K výstavě Neklidná architektura v MAXXI
Necelé dva týdny před koncem výstavy Architettura instabile (Restless Architecture) v římském muzeu MAXXI přišla ze zámoří smutná zpráva o odchodu jednoho z kurátorů, kdy ve věku 89 let zemřel americký architekt Ricardo Scofidio, který se svojí ženou Elizabeth Diller založil na sklonku 70. let minulého století interdisciplinární ateliér zapojující do architektury nová média a pohyb. Ricardo Scofidio se zprvu jako spolupracovník Johna Hejduka věnoval akademické dráze, občas navrhl krátkodobou instalaci nebo scénografii. Když se na newyorské Cooper Union seznámil s Elizabeth Diller, začali se věnovat trvalejším architektonickým návrhům. V průběhu 80. a 90. let se Diller Scofidio + Renfro (DS+R) dokázali poutavým způsobem vykládat vědecký výzkum. Pomíjivé události v jejich režii pokaždé zanechají silné zážitky. Již dříve invenčním způsobem vystavovali nehmotné věci jako například vůně nebo poutavě prezentovat něco tak banálního jako trávník.
Nejnovější expozice DS+R se zaměřuje na pomíjivou a nestabilní stránku architektury. Samotná budova muzea moderního umění MAXXI od architekty Zahy Hadid se svými zvlněnými tvary vzdáleně podobá některým barokním památkám, ale ve výsledku příliš neusiluje o to, aby zapadla do římského prostředí. Vystavování v podlouhlých sálech s částečně šikmými podlahami a stěnami je pro každého kurátora výzvou, čímž potvrzuje slova německého malíře Markuse Lüpertze, že se „dnešní muzea pokoušejí být umělečtější než umění v nich“.
DS+R se v římském muzeum neobjevují poprvé. Již v roce 2010 představili instalaci Mural na zahajovací výstavě Spazio v MAXXI. Tvorba Elizabeth Diller byla rovněž představena na výstavě Good News. Women in Architecture v roce 2022. Pro představení neklidné architektury si DS+R nevybrali Řím náhodou. Právě zde před více než dvěma tisíci lety působil teoretik Marcus Vitruvius Pollio, na což také ve svém úvodním textu upozorňuje nová ředitelka MAXXI Lorenza Baroncelli.
Vitruvius ve svých Deseti knihách o architektuře dospěl k závěru, že stavby mají vykazovat tři základní vlastnosti: trvanlivost, funkčnost a krásnu (firmitas, utilitas et venustas). Formula Vitruvia je také vyobrazena na Pritzkerově ceně za architekturu, kterou od roku 1979 uděluje Hyattova nadace v Chicagu. DS+R sice Pritzkerovu cenu nezískali, ale jejich tvorbu ocenily mnohé další instituce po celém světě včetně čestné medaile Americké akademie v Římě 2013, Lawrence Israel Prize 2012, Jane Drew Prize 2019 nebo Wolf Prize in Arts 2022. Na římské výstavě tak hravě zpochybňují Vitruviovu teorii. Pro ucelený obraz je třeba zmínit, že Vitruviovo teoretické dílo se nevěnuje pouze architektuře, ale devátý svazek je zaměřen na pohyb vesmírných těles a způsobům měření času a v desáté knize obsáhle rozebírá různé stroje.
První Vitruviův požadavek na pevnost (stálost, trvanlivost) vyvrací již název výstavy zaobírající se příklady nestabilní architektury, která nemá pevné základy a je v ustavičném pohybu. Druhý Vitruviův požadavek funkčnosti byl zveličován především modernisty v minulém století, ale jak víme, tak čelnímu představiteli Le Corbusierovi nečinila zatékající střecha žádné starosti. Jako třetí Vitriuvius zmiňoval krásu (ladnost), kterou každý vnímá subjektivně a to, co se líbí obecně lze spíše považovat za průměrné. Případnou debatu, co již nelze považovat za architekturu, DS+R přenechávají hned v úvodu výstavy Hansi Holleinovi (držiteli Pritzkerovy ceny z roku 1985), který ve svém textu z roku 1967 provokativně prohlásil, že „všichni jsou architekti a všechno je architektura“. Na vstupní zeď je promítán krátký Holleinův film Mobilní kancelář (1967), který většinou známe z fotografií jako nafouknutou kapsuli na louce s pracujícím architektem uvnitř.
Po zhlédnutí filmu si obraz spojíte jízlivým tónem Holleinova hlasu a světáctvím, které připomíná vystupování dalšího rakouského studia Coop Himmelb(l)au vystavujícího zde nerealizovaný projekt Cloud I (1968). Spíše než jako složité teorie působí doprovodné texty Coop Himmelb(l)au svou úderností jako rockový song, který nepíší na papír, ale zaznamenávají na gramofonovou desku: „Sedíme v letadle a myslíme na whisky. Slunce v očích a mraky na košilích. Rolling Stones v našich uších. Další město před námi. Vídeň za námi.“
Před návštěvou výstavy Restless Architecture jsme očekávali, že půjde o retrospektivní výstavu tvorby DS+R spojenou s obsáhlou téměř osmisestránkovou monografií, která vyšla ve stejné době v newyorském nakladatelství Phaidon. DS+R nakonec mezi exponáty zařadili pouze jednu svoji realizaci The Shed (2019) a druhou byla jejich intervence přímo do výstavního sálu, kudy projížděla dvojice polopopustných zástěn. Tyto textilie neustále proměňovaly lineární výstavní prostor, vytvářely pozadí pro jednotlivé exponáty a uzavíraly dočasné projekční místnosti, kde se promítaly krátké dokumentární bloky. Samotný rozbor pohybu v architektuře ještě před vynálezem kinematografie by vydal na obsáhlou publikaci či další samostatnou výstavu. DS+R z dlouhé časové osy vybrali několik reprezentantů převážně ze 20. století. Před muzeem byla instalována jedna ze zachráněných prefabrikovaných buněk kapslové věže Nakagin v Tokiu (K.Kurokawa, 1972), která byla před třemi lety zbořena. Dalším exponátem ve skutečném měřítku bylo ornamentální mechanické okno Arabského institutu v Paříži (J.Nouvel, 1987). Příkladem globální propojenosti byl dočasný pavilon Prada Transformer (2009) od nizozemského architekta Rema Koolhaase pro italskou oděvní značku Prada, který vznikl pro módní přehlídku v jihokorejském hlavním městě. Vedle průsvitného modelu bylo pro plné pochopení potřeba zhlédnout také časosběrný snímek, kde se ocelová konstrukce za pomoci čtveřice obřích jeřábů různě otáčí. Přitom nešlo jen o změnu vnitřní instalace ale celkový pocit znejistění, že se stěny nebo strop mohou v následujícím okamžiku proměnit v podlahou a začít sloužit zcela jiné funkci.
Potěšující zprávou pro české návštěvníky bylo, že se na výstavě objevily dvě realizace z meziválečného Československa. Na výkresech, dobových fotografiích a nových videodokumentech je zachycena pojízdná kancelář ve zlínském Baťově mrakodrapu (V.Karfík, 1939) a strojová kartotéka v budově České správy sociálního zabezpečení na pražském Smíchově (J.Gillar, 1936).
Pokud by měli kurátoři více výstavního prostoru a času na průzkum, tak by i současná česká scéna měla co nabídnout. Pro představu stačí zmínit stroj na vyrábění ledových přístřešků (mjölk, 2011), který navazuje na liberecké Mašinisty a současně snese mezinárodní srovnání. Téma jistě není vyčerpané a v budoucnu na DS+R naváže někdo další.
Více informací >
Nejnovější expozice DS+R se zaměřuje na pomíjivou a nestabilní stránku architektury. Samotná budova muzea moderního umění MAXXI od architekty Zahy Hadid se svými zvlněnými tvary vzdáleně podobá některým barokním památkám, ale ve výsledku příliš neusiluje o to, aby zapadla do římského prostředí. Vystavování v podlouhlých sálech s částečně šikmými podlahami a stěnami je pro každého kurátora výzvou, čímž potvrzuje slova německého malíře Markuse Lüpertze, že se „dnešní muzea pokoušejí být umělečtější než umění v nich“.
DS+R se v římském muzeum neobjevují poprvé. Již v roce 2010 představili instalaci Mural na zahajovací výstavě Spazio v MAXXI. Tvorba Elizabeth Diller byla rovněž představena na výstavě Good News. Women in Architecture v roce 2022. Pro představení neklidné architektury si DS+R nevybrali Řím náhodou. Právě zde před více než dvěma tisíci lety působil teoretik Marcus Vitruvius Pollio, na což také ve svém úvodním textu upozorňuje nová ředitelka MAXXI Lorenza Baroncelli.
Vitruvius ve svých Deseti knihách o architektuře dospěl k závěru, že stavby mají vykazovat tři základní vlastnosti: trvanlivost, funkčnost a krásnu (firmitas, utilitas et venustas). Formula Vitruvia je také vyobrazena na Pritzkerově ceně za architekturu, kterou od roku 1979 uděluje Hyattova nadace v Chicagu. DS+R sice Pritzkerovu cenu nezískali, ale jejich tvorbu ocenily mnohé další instituce po celém světě včetně čestné medaile Americké akademie v Římě 2013, Lawrence Israel Prize 2012, Jane Drew Prize 2019 nebo Wolf Prize in Arts 2022. Na římské výstavě tak hravě zpochybňují Vitruviovu teorii. Pro ucelený obraz je třeba zmínit, že Vitruviovo teoretické dílo se nevěnuje pouze architektuře, ale devátý svazek je zaměřen na pohyb vesmírných těles a způsobům měření času a v desáté knize obsáhle rozebírá různé stroje.
První Vitruviův požadavek na pevnost (stálost, trvanlivost) vyvrací již název výstavy zaobírající se příklady nestabilní architektury, která nemá pevné základy a je v ustavičném pohybu. Druhý Vitruviův požadavek funkčnosti byl zveličován především modernisty v minulém století, ale jak víme, tak čelnímu představiteli Le Corbusierovi nečinila zatékající střecha žádné starosti. Jako třetí Vitriuvius zmiňoval krásu (ladnost), kterou každý vnímá subjektivně a to, co se líbí obecně lze spíše považovat za průměrné. Případnou debatu, co již nelze považovat za architekturu, DS+R přenechávají hned v úvodu výstavy Hansi Holleinovi (držiteli Pritzkerovy ceny z roku 1985), který ve svém textu z roku 1967 provokativně prohlásil, že „všichni jsou architekti a všechno je architektura“. Na vstupní zeď je promítán krátký Holleinův film Mobilní kancelář (1967), který většinou známe z fotografií jako nafouknutou kapsuli na louce s pracujícím architektem uvnitř.
Po zhlédnutí filmu si obraz spojíte jízlivým tónem Holleinova hlasu a světáctvím, které připomíná vystupování dalšího rakouského studia Coop Himmelb(l)au vystavujícího zde nerealizovaný projekt Cloud I (1968). Spíše než jako složité teorie působí doprovodné texty Coop Himmelb(l)au svou úderností jako rockový song, který nepíší na papír, ale zaznamenávají na gramofonovou desku: „Sedíme v letadle a myslíme na whisky. Slunce v očích a mraky na košilích. Rolling Stones v našich uších. Další město před námi. Vídeň za námi.“
Před návštěvou výstavy Restless Architecture jsme očekávali, že půjde o retrospektivní výstavu tvorby DS+R spojenou s obsáhlou téměř osmisestránkovou monografií, která vyšla ve stejné době v newyorském nakladatelství Phaidon. DS+R nakonec mezi exponáty zařadili pouze jednu svoji realizaci The Shed (2019) a druhou byla jejich intervence přímo do výstavního sálu, kudy projížděla dvojice polopopustných zástěn. Tyto textilie neustále proměňovaly lineární výstavní prostor, vytvářely pozadí pro jednotlivé exponáty a uzavíraly dočasné projekční místnosti, kde se promítaly krátké dokumentární bloky. Samotný rozbor pohybu v architektuře ještě před vynálezem kinematografie by vydal na obsáhlou publikaci či další samostatnou výstavu. DS+R z dlouhé časové osy vybrali několik reprezentantů převážně ze 20. století. Před muzeem byla instalována jedna ze zachráněných prefabrikovaných buněk kapslové věže Nakagin v Tokiu (K.Kurokawa, 1972), která byla před třemi lety zbořena. Dalším exponátem ve skutečném měřítku bylo ornamentální mechanické okno Arabského institutu v Paříži (J.Nouvel, 1987). Příkladem globální propojenosti byl dočasný pavilon Prada Transformer (2009) od nizozemského architekta Rema Koolhaase pro italskou oděvní značku Prada, který vznikl pro módní přehlídku v jihokorejském hlavním městě. Vedle průsvitného modelu bylo pro plné pochopení potřeba zhlédnout také časosběrný snímek, kde se ocelová konstrukce za pomoci čtveřice obřích jeřábů různě otáčí. Přitom nešlo jen o změnu vnitřní instalace ale celkový pocit znejistění, že se stěny nebo strop mohou v následujícím okamžiku proměnit v podlahou a začít sloužit zcela jiné funkci.
Potěšující zprávou pro české návštěvníky bylo, že se na výstavě objevily dvě realizace z meziválečného Československa. Na výkresech, dobových fotografiích a nových videodokumentech je zachycena pojízdná kancelář ve zlínském Baťově mrakodrapu (V.Karfík, 1939) a strojová kartotéka v budově České správy sociálního zabezpečení na pražském Smíchově (J.Gillar, 1936).
Pokud by měli kurátoři více výstavního prostoru a času na průzkum, tak by i současná česká scéna měla co nabídnout. Pro představu stačí zmínit stroj na vyrábění ledových přístřešků (mjölk, 2011), který navazuje na liberecké Mašinisty a současně snese mezinárodní srovnání. Téma jistě není vyčerpané a v budoucnu na DS+R naváže někdo další.
Více informací >
0 komentářů
přidat komentář
