Demolice nádraží Těšnov vzbudila před 30 lety bouři nevole

Praha - Odstřel železničního nádraží na pražském Těšnově se stal jakýmsi me- mentem a symbolem necitlivého přístupu úřadů k památkám. Novorenesanční stavba, která patřila k nejkrásnějším nádražím ve střední Evropě, definitivně zmizela v oblacích prachu před 30 lety, 16. března 1985. Vedle 400 kilogramů trhaviny se na tom podílelo i politické rozhodnutí, a to navzdory protestům odborné i laické veřejnosti. Místo, kde nádraží Těšnov kdysi stálo, dnes protíná severojižní magistrála.
    V paměti mnohých Pražanů je budova, která vyrostla na pomezí Nového Města a Karlína v letech 1872 až 1875, dobře známá pod důvěrným názvem "Deniska". Zrod nádraží byl dílem Rakouské severozápadní dráhy (ÖNWB) - společnosti, která na počátku 70. let 19. století začala budovat nové dálkové spojení Vídně s Berlínem. Nová trať však Prahu míjela zhruba 30 kilometrů severně. Aby tedy ÖNWB poněkud zmírnila domácí nelibost nad opomenutím hlavního města, rozhodla se do něj vybudovat odbočnou trať.
    Když bylo nádraží 15. října 1875 slavnostně předáno do provozu, bylo zřejmé, že na jeho konečné podobě drážní společnost nijak nešetřila. ÖNWB zadala projekt svému dvornímu architektovi, kterým byl Karel Schlimp, rodák z Velenic u Žatce. Schlimp ve světě architektury nebyl jen tak někdo - v době stavby pražského nádraží působil jako profesor na vídeňské technice. Své představy zhmotnil opravdu velkoryse, když navrhl komplex budov, jež měly do mnohdy tuctové železniční architektury víc než daleko.
    Stavbě vtiskl Schlimp charakter novorenesanční. Boční křídla ponechal bez vnějších ozdob, o to honosněji ale vybavil budovu střední: monumentálně působící římský triumfální oblouk s korintským sloupovím, korunovaný alegorickým sousoším Austrie - ochranitelky orby a průmyslu. Rozlehlou odjezdovou halu pak krášlily znaky měst, jimiž dráha projížděla. Křídelní dostavby byly určeny provozním potřebám železnice, zčásti do nich Schlimp umístil i reprezentační prostory, salony, čekárny a restauraci.
    Více než 40 let neslo nádraží své původní jméno Severozápadní, po firmě, jež je postavila. Po roce 1919 získalo název po tenkrát ještě žijícím Ernestu Denisovi, francouzském historikovi a slovanofilovi. Jeho jméno bylo ale nepřijatelné pro nacisty, kteří v roce 1940 dodali novou firmu: Moldau Bahnhof čili Vltavské nádraží. Poválečná doba se zas nakrátko vrátila k Denisovi, ovšem 50. léta podobným tradicím nepřála a nádraží bylo nazváno Těšnov. Název však neneslo dlouho, neboť s nástupem 60. let začalo tehdejším urbanistům stát v cestě.
    Posledním dnem, kdy nádraží ještě patřilo vlakům a cestujícím, byl 1. červenec 1972. Poté byla budova uzavřena a následoval její úpadek. Severní křídlo bylo zbouráno a pro torzo Schlimpovy neorenesance se dlouho hledalo využití. V plánu byla depozitní budova Muzea hlavního města. Uvažovalo se také, že by se z objektu, zaneseného v roce 1978 do Státního seznamu nemovitých památek, měla stát vysokoškolská menza či nákupní středisko. Nakonec se ale žádná z variant nerealizovala. Idea vedení dálnice městem byla silnější.
    Osud Těšnova byl završen, když se 15. března 1985 v denících objevila stručná zpráva, že "v sobotu 16. března v osm hodin bude likvidována odstřelem budova bývalého nádraží Těšnov v Praze. Pro zajištění bezpečnosti provozu byla povolena uzavírka v Praze 1 a Praze 8. Doprava bude pozastavena asi na 10 až 20 minut...". Takový byl oficiální nekrolog budovy číslo 562 v Praze 8 - Karlíně.