Polyfunkční dům Leibnizkolonnaden

Berlín se řadí mezi hlavní evropské metropole. Již před první světovou válkou byla urbánní struktura širšího městského centra stabilizována blokovou zástavbou. Z kouzla berlínských dvorů se může stát i turistická atrakce podobně jako u Hackesche Höfe. Několikanásobné řazení dvorů od hlavní ulice bylo efektivní odpovědí na rostoucí poptávku po bydlení, avšak za cenu snížené hladiny osvětlení ve vnitroblocích.
Hans Kollhoff, právem pokládaný za příznivce klasické architektury, se v případě projektu polyfunkčních domů Leibnizkolonnaden rozhodl vydat odlišným způsobem než tradiční blokovou zástavbou s vnitřními dvory. Pozemek ležící v západoberlínské čtvrti Charlottenburg poblíž obchodní třídy Kurfürstendamm se naopak rozhodl celý zpřístupnit, čímž vznikla velkorysá piazza lemovaná ze severní a jižní strany krytými kolonádami se žulovými sloupy vysokými přes dvě podlaží. Kollhoff přišel s jednoduchým, ale přesto na berlínské poměry radikálním krokem rozpárání městského bloku a vytvořením veřejného prostranství. Kollhoff chtěl svými kolonádami přenést do Berlína atmosféru, jakou známe z italských měst. Uplatnění tohoto archetypálního prvku v Chalottenburgu však doprovázely dlouhé místní politické spory, které musel vyřešit až berlínský senát. Piazzeta pomohla elegantně vyřešit dilema, které byty orientovat do ulice a jaké do méně lukrativního vnitrobloku. Takto mají všechny byty výhled do dlážděného náměstí o rozměrech 32 x 108 metrů, po nímž je ve dvou podlažích umístěno podzemní parkoviště.
Ve dvojici osmipodlažních domů se nachází 120 bytových jednotek, kanceláře, obchody a na střeše je situována mateřská škola. V jižní straně náměstí se nachází byty a v severní části jsou kanceláře.
Území, které leželo již od roku 1900 ladem a bylo dlouhá léta využíváno jako parkoviště bylo po dokončení hrubé stavby 25. dubna 2000 pojmenováno po židovském filosofovi a spisovateli Walteru Benjaminovi a pro veřejnost bylo náměstí otevřeno 12. května 2001.