Očekávaná i kontroverzní: Kunsthalle Praha

Minulé úterý se v Praze otevřela nová kulturní instituce, Kunsthalle Praha. Její otevření doprovázel velký zájem veřejnosti i novinářů. Troufám si tvrdit, že odborná veřejnost byla zvědavá nejen na podobu zrekonstruované Zengerovy transformační stanice pod taktovkou Schindler Seko Architekti, ale také na výstavní program, který je pro některé problematický kvůli svému financování.

Moderní technologie ukryté za historickou fasádou

Budova Zengerovy transformační stanice od architekta Viléma Kvasničky pochází z let 1930-1932 a vznikla v místě bývalých Bruských kasáren. Trafostanice a rozvodna s tramvajovou měnírnou byla pojmenovaná po Václavu Karlovi Bedřichovi Zengerovi – profesoru na České technice v Praze, fyzikovi a autorovi systému uzemněných hromosvodů na Národním divadle, či Eiffelově věži. Jak uvádí kurátorka výstavy Vendula Hnídková, návrhy na stavbu trafostanice byly původně u všech účastníků soutěže funkcionalistické a lze tedy vyvozovat, že se jednalo o požadavek investora. Žádný z těchto návrhů, které lze vidět na výstavě Zengerova transformační stanice: Elektřina ve městě, elektřina v architektuře, ale nezískal povolení ke stavbě.

Budova, která byla realizována podle neoklasicistního návrhu Viléma Kvasničky, měla v průčelí čtyři konzoly, na které autor plánoval umístit plastiky ženských alegorií od Jaroslava Horejce. Předseda správní rady Elektrických podniků hl. města Prahy a mecenáš umění, Eustach Mölzer, na tuto práci ale najal svého synovce, Zdeňka Pešánka (českého průkopníka multimediálního kinetického umění). Ten pro trafostanici navrhl soubor čtyř třímetrových multimediálních plastik ze sádry, kovu, umělé hmoty a neonových trubic s názvem Sto let elektřiny, které svítily a vyluzovaly zvuky. Po svém vystavení na Světové výstavě v Paříži (1937), kde získaly mimořádné ocenění, se ovšem ztratily. Kvůli následnému válečnému konfliktu tak zůstala fasáda trvale prázdná, což je podle Hnídkové škoda: "Pokud měla budova trafostanice splynout s architekturou historického Klárova, tak by Pešánkova intervence rozvibrovala historický kontext a vnesla by sem úplně nový akcent."

Cesta za novým využitím

Díky opakovaným modernizacím provozů trafostanice a měnírny se využívala stále menší část objektu. Mezi lety 2000 a 2010 byla veškerá zařízení umístěna do suterénu budovy a na přetřes přišla nová funkce objektu. Společnost Property Klárov (dříve Marvikven, a. s.), budovu plánovala přestavět na hotel podle návrhu architekta Martina Rajniše.

Na podnět Klubu za starou Prahu byla transformační stanice v dubnu 2015 prohlášena za nemovitou kulturní památku s odůvodněním, že se jedná o technickou památku, která se sice neřadí mezi monumenty moderní architektury, ale citlivě uzavírá prostor Klárova pod letenským masivem a představuje tak hodnotný projev neoklasicistní architektury citlivě zasazené do historického prostředí.

Ve stejném roce budovu zakoupila nadace The Pudil Family Foundation se záměrem zbudování kulturní instituce. Petr a Pavlína Pudilovi nadaci založili roku 2014 a darovali do ní sbírku 104 obrazů, kreseb a grafik z 20. a 21. století v hodnotě přesahující 238 milionů korun. V souvislosti s těmito financemi se rozhořely diskuse nad etikou financování umění. Týkal se jich také protest před budovou galerie v den jejího otevření. Vladimír Turner a další umělci totiž vidí v činnostech nadace artwashing – očišťování vlastního jména skrze investice do umění.

K novým interiérům za zrekonstruovanou fasádou

Na počátku příběhu stála budova a vize instituce. Ředitelka Kunsthalle Praha, Ivana Goossen uvedla, že v počátcích byly definovány funkční oblasti, ze kterých vzešel stavební program: "Chtěli jsme řešení, které bude navrženo nejvhodnějším možným způsobem pro galerijní provoz i pro návštěvníky. Naší představou bylo místo, které se nezavírá ani mezi výstavami, takže jsme věděli, že potřebujeme více výstavních prostorů. Chtěli jsme vytvořit místo které láká lidi v rámci běžného života (tedy zapojení gastro provozů, design shopu) a přibližuje umění široké veřejnosti (vzdělávací aspekt). Vize instituce tedy definovala potřebné prostory." Celková užitná plocha stavby čítá 5700 m², nachází se zde tři výstavní prostory, bistro, kavárna, prodejna knih a designových předmětů, vzdělávací prostory, kanceláře a dvě veřejně přístupné terasy. Co se týče inspiračních zdrojů, Ivana Goossen uvádí například Tate Modern, Guggenheimovo muzeum v New Yorku a Bilbau, Centre Pompidou v Metz či Beyeler Foundation ve Švýcarsku. Manželé Pudilovi prý zase často zmiňovali Louisiana Museum of Modern Art.

První studie řešení objektu vzešla od architektonické kanceláře Schindler Seko Architekti, kteří se zaměřují převážně na architekturu rezidenčních a kancelářských bloků. Jednalo se o monolitickou betonovou konstrukci, pevně spojenou s historickou fasádou. Výrazným novým prvkem vnější části budovy je vstupní lávka z nerezového plechu šopovaná bronzem a také jednopodlažní nástavba v oblasti původní technologické terasy. Ivana Goossen, přitom uvedla, že po se po dlouhou dobu diskutovalo o tom, zda je tato studie pro investory tím pravým, či zda by bylo lepší vyhledat mezinárodní architektonické studio, které má s podobnými realizacemi zkušenost. "Nakonec jsme si řekli, že s ohledem na to, že budova má svoji historii, by ji někdo cizí neuměl zpracovat tak jako studio, které zná Prahu a místní historii." – "Rozhodli jsme se nehledat jiného architekta a pokračovat s tímto konceptem, zároveň jsme si říkali, že by bylo skvělé přizvat zahraniční studio věnující se interiérovému designu." – "Chtěli jsme jejich názor nejen co se týče nábytku, ale také povrchů. Vznikl tak velmi užitečný dialog mezi interiérovými designéry a architekty." Interiéry, které navrhl Axel Kufus a berlínské Werkstudio, jsou tvořeny kombinací hrubého zrnitého betonu, bílé omítky, skla a černě lakovaného kovu. Podlahu tvoří většinou teraco.

Přestože rekonstrukce památkově chráněné budovy podléhala památkářskému dozoru, došlo i na přezkoumání památkové inspekce ministerstva kultury, jelikož byly podle odborníků z Výzkumného centra průmyslového dědictví při ČVUT odstraněny památkově cenné prvky interiérů a dům byl podle nich místo rekonstruování spíše demolován. Památková inspekce tehdy konstatovala, že práce nejsou plně v souladu se zájmy památkové péče, ale jsou úměrné stavu budovy. Její interiéry totiž byly tvořeny hlinitanovým betonem, oblíbeným mezi 30. a 50. léty 20. století pro svůj rychlý náběh pevnosti i v nízkých teplotách, který se ovšem po letech často bortil i pod tíhou své vlastní váhy. Podle ČTK hrálo ve věci benevolentnosti ministerstva kultury roli také to, že magistrát již dříve pravomocně schválil adaptaci objektu na hotel a památkáři se tak obávali, že by se majitel mohl uchýlit k razantnějším zásahům.

Na objem zachované hmoty jsme se tedy zeptali přímo NPÚ. Garantka Mgr. Veronika Koberová nám potvrdila, že zůstala zachována hodnotná fasáda budovy a nárožní část objektu, která původně sloužila kancelářskému provozu trafostanice. V rámci rekonstrukce byly také sanovány tři betonové pilíře z hlinitanového cementu v západním průčelí fasády. "Toto řešení se nám jevilo jako nejvhodnější pro maximální zachování památkové hodnoty objektu, neboť zánikem pilířů by došlo ke kompletnímu odstranění západního průčelí jižní fasády." Původní stavební hmoty tedy zůstalo zachováno pouze malé množství. Lépe jsou na tom dílčí historické prvky: "Historicky hodnotné části, např. výplňové konstrukce, kamenné prvky apod., byly očíslovány, důkladně pasportizovány a dočasně uchovány mimo staveniště. Naprostá většina prvků byla opravena v restaurátorském režimu." – "Většina prvků, v jejichž případě tak bylo dříve domluveno, se do budovy vrátila a je prezentována. Dokonce bylo v průběhu stavby dohodnuto, že jeřáb, který byl součástí jedné z hal a měl být odstraněn, zůstane zachován i v interiéru nově vznikající galerie." Dnes je k vidění v interiéru bistra. Ivana Goossen dodává, že kromě restaurovaných oken a trámů jsou v kancelářích umístěny například původní vstupní mědí potažené dveře, které nemohly zůstat na původním místě kvůli bezpečnostním a protipožárním předpisům. Snaha o zachování původního DNA či odkazu budovy je podle ní viditelná v zachování kontrastu betonového interiéru vůči neoklasicistní fasádě. Také teraca, která navrhli designéři z Německa pracují s principem návratu původních materiálů zpět do budovy – jsou v nich zapuštěny měděné dráty z vysloužilých transformátorů či porcelán z původních jističů.

> www.kunsthallepraha.org