Sběrna železného odpadu

Sejde z očí, sejde z mysli. V případě odpadků to platí dvojnásob. Obecně se spílá, že architektura degradovala na předmět každodenní spotřeby. Architekti dnes navrhují kozí chlévy nebo přístřešky pro popelnice. Díky častějšímu setkávání s architekturou na nejrůznějších místech se stane nedílnou součástí našeho života a o to více ji budeme vyžadovat. V případě recyklačního dvora v Pivce od lublaňské dvojice Dekleva Gregorič se můžeme alespoň dozvědět, kde naše odpadky jednou skončí.
Provozovatel sběrny železného odpadu na okraji Pivky je po celou dobu své činnosti obklopen hromadami šrotu a těžkou technickou, že si ani nedovedl představit svoje sídlo jinak než těžkého železa. V lesích okolí Pivky se na rozlehlém pozemku každodenně roztřídí tuny kovového materiálu určeného k recyklaci. Nově navržený správní objekt se nachází na okraji velkého sběrného dvora a tvoří jen nepatrný zlomek z celého území. Objekt je složen ze dvou stejně velkých objemů: zvýšené administrativní části zabalené do kovového pláště a servisní budovy z pohledového betonu. Největší výzvou bylo vystihnout provoz a fungování recyklačního dvora, který se architekti pokusili obsáhnout velkou betonovou plošinou s jedinou dělící stěnou, na níž visí administrativa a servisní křídlo. Umístění betonové plošiny muselo vyžadovat co nejmenší zemní práce a přitom zohledňovat okolní životní prostředí. Sběrný dvůr rovněž vyžadoval netradiční vybavení v podobě váhy příchozího odpadu. Zároveň se počítalo se snadnou recyklací samotného objektu po skončení jeho životnosti. V kontrastu s celkově hrubým prostředím se architektům podařilo do projektu zakomponovat i několik poetických detailů jako je směrování výhledů či dynamicky se měnící 'krajina železných kopců' za betonovou zdí.