Václav Odvárka - Objekty hromadné rekreace

V Česku nezřídka narazíme na nelibou disharmonii turismu či jiného způsobu trávení volného času s místy, kde k němu dochází. Často narážíme na jeden společný jmenovatel. Původní smysl jejich navštěvování a poznávání se vytratil, nebo zcela změnil. Předmětem diplomové práce byla architektura tohoto prostředí. Jak dále nakládat s dochovanými, ale zastaralými objekty? Je možné včlenit je do přirozeného, volného cestovního ruchu? Je žádoucí je využít jinak? Co nám mohou sdělit? Jakým způsobem navázat na jejich / naši bezprostřední minulost?
Práce směřovala od hrubého průzkumu problematiky kapacitních ubytovacích zařízení u nás, hledání souvislostí jednak historických a jednak sociologických až k výběru konkrétního, problémového případu a návrhu jeho řešení.
Labskou boudu jsem nakonec zvolil jako příkladný a zároveň specifický problém. Již delší dobu má velké existenční problémy a směřuje k definitivnímu zániku. Stejně jako mnoho dalších staveb z ponormalizačního období má i Labská bouda řadu odpůrců. Centrem odporu je v současnosti správa Krkonošského národního parku. Hlavními argumenty pro odstranění je narušování krajinného rázu a to, že stavba nepatří do první zóny KRNAP. Labská bouda je jedním z mála zajímavých a svébytných architektonických počinů, které od roku 1929 (Velká hospodářská krize) do současnosti v Krkonoších vznikly. V návrhu se pokouším najít jinou cestu, než odsouzení k definitivnímu zániku.
Práce má být mimo jiné apelem na možné neuvážlivé zacházení se stavbami této doby v postkomunistické společnosti, kde především v devadesátých letech docházelo k popularizaci odporu k podobným realizacím. Považuji za důležité přistupovat k jakémukoli dědictví a vlastní historii co nejuvážlivěji.

Východiska — Zatímco v centrech, jakými jsou Harrachov, Špindlerův Mlýn a Pec pod Sněžkou, bojují jejich obyvatelé s krocením divokých stavitelů a projektantů, ve vrcholových partiích se tu a tam přestává dařit boudám s dlouholetou tradicí. Nejnápadnější jsou ty velké, např. Sokolská bouda na Černé hoře, Labská bouda u pramene Labe či Petrova bouda nad Špindlerovým Mlýnem, která byla významným stavebním příspěvkem konce 19. století a dnes představuje důležitou památku ve vážném ohrožení. Původ jejich problémů můžeme hledat ve třech základních bodech, které jsou na sobě závislé- hospodaření s energií, dostupnost a kapacita.

Nová Labská bouda — Horský hotel navržený architektem Zdeňkem Řihákem, dokončený roku 1975 s kapacitou 160 lůžek připravený na návaly autobusových zájezdů bude své místo na nehostinných a zároveň malebných krkonošských vrcholcích hledat stěží. V návrhu hledám cestu k aktualizaci programu, snížení provozní náročnosti a možná pozitiva, která by mohla stavba poskytnout z hlediska ochrany přírody a harmonizace lidí s ní. Náplň tradiční krkonošské boudy sloužící turistům zde chápu jako podstatné a smysluplné východisko. Ta nikdy neměla být něčím, co je pro hory přítěží, ale naopak užitečným prvkem, který návštěvníkům umožňuje šetrný pobyt vůči okolí. Zároveň si v ní má být člověk vědom okolního a nehostinného světa, který je přesto tolik přitažlivý a příbuzný. Labská bouda navíc skrývá množství dalších možností neobvyklé konfrontace návštěnvíka, stavby, místa a historie.

Forma — Bez ohledu na otázku, jestli zde takovýto typ stavby měl vůbec vzniknout (prostě zde stojí) pro mne stavba představuje jednak projev své doby a velmi specifického zadání, ale i osobitou vnímavost architekta a jeho schopnost vytvořit stavbu, která se svým prostředím vědomě komunikuje. Všechny kroky, které jsem učinil při hledání výsledné formy, byly vedeny snahou o vnímání stavby takové, jaká je a co přirozeně nabízí. Mé autorství není založeno na tvorbě nových forem, ale na objevování již existujících, ve stavbě skrytých.
Základní složkou konceptu řešení je zachování stávající stavby a její nepopírání. Zároveň je to i snaha o pragmatičnost a formální neulpívání, která vedla k návrhu odstranění některých částí. Oba cíle jsem se snažil syntetizovat. Objem zachovávané hmoty v návrhu redukuji z devíti na sedm podlaží. Střecha tak klesá do úrovně stávajícího ochozu, který je zážitkově štědrý. Stává se pochozí terasou, vybíhající ze svahu směrem do volného prostoru Labského dolu. V zimě je zde vlivem převládajících a intenzivních západních větrů zamezováno ukládání sněhu. Dalšími částmi, které jsem shledal postradatelnými a navrhuji je odstranit, jsou „přístavky“ vybíhající mimo hlavní hmotu – sklad lehkých topných olejů na severní straně v přízemí a garáže v úrovni sedmého podlaží při vstupu na jihu.
Zbylý skelet pak navrhuji zbavit nenosných příček a výplní, sanovat a využít jako krajinu, ve které se odehraje nový děj. Ten se bude vůči stavbě vymezovat, ale zároveň na ní bude závislý.

Program — Očištěný skelet tvoří základní šasi a kulisu navrhovanému programu. Dění v jeho útrobách si lze představit ve dvou základních úrovních. Směrem od svahu klesá pro uživatele míra „jistoty“ a možná také předvídatelnosti. První úroveň – KOMPAKTNÍ VESTAVBA zahrnuje restauraci, sociální zařízení, část technického a provozního zázemí, saunu, společenské prostory a první typ ubytování ve vytápěných pokojích. Je usazena nejblíže ke svahu. Druhá úroveň – ROZPTÝLENÁ VESTAVBA umožňuje pobyt v otevřené struktuře stavby a nocleh ve dvou dalších typech. Druhý typ tvoří nevytápěné, izolované boudy, modifikovaná obdoba např. tatranských salaší. Třetím typem ubytování je bivak. Je nejméně komfortní, nese však své jedinečné kvality. Místa pro postavení stanu či pouhé polehávání by byla opatřena rohoží schopnou částečně odizolovat chlad od betonu a zároveň uzpůsobenou pro kotvení stanu (modifikace heraklitu nebo průmyslových zátěžových rohoží). Stanování či spaní na karimatce se prolíná s druhým typem v otevřené struktuře stavby. Pro všechny je zpřístupněno sociální zařízení se sušárnou a boudy se „společenským“ posezením.