Ještěd f kleci 06 - slavnostní vyhlášení

Po druhé světové válce se z českého pohraničí stal 'komunistický Klondike', který v atmosféře rodícího se kapitalismu pokračoval i po 'sametu'. Na druhou stranu oblasti mimo tradiční centra oplývala svobodou bez neustálého dozoru shora, což zapříčinilo vhodné podhoubí pro vznik libereckého sdružení Sial. Na dynamickou vlnu tvůrčí svobody se snaží navazovat také Fakulta umění a architektury na Technické univerzitě v Liberci, kterou před sedmnácti lety zakládal jeden z aktivních účastníků dění v Sialu a posléze Hubáčkův nástupce ve vedení legendárního ateliéru.
Ještěd f kleci aneb 'JFK – kultovní cena Fatulu' je soutěž o nejlepší studentský projekt na půdě Fakulty umění a architektury v Liberci, přičemž o šesté udělení Hubáčkova skvostu uvězněného do Foglarova hlavolamu se v úterý 14. června 2011 ucházelo přes 250 studentských prací od drobného městského mobiliáře až po komplexní urbanismus regionů.
U šestého pokračování JFK se sešla kompletní porota složená z těchto nezávislých odborníků: neúnavná experimentátorka a černá ovce bratislavské FA STU Mária Topolčanská, která má zkušenosti ze postgraduálních studií pod vedením Sola-Moralese i jako kurátorka Česko-Slovenské expozice na 9. bienále architektury v Benátkách, vlaštovka navrátivší se země architektuře zaslíbené a obohacující českou scénu Marie Davidová, která vystudovala architekturu norském Oslo, pracovala v kancelari Snøhetta, Expology, pusobila jako vyzkumny asistent a vyucujici na univerzite v Trondheimu a od roku 2011 vede s Kristofem Hanzlikem CollaborativeCollective, urbanista historických měst a obcí Jan Sedlák z pražské ČVUT, nejzeleněji smýšlející architekt u nás a spoluzakladatel SEA (Skupina ekologické architektury) Petr Suske a největší propagátor kolektivních sportů mezi architekty Roman Brychta, který je absolventem ŠA AVU (nejspíš také brzy vedoucím architektonického ateliéru na VŠUP) a jedním ze čtveřice vedoucích postav ateliéru Projektil dokazujícího, že je možné nastartovat profesní kariéru prostřednictvím architektonických soutěží.
Slavnostní večer byl již tradičně záminkou pro neformální setkání většiny pedagogů, dávných absolventů i 'dálkových' studentů. Marie Davidová v úvodu vytkla snahu navrhovat na místa, kam se studenti nemohli jet sami podívat. Stejně tak jí chyběly dostatečné prezentace analýz. Jan Sedlák situaci odlehčil tím, že nepřijel kritizovat, ale rozdávat ceny. V záplavě kreativních nápadů oscilujících v mezních polohách mu však scházely standardní projekty přicházející až s banálními řešeními. Mária Topolčanská v synonymech popisovala užití vnitřního hlasu dostatečně nevypovídajícím o procesu, kudy jeho nositelé prošli. Petra Suskeho nejvíce rozkolísal generační rozkol opanující porotu a Roman Brychta byl příjemně překvapen úrovní projektů prváků a počtem různých zadání v jednotlivých ateliérech.
Mezi osm nominovaných projektů se nakonec dostali Adam Lacina, Mikuláš Hapka, Lukáš Koubek, Lenka Pechanová, Radka Ježková, Tamara Staňková, Andreas Dzikos a dvojice Michaela Dlouhá s Andreou Tůmovou.
V některých momentech se historie JFK opakovala, když po vzoru nultého ročníku, kdy zvítězil Tomáš Foltýn, si hlavní cenu opět odnesl student prvního ročníku Adam Lacina s návrhem přílivové kaple do norského Storsandu.
Po diplomatickém opomíjení Katedry environmentálního designu během minulých ročníků, se díky Mikuláši Hapkovi (bohužel nebyl u této historické chvíle osobně přítomný) poprvé dostává nominace i do tohoto ateliéru.
Po dlouhé nadvládě Zdenka Fránka tentokrát připadla cena za nejlepší ateliér urbanistickému sdružení kolem Jiřího Janďourka, Jiřího Klokočky a Zdeny Zedníčkové, u nichž Jan Sedlák pozitivně hodnotil 'angažovanost' a skutečnost, že se konečně našel někdo, kdo se naplno začal zabývat svým nejbližším okolím. Kvality ateliéru stvrzují také dvě nominace na nejlepší projekt.
Již šesté akademické srocení před rozprchnutím se do světa opět nezklamalo.