Solomon R. Guggenheim Museum

"Při vstupu do interiéru objevíte nejlepší atmosféru, ve které je možné vystavovat umění nebo poslouchat hudbu. Je to atmosféra, co nejvíce postrádám v našich galeriích muzejích, koncertních sálech a divadlech."

Nadace Solomona R. Guggenheima vznikla ze soukromé sbírky abstraktního umění bohatého amerického průmyslníka, podnikatele a filantropa, jehož kořeny sahají do Švýcarska. Sbírka vznikla údajně sázkou Solomona R. Guggenheima a jeho přítelkyně Hilly von Rebay, že nedokáže nakreslit jeho portrét. Baronka a malířka, která sympatizovala s dadaisty a měla blízko i k Bauhausu, ho tak seznámila s abstraktním uměním a pomohla mu se sbírkou, která v roce 1937 položila základ jeho nadace. Ona sama se stala její první ředitelkou. Jakkoliv sbírka působila ve své době výstředně a provokativně, mnoho návštěvníků seznámila s abstraktním uměním. Sbírky nadace se rychle rozrůstaly a brzy byla potřeba nových, větších prostor. V roce 1943 proto Solomon R. Guggenheim pověřil Franka Lloyda Wrighta, aby navrhl novou budovu. Během 16 let předložil Wriht šest konceptů, které čítaly 749 plánů a nákresů. Na projektu mimojiné spolupracoval inženýr českého původu Jaroslav Josef Polívka, který vyřešil konstrukci stoupající betonové rampy bez nutnosti podpor, které by zabíraly volný vnitřní prostor. Muzeum bylo dokončeno až v roce 1957 a ani Solomon R. Guggenheim ani Frank Lloyd Wright se již jeho otevření nedožili.

Ihned po otevření se stalo terčem ostré kritiky a bylo přezdíváno krabicí na klobouky nebo létajícím talířem a kritizováno za to, že zastiňuje díla samotná. Dnes je z něj ikona a velká část návštěvníků ho nenavštěvuje kvůli exponátům, ale kvůli budově samotné. Muzeum se tak stalo tím největším exponátem. Nápadná a provokativní budova je v ostrém kontrastu se zbytkem Manhattanu, podléhajícího pravoúhlé mřížce.

Koncept tvoří stoupající rozšiřující se spirála, která se jasně promítá i na vnější fasádu. Vstupní část, s nízkým stropem, který zabraňuje prvotním pohledům předčasně odhalit vnitřní prostor, je po pár krocích vystřídána zážitkem z ohromného atria, které odhaluje šestipodlažní odvíjející se stužku rampy. Při pohledu ze spodu nejsou vystavovaná díla dominantou, než se k nim člověk dostane, budovou projde, začne ji vnímat a uvědomí si, že se právě uprostřed uměleckého díla nachází. Výtahem vyjede do nejvyššího podlaží a po mírně sklonité rampě plynule schází dolů kolem exponátů, které jsou umístěny v nikách po obvodu. Otevřený centrální prostor umožnuje pohledy na exponáty z různých poloh, vzdáleností a pohledů a návštěvník je neustále v centru dění. Budovu nelze pochopit z jednoho místa, ale právě při kontinuálním pohybu.  Vše se odehrává okolo proskleného atria, které poskytuje dostatečné denní světlo (tento princip je dnes, v době multimediálního umění, bohužel poněkud narušen, protože světlík je přikrýván kvůli ostrému slunci a exponáty osvětleny uměle).  Je to abstraktní struktura pro abstraktní umění - podstatou je kontinuita prostoru, nepřítomnost jakýchkoliv překážek při pohybu a plynulost expozice (to vše vyvažuje i fakt, že by v tomto výstavním prostoru nemohla být například vystavená Picassova Guernica).

Jednoduchá a jasná myšlenka měla ale i své nedostatky. Jak se později vyjádřil ředitel muzea českého původu Thomas Messer, který tuto funkci zastával po neuvěřitlených 27 let, nebylo vůbec lehké exponáty nainstalovat. Přišel ale na způsob, jak sochy a obrazy nahnout tak, aby na šikmé a rozšiřující se rampě navozovaly dojem vertikality. Thomasu Messerovi se dokonce se svým šarmem podařilo přesvědčit Peggy Guggenheim, aby své sbírky darovala Guggenheimově nadaci, což nebyl úkol vůbec jednoduchý, protože výstřední Peggy se se svým strýcem neměla v lásce.

Sbírky se začaly rozrůstat o neabstraktní umění (impresionisty a 19. století) již za předchozích ředitelů. Dnes čítá nadace 5 poboček po celém světě - v New Yorku, Benátkách, Bilbau, Berlíně, staví se v Abú Dhabí (dle návrhu Franka O. Gehryho, předpokládané dokončení 2017) a zavřená je pobočka v Las Vegas. Navštíví ji téměř tři milióny lidí ročně, což z ní dělá jednu z nejnavštěvovanějších kulturních institucí na světě. Muzeum leží na takzvané Muzejní míli, což je část 5. Avenue v oblasti Upper East Side, která získala své pojmenování podle 10 muzeí, které leží blízko sebe.

V roce 1992 proběhla první vlna rekonstrukcí interiéru a dostavba muzea v podobě ploché vertikální věže Gwathmey Siegel Tower, nazvanou podle jejího architekta.  Druhá vlna proběhla v letech 2005-2008, kdy byla zrekonstruována zejména vnější část muzea. Početná skupina restaurátorů, architektů a inženýrů zaznamenala veškeré praskliny a narušení fasád a zjistila složení původního betonu, omítek a nátěrů.

Paul Goldberg, kritik architektury, výstižně charakterizoval Guggenheimovo muzeum v New Yorku slovy: "Dříve byly běžné jen dvě formy muzea - neoklasicistní palác nebo pavilon v mezinárodním stylu - a Wrightovi se podařilo smést je jedním tahem. Navrhl budovu vhodnou pro muzeum jak ze stránky kulturní, tak ze stránky společenské a vytvořil tak prostředí vysoce působivé a intenzivní. V tomto smyslu je skoro každé muzeum dnešní doby potomkem Guggenheimova muzea."