Sociální bydlení v baťovském Zlíně

V důsledku vážné bytové krize se po první světové válce dostalo do popředí aktuální téma: řešení malého bytu. To se mimo jiné odrazilo v sedmi bytových zákonech z let 1919-1936. Zákony ukládaly podmínky, při jejichž dodržení mohl stavebník nárokovat státní podporu. Mezi hlavní podmínky patřil kvalitní půdorys a dodržení velikosti obytné plochy. Zpočátku zákony počítaly s tak velkou obytnou plochou (80 m²), že mohly být nakonec určeny jen zámožným vrstvám, a nemohly v žádném případě pomoci od bytové krize. V roce 1927 plochu malého bytu snižují zákony na polovinu a v roce 1934 zůstává jako podmínka pouze jedna obytná místnost v rozloze 20 m² s příslušenstvím, právem tehdy kritizovaná jako tzv. nezdravé bydlení. O dva roky později nový bytový zákon určuje dva typy malobytu. První typ obsahuje jednu místnost velikosti 24 m² plus příslušenství, druhý k této ploše započítává spací kabinu o rozloze 10 m². Tento zákon o stavebním ruchu zůstává až do roku 1942 beze změny.
Přes všechny snahy státu, tvorbu zákonů a vyhlašování soutěží na vzorové půdorysy čteme v odborných časopisech z dvacátých a třicátých let neustálou kritiku výstavby malých bytů. Nejčastěji je kritika určena stavitelům vyrábějícím své domy pouze s ohledem na výnosnost, bez spolupráce s architekty. Odsuzovány jsou však i úřady za pasivitu při udělování stavebních povolení, od čehož se dále odvíjí kritika uspořádání půdorysu nebo hygienických podmínek.
S návrhy řešení problémů v oblasti sociálního bydlení vystupují především levicově orientovaní architekti, kteří by své utopické vize rádi spojili se změnou politického systému. Jaké překvapení, když jejich představy o malých bytech v rodinných domech, deklarovaných v knize Karla Teigeho Nejmenší byt (1932), uskutečňuje nejvýraznější představitel kapitalismu Tomáš Baťa ve Zlíně.

Vše začíná momentem založení obuvnické firmy Baťa v roce 1894, představující pracovní příležitosti nejen pro místní obyvatele. To vyvolalo potřebu bytové výstavby pro každodenně dojíždějící zaměstnance. Lze tedy říci, že bytovou otázku mohl Baťa začít řešit již na samém počátku století, a nikoliv až po první světové válce. Měl "náskok"; již koncem války vybudoval první obytnou kolonii v městské části Letná na základě dané urbanistické koncepce. Jeho architekti vyřešili otázku malých bytů prakticky v době, kdy se o bytové krizi a jejím řešení začíná v Československu teprve hovořit.
Autorem první obytné kolonie na Letné byl Jan Kotěra. Staví se řadové jednodomky, dvojdomky a čtyřdomky, zpočátku přízemní s mansardovou střechou, s dokonale využitým půdním prostorem a omítanými fasádami. Dispozice, založená ještě na principu jedné denní místnosti s vařením a jedné ložnice, má už splachovací WC, koupelnu a zavedenou vodu do kuchyňské niky. Kotěrův následovník František Lydie Gahura nahrazuje brzy složité mansardové střechy jednoduššími střechami plochými a omítky domů trvalejším spárovým zdivem. Změna k lepšímu je patrna i v dispozicích, kde již plně převládá princip samostatné kuchyně, odděleného obytného pokoje a dvou ložnic. Tyto levné jednopatrové typizované neoplocené stavby, oddělené mezi sebou pouze živým plotem, udaly směr dalšímu vývoji zlínské moderní architektury i urbanismu. Zlín byl na počátku 20. století spíše vesnicí a budování města probíhalo přeneseně (ale i doslova) na zelené louce. Díky tomu mohla být zlínská bytová zástavba od počátku řešena jako zahradní město. Myšlenky těchto měst vychází ze zásad zakladatele hnutí pro zahradní města v Anglii Ebenezera Howarda. Dalším východiskem a příkladem pro zlínské architekturu byla architektura holandská.

V letech 1925-1930 dochází k prudkému rozvoji továrny i města - stavebně i urbanisticky. Stavební oddělení firmy Baťa proto zahajuje výstavbu rodinných domků podle zastavovacích plánů ve čtvrtích Zálešná a Podvesná. Pro sériovou výrobu dvojdomku vypracovalo stavební oddělení tzv. typ "1927" ve dvou variantách zastřešení (rovná nebo sedlová střecha). Domy jsou "klasicky" jednopodlažní, částečně podsklepené, s obytnou plochou 45 m².
Ve snaze porušit jednotvárnost typů domků vypisuje firma Baťa v roce 1935 (na základě apelací Vladimíra Karfíka, od roku 1930 vedoucího architektonického ateliéru) první mezinárodní soutěž na rodinný domek pro zaměstnance firmy. K posouzení bylo předloženo 289 projektů z devíti zemí. Porota (Bohuslav Fuchs, Pavel Janák, František L. Gahura a Edo Schön) ocenila čtyři architektonické návrhy a podle nich postavila téhož roku vzorovou kolonii U lomu. Na základě těchto "experimentů" objevovalo stavební oddělení nová půdorysná řešení, která musela být dokonale organizovaná a současně nejpříjemněji obyvatelná. Samozřejmě nebyla opomenuta ani otázka hmoty, materiálů a v neposlední řadě ani výroby.
Počátkem roku 1940 vzniká poslední zahradní areál Lesní čtvrť. Pro tento stavební program volí opět architektonické oddělení firmy metodu vzorové kolonie. Dává postavit osm různých domků od architektů V. Kubečky, M. Drofy, F. Musila, H. Adamce a A. Floriána s použitím odlišných materiálů, konstrukcí a postupů při provádění staveb. Dispoziční řešení bylo architektům pevně dáno a přímo stanovovalo, aby se projekty držely původního standartu dvojdomku typu "1937" - jediná změna byla v přičlenění spíže. Mohlo by se zdát, že takto dané podmínky nenechávají architektům možnost svobodného vyjádření v tvorbě prostoru. Je však pozoruhodné, kolik různorodých návrhů umožňují provést. Díky uvolněnému ekonomickému tlaku uvidíme v této části města kombinace vápenné omítky s režným cihelným zdivem, nízké sokly domů obložené dlaždičkami z umělého kamene, šikmé střechy, balkony nebo netypické dělení oken. Prostá jednota, kterou se vyznačovaly předchozí celky, byla v Lesní čtvrti značně porušena.
Během druhé světové války, bylo stavební podnikání značně omezeno, chybělo dostatek stavebních materiálů, a proto se zlínští architekti začali zabývat otázkou montovaných domků. První tři dvojdomky z železobetonových desek (panelů) postavila firma Baťa na Štefánikově ulici v roce 1944 podle návrhu Hynka Adamce a Bohumíra Kuly. O dva roky později, v době další bytové krize, nahrazuje pokusné stadium sériová výroba, což v tomto případě představuje 17 dvojdomků v městské části Lesní čtvrť.
Za labutí píseň individuálního bydlení v rámci malého bytu můžeme označit čtyřdomky a osmidomky na Podvesné z roku 1947 od architekta Miroslava Drofy. Ten také přijal místo vedoucího oddělení pro bytové stavby, v tu dobu již zestátněném stavebním oddělení n. p. Svit.
Mnohé tvůrčí osobnosti meziválečné architektury (V. Karfík, F. L. Gahura) soustředěné ve Zlíně město bohužel opouštějí.
Trend baťovského individuálního bydlení nahrazuje po roce 1947 výstavba sídlištní, která naplňuje bytovou potřebu vzrůstajícího města daleko rychleji než zahradní kolonie. Přesto většina zlínských architektů zůstává věrna baťovské tradici vysokého standardu bydlení, což velmi pozitivně ovlivní další bytovou výstavbu a to především v době socialistického realismu.