Rozhovor se zakladateli ateliéru OFIS Arhitekti – Špelou Videčnik a Rokem Omanem se uskutečnil 18.02.2012 na Špelino pozvání v krásném prostředí slovinského Triglavského národního parku v obci Stará Fužina. Rozhovor je součástí výstavy OFIS Architekti v Kabinetu architektury Galerie výtvarných umění v Ostravě. Otázky kladl Rastislav Udžan.
RU: Pocházíš z rodiny s architektonickou tradicí. Čím tě tato profese zaujala? RO: V období socialismu to byla jedna z mála profesí, která nabízela určitou míru svobody a nezávislosti. Můj otec i můj strýc byli architekti. Architektura mě provázela od dětství, proto byl výběr mého povolání přirozený. Chtěl jsem se vyhnout práci, při níž je povinností si píchat příchody a odchody na vrátnici fabriky.
RU: Studoval jsi na architektuře v Lublani, škole neoddělitelně spjaté s architektem Jožo Plečnikem. Jaký jsi byl student? RO: Ve škole je povědomí o Plečnikovi, ale stejně tak o Ivanu Vurnikovi, stále přítomné. Z další generace to byl Plečnikův odchovanec Ravnikar, jehož žákem jsem byl. Z dnešního pohledu to bylo přebírání štafetového kolíku. Výuka probíhala v poměrně tradičním duchu. Už v druhém ročníku jsem se seznámil se Špelou. Přestože byla ve skupině zaměřené na technické předměty, po kreativní stránce jsme si rozuměli. Spolu jsme studovali, řešili semestrální práce, zkoušky a soutěže. Tak vznikal náš budoucí ateliér OFIS. Společný úspěch se dostavil poměrně brzy. V roce 1996 jsme vyhráli první skutečný projekt na tři obytné domy. (Náš rozhovor byl nakrátko přerušen ohromeným pohledem na volně cválající koně ve scenérii národního parku.) Ateliér jsme založili v euforii společenských změn nového státu. Bylo pozoruhodné konkurovat v soutěži pracím našich profesorů, kteří se jich také účastnili. Vzápětí přišel další úspěch. Vítězství v soutěži na dostavbu městského muzea v Lublani a fotbalového stadiónu v Mariboru. V těchto chvílích se zdálo, že architektura je snadné povolání.
RU: Myslíš si, že vaše úspěchy souvisejí s generací 70. let, výrazně etablovanou v architektonickém prostředí východní Evropy? RO: Samozřejmě, byli jsme první generací, která se dostala k reálným projektům mladého Slovinska. Bylo to období, které se sotva bude opakovat. Stavební firmy si dokonce zakládaly vlastní oddělení pro architekturu. Byla to éra zlaté generace.
RU: Jak vidíš dnešní pozici architekta? RO: (povzdech) V dnešní době a obzvlášť v čase globální ekonomické nejistoty je pro začínající architekty velmi náročné uspět. Je těžké získat jakoukoli zakázku. Měli jsme mnohem výhodnější pozici než generace po nás. RU: Po úspěšně nastartované kariéře jste se však opět vrátili do školy. Tentokrát kvůli postgraduálnímu studiu na Architectural Association (AA) v Londýně. Co vás k tomu vedlo? RO: Po získání zakázky na městské muzeum v Lublani jsme více méně stále nevěděli, jak bude celý projekt pokračovat. Stejné to bylo se stadionem v Mariboru. Využili jsme malý časový prostor. Bylo to však hlavně Špelino rozhodnutí, že pojedeme do Londýna. A bylo to správné rozhodnutí. Kdybychom tenkrát neodjeli, sotva bychom se do školy později vrátili. Uvažovali jsme i o Americe, pro školu v Londýně jsme však získali plné stipendium. Je to velmi zajímavé město po všech stránkách, včetně jeho kulturního zázemí. Téměř dvouletý pobyt jsme využili naplno. Na rozdíl od spolužáků jsme více času trávili ve městě, jeho divadlech, galériích, na probíhajících kulturních akcích. Byli jsme rebelující studenti.
RU: Vaše portfolio zpestřují projekty scénografické architektury a videoprojekcí. RO: V našich začátcích jsem se nadchl pro tento druh vyjádření. Obohacovalo mě to. Byl to únik od každodenních nároků na přesnost, které si architektura žádá. Tato etapa bohužel skončila. Slovinsko je malou zemí a trh pro scénografickou architekturu je obsazen jinými skupinami. OFIS je introvertní ateliér. Nejsme příliš komunikativní v prostředí domácí scény.
RU: Jak si rozdělujete úlohy v ateliéru? RO: OFIS je otevřenou komunitou. Pevný tým čtyř zaměstnanců je doplněn o praktikanty, převážně studenty. Nabízíme jim možnost získat pracovní zkušenosti v reálném prostředí architektury. Za ty roky se v ateliéru vystřídalo množství lidí. S některými udržujeme živý kontakt, tak jako v případě našeho výstavního projektu s tebou a Galerií Výtvarného umění v Ostravě. Atmosféra v ateliéru má kosmopolitní příchuť, což mě inspiruje. Co se týká projektů, zakázky jsou ze 70% investorem přesně definované a neumožňují výraznější zásahy. Úzce specifikované urbanistické limity, pevně vymezený stavební objem a program, stanovené maximální výšky a přesahy zmenšují kreativitu a svobodu architekta na minimum. Využíváme to málo, co se dá, hlavně v pojednání výrazu fasády.
RU: V architektonickém povědomí se z tvé generace výrazně etablovaly i další ateliéry, Bevk Perovič, Sadar Vuga, Dekleva Gregorič a další. Jak vznikal váš společný projekt vědeckého centra Noordung Vitanje? RO: Ano, je nás víc. Těší mě, že tak malá země, jakou je Slovinsko, produkuje tak výraznou architekturu v mezinárodním kontextu. Projekt ozvláštnila pozoruhodná situace. První záměr přišel od našeho známého, který připravil soutěž pro vybrané ateliéry. Chyběly však finance. Tuším, že právě Špela na jednom ze společných setkání navrhla, abychom se projektu zhostili společně. Vzali jsme to jako hozenou rukavici. K navrhovanému konceptu jsme dospěli společně. Později jsme si detailní a dílčí práci rozdělili. V takovém schématu, byť s mírným zpožděním, jsme projekt dotáhli do stavebního povolení. Momentálně se projekt dokončuje.
RU: V minulosti jsi aktivně skákal na lyžích. RO: Ano, bylo to v letech 1979-89. Můj otec byl také skokan. Zúčastnil se dvou olympiád. K tomuto sportu jsem se dostal spontánně. Trénoval nás český trenér Zdeněk Remsa. Také v současnosti trénuje můj bývalý klub český trenér Jaroslav Sakala. Tréninky jsme mívali v obou zemích, takže prostředí Československa je mi blízké.
Rozhovor se Špelou Videčnik.
RU: Od roku 1996, kdy jsi s Rokem založila ateliér OFIS, jím prošla téměř stovka spolupracovníků. Jak jste k pracovnímu modelu ateliéru dospěli? SV: S Rokem jsem začala spolupracovat už během studií. Párkrát jsme se dostali do zahraničí. Právě tak vznikla myšlenka založit si ateliér na základě výměnné spolupráce. Škola v Lublani byla založena na klasických principech. Měla jsem ji ráda. Poskytla mi základy řemesla, ale na druhé straně byla velmi uzavřená vůči světu. Nestačilo mi to. Hodně jsme soutěžili a účastnili se workshopů. Museli jsme být flexibilní. Pobyt v Londýně nám otevřel další možnosti. RU: Z mého pohledu vychází estetika vašich projektů z úzkého, investorem definovaného prostoru svobody. SV: I tak se to dá říct. V začátcích jsme pracovali na spoustě zakázek sociálního bydlení, které jsou rozpočtově úzce vymezené. Snažili jsme se dodat dílům určitou přidanou hodnotu, podporující kvalitativní stránku architektury, která by také marketingově podpořila investorský záměr. Je to otázka finanční strategie. Pokud chcete vytvořit v omezeném rozpočtu kvalitní dílo, musíte najít životaschopný poměr mezi estetickou a funkční hodnotou architektury. Hledali jsme možnosti, kde bychom mohli ušetřit a do čeho peníze vložit. Zároveň zůstat flexibilní ve vypořádání se s představami investora.
RU: Za poměrně krátké období jste vytvořili množství děl a získali mezinárodní renomé. Neplánuješ tuto pozici a zkušenosti zúročit i na akademické půdě? SV: Zpočátku jsem nad tím neuvažovala. Shodou okolnosti jsme byli nedávno osloveni Mohsenem Mostafavim, děkanem Harvardské univerzity s nabídkou vedení ateliérů na fakultě architektury pod vedením architekta Scotta Cohena. Od letního semestru povedu seminář pro první ročník, na což se těším.
Oběma Vám děkuju za rozhovor a přeju všechno dobré.