Zimní Olověný Dušan 2013 - ohlasy porotců

Architektura

Petr Burian
Nechci se, jako mnozí mí olovění předchůdci, vyznávat z tíhy zodpovědnosti, kterou přináší zhutnělé závodní rozhodování. Vždy se cítím v rozpacích, mám-li vynášet soudy o kvalitě práce kolegů (studentů i pedagogů), pokud neznám veškerý kontext. Dobře vám tak, sami jste to chtěli.
Spíše než sloh - pár postřehů: Dělná a odpovědná porota. Volbu předsedy/-kyně odložila na neurčito. Ano, máloco porotu charakterizuje více, než vyrovnanost. Vyrovnanost nerovná se jednolitost.
Na sloupu v přízemí studentský graf docházky ve vydupaném předodevzdávkovém týdnu FA NONSTOP plný „post-it“ glos a vzkazů. Konečně. Alespoň jedna vyhraná bitva. Ve válce ale - dle střípků z doslechu a z vizuálního dojmu - prozatím nadále vítězí instituce, řád, budova. Diverzní akce jsou životodárné, ergo nutné. Ještě lepší než chodit do školy na návštěvu za učiteli je nechat se učiteli ve škole navštěvovat. O tom, že studenti vědomostně tyjí nejvíc ze sebe navzájem, by mohli pod Ještědem dlouze vyprávět.
Fakulta za pár posledních semestrů, kdy ji kradmo po očku sleduji, přeci jen trochu ořízla spodní část amplitudy výkonové sinusoidy (že by opravdu už byl pedagogický sbor A-modulu FSv kompletní?). Horní špičky zůstávají konstantami (už to zavání pořádnou nudou, poplácávat rok co rok tatáž záda). Jde o střed, kde zůstává spousta prostoru k vzepětí.
Nález zlatých jehel mimo osvědčené kupky sena se nekonal. Lačnost poroty po nestandardních přístupech se oceněným pracím dařilo naplnit hloubkou ponoru (práce ateliérů Kuzemenský - Synek; Florián) ale i k tomu přidanou nadstavbou lehkosti (kvadratura Kulaťáku, skokanstvo v lomu).
Párek zlepšováků zaznělých směrem k SPAčům, vzešlých z opotřebení jury: pořídit do fundusu pár kolečkových křesel a porotce vozit (záda už k večeru bolí příšerně); redislokovat po každém semestru umístění ateliérů dle jejich hodnocení v OD - dejme tomu vzestupně, systémem „top on top“ (porota by se míň nalítala).
Jo, a: pracujte. Pracujte víc. Pracujte ještě víc. Venku v tlačenici mrzne a fouká.
Sobotní finále posuzování kandidátů na Dušana vyhrál Karel. Uf!

Věra Konečná
Kdyby se většina projektů tohoto ročníku Olověného Dušana mohla realizovat, asi bychom na řešená místa dostali slušnou architekturu, na kterou by odborná média napsala pochvalné recenze. Chyběly mi však projekty, které by na první pohled vyvolaly silné emoce, chyběly mi trochu bláznivé studentské nápady. Možná je to zodpovědným přístupem a snahou nesnažit se o nereálné fantazie, ale možná i nedostatkem odvahy.
Posoudit ve dvou dnech přes osm set projektů není prakticky možné bez určitého "povrchního" pohledu; teprve v užším výběru se porota může zabývat projekty podrobněji. Je tedy možné, že se do nominace nedostaly projekty vysoké kvality, že jsme přehlédli nějakou geniální myšlenku.
S tím ale souvisí i prezentace projektů. Většinou se snaží co nejlépe předvést výsledné řešení, ale méně vypovídají o množství energie vložené do práce během celého semestru, o cestě hledání a způsobu myšlení. Pro porovnání prvotního záměru s výsledkem a posouzení hodnot projektu by bylo dobré zařadit do prezentace také ideu řešení. Třeba formou jednoduchých koncepčních skic, které vznikaly někde na počátku.
Dobře srozumitelné byly projekty ateliéru Hájek - Hulín. Koncepční skici tu sice také nenajdeme, ale rychlé pochopení myšlenky umožnilo netradiční pojetí zadání, rozdělení území a prezentace celého ateliéru.
Snad ještě těžší než vítězný projekt bylo vybrat nejlepší ateliéry. Ocenění by zasloužily i další než vítězné nebo nominované. Skvělá mi připadala práce v ateliéru Šépka, líbilo se mi hledání smysluplných konceptů bydlení v ateliéru Kohout - Tichý, citlivý přístup v ateliéru Cikán nebo prezentace v ateliéru Šrámková.

David Kubík
Zvláštní víkend strávený ve škole bych měl nejprve uvést. V pátek odpoledne mi zavolal kamarád ze školy Jan Žalský a říká: „Hele, Davide, co děláš zítra?“ Chvíli ticho, přemýšlel jsem, co mám říct, měla být sobota, Rajniš v Iránu… „Jsem nemocný a potřeboval bych za sebe náhradu na Olověném Dušanovi, všechno už jsem domluvil a teď volám tobě.“
Procházet znovu a znovu novou budovou byl pro mě svátek, konečně jsem měl čas si ji pořádně zažít. Díky.
Na ČVUT jsem nikdy nestudoval, byl jsem tam za svůj život snad dvakrát. Ale jako architekt jsem o škole mnoho slyšel hlavně od spolužáků. Nepamatuji si, že by o ní některý z nich mluvil kladně.
Nerozumím, mám dojem, že se to nyní hodně mění k lepšímu. Na škole učí čím dál lepší pedagogové. Výuka urbanismus má hlavu a patu, dalo by se v tom i žít. Domy vypadají jako domy, město se z nich tedy udělat dá. Jsem si jistý, že bylo hůř. Je zde cítit hodně dobré práce. Nová budova píše. Připadal jsem si jako v civilizované kulturní zemi.
Prostředí, kde je pohromadě třicet ateliérů, vede logicky k průměru. Po celou dobu jsem hledal individuality, experimenty, pokusy, úlety, přesahy. Výzkum přece na vysokou školu patří. Počítače prezentacím projektů dávají jednotící uniformní výraz, takže si člověk připadá jako na veletrhu realit. Přemýšlel jsem o tom, co mi říkal Emil Přikryl, že architektura je vlastně docela nudný obor. Zrovna od něj to zní hodně nevěrohodně.

Jan Mléčka
Spousta prací. Během dvou dnů jich bylo více jak osm stovek. Tuny vykázané činnosti. Tisíce barevných obrázků.
Vesnice, náměstí, domy, snad i prostory. Znovu a znovu a pořád dokola. Naučené, více či méně brilantně interpretované. Přejaté, invencí modifikované.
(zase až tak patetický to nebylo, ale romantizující touha vrhnout se přes zábradlí dolů a ve wertherovském gestu se teatrálně tříštit o schodiště byla silná!)
Osobně mi chyběla konkrétní autorská individualita. Prožitá zkušenost při hledání vlastního architektonického výrazu. Radostná až k pláči, bolestivá až k rozkoši. Za žádným z projektů jsem nenašel jednoho určitého autora s jedinečným životním na-zíráním; práce byly profesionální, odtažité, tolik bezpečně obalené univerzálním architektonickým newspeakem.
Zmizely špatné projekty, prý známka zlepšující se úrovně fakulty. Spolu s nimi však vymizela genialita. Edukativní architektonická interrupce za kvalitní výuku smetla nejen genetický odpad, ale i zárodky individuálního hledání vlastního tvůrčího vyjádření.
Laboratorní architektonické rozmnožování sice naplňuje potřebnou podmínku reprodukce pro zachování kontinuity, nikdy ale nedokáže nahradit v euforickém nadšení koktající slova, rozzářený oči, mrazení v pupíku a slzy z dotyku nekonečna.
Nemá smysl čekat na mesiáše. Impulsy z venku, skvělé vůdce. Vše čím máme být je vloženo hluboce v nás. Nebýt tím, o čem si myslíme, že máme být v očekávání druhých, ale naučit se být především sami sebou. Život je příliš krátkej než abychom žili představy druhých.
Nepotřebujeme údržbáře, ale tvůrce. Stavitele chrámů.

Vladimír Vašut
Před devíti lety jsem ukončil studia na FA. Před pěti lety následovalo krátké, zato intenzivní působení v roli asistenta u profesora Bočana. Pak několik kontaktů při psaní oponentských posudků. Jinak nic. Byl jsem zvědavý na současný stav své školy…
Barák lepší, konečně architektura! Ranní čaj funguje (pokrok). Odpolední pivo už ne. Kde se studenti potkávají? Za nás tento nedostatek suplovala strahovská kolej, ve škole pak klub Carbon na fakultě chemicko-technologické. Nechápu, že se v nové budově nenašlo místo na studentský bar! Vždy jsem nejvášnivější, nejpřínosnější a vlastně všechny podnětné diskuze o architektuře vedl v hospodě. Se spolužáky i vyučujícími. Kde se toto v naší nové škole odehrává? Kde se potkává a diskutuje napříč ateliéry? Proč to není ve škole? Je mi to vážně líto.
Byl jsem zděšen, jak se v době 21. století vystavují projekty. Momenty, kdy stojíte 30cm od plachty opřeni zády o druhou, jsou katastrofální. Bylo mi někdy líto odvedené práce studentů ve vztahu k poskytnuté prezentaci jejich projektů.
Celkový dojem – rozhodně lepší! Jsem rád, že jsem se cítil příjemně. Mám pocit, že nastala určitá rivalita a všechny ateliéry se snaží. Ubylo vyložených propadáků. A to není málo!
Jsem rád, že učí noví architekti s praxí, kteří něco umí, a vážím si jich. Uměl bych si vybrat.

---

Design

Marcel Mochal

Kritéria hodnocení odpovídají našemu naturelu a společným hodnotám, které hledáme na studentských projektech – silný koncept, odvaha, invence a inovace, kvalita grafické prezentace a schopnost reflexe.

Během hodnocení jsme zaznamenali veliké rozdíly mezi ateliéry. A tento fakt je nejvíce patrný na formě prezentací a kvalitě grafických návrhů. Zaznamenali jsme mnoho vizuálně podprůměrných návrhů, které stojí na velice zajímavých konceptech. Tento nedostatek byl nejvíce vidět u 2. ročníku ateliéru Reného Šulce. Myslíme si však, že to není vinou vedení, ale určitou neznalostí studentů. (Doporučujeme posílit hodiny typografie). Chápeme, že nehodnotíme studenty grafického designu, ale kvalitní prezentace je pro designéry v určitém ohledu základem úspěchu. Opačným extrémem jsou studenti 3. ročníku ateliéru Prof. Jana Fischera. Studenti provedli excelentní modely a vizualizace kuchyní, které nás však nechaly pro svůj obsah chladnými. Velice chválíme pedagogickou práci Reného Šulce se studenty 3. ročníku. Shlédnutá fotodokumentace procesu návrhové činnosti ukázala, jak velký kus práce studenti odvedli. A stylově čistá prezentace prototypů židlí vše podtrhuje. 

Velkým překvapením pro nás byla instalace ateliéru vedeného Prof. Marianem Karlem. Prezentaci velice pomáhá forma výstavy doplněná o videoportréty studentů. V ateliéru Prof. Alexia Appla oceňujeme pedagogický přístup s jasnou koncepcí. Práce jeho studentů vyzařují jasný charakter, start a cíl. Grafické prezentace studentů v tomto ateliéru mají až na výjimky velice vysokou obsahovou i formální úroveň. Nemilou shodou s posledním ročníkem soutěže je náš rozpačitý dojem z výsledků prací studentů ateliéru Prof. Patrika Kotase. Fakt, že se nikdo ze studentů tohoto ateliéru nedostal mezi nominované, je jistě výstižný. Na závěr bychom rádi zmínili, že ve většině ateliérů postrádáme větší provázanost zadání s reálným zadavatelem. Na škole převládají abstraktní akademická témata a my bychom studentům přáli větší kontakt s praxí. Tím pádem by sami mohli slyšet hodnocení nejen od svých pedagogů - designérů, ale také z pohledu zadavatele.

Jan Fabián
Obvykle se snažím mít pohled v širším kontextu. Přibližně v polovině ledna roku 2013 padal střídavě sníh na novou budovu architektury a nebylo vidět evidentní zatékání, takže se zdálo, že je vše v pořádku, ale tak docela to pod střechou nebylo… Ústav designu je pro mne živý organismus, obdivuji všechny, co s ním spolupracují, bojují, …. nebo ho opouštějí. 

Jako vždy záleží nejvíce na vedení a tedy následné přípravě k zadání, a to jak po stránce myšlenkové, tak praktické, na množství studentů a vůli všech dohromady. Doporučoval bych obecnějšími tématy se zabývat v delším časovém horizontu, funkčními 
i konkrétními tématy v kratším horizontu.

Použít pro zadání některou z - v té době - vyhlašovaných soutěží může dobře fungovat, pokud ovšem neprobíhají právě dvě najednou, a navíc ne příliš přínosné úrovně, jako tomu bylo v ateliéru prof. Jana Fišera. Jde dle mého názoru o málo zodpovědné řešení. Když jsou tyto "nápady" ve výsledku zahaleny do graficky superzdařilých prezentací, je energie obsahu sdělení pryč. Je mi líto studentů, kteří jsou rdoušeni zadáním kuchyně z toho a toho materiálu Hi Mexx nebo Hi Mac apod., a to až ve 3. ročníku. V porovnání se zadáním "jídlo" pro 2. ročník v ateliéru René Šulce je bez ohledu na výsledky velmi přívětivý a rozsah zpracování v mých představách je sympaticky otevřený. 

Zadání prostorového schodiště, městského mobiliáře i hotelového pokoje u magistrů v ateliéru prof. Jana Fišera je sice tradiční, ale na druhou stranu může umožnit svébytnou práci s prostorem, jehož potenciál většina zúčastněných využila. U hotelových pokojů jej využila rozhodně méně a spíše v absurdní poloze - zde se ptám - proč taková mýtizace televize a její vnímání jako středobodu prostoru myšlenkového i fyzického? Opět v hávu zdařilé grafické prezentace. Některé projekty pro městský mobiliář působí jako navržené a konzultované před dvaceti lety, což je v tak progresivní současné době smutné.

V ateliéru pod vedením Reného Šulce mne překvapila dotaženost zadání "židle/dřevo/kov" 3. ročníku. Sám jsem již v minulosti hledal konceptuálnější přístup, ale marně. Hodnotím velmi kladně možnost práce studentů s měřítkem 1:1 a řešení v materiálu. 

Zadání v ateliéru prof. Alexia Appla kombinující současný a budoucí vývoj některého z klasických produktů nabízí zajímavou sondu. Překvapila mne četnost volby řešení osobní dopravy nad jinými náměty. Graficky zdařilé prezentace jsem shledal nejen u magistrů, ale také studentů bakalářských ročníků. 

Výstupy studentů tohoto ateliéru jsou velmi různorodé a to jak náměty, tak kolísavostí kvality. Mám pocit, že létám od bláta přes dětské hřiště až do vesmíru, odkud je ale vše jasně vidět.

V případě ateliéru prof. Mariana Karla mám pocit, že jsem na výstavě přibližně firmy MUJI někde pod Antverpským viaduktem. Téma jako je například "organizace" je zcela aktuální, svobodné a snad nutné. To vše, o čem jsem v případě předchozích ateliérů psal, zejména co se týká graficky přeprecizovaných prezentací a někdy až zbytečně sveřepých zadání, tady není. Je vidět čas, který nestrávili za počítačem, aby dokázali předložit dokonale vypreparovanou a odosobněnou iluzi, ale energie věnovaná samotné podstatě problematiky. Nevyšlapávají spotřebitelskou stezku, ale dělají kroky mimo a do neznáma.

Jakub Berdych

Z mého úhlu pohledu je výrazně přínosným přístup studentů ateliéru Prof. Mariana Karla. Ten přináší na půdu této instituce zde nikoli zcela běžný, ale o to více osvěžující pocit jakéhosi "volnějšího myšlení". Vedle ateliéru Reného Šulce, kde je vidět postup od zadání po dobré řemeslné zpracováni tématu, zmíním ateliér Prof. Appla s jeho dobře ztvárněnými futuristickými vizemi. U ostatních ateliérů zůstávám zdrženlivý, nemohu se zde zbavit pocitu jisté průměrnosti.