Rostislav Švácha - Slavnostní řeč k předání Pocty ČKA 2009

Vážení přátelé, milý Emile Přikryle!
Profesní dráhu Emila Přikryla lze v tuto chvíli rozdělit symetricky, na dvě přesné poloviny. Každá z nich měří dvacet let.
První dvacetiletí strávil Emil Přikryl v libereckém Sialu, v ateliéru Karla Hubáčka, a během této doby především projektoval.
Druhých dvacet let věnoval Škole architektury na pražské Akademii výtvarných umění. Třebaže ani v tomto druhém období na projektování nezapomněl, jak se o tom snadno přesvědčíme rozhlédnutím po prostoru [=galerie Benedikta Rejta v Lounech] kolem nás, více než na praktickou práci architekta se Přikryl posledních dvacet let zaměřil na učení; na výuku mladších kolegů.
Svědectví o tom, co Emil Přikryl dokázal jako tvůrčí architekt, nám můžou podat tři zdroje.
Zaprvé jde o katalog Emil Přikryl a jeho škola, který jsme se Soňou Ryndovou připravili pro stejnojmennou výstavu ve Fragnerově galerii v roce 1995.
Zadruhé je to kniha Sial, kterou pro právě probíhající výstavu o Sialu v olomouckém Muzeu umění vydal nakladatel Martin Souček.
A konečně zatřetí máme k dispozici další knihu o Emilu Přikrylovi a jeho škole, kterou za pomoci Soni Ryndové, Ondřeje Císlera, Lva Pavlucha a Marka Jodase vydal tentýž nakladatel Martin Souček pro naše dnešní setkání.
Všechny tyto publikace přinášejí jen fragment architektovy práce. Emil Přikryl toho vyprojektoval mnohem víc. Obsahují přesto mnohé jeho návrhy a stavby, jejichž význam ani není nutné příliš zdůrazňovat.
Připomínám jen vilu Věry Chytilové v Praze-Tróji, návrh muzea v Mostě, projekty do mezinárodních soutěží na čtvrť Tegeler Hafen v Berlíně, na Operu Bastilu v Paříži, na dostavbu Arsenalu v Benátkách a dostavbu muzejní čtvrti ve Vídni, na nichž Emil spolupracoval s přáteli ze Sialu, bytový dům pro berlínskou výstavu IBA – společné dílo Emila Přikryla, Johna Eislera a Jiřího Suchomela – a znovu Emilovy samostatné práce, mezi nimiž vynikne obchodní středisko Uran v České Lípě, soutěžní projekt dostavby Staroměstské radnice v Praze a několik variant československého konzulátu v Šanghaji.
Všechna tato díla, ať už postavená nebo neprovedená, už vstoupila do dějin české architektury 20. století jako její zářivé body. Vážím si jich však i jako výsledků autorova nesmírného úsilí udělat každou věc naprosto dokonale. Oceňuji je však i jako projevy autorovy hluboké víry v architekturu. V každém z Emilových projektů prožívá disciplína architektury svůj svátek.
Druhých dvacet let, od roku 1990, se Emil Přikryl věnuje práci učitele na Škole architektury pražské Akademie výtvarných umění.
Okamžitě po nástupu se mu podařilo obnovit váhu této školy, kterou jí před ním dali Jan Kotěra, Josef Gočár, Jaroslav Fragner a Emilův učitel František Cubr. Právě Přikrylovou zásluhou se ze Školy architektury na Akademii stalo vedoucí učiliště našich architektů v době po Sametové revoluci. Svědectví o tom podávají nepopiratelné úspěchy Emilových žáků, kterých je tolik, že je raději ani nebudu vyjmenovávat, abych některé nevynechal. Není to přitom učitelova osobní představa o architektonické formě nebo stylu, co si žáci z jeho školy odnášejí, nýbrž zase jeho touha odvést vždycky dokonalou práci a jeho víra v architekturu.
Symetrický rozvrh dávají Přikrylově tvůrčí dráze dvacetileté rozměry jejích polovin. První z nich vyplnila praktická práce architekta, druhou práce učitele.
Nejde však o symetrii zas tak dokonalou, jak ji rozměřila moje řeč. Není to totiž tak, že by Emil Přikryl po roce 1990 na praktickou práci architekta úplně rezignoval, a nemají pravdu ti, kdo to o něm říkají. Zúčastňoval se soutěží, dvě vyhrál a jistě by jich vyhrál víc, kdyby jiné své soutěžní návrhy stačil dokončit. Blýsknul se několika výbornými úpravami výstav. Především však v té době vytvořil dílo, které osobně pokládám za jeho dílo nejvýznamnější, ba za nejvýznamnější dílo celé české architektury po roce 1989.
Stojíme v tuto chvíli v jeho prostorách. Podařilo se mu vytvořit je zásluhou klientky, která si byla jasně vědoma autorových velkých schopností. Uložil do něj velký kus své víry v architekturu. Stoupenci víry, o níž mluvím, hledí na architekturu jako na tvůrčí disciplínu, která umí obohatit lidský život a dovede nás povznést.