďování individua celku, dělníka dílu, umění samého zamýšlenému účinu, to vše směřovalo vlastně proti umění. Architektura římská jest pak toliko prostředek k projevům sociální dokonalosti. Byla ovšem doba taková plna talentů, jichž technická a formová dokonalost obracela mnoho energie k silným effektům ohromnosti (thermy), pokrok umělecký byl však nemožný i kdyby nebylo přišlo křesťanství, prvotně mnohé výtvarné umění odmítající. Asketický náboženský cit prvních křesťanů (podobné jako později protestantismus) dlouho se bránil umění, než cit a talent přemohl všechny rozumové skrupule. Zápas s obrazoborectvím skončil vítězstvím katedrály, povrhování pohanskou logikou záhubou přísných forem antických. Křesťanství otevřelo dávné rány, způsobené člověku primitivním bojem s vesmírem. Jak tohoto boje vzrůstající poznatkovou intelligencí ubývá, tak ztrácí umělecké tvoření (útočiště ze života a jeho libovůle) na tvé hloubce to bylo v antice ― a přibývá mu na jisté bonhomii a spekulativnosti. Klassický, silný a pevný duch vzpíral se dlouho chaotickým a hysterickým nárazům, teprve gotikou se kácí. O Čem se však domníváme, že v gotice bylo toliko rozumové, počítané, konstruované, jest jen prostředkem k uměleckému vyjádření mocného pohybu duše; logický systém stavební jest jen podkladem nadlogickému, transcendentálnímu cíli. V antice jest však cílem již prosté vyjádření každého konstruktivního procesu, formově zajisté dokonale a vznešeně. Již myšlenkový zmatek přibližuje nám tedy gotiku; nejen to. Gotika řeší ve smyslu současných tužeb prostor, k němu Rek necítil nijakých povinností; jeho architektura byla skoro jen vnější; ze sloupů, kladí a tympanonu vyvíjí se sice konstruktivní logikou jistý plastický rhytmus, nedosahuje se však elementární architektury. ― Tento princip, velmi však vybledlý, charakterizuje renaissanci která předčasně uspala lidstvo, uprostřed boje a neklidu.
Renaissanční humanismus byl největším prohřešením na svobodě uměleckého ducha.
V okamžiku, kdy eruptivně umělecké srdce vykvétalo v obdivuhodný květ transcendentálního umění, nastává rozumová reakce; lidstvo nedosti zralé, nezmáhá chaos duše a staví i výbojům nejsmyslnějších a nejvášnivějších pudů politické hráze sociálního obrození a logického sebepoznávání.
Renaissance přesně odděluje sen od činu, potlačuje cit a podporuje rozum. Za renaissancí stojí jména Kopernik, Kolumbus a Luther, Brunelleschi a Michelangelo, víc než dost. aby nebylo dovoleno pochybovat! o její vědecké rozumovosti. Renaissanční architekt má na svědomí, ie svou hummanitní rafinovaností, jemností a delikátností odvrací výtvarníky od cítivé úlohy přímo k formovému výsledku, dovoluje umrtveni čistého srdce a nahraženi jeho jedině myslivým mozkem. Umění jsou opuštěna i náboženstvím a ztrácejí tedy všechny opory, které je podmiňuji.
Jest pochoprteino, že Florencie, město bankéřů a Dekamerona, mohla býti příhodným rodištěm převratu. Jest pochopitelná, že první renaissance s Ghibertim a Brunelleschim, odlišná od gotiky sociálně i nábožensky, musí zavrhovati formy gotické, nechápajíc svým rozumem jich vztahů citových; táž renaissance, jež domnívala se o gotice, že jest racionelní!
Byl to život jistě neobyčejně intensivní, když umožňuje, aby v době dvou, tří generací povstávaly universální talenty, Giotto (smýšlením už renaissanční) a Orcagna, Brunelleschi a Alberti, Leonardo a Michelangelo. Renaissančnímu umělci ostatně málo bylo se starati o řemeslo a techniku, jež bývaly rodinnou tradicí. Stačilo zdědění sklonnosti umělecké a logickým vyvinováním a vzděláváním povstával „genius“.
Ustáváním boje klesá duchovní niveau. Revoluce zvábila sice znova svými principy kolektivní rovnosti a individuelní svobody většinu duší, v umění však zůstala konservativní. Nepřejíc stylu církevnímu zašla do římské antiky, ze které nevyšla až znetvořena romantismem a oslabena sentimentálností. To zničilo i architekturu, tak že nebylo stylu, nebylo síly myšlení, nebylo předpokladů talentu. Otevřelo se pole diletantismu.
Antika ― středověk ― renaissance.
Řecká kultura snažila se o nejvyšší dokonalost plastické formace ; podařilo se jí to do nejmenších subtilností, ale tím se uzavřela; jest bez možnosti pokroku a vývoje. V Římě stýká se s ní již mystická duše gotická, stopovatelná v prvním křesťanství; střetla se formalistní dokonalost antiky s mystikou seveřana, chladný rozum s bohatým citem, který v renaissanci končí zatímní porážkou citu. Vinou nedostatku inteligence, deptané pověrčivostí, despotismem šlechty a lupičstvím. Poněvadž však renaissance utonula v antice, v té antice, kterou středověk daleko předstihl ne intensitou korektního života, ale sílou vášní, jež projevuje se strašlivými boji náboženskými, proto jest pokleskem. Renaissance jest probuzením z krásného snu středověku, který sice v umění nedovedl zcela spojití inspirující cit s podrobenou technikou, který se domníval, že stačí mystika myšlenek se žárem vášní k zjednání harmonie, a který zahynul právě pro tento svůj předčasný požadavek. Renaissance podobného osudu se obávajíc, oddělila vědu od náboženství a zaplatila ztrátou umění, jež přesně se rozlišilo v dekorativní a čisté a žilo eklekticky. Tradice velké kultury nebyla tedy ztracena ve století devatenáctém, ale zanikla pádem gotiky.
Gotika zůstavila pole otevřené : chtěla vyjádření náboženských stavů duše kamenem a docílila zatím imponujících katedrál, snažila se o vyjádření ideových vztahů současnosti hmotou, položila otázku řešitelnou v každé době, dovedla s velkým rozmachem uvésti v činnost všechny výtvarné prvky, nedošla však k nejintensivnějšímu jich slití.
Leč tím liší se talent od logiky, umění od vědy : že „míjí se s tím, oč se zdánlivě pokouší“. Ze suggeruje třetí rozměr, ač jeho prostředky jsou dvoudimmensionální (malířství), že formy plastické promítá do plošných účinů silhouety (sochařství), že dojem konstruktivní nutnosti maří vyšší ideou celku, že představu organického vzrůstu omezuje, ale zároveň ji odpírá. Tak tomu v architektuře.
Současná architektura jest odrazem analysování účele a techniky a počne míti nárok na titul umění, až vznikne forma ze synthesy, která jest řízena vztahy k přírodě a společnosti, harmonii a vědě, dána však vztahem k citu. Omeziti se totiž v architektuře neživými doktrinami znamená staviti sobě zbytečně nepřestupný pons asinorum. Parker správně tvrdí, že „mínění zachovávají si stále ještě trochu života, když důvody, jež daly jim život, dávno již padly“. Trvání na neživotném dogmatu jest velmi nebezpečné, sterilnost uměleckého ducha svědčí právě o jeho neuměleckosti. Lokální i časoví geniové všichni tak podlehli.
Není možno, aby architektuře-umění bylo lze spokojiti se výslednicemi technických pouček; posledním cílem jest široký styl, jehož nutnost musí býti cítěna právě tak instinktivně, jako každý počátek vnitřního uměleckého hnutí. Jako slabá nit vine se však architektonickou tvorbou logický zákon exaktních věd. Jest povrchní Blondelův požadavek, aby z gotiky vzaty byly výšky kleneb, lehkost stavby, jednoduchost a pravidelnost forem; jest povrchní Violet-le-Ducova a Semperova doktrína o materiálu, jest povrchním Ruskinův bolestivý sentimentalismus, poněvadž všichni příliš rozlišují vnitřní, instinktivní nutnost vyjádření od formování, poněvadž nedovedou architektonické tvoření zdůvodniti nutným pochopením duchového života dobového.
Chceme-li architekturu učiniti jednou z devíti disciplin, z nichž byla bud Capellou či Cassiodorem (společně s lékařstvím) vyloučena, pak ovšem jsme na nejlepší cestě, dáváme-li jí pouhé suché vědecké znalosti. Chceme-li ji však učiniti uměním, pak věda může nám býti toliko hrubým předpokladem, hodným dalšího duševního zpracování. Věda ostatně může architektuře-umění dáti velmi málo. Věnuje se barvám, anatomii a perspektivě pro malířství a sochařství, geometrie a statika nestačí však k seskupení architektury, malířství a sochařství v nedílný umělecký celek. Bylo by tu třeba vědecky vyvinouti zákony kontrastu, ploch a prostorů, silhouety, zákony měřítka. Může však býti architektura skutečně tvořivým uměním, poněvadž spíše jest invenční umění než malířství a sochařství, která konec konců vždy jen nápodobila. Architektura pracuje mimo to s výtvarnými elementy (liniemi, plochami a prostory) geometricky základními a jednoduchými, jež už Plato prohlásil za věčně a absolutně krásné.
Hlasy srdce lze ovšem respektovati teprve tehdy, je-li myšlení uspořádáno. Confucius, tento kožený filosof rozumu, sám praví: Jsou-li věci poznány, doplňuje se vědomí; je-li vědomí zevrubné, jsou myšlenky upřímný; jsou-li upřímný, jest srdce čisto a teprve pak člověk vzdělán. Lze dodati: teprve tehdy šťasten, cítí-li ve svých výtvorech svou sílu a nadvládu. Rozum jest podmíněn vlivy cizími, pozorováním a poznáváním; neprojevuje tedy sílu individua, ale moc okolí a proto nemůže sám o sobě vnitřně upokojiti.
Umění s vědou nelze porovnávati právě tak ne, jako v kritice estetiku s archeologií. A přece kritikové-vědci mohli a měli mnoho vlivu, mnoho nešťastných následovníků. Opravdové talenty byly však imunní a nejsou jim povinni ničím. Mnoho zaviněno i rychlým tempem technického vývoje; prostý rozum brání tomu, aby talent se rozptyloval chápáním a formováním nečasových problémů, efemerních staveb a nejvšednějších užitkových předmětů ; rozum obstará jistě sám, rychle, jednoduše a spolehlivě, co by cit platil utrpením. Proto pochopitelná by byla dnes pochybnost, možno-li ještě vykonati něco nového. Antika dobře zná tuto skepsi provázenou tam resignací, dnes však nesmírnou energií. V tom jest rozdíl; v tom jest příčina, proč antika zahynula a dnešek bude žít.
Jaký jest vliv raçy?
Renaissance neimponovala ve svém vzniku formovými možnostmi, ale humanistickými tendencemi, které germánská raça nedovedla od umění odloučiti a proto zavrhla tak snadno gotiku. V Itálii, kde gotika nikdy nezakořenila, bylo uvedení renaissance přirozeným pochodem, v Německu, Anglii, ovšem i u nás nárazem, kterému na pět století jsme podlehli. Raça románská antikou, germánská gotikou dostoupily vrcholu. Kruh dějin, jenž jest zřejmě zákonem, přivede nyní k platnosti živel slovanský, kterému, zdá se, zůstalo vyhraženo vytvoření nového stylu té kvantity, jakou má antika nebo středověk, jenž by však kvality obou period sloučil Vyrovnanost, klassickost antického života a bojovná perioda duševních zápasu gotických budou spojeny; rozumové poznatky vědy a tradice (velké tradice, gotikou končící) sloučí se s bujným a dravým pudem zdravé a vitální raçy, která oba elementy svrchovaně ovládne a zaujme k nim jednotné stanovisko hlubšího názoru světového.