Kauza rekonstrukce vily Tugendhat

Jan Kratochvíl: Pane architekte, pravděpodobně nebudu jediný, kdo se přestal v kauze rekonstrukce vily Tugendhat orientovat. Rád bych se vrátil na začátek kauzy, kdy za nestandardních postupů proběhla architektonická soutěž.
Jan Sapák: Nejprve je třeba připomenout, že nešlo o architektonickou soutěž, ale o veřejnou obchodní soutěž. Při té se hodnotí jen minulé a na základě minulého se usuzuje na budoucí. Ze skutečně budoucího jen cena. Tedy v tomto typu obchodní soutěže není žádný návrh, žádný způsob jak postupovat. O tom, jak by kdo postupoval, bylo možné usoudit jen podle renomé dosavadní projekční i jiné práce v oblasti rekonstrukcí moderní architektury. Vyslovili jsme se snad stokrát, jak bychom postupovali, na různých fórech u nás i ve světě, při rozhovorech s velkými osobnostmi, na přednáškách, v článcích, knihách a podobně. Prošlo to nejpřísnější oponenturou.

Domníváte se, že je vhodné vypisovat architektonické soutěže na rekonstrukce památek? Existuje zde vůbec prostor pro architektonické soutěžení?
Vhodné to určitě je. Jde přece o veřejnou věc, veřejně cenný statek hrazený z veřejných peněz. Musí být hodnověrně ověřeno, kdo je nejlépe připraven úkol splnit. Uchazečů může být mnoho, povolaných málo.
Neexistuje přece propracovanější systém vyhodnocení než ten u architektonických soutěží. Nenechme se oklamat jménem architektonická. Nemusí to být přece návrh novostavby. Jde  také o způsob porotní práce, která užívá osvědčené způsoby jak pokud možno objektivizovat (v různosti řešení) významné aspekty subjektivní povahy. Lidstvo nezná lepší způsob veřejné soutěže. Mohla se vyhodnotit metoda přístupu, to je přece také odborný prvek - návrh perspektivního, nikoliv retrospektivního charakteru. Je to práce pro architekta. Navíc tam je pár (sice málo, leč přece) drobných nových návrhů, které ale nesmí být v konfliktu s originalitou.
Tehdejší pravidla soutěží a platný zákon nevylučovaly souběh návrhu metody a vyhodnocení referencí. Porota navíc mohla a měla být mezinárodní. Naštěstí i v hodnotící komisi VOS byli respektovaní odborníci: Šrámková, Kotalík, Kroupa, Jiran. Nemáme se za co stydět, po  odborné stránce (součet kriterií vyjma ceny) jsme skončili na 1. místě.

Vzpomínám si, že přístup města k rekonstrukci kritizoval prof. Švácha, který se následně odmítl podílet na výběru autora rekonstrukce. Jak jste toto "vření" před soutěží vnímal?
Měli jsme v oné době jen kusé informace, které jsme ostatně dostávali se zpožděním. Nijak soustředěně jsme to ale nesledovali. Byli jsme jinak zaneprázdněni. Také nebylo naprosto jasné, co se z toho vyvine. Zda vůbec bude nějaká soutěž, bude-li regulérní atd. Co bylo ale nápadné, to byla závratná cena, kterou měla rekonstrukce stát, a která byla masivně zveřejňována. Dávno předtím, než bylo jasno o tendru na projekt. Nejprve 122 milionů, později ještě mnohem více. Že to v reálu znemožnilo jakoukoliv efektivní soutěž o ekonomii realizace samotné je nabíledni. Patříme k lidem, kteří jsou přesvědčeni, že oprava takového unikátu si zaslouží velké a dostatečné finanční zajištění, to ale neznamená že to nemá mít žádnou kontrolu ani hranici. Přemíra peněz může dílu dokonce paradoxně uškodit. Třeba výkonem zbytečných prací. Divím se, že se nad tím dosud nikdo nepozastavil.
Pokud jde o působení prof. Šváchy a prof. Zatloukala, později vešlo ve známost, že z komise odstoupili jednak proto, že tam nebylo žádného sluchu pro řádnou architektonickou soutěž, ale i proto, že se jim celá příprava jevila temná a…

Jak soutěž probíhala, odlišovaly se jednotlivé návrhy výrazně?
Hodnotící kriteria v tendru byla stanovena takto: 50% zkušenosti s obdobnými úkoly, 40% složení týmu, 10% cena. Z povahy a logiky věci plyne výklad, že zkušenosti s obdobnými úkoly znamenají zkušeností s rekonstrukcí moderní architektury. Má totiž svá technologická, tvaroslovná, organizační, stavebně-fyzikální a jiná specifika, která ji podstatně odlišují od rekonstrukcí a restaurací jiných starších stavebních památek.
Jednotlivé návrhy se lišily především v referencích, zkušenostmi s rekonstrukcemi moderní architektury. Doložili jsme 13 referencí, z toho bylo 9-10 plně realizovaných akcí z oblasti moderní architektury. Z ostatních soutěžících měl 1 referenci obdobného druhu jen architekt Všetečka a jednu nedokončenou atelier Tišnovka, ten však byl na počátku (patrně nesprávně) vyloučen.
Jeví se mi jako dost průkazné, že právě tyto originální zkušenosti, naprosto konkrétní technologické zkušenosti získané na stavbách, navíc propojené se značnými obecnými znalostmi, jsou rozhodujícím prvkem, jak hodnotit připravenost soutěžícího zhostit se tak náročného, ale velmi specializovaného úkolu. Vedle toho zde byla, troufám si říci, hluboká znalost Miesova díla a díla samého - vily Tugendhat. Tu jsme vytvářeli po dobu delší jak 25 let (nyní již 30) a ověřili její závažnost při bezpočtu odborných událostí u nás i ve světě.

Pokud ale zkušenosti a složení týmu představovalo 90% hodnotících kritérií a váš tým měl na rozdíl od konkurence několikanásobně víc referencí, tak jste museli mít oproti vítězi dramaticky vyšší cenu za projekt. Je možné uvést, o kolik jste se s kolegy v cenové nabídce od vítěze soutěže lišili?
Neměli jsme dramaticky vyšší cenu. Naše nabídková cena bez DPH byla dokonce nižší (7.701.330,-Kč), měli jsme však uvedenu vyšší sazbu DPH než většina ostatních. Tu sazbu, o které jsme se domnívali, že dle již schválené přístupové smlouvy k EU zavazuje ČR nutně ji zavést v době, kdy budou smlouvy uzavírány. Nabídková cena (tj. cena bez DPH) těch, co byli po součtu bodů na 1. byla 8.075.000,- Kč. Tedy 7.701.330,- našich versus 8.075.000,-jejich. Posléze se to potvrdilo a město tato změna DPH stála skoro o půl milionu více. Aby k tomu nedošlo, měla komise hodnotit, jak stanoví zákon, podle ekonomické vhodnosti, tedy bez různých sazeb DPH. Měla tedy hodnotit jen a pouze dle nabídkových cen, což jsou ceny bez DPH. Měli opravit či sjednotit případnou různost sazeb DPH, protože ty nejsou součástí nabídkové ceny. To se nestalo, neboť jedna osoba zasáhla do hodnocení komise a všichni hlasovali stejně dle nadiktovaného schématu. Zde je tabulka nabídnutých cen.

Zkoušeli jste vyhodnocení soutěže napadnout? Evidentně bylo chybné.
Nezkoušeli. Byl by to problém z hlediska procesního, nikoliv obsahového. Při vyhodnocování soutěže byli úmyslně vystrčeni do popředí ti účastníci sdružení, kteří tam vlastně byli jenom pro ozdobu (RAW), měli vykonat jenom drobounký zlomek práce a neměli žádné rozhodovací pravomoce. V soutěži se stali ovšem závažnější věci, jež nebyly žádnými formalitami, a věděli jsme, že nejpozději při soudním projednání povedou k jasnému výsledku. Nemohli jsme posuzující orgány zatížit nepřehlednou změtí podání. Navíc nebylo proti čemu protestovat. My jsme odborně vyhráli. Byť za námi měl být dle mě Všetečka.

Následné soudy o odborné nezpůsobilosti vítěze odvedly pozornost jiným směrem. Chybný krok města podle mě spočívá ve špatném vyhodnocení soutěžních nabídek.
Nemyslím si, že to tak je. Zde nešlo o formality, za jakou třeba byla vyloučena "Tišnovka".
Chyběly základní dokumenty (a to ne proto, že by byly jen opomenuty - prostě nebyly), za které by byl každý další vyloučen, a nebyla to jen jedna věc, byl to systém.
Pokud jde o posouzení základní kompetence, posuzovány byly reference, a tam podstatná část byla (u Sdružení pro vilu Tugendhat) od architektů RAW. Většina osob z hodnotící komise byla přesvědčena, že je to návrh těchto architektů, a proto je nasazovala hned za nás. Není to jen mé zdání, plyne to z protokolů i z výslechu trestního spisu, i z toho co posléze a postupně někteří porotci vyjevili.
Jako chucpe bych ale považoval, že mezi referencemi  falešného vítěze byly také práce, kde jsem měl rozhodující podíl (publikace Brněnští židovští architekti). I když tato práce byla jen malým úsekem referencí, přesto se tam neměla nikdy ocitnou, protože bylo zřejmé, že bude položena v rozhodování proti nám. Jde sice o drobnost, detail, ale charakteristický z hlediska dobrých mravů a uvedení komise v jistý omyl. Jinak dle mého měl být na druhém místě v odborných kriteriích Petr Všetečka, a nikoliv Sdružení pro vilu Tugendhat. To by opravdu odpovídalo skutečnému obsahu referencí pro tento případ.
Pokud jde o meritorní vyhodnocení odborné připravenosti, pak jsme zvítězili. To bylo v oněch 90 % hodnotících kriterií. Nebylo tedy proti čemu protestovat. Zvrátila to ona manipulace s DPH. To žalovat nemělo strategický význam, když tam byly jasněji doloženy vážnější nezákonnosti.

Už během svých studií jsem nechápal, proč město jako vlastník neuvedlo vilu ihned po revoluci do perfektního stavu, nevybavilo ji nábytkem atd. Kde se podle Vás stala chyba? Uvědomovali si politici význam této stavby?
Takový dojem byl přirozený. Jistě se mohly stát zásadní věci brzo po revoluci. Po pravdě řečeno, první svobodně zvolený primátor Václav Mencl se do toho pustil, leč byl odstraněn dříve (30.9.1992), než to mohl stihnout. Jeho snahy zadusil známý "puč" s tajnou smlouvou u notáře, který přivedl do vedení města Jiřího Horáka a uvrhl město na delší dobu do chaosu a hanby.
Pak jakýkoliv zájem o vilu Tugendhat ze strany vedení města zcela ustal a byl jen a pouze předmětem zájmu několika málo soukromníků, mezi než jsme patřili. V mezidobí vznikly dvě nadace. Zájem města se probudil teprve na základě "glejtu" (v roce 2001). Z objektu samého, z jeho síly, krásy, velikosti a harmonie, nebyli schopni lidé, kterým bylo svěřeno rozhodování, rozpoznat jeho hodnotu. Neměli pro to oči, instinkty, talent.
Teprve až "papír" - zápis do seznamu - mnohým "oči otevřel". Najednou se to stalo věcí konjunktury. Každý toužil být u toho, ovšem bez upřímné oddanosti, bez touhy opravdu pomoci. Bez skutečného věna. To je prazáklad problému.

Na mě osobně péče o Tugendhat ze strany města působila a stále působí hodně amatérsky. Myslíte si, že by bylo lepší, kdyby se vila vrátila - ať už ihned po revoluci nebo během kauzy se soutěží - potomkům původních vlastníků?
To, že se má majetek vrátit původním vlastníkům, je jasné pro samu věc vlastnictví a spravedlnost jako takovou. Ano, nejlepší by bylo, kdyby ji převzali krátce po revoluci. Jenže
dědicové Grety Tugendhatové to bohužel neučinili. Proč se tak rozhodli, je třeba se zeptat jich. Věc byla znovu otevřena až po prodlení lhůt. To z ní učinilo velkou zápletku. Nedokáži s jistotou říci, zda by převzetí dědici bylo pro vilu lepší či nikoliv. Naděje zde nesporně byla. Pokud by Tugendhatovi zažádali včas, měli jistě velkou naději na vydání majetku, o který jejich rodiče přišli v důsledku nacistických persekucí. Nevím ale, zdali by měli dost sil a peněz s domem přiměřeně nakládat. Mohli by jej však postoupit nějaké respektované mezinárodní instituci nebo specializovanému muzeu. To by pak do Brna přivedlo novou, dosud nebývalou kvalitu. Jsou to ale samozřejmě jen spekulace a kdyby…

Po komunálních volbách v roce 2006 se zdálo, že dosavadní opozice, která se ujímala moci, bude chtít kauzu rekonstrukce vily vyřešit. Zatím se jí to ale nepodařilo. V čem je podle Vás problém?
Upřímně řečeno, spolehlivou odpověď neznám. Současné vedení města - koalice, jež byla dříve opozicí, se ujala moci až poté, co byl vynesen rozsudek jasně ukazující na nezákonnou přítomnost falešného "vítěze" v soutěži. Ten měl být vyloučen. Když se to nestalo hned, tedy dodatečně. Od počátku tak nemohli být v dobré víře, že lze beze změny pokračovat. Od samého startu mělo toto vedení k dispozici dost informací a podkladů, aby věc vyřešilo legálním i odborně správným způsobem. Navíc bylo povinno to udělat. Již za tohoto nového vedení byly hrazeny platby proti evidentně neplatné smlouvě. Bylo dovoleno, aby ještě nehotový stupeň projektu byl dokončen. To situaci také zkomplikovalo. Víme přece, že cesta užití projektu, který vznikl nezákonným způsobem, je cestou neprůchodnou. Ani nejzdatnější právník tento nezvratný fakt zvrátit nemůže. Lze jen s lítostí konstatovat, že vedení města chápe právo jako jistý druh eskamotérství. Mají dojem, že nějací obratní právníci věc zázrakem změní, jako deus ex machina. A naproti tomu, že podobné pokusy, např. vypsat tendr na dodavatele, to ještě více zkomplikují a uvrhnou město i památku do patrně bezvýchodné situace. Čekají je totiž ve vhodnou chvíli nemilá překvapení.
Bohužel, vedení města se nemůže prokázat žádnou dobrou vírou. Na rozdíl od předcházejícího vedení není na princip dobré víry u tohoto vedení ani pomyšlení. Mějme však také na paměti, že zde je úřední aparát, který je na magistrátu stále a vedení města ovlivňuje.

Proč podle Vás město v práci na projektu pokračuje? Předpokládám, že tímto postupem už zpronevěřil primátor nebo rada města desítky miliónů korun. Je možné tyto peníze z politiků vymáhat?
Netroufám si být soudcem kroků orgánů města a jejich případné hmotné nebo trestní zodpovědnosti. V té věci konají a jistě i budou konat příslušné orgány. Jisté je, že situace osob v radě města Brna není jednoduchá ani záviděníhodná. Jeví se to ale tak, že si ji každým krokem spíše komplikují, než zjednodušují.
Že může vznikat hmotná i trestní odpovědnost ze samotného hlasování v kolektivním orgánu samosprávy, ukázal případ z Českého Krumlova, kdy zastupitelstvo odhlasovalo hmotnou podporu dřívějšího starosty. Později Ústavní soud nepřímo určil, že postih za nezákonné hlasování, byť autonomního kolektivního orgánu, možný je.
Bez pochyb by mělo být, že s penězi a majetkem města by se mělo nakládat výlučně v mezích zákona. Tak to určuje přirozenost, ale i zákon o obcích.

Jak podle vás kauza rekonstrukce vily Tugendhat skončí?
Jistý si tím úplně nejsem. V každém případě ti, kdo s případem obcují, spoléhají na to, že vše půjde do ztracena. Tak tomu ale není. Prokázanou nezákonnost už od díla nikdo neodlepí.
Pevně věříme také v to, že soudy dříve či později prokáží, že zrušení soutěže bylo nezákonné, že i zadání soutěže na dodavatele stavby bylo nezákonné, protože to stálo na základě nezákonně vzniklého projektu. Nikdo z těch, kteří v mezidobí takto konali, nebyli v dobré víře.
Pak to bude opravdu velký problém. Problém bude také, až se kontrolní orgány EU dozvědí, že tyto dotace byly spojeny s nelegálním postupem.

Kdybychom se podívali na rekonstrukce Müllerovy vily, Tugendhatky, Jurkovičovy vily a vily Stiassny, je možné najít nejlepší metodu pro výběr projektanta?
Netroufám si hodnotit vilu Stiassny. Nic o tom nevím. Pokud jde o Jurkovičovu vilu, byl vybrán kompetentní projektant Petr Všetečka, o kterém bych ani v nejmenším nepochyboval, že je tím pravým, kdo to měl dělat. My jsme se výběrového řízení na Jurkovičovu vilu neúčastnili, protože to není ani typ architektury, který by nás oslovoval, ani jsme si nemysleli, že naše zkušeností jsou větší než jiných architektů jako třeba Petr Všetečka či Radim Musil. Možná na základě mentálního naturelu osobnosti bych uvažoval i o Z. Vydrové. Snad i někdo z Prahy nebo východních Čech. Nevím, kdo se účastnil.

Děkuji za rozhovor.

---

Ing. arch. Jan Sapák
- je činný architekt a teoretik architektury.
- vyučen truhlářem a kameníkem.
- studoval VUT v Brně a Akademii v Praze, externě studoval filosofii
- od roku 1976 zájem o chranu a rekonstrukce moderní srchitektury
- člen pracovní skupiny ČKA pro soutěže
- publikuje v odborném tisku v ČR i zahraničí