Guggenheimovo muzeum v Bilbau

Guggenheimovo muzeum v Bilbau představuje výsledek unikátní spolupráce mezi Baskickou územní správou, která projekt financuje a je jeho vlastníkem, a nadací Solomon R. Guggenheim Foundation, jež muzeum spravuje a poskytuje jádro umělecké sbírky. Zbudování muzea představuje první krok k obnovení bývalé obchodní a skladištní čtvrti podél jižného břehu řeky Nervión. Guggenheimovo muzeum, které je snadno dostupné z podnikatelských a historických částí města, leží ve středu kulturního trojúhelníku mezi muzeem Museo de Bellas Artes, univerzitou a Starou radnicí. Most Puente de la Salve, spojující městské centrum vystavěné v 19. století s odlehlejšími oblastmi, překračuje parcelu muzea na jejím východním konci a propůjčuje tak muzeu význam brány města.
Hlavní vstup vede skrz velké centrální atrium, v němž systém prohnutých mostků, skleněných zdviží a schodištních věží spojuje výstavní galerie soustředěné na třech úrovních. Sochařsky pojednaná střecha se zdvihá z ústředního atria a zaplavuje je světlem protékajícím prosklenými otvory. Centrální atrium se zdvihá do výšky více než 50 metrů nad řekou a stává se tak výzvou k monumentálním instalacím.
Stálá sbírka je umístěna ve dvou skupinách posloupně uspořádaných prostor o třech čtvercových galeriích, které se nacházejí v druhém a třetím patře. Krátkodobé výstavy jsou soustředěny v dramaticky protažené pravoúhlé galerii, jež sahá do východní části. Zde se galerie vkliňuje pod most Puente de la Salve a na nejvýchodnějším výběžku vrcholí věží. Sbírka vybraných žijících umělců je umístěna v řadě zakřivených galerií, které procházejí celým muzeem a které dovolují, aby byla díla vnímána ve vztahu ke stálým i krátkodobým výstavám.
Návrh je ovlivněn velikostí a charakterem místa. Připomíná historické stavby na nábřeží a dokládá tak promyšlenou odezvu na historickou, hospodářskou a kulturní tradici oblasti. Vstupní náměstí na jihozápadní straně, které je jedno podlaží nad nábřežní promenádou, je umístěno obkročmo okolo nové cesty umožňující chodcům spojení s centrem města. Odsud se svažuje dlouhá stupňovitá rampa dolů k hlavnímu vstupu u centrálního atria. Atrium představuje dramaticky tvarovaný, 50 metrů vysoký soustředný prostor s nakloněnými skleněnými stěnami a prolamovanými chodbami, zdviží a schodištními věžemi, které zpřístupňují výstavní galerie na druhém a třetím podlaží. Atrium, které zaplavuje světlo ze světlíku a prosklených stěn, vytváří klíčový komunikační prostor muzea. Nalevo, za pokladnami a šatnami a o jedno patro výše se nalézají restaurace, kavárna a knihkupectví. Pod vstupním náměstím je přednáškový sál pro 300 lidí a vedle něj i dílny, sklady a údržba. Z atria se paprskovitě rozbíhají tři hlavní křídla rozmanitých velikostí a tvarů a spolu s nimi i služební a správní prostory. V jižním křídle je na druhém a třetím podlaží ve dvou „konvenčních“ galeriích se třemi propojenými sály umístěna stálá sbírka. Nad ní jsou kanceláře, pojednané jako diskrétní administrativní budova s vlastním vstupem. Ve východním křídle je točitá galerie pro výstavy současného umění. V západním křídle, které je kratší, jsou umístěny galerie a veřejná zařízení s výhledem na řeku a vstupní náměstí. Skupina galerií ve tvaru okvětních lístků je soustředěna v prostorech, vyčnívajících ze stavby jako „příď“. V galeriích se kombinuje umělé osvětlení s přirozeným stropním světlem. Spodní galerie stálé sbírky osvětluje přirozené světlo prostřednictvím světelných šachet prostupujících horní patra. Do veřejných zařízení, včetně přednáškového sálu (první podlaží) a restaurace (druhé podlaží), lze vstupovat přímo z vedlejšího vchodu na severozápadě, ale také z hlavního atria. Na severní straně budovu obklopuje vodní zahrada - jako loď stojící v přístavu vytvořeném řekou Nervión. Toto působení je ještě zdůrazněno nábřežní promenádou, která překračuje „most“ mezi řekou a „přístavem“ a spojuje dvě vydlážděná náměstí: jedno vede k severozápadnímu vstupu, druhé ke schodišti táhnoucímu se pod mostem až dozadu k „žerdi“ věže.

Jak se stavělo muzeum v Bilbau
Guggenheimovo muzeum v Bilbau přesahuje svým obrovitým měřítkem i třídimenzionální složitostí vše, o čem jsme se doposud domnívali, že je v architektuře esteticky a technicky možné. Podoben kouzelníkům postavil Gehry nepostavitelné. Stejně jako u kouzelnických triků skrývá se však i zde za zázrakem racionální vysvětlení. V tomto případě jej umožnil počítač. Zatímco jiní se po hlavě vrhají do virtuálního prostoru, Gehryho počítač zajímá pouze jako nástroj k vytváření skutečného, hmatatelného prostoru. V Gehryho kanceláři se počítače příliš nepoužívají k navrhování, ale především k racionalizování vysoce intuitivních formálních konceptů a k jejich převedení do postavitelné formy.
Gehryho tažným koněm se stal program CATIA, vyvinutý francouzským dodavatelem kosmických technologií Dassault Systems a uvolněný k veřejnému prodeji před 12 lety. Na rozdíl od většiny architektonického software je CATIA založena na povrchových plochách místo na polygonech. U Bilbaa po digitalizaci série ručně vyrobených trojrozměrných modelů a vytvoření plynule zakřiveného povrchového modelu v programu CATIA následovalo
určování kontrolních ploch - či definování bodů - pro stavbu. Někde se přeměnily na vnější povrchové plochy z kovu či skla, jinde na vnitřní omítnuté plochy.
Odstupem od kontrolních ploch byla určena konstrukční zóna. V rámci této zóny navrhl Hal Iyangar z kanceláře SOM v Chicagu konstrukční koncept budovy, příhradový rám navržený tak, aby ho bylo možné vyrobit po modulových sekcích a potom postavit s minimálním množstvím pomocných podpěr. Tento pozoruhodně jednoduchý rám se skládá ze sekcí se širokými přírubami v třímetrovém rastru. S výjimkou „lodní galerie“, která má mnoho dutin, a věže jsou všechny konstrukční články tvořeny přímými sekcemi a geometrické složitosti celkové formy je dosaženo čistě jen v jejich spojeních. V protikladu k normálnímu vztahu architekta a stavebního inženýra v Americe určila kancelář SOM kóty pozic všech konstrukčních článků s vůlí plus minus 300 mm a jejich přesné umístění bylo ponecháno na Gehryho kanceláři.
Mezi primárním fazetovým ocelovým rámem a kontrolní plochou jsou dvě vrstvy sekundární konstrukce. Horizontální žebříky z ocelových trubek o průměru 60 mm s vertikálním odstupem 3 m určují horizontální zakřivení povrchů. Žebříky působí jako oddělené rámy obtáčející primární konstrukci a jsou s ní spojeny univerzálním spojovacím článkem, který umožňuje přesnou rektifikaci ve všech směrech. Vertikální zakřivení je dáno vnitřní a vnější vrstvou sekundární konstrukce, kterou tvoří lehké vertikální ocelové tyče o osové vzdálenosti 600 mm. Všechny trubky a tyče jsou zakřivené v jednom nebo více směrech současně. Drátěné modely, průsečíky, obrysové rozměry a vzájemné průniky ploch byly v programu CATIA definovány pro kontrolní plochy a pět vrstev konstrukce.
Ačkoliv Gehryho drátěný model v programu CATIA přesně umístil a nadimenzoval každý konstrukční článek, přece jen zůstal pouze drátěným modelem. Kancelář se snažila o zpracování přesných počítačových 3D modelů ocelových konstrukcí již u dřívějších projektů, dosud se jí ale nepodařilo sehnat software, který by něco takového umožňoval. Španělský dodavatel ocelových konstrukcí Urssa však měl přístup k nedávno patentovanému programu BOCAD, vyvinutému pro stavby mostů a dálnic, který zatím používají pouze čtyři firmy v Evropě. S využitím drátěného modelu vytvořeného v programu CATIA mohl BOCAD generovat dokonalý 3D model ocelové konstrukce a, což je ještě důležitější, mohl automaticky převést tento model jak na 2D výrobní výkresy, tak i na digitální data pro počítačem řízenou výrobu (CNC) složitých konfigurací styčníků ocelových konstrukčních prvků. A tak přestože v celé stavbě nenajdete dva shodné ocelové články (každý článek má odlišnou úpravu konců), pomocí BOCAD se podařilo zajistit tak přesné parametry výroby konstrukce, že byla zcela vyloučena potřeba řezat a svařovat konstrukci na staveništi. Urssa měla však určité problémy se vztyčováním konstrukce. Někde bylo nutné zdvojovat jeřáby, aby mohly pomocí tažných a tlačných manévrů usadit části konstrukce na jejich místo. Na základě zkušeností získaných v Bilbau si Urssa i Gehry uvědomili, že CAD lze využít také k simulaci vztyčování konstrukcí, při které se dá optimalizovat postup stavby a podstatně snížit náklady na jeřáby. Lidé z Gehryho kanceláře sarkasticky poznamenávají, že muzeum bylo postaveno bez jediného měření pásmem. Ve výrobě dostal každý konstrukční komponent svůj čárový kód a byly na něm vyznačeny uzlové body styku s přilehlými vrstvami konstrukce. Na staveništi byly čárové kódy identifikovány čtecím zařízením a program CATIA sdělil koordinační údaje každého prvku v drátěném modelu. Laserové měřicí zařízení spojené s programem potom zajistilo, aby byl každý kus usazen přesně na své místo. Tento postup je běžný v kosmickém průmyslu, je však relativně nový ve stavebnictví. Na rozdíl od klasického postupu stavění, kdy se kóty pro umístění sekundární konstrukce odměřují od provedené konstrukce primární, vylučuje tato metoda sčítání chyb a minimalizuje potřebu měření a řezání prvků na místě. Stejná technika byla použita pro umístění všech komponentů povrchu stavby do ideálních pozic. Jedině tak mohlo být dosaženo rozměrových tolerancí potřebných k realizaci složité geometrie budovy.
Přestože měření pásmem bylo při stavbě muzea v Bilbau považováno za zastaralou metodu, ani zde nevyloučilo použití počítače nutnost získávat některé údaje empirickou cestou. Možnosti ohýbání pozinkovaného ocelového plechu v různých směrech současně, aniž by došlo k vyboulení, a přesný rozsah tolerance ve stojatých švech byly zkoušeny na sérii modelů 1:1. Mírné vzdutí titanového plechu neznamená odchylku skutečné konstrukce od počítačového modelu. Bylo zavedeno schválně, aby se změkčil vzhled budovy, spodní vrstva pozinkovaného plechu je absolutně napjatá. CATIA byla využita pro racionalizaci kovových povrchů budovy, aby odpovídaly parametrům daným zkouškami na modelech, takže navzdory své geometrické složitosti byl obklad muzea dodán v naprosto přesném množství a 80% obrovské plochy povrchů bylo obloženo s využitím pouze čtyř standardních velikostí panelů.
Podobně také všechno sklo v budově je ploché. V tomto případě jsou však složitě zakřivené plochy vyskládány z trojúhelníků. I přes racionalizaci pomocí programu CATIA má téměř 70% skleněných panelů různé rozměry, protože sklo nemá schopnost deformace a jeho spoje snesou jen poměrně malou toleranci. Proto bylo pro definování detailů dodávky skel pro stavbu využíváno současně 18 pracovišť vybavených programem CATIA, pronajatých od dodavatelů kosmických technologií z okolí Bilbaa.
Přestože konstrukce a povrchově upravené obkladové prvky mohly být vyrobeny s využitím strojů řízených počítačem napojeným na databázi CATIA, italská Permasteelisa i španělští. Subdodavatelé se rozhodli pro ruční výrobu. Jediným komponentem, který byl vyroben za pomoci robotů, tak zůstává kamenné obložení. Na základě zkušeností s mnoha maketami vyrobenými pro Disneyho koncertní síň v Los Angeles si architekti představovali, že kámen pro muzeum bude vyfrézován, a subdodavatel umístil počítačem řízenou trojosou frézu ve stanu na staveništi. Ironicky - a v přímém protikladu k myšlence tovární výroby stavebních prvků, obhajované zastánci high-tech se tak technicky nejpokročilejší výrobní proces místo v tovární hale odehrál přímo na staveništi.
Vzhledem k vyspělosti španělského kosmického a lodního průmyslu, které mají základnu právě v severošpanělském Baskicku, měli dodavatelé rozsáhlé zkušenosti s využitím počítačů pro zhotovování dílenských výkresů, pro výrobu konstrukcí i jejich stavbu. V některých případech byli dokonce schopni nabídnout mnohem vyspělejší software než ten, který Gehry použil u svých předešlých projektů. Využitím zkušeností z jiných oborů ve stavebním průmyslu ukazuje Gehryho dílo - a muzeum v Bilbau především -, jak plodné může být spojení s průmyslovou výrobou při realizaci nikoli standardizovaných výrobků, ale staveb, které udivují složitostí odvedené řemeslné práce.