Jaromír Pečírka: Otakar Novotný

Není to úloha lehká načrtnout podobiznu předsedy „Mánesa“, profesora architekta Otakara Novotného, a v této chvíli těžší ještě tím, že by měla mít ráz slavnostní, jak tomu bývá u příležitosti jubilea. Ale Otakar Novotný nemiluje oficiálnost, nepotrpí si na oslavování. Začněme tedy tímto rysem: Je to muž střízlivý, jehož konání se především řídí úvahou, rozumem, muž, jenž má rád evropanství, slušnost, jehož tvář má rysy tvrdé, výraz soustředěný, jehož vůle je pevná a chuť k práci neumdlévající. Před lety vymaloval Otakara Novotného malíř Vratislav Nechleba (r. 1914). Mladý architekt s úsměvem na tváři stojí tam před mohutným interieurem románského kostela jihofrancouzského. Toto pozadí vybral si architekt sám a malíři posloužil fotografií z německé monografie o románském stavitelství ve Francii od J. Bauma, která tehdy první bohatě informovala o konstruktivních i dekorativních zázracích Francie předgotické. V této volbě interieuru kostela St. Front v Perigueux, interieuru, který je nahým výrazem velké myšlenky konstruktivní a odkazem nesmírného technického, umění stavitelství římského je zřejmý úmysl, snad kus vlastního programu a rozhodně přiznání se k oné architektuře moderní, která je nezdobná a konstruktivně jasná Literární podobizna arch. Novotného nemůže ovšem užít za své pozadí románského interieuru, jehož smyslu na obraze nutno se dopátrat teprve úvahou a postaví raději architekta před jeho vlastní stavby.   A tu se objeví, že architekt a jeho stavby mají stejný rys, civilní, nenápadný, úpravný, z rozumu trochu chladný   objeví se, že tvoří jednotu, tak jak to má být. Věru by měli nosit oni pražští architekti, kteří ještě dnes tvoří v ryzím duchu baroka, paruky na svých jasných hlavách. Ale tato vzpomínka na neblahý barokní soumrak pražského stavitelství, který ještě prožíváme, vede nás k jinému statnému rysu O. Novotného, k rysu bojovnému, k rysu odvahy. Nemám bohužel po ruce seznam zákroků proti umělecké prostřednosti a nepoctivosti, jež podnikl, k nimž dal podnět, či je prosazoval jako předseda „Mánesa“. Ale byla by to řada dlouhá, byl by to kus souvěké historie boje proti paumění. A bylo by zřejmo, že arch. Novotný je tu mluvčím celé jedné generace, že jeho dílo na tomto poli souvisí, často bezděčně, s činností a myšlením celého kolektiva lidí. Zejména historie spolku výtvarných umělců „Mánes", v němž arch. Novotný jest předsedou nepřetržitě od r. 1920 (nehledě k dřívějším několika rokům), jehož spolkovou revui redigoval (ročník 18.) aneb spoluredigoval, jehož novou budovu projektoval a staví, musela by být živým rámcem líčení jeho vlastního podnikání. To bude ovšem jednou úlohou historika. Dnes by o tom všem daleko nejlépe mohl vyprávět arch. Novotný sám. 11. ledna příštího roku (1930) bude arch. Novotnému padesát let. I naskytá se vítaná příležitost souhrnně pohleděti na jeho dosavadní architektonické dílo. Dlužno ale předeslat nejprve několik životních dat. Otakar Novotný se narodil 11. ledna 1880 v Benešově ― jeho otec byl tam notářem ― střední školu navštěvoval již v Praze, maturoval tu r. 1898 na vyšší průmyslové škole, byl pak prakticky činný na pražských stavbách a v letech 1898 až 1900 zastával místo asistentské na c. k. průmyslové škole v Brně. Touha po hlubším vzdělání v oboru moderní architektury přivedla jej k dalšímu studiu do Prahy na umělecko-průmyslovou školu, na níž ode dvou let působil již Jan Kotěra. Poměr žáka k učiteli proměnil se po třech letech v spolupráci, když Novotný se stal řídícím architektem v kanceláři Kotěrově (1903―1904). Pracoval tam m. j. plány pro okresní dum v Hradci Králové. Je dostatečně známo, jaký význam měl příchod Jana Kotěry pro umělecké poměry pražské, jak zdárně se tu rázem uplatnily jeho organisátorské schopnosti, jak jeho vlastni usilování o nový sloh v architektuře se spojilo v jediný souzvuk s usilováním mladého tehdy spolku „Mánes“, jak v sekulárním roce 1900 architektonickým činem ― Lidovou záložnou na Václavském náměstí ― zahájil s pražskými oficielními kruhy odbornými otevřený boj a razil tak první průlom baštou zpátečnického stavitelství, v Praze tehdy nebezpečně rozbujelého. Svým žákům vštěpoval zásady svého vídeňského učitele O. Wagnera, zásady dobré stavby, která musí plnit svůj účel, musí uplatňovat materiál v jeho vlastních možnostech a musí mít jednoduchou, hospodárnou konstrukci. Kotěra během svého vývoje stále čistěji  realisoval tyto zásady a stal se bezprostředním předchůdcem nejnovějších směrů v architektuře. Také pro O. Novotného bylo Kotěrovo umění pramenem poznání a východiskem vlastní tvorby. Vidíme to na př. na vile dra Žižky v Újezdě u Jiren (1904), na hmotě jejích střech, na mírném ornamentu lemujícím okna, na malebném spojování omítky s dřevem. Ale víc než formy Kotěrovy z té doby působily na Novotného zásady jím hlásané, které si ověřoval na architekturách cizích, cestuje Evropou. Byla to zejména r. 1908 podniknutá cesta Holandskem, která, zdá se, jednou pro vždy vzbudila zálibu mladého architekta pro režné zdivo cihlové. V tom smyslu také cesta severním Německem, prohlédnutí pozdně gotických radnic i kostelů působilo příkladem.
Roku 1908 projektoval Novotný skupinu budov pro Holice, z nichž r. 1911 byla postavena tělocvična. Téhož roku dokončen byl Novotným dům Štencův v Salvatorské ulici (1909―1911). Jest to jeden z prvních moderních domů pražských, prostý vší malebné aplikované ornamentální dekorace, uplatňující v průčelí velkou, klidnou plochu. Červené cihly pater jsou v jemném barevném souladu s bílými rámci přízemí, vytvořenými z cihel polévaných: nahoře nad korunní římsou jest průčelí uzavřeno skleněným čtvrtválcem tvořícím střechu atelierů. Neméně stylově čistě působí i tělocvična v Holicích, vystavěná nad „soklem" z červených cihel z cihel bílých. Na těchto stavbách objevují se některé detailní formy příznačné pro Novotného stavby dodnes: úzké okno, s variací francouzského okna "balkónového", propracování rámce okna několikanásobným odstupňováním do těla architektury, útlý sloupek či pilíř z cihel, nesoucí bezprostředně horizontální kladí, odstupňovaná římsa, oblouk, arkáda, mírná cihlová mosaika tam, kde logika průčelí toho dovoluje. Rodinný dům Dr. Zemánka v Holicích (1911), tělocvična v Rakovníce (1912), rodinné domy J. Váni v Benešově a F. Sequense v Praze (1912) jsou dalšími, namátkou volenými příklady tohoto čistého, cihlového stylu, který se plně projevuje opět ve stavbách poválečných z let zatím posledních (1924―1929) na př. na vile Bartoňově v České Skalici (cihlová stavba vyrůstá tu z kamenného soklu), na Sehnoutkově stravovně v Černožicích (cihlové výplně v betonových rámech), na paláci Štejnského v Hradci Králové atd.
Ale vraťme se ještě do let dřívějších, po r. 1910. Tehdy prožívá Novotný spolu se svými vrstevníky velmi intensivně dobu revoluce v české architektuře. Jmenujme J. Gočára, P. Janáka, V. Hofmana. Výrazem tehdejší rušné doby jest také založení „Stylu" odborného časopisu pro moderní architekturu. Novotný redigoval 3., 4. a dočasně poslechli 5. ročník (1913) „Stylu" a uveřejňoval v něm teoretické i praktické úvahy o interieuru, zahradě, dokonalých slozích, amerických vilách a podobných časových  otázkách. Zejména upoutá  studie o "Tvoření formy v architektuře" (Styl IV. 1912). Novotný vyslovuje tu postulát, aby architektura nová stvořila nejprve zásadní zákony a neplýtvala energií na vymýšlení zdobivých elementů neb na stanovení zákonů pro detailní formy, což odvádí od samé podstaty stavitelství. Východiskem je účel stavby, ten dá její půdorys. „Tak vykonáno jest architektem téměř vše: koncepce prostorová; zbývá jen doplňovat''. Účel stavby dá i přirozené rozdělení průčelí i volbu materiálu. Formy nesmí být hledány ve slozích historických, nýbrž je třeba novou formu stvořit. Minimálním požadavkem je, aby byl touto novou formou co možná jasně vyjádřen účel a konstrukce. Je třeba formu zprostit všeho zbytečného a redukovat ji na tvar nejjednodušší, nejjasnější, nejvýraznější. Na výzdobu bude čas pomýšlet, až budou tyto obecně platné zásady nové architektury pevně stanoveny.
Po roce 1910 nastává ve vývoji české moderní architektury odklon od principů Kotěrou hlásaných. Pod vlivem kubistického malířství vytvářejí architekti ze „Skupiny" architektury kubistické. Nešlo tu o dekorativní vnějšnost vytvořenou z kubistických prvků, nýbrž o nové utváření, krystalisování stavební hmoty samé. Architekt Novotný se nepřihlásil bezvýhradně k tomuto směru, ale přece jen zkouší uplatnit z kubismu odvozené formy i půdorysné systémy na ideálním projektu královského paláce v Sofii (1912). Rovněž na projektu Národního divadla v Brně (1913) užívá na průčelí kubistických, v uměleckém průmyslu tehdy u nás zdomácnělých tvarů, v podstatě rázu dekorativního. A totéž se opakuje, ale ve formě mírnější, na stavbě družstevních domů v Bílkově ulici (1919). Nesmí tu být ale zapomenuto velmi šťastné a působivé kubistické architektury interieuru české exposice na výstavě „Werkbundu" v Kolíně n. R. (1914), získavší světové pověsti. Léta 1915―18 ztrávil O. Novotný službou vojenskou, jak praví jeho curriculum vitae, většinou na frontě. Stavitelské dílo je tím přerušeno. Zmíněné družstevní domy jsou prvou větší poválečnou prací.
„Barokní“ poválečná episoda moderní české architektury, drobící průčelí do plasticky výrazných, ale celek rozbíjejících motivů, dotkla se tvorby Novotného jen nepodstatně. Stavba „Orionu" na Vinohradech, či činžovní dům v Kamenické ulici (1923) mohou tu být příkladem. Návrat k čisté, tektonicky pevné, nezdobené architektuře velkých ploch a střídmého, ušlechtilého účinku, jak se jeví ve jmenovaných již stavbách posledních let, byl u Novotného návratem k samé podstatě tvorby dřívější a zároveň návratem na cestu, jíž se béře soudobá architektura vůbec.
V mapě architekta Novotného nalezneme celou řadu soutěžných, nerealisovaných návrhů, jež nebude možno historikovi, pojednávajícímu o jeho tvorbě, pominout. Jsou mezi nimi návrhy velmi pozoruhodné, na př. návrh Pražské opery (1922), Státní galerie (1923), Zemědělského musea v Bratislavě (1924), Akademického náměstí v Brně (1925), Živnostenské banky v Praze (1929), návrhy, které ukazují architektovo umění řešiti monumentální architektonické úkoly způsobem velkorysým, jednoduchým, vpravdě monumentálním.
Zvláštní zmínku by zasluhovaly Novotného interieur, které provázejí jeho architektonické dílo ve všech jeho vývojových fásích. Z poválečné doby nejvýznamnějším dílem tohoto druhu jest zařízení československého vyslanectví v Pešti (1923) za účasti V. H. Brunnera a Karla Dvořáka. Dále dlužno uvésti instalace výstav na př. již uvedeného českého oddělení “Werkbundu” v Kolíně n. R. (1914), výstavy Svazu čs. díla v Praze (1921), výstav Mánesa, české exposice na mezinárodní výstavě dekorativního umění v Paříži 1924.
Ve vlastním stručném vypsání běhu života zmiňuje se arch. Novotný jaksi mimochodem o své činnosti organisační v oblasti výtvarnictví, ač právě tato činnost je podstatnou složkou jeho životní práce. Je to činnost často nevděčná, zhusta nedoceněná, při níž vlastní dílo často přejde do cizích rukou. Arch. Novotný je neúnavný a nejobětavější pracovník na tomto poli, v tomto kolektivním snažení, ať již jde o sociální postavení umělců, a o jich umělecký rozvoj. Byl spoluzakladatelem „Společnosti architektů“, „Svazu československého díla", zakladatelem „Syndikátu výtvarných umělců" a jeho později: odnože „Organisace čs. výtvarníků". Nejsem povolán k tomu, abych vylíčil význam jeho veliké práce, kterou koná pro „Spolek výtvarných umělců Mánes'', jehož je srdcem i duší. Konečně ještě jedna oblast působnosti. Novotný ― učitel. Roku 1929 byl arch. Otakar Novotný jmenován ministerstvem školství, podle jednohlasného návrhu profesorského sboru, profesorem architektury na Umělecko-průmyslové škole. Měl již učitelskou praksi za sebou, zejména na Akademii výtvarných umění, kde po smrti svého učitele Jana Kotěry v r. 1923 několik měsíců působil. Nynější učitelské povolání profesora Novotného sotva začalo, ale není pochyby, že v něm uplatni nejen své velké zkušenosti a znalosti, nýbrž i svůj vzácný dar radostné ideální obětavosti pro zdar jiných.
Ale tento vzácný rys Otakara Novotného, bytostný pro jeho lidskou podstatu, dává vyrůst přede mnou jeho osobě, jemu samému, tak jak jsem s ním včera mluvil, tak jak se s ním zítra potkám. A tu mi napadá, že jeho podobizna není úplná, schází-li v ní rys houslisty, hudebníka Novotného. Hrával po léta u prvého pultu jako koncertní mistr v orchestrálním sdružení. To je samo svědectví výše jeho houslového umění. Tak jako v architektuře cení čistou formu, čistě užitý materiál a pevný rytmus hmot i ploch, tak také ve hře na housle cení čistotu technickou, pevný rytmus a čisté vystavěn: hudební formy jednotlivých vět. Nemohu si nakonec odříci zcela osobní vzpomínku na hodiny, které jsme trávili ve společném obdivu umění Beethovenova Brahmsova, Regerova a Franckova.  

4. prosince 1929