Z periferie do centra a zpět

Rozhovor s Davidem Chmelařem

Publisher
Kateřina Lopatová
16.06.2010 20:00
David Chmelař
Chmelař architekti

David Chmelař (*1978, Náchod)
studium
1997-2003 FA ČVUT Praha
2001-2002 FS ČVUT Praha
1992-1997 VOŠS - SPŠS Náchod
praxe
od 1998 soukromá praxe
2001 Jiran Kohout architekti
1993-1999 Atelier Tsunami
David Chmelař je bezpochyby na české scéně výjimečnou osobností: kreslit domy začal už na základní škole, na škole střední pravidelně docházel na praxi do architektonického ateliéru, záhy po zahájení studia na ČVUT začal ve dvaceti letech projektovat vlastní domy a o pět let později si pronajal svou první kancelář. Jeho profesní dráha nicméně zároveň dokládá, že české architektonické školství není na tak cílevědomé a motivované studenty připraveno...
ŠKOLA VS. PRAXE

I nejvýznamnější architekti – jako třeba Le Corbusier – žádnou architektonickou školu nevystudovali. Přesto v dnešní společnosti převládá názor, že dokončené vzdělání je pro úspěšnou kariéru nutné. Hovoří se aktuálně také o tom, zda za něj platit, případně kolik. Vy naopak dokládáte, že tomu tak být nemusí. Jak se stane, že úspěšný student, oceněný například také Olověným Dušanem za ateliérovou práci, řekněme motivovaný a s nadstandardní praxí jednoho dne ze školy odejde?
David Chmelař: Neudělal jsem matematiku.

Tak jako všichni?
Pořád jsem ji odkládal. Možná jsem si mohl studium lépe zorganizovat. Postupně jsem ztrácel motivaci chodit i na další přednášky a když mě navíc ještě pořád zlobili matematikou, řekl jsem si jednoho dne, že to nemám zapotřebí. Trochu odvážně, nebo spíš bláhově jsem odešel a někde uvnitř jsem doufal, že to dopadne. Bral jsem jako satisfakci, že domek ve Dřevíči zařadil Jan Jehlík do Ročenky 2003 – 2004 a Dagmar Vernerová do knížky Rodinné domy 1996 - 2006. Od té doby se moje domy objevily tuším ve třech ročenkách. A mám samozřejmě také radost, že se povedla autorizace. Ale nesmírně důležitá byla bezpochyby pomoc kamarádů. Saši Skalického nebo Milana Víta. Autorizovali mi projekty, vedli mě, mohl jsem se od nich učit na skutečných, reálných domech...
Ale nahlíženo zpětně, už od základní školy je zásadní moje vůle dělat architekturu. Samotné vysoké škole bych nepřikládal takovou váhu. Záleží jen na člověku, jestli si dokáže najít a do své mozaiky přidat to, co chce skutečně dělat. Pro většinu lidí diplom znamená, že jsou absolventi. Nikoli architekti. Sám jsem spíš narkoman architektury. A byl jsem vždycky. Z opojení oborem jsem čerpal víru, že by to mělo dopadnout. Samozřejmě varianta, řekněme procento, že to nedopadne, že skončím někde na stavebním úřadě, byla ve hře vždycky.

Rodinný dům v Dřevíči, 2003
Zastavme se ještě u zkoušky z matematiky na pražské ČVUT. Jde o letitý problém. Každý, kdo se o obor zajímá, zná ve svém okolí několik lidí, kteří na tomto bodě studia skončili. Je podle vás její náročnost opodstatněná? Respektive, chyběla vám matematika v pozdějším projektování?

Nechyběla. Dnes bych si to už snad mohl dovolit říct. Ale v podstatě se nemám důvod k této záležitosti vracet. Do určité doby to ale samozřejmě bylo trauma. Rodiče byli zklamaní, přítelkyně také...
Nejdůležitější ve škole podle mě je naučit se prezentovat, zdokonalit jazyk a pochopit historii architektury. A nabyté znalosti si zkoušet na ateliérových pracech. Ale všechna ta cvičení kolem? V určité míře jsou dobrá, ale ve většině na ČVUT studenty zatěžují a přehlcují. Proto mohou absolvovat jedničkářky a jedničkáři, kteří vůbec netuší, proč do školy chodí. Prostě jen chodí a plní a jsou vzorní studenti.
A v tomto duchu funguje na fakultě i katedra exaktních věd. Všechno tam je po matfyzácku nalajnované a na vedení fakulty to může působit dojmem, že jsou profíci, kteří vše řádně pucují. Významově jsem však matematiku v této podobě bral jenom jako šikanu.
Ale pyšný na svůj odchod ze školy rozhodně nejsem. Byl to velký risk.

Vraťme se nicméně na začátek. Ve srovnání s naprostou většinou kolegů jste začal projektovat velmi brzy, prakticky už v prvním ročníku vysoké školy. Krátce jste pracoval v náchodském ateliéru Tsunami a posléze nějakou dobu sám. Dnes máte v pražském Karlíně vlastní kancelář. Vaše profesní dráha rozhodně nekopíruje zajeté zvyklosti.
Do kanceláře jsem ale chodil ještě mnohem dřív. Skutečně jsme se zpočátku učili kreslit v ateliéru Tsunami – za to že nás učili, jsme jim pomáhali. Vazby se postupně vyvíjely a my jsme chodili do ateliéru pracovat na celé prázdniny, a tak si přivydělávali. Dva měsíce jsem tam každé léto pracoval od prvního ročníku na střední škole, právě tam jsem si mohl poprvé někdy něco navrhnout sám. To byla v prváku střední školy obrovská čest. V kanceláři jsem měl také šanci prohlížet si zahraniční architektonické časopisy jako Architectural Review nebo Detail. Tenkrát to pro mě samozřejmě bylo úplné novum. O architekturu jsem se ale začal zajímat už na základní škole – i když tehdy samozřejmě na jakési populární bázi. Sledoval jsem, co se k oboru objevilo v televizi nebo v časopisech. Listoval jsem prospekty, které nám známí přivezli ze zahraničí. Fascinovalo mě, jak byly domy na nich vyfocené jiné. Zajímalo mě, jak by je bylo možné udělat. Kolem bylo tenkrát všechno šedé...
Pamatuju si také moment, kdy jsem byl na Pražském hradě: Jak mě pohltil kultivovaný prostor, který jsem jinak neznal. Jože Plečnik.

Zimní stadion v Hronově, 2002 - 2004
Dodejme, že jste vyrůstal v Hronově. Pamatujete si, k jakému věku se návštěva Hradu váže?

Nevím. Mám v hlavě jen matnou vzpomínku. Byl jsem malé dítě...
Potom jsem si s myšlenkama o prostoru různě hrál. Pamatuju si například, že jsem v televizi viděl nějakou detektivku, ve které se gauč táhl přes celou místnost – a to jsem si hned nakreslil. Našel bych asi také další tři domy, které jsem ještě na prvním stupni základní školy na kus papíru projektoval pro sebe. A pro moje lásky z té doby. A nebo Studio Kamarád pořádalo dvě soutěže...

Studio Kamarád? Vy jste skutečně soutěžil už na základní škole?
Šlo o Vlastní dům a tuším Ideální sídliště. Ještě je mám někde schované. (smích) Jak jsem už zmiňoval, na střední škole jsem pokračoval a na ČVUT jsem šel s přesvědčením, že všichni spolužáci budou oborem posedlí. V prvním ročníku jsem zakoušel šílenou frustraci z faktu, že kolem mne byli lidé, kteří o architektuře nevěděli vůbec nic a na vysokou školu šli s pocitem, že až ji vystudují, budou borci.

A jak jste tedy v této situaci dokázal získat první zakázku?
Povedlo se mi, že se mi hned v prvním ročníku ozvali známí s projektem rodinného domu. Pro dokreslení: tehdejší klientka je dnes mojí manželkou. Takže práce byla provázána i rovinou osobní. A do toho všeho jsem chodil na ZAN – základy architektonického navrhování... Ale docela jsem uspěl. Sám vedoucí ateliéru Arnošt Navrátil na mou adresu při hodnocení ročníku řekl, že jsme všichni výborní, ale jeden je výrazně lepší. Souběžně se školou se začaly rozjíždět další interiéry, ale zároveň jsem o prázdninách pořád chodil do Tsunami. A když pak došlo k určitému vyčerpání, pracoval jsem jedno léto u Jirana s Kohoutem. Nicméně shrnu-li celé toto období, prakticky už od roku 1998 neustále běžely moje projekty, které samozřejmě musel někdo autorizovat a práce se postupně nabalovala. S projektanty prvního domku jsem pak pracoval na větší zakázce startovacích bytů v Polici nad Metují a zimního stadionu v Hronově. Skoro jsem už zapomněl, že jsem potom pro ně dělal také plán rozvoje území pro dalších stopadesát bytů, které měly nad našimi startovacími domy vyrůst. Po této etapě jsme začali hodně spolupracovat s Milanem Vítem, se kterým jsme se setkali už u zimního stadionu, později u náměstí pro Hronov a Kostelního náměstí v Broumově. A kromě těchto hlavních projektů se najednou kolem roku 2005 objevila řada rodinných domů, které se momentálně dokončují a některé už čekají jen na dotažení posledních detailů. Zatímco ty velké už dávno dokončené jsou.

Jak se v praxi stalo, že jste se tenkrát, jako mladý student dostal k tak velkému projektu, jakým bytovky v Polici bezpochyby byly?
Místní projektanti měli za úkol opravit projekt pro stavební povolení, protože se vědělo, že je špatný. Problém ale neuměli sami vyřešit, protože byli stavaři. A protože mě znali, požádali mě o pomoc. Já jsem se samozřejmě práce vehementně ujal. A udělal jsem jakýsi nadplán: v podstatě jsem tam pracoval zadarmo, na kontrolní dny jsem jezdil také zadarmo...

Dva domy se startovními byty v Polici nad Metují, 2002 - 2005, skica 2002

Zpočátku jste pracoval sám. Kdy nicméně vnikl váš ateliér?
Beru to tak, že ateliér Chmelař architekti vznikl s mojí první zakázkou. Nicméně kancelář jsem si najal poprvé až v roce 2003. Tehdy také začali denně chodit stálí spolupracovníci. Do té doby jsme představovali jakýsi underground. Všechno jsem dělal z bytu, s různými lidmi, podle zakázek v různých časech a místech: Praze i Hronově.

Kolik lidí s vámi aktuálně v kanceláři pracuje.
Tři až pět, podle objemu zakázek.

A vyhovuje vám tato velikost ateliéru?
Vyhovuje, ale dokážu si představit i více lidí. Je mojí chybou, že v této otázce nemám úplně jasno. A možná tedy nejdu za cílem tak přímo, jak bych jinak mohl. Mojí ambicí každopádně je stavět domy větší a větší. A příjemné je, že se mi zakázky stále zvětšují. Ostatně toto je jediný důvod, proč bych jednou chtěl třeba dvacet lidí. Žádný další motiv v tom není. Možná krom toho, že bych si mohl dovolit administrativní síly, které by mi uvolnily ruce pro navrhování...

Je nějaká zakázka, kterou byste si opravdu přál?
Snem je koncertní síň v Praze. Velkým snem.


VEŘEJNÝ VS. SOUKROMÝ PROSTOR

Rekonstrukce Kostelního náměstí v Broumově, 2005 - 2007
Podařilo se vám realizovat dvě náměstí – hlavní v Hronově a Kostelní v Broumově. A navíc na dalších projektech podobného charakteru pracujete. Uveďme například úpravy v okolí ulice Aloise Jiráska v Hronově nebo Malé náměstí v Broumově, na němž spolupracujete s Alexandrem Skalickým. V jedné ze zpráv jste použil obrat, že „náměstí je obývací pokoj města“. Než se tedy dostaneme k vašim vlastním koncepcím práce s veřejným prostorem, vzpomenete si na nějaké náměstí, které podle vás funguje správně?

Příkladné ukázky řešení veřejných prostor můžeme najít třeba v Holandsku. Napadá mě náměstí Schouwburgplein v Rotterdamu od Adriaana GeuzeWest 8. Stojí na něm čtyři hýbací lampy, jakási zvířata pohybující se na hudbu. Jde mi především o podněty. O to, aby se lidé v prostoru cítili samozřejmě. Jak nedávno citoval Adam Gebrian: Veřejný prostor má budit zdání, že je jenom můj. Že mi patří. Vrátím-li se k otázce, náměstí, prostor uvnitř města je obývák – nikoli louka nebo park. Obývák, ve kterém mohou různé sociální skupiny organizovat svou činnost.

Jak se tato koncepce přenáší do konkrétního místa?
Například v Hronově jsme náměstí záměrně vydláždili dlažbou, spíš než bychom uvolňovali prostor zeleni, abychom dali prostor pořádání různých akcí. A funguje to, i když je Hronov ospalé městečko, kde lidé tráví čas na svých záhoncích a do centra jdou jenom nakoupit. Jsou frustrovaní z toho, že nemůžou zaparkovat přímo před obchodem. Ale přitom by jejich život měl vytvářet šance, aby se cestou k obchodu potkali se svými známými, aby se zastavili a popovídali si.
Naše řešení vzbudilo ale i vlnu negativní kritiky. Podle mě samozřejmě neoprávněně. Připravili jsme prostor pro obyvatele, aby se sami rozhodli, jak jej svou aktivitou zaplní. Ale oni jsou mnohdy dotčení, že jsme s prostorem neudělali definitivní gesto sami. Dodatečně zaznívaly například hlasy volající po nějaké vodní ploše. Jde o jakousi lenost. Lidé jsou zvyklí, že prostor – ve fyzickém či mentálním smyslu – zaplní někdo za ně. Je to jako s volbami. Spousta slibů o vyřešení problémů za občana. Lidé přestali vnímat, že mají být interaktivní. Že jim přihrajete a oni mohou podle sebe reagovat. Řeknou si naopak, jak to, že jste nám akci – zábavu – program nedali. Třeba kvetoucí záhony, o které by se už ale nestarali...
V Hronově se nedávno konala například přehlídka veteránů, auta mohla stát po celém náměstí a lidé se chodili dívat a hodnotit je. Měli se důvod stmelovat – a právě to pokládám za skvěle využité náměstí.

Revitalizace centra města Hronova, 2008 - 2009
Je nízká aktivita a uzavřenost obecným problémem dneška nebo ji pokládáte za české specifikum?

Ve Finsku bylo krásné sledovat, jak lidé, kteří žijí roztroušení v lesích, musí vyvinout spoustu energie, aby se vůbec setkali. Setkávali se záměrně, přičemž záminky mohly být i zcela banální: chtěli si třeba zazpívat a nebo zorganizovali cyklistický výlet.

Čemu naši lenost přičítáte? Proč jsme podle vás takto pasivní?
To není snadná otázka. Obecně se usuzuje na dědictví komunismu. A zřejmě na tom něco je. Osobně jsem třeba v dnešních Čechách zoufalý z toho, jak lidé na silnicích nehorázně řídí. Jak si arogantně přivlastňují prostor pro sebe. A cítí se být nadřazení. Nepřizpůsobují se, nejsou tolerantní. V chování se projevuje absence slušnosti. A také sobeckost. A úplně alergický jsem, když se lidem předkládá představa, že něco dostanou zadarmo. Absolutní nesmysl. Nic není zadarmo. A když zadarmo, tak nekvalitní.

Vráťme se ještě k hronovskému náměstí.
Proměnou prostoru Hlavního náměstí se lidem změnilo něco, co brali jako dogma. Změna vzbudila strach, z něhož pak vzrostly u části obyvatel negativní emoce. Myslím, že z měřitelných hledisek však prostor prošel pozitivní proměnou. Nicméně, díky bohu za vyhraněné názory. Vzbudí zájem. Pokud by obyvatelé byli letargičtí, pokládal bych projekt za špatně odvedenou práci.
Mimochodem, za celou dobu přibližně pěti let, kdy jsme návrh prezentovali před veřejností, jevili místní o úpravy minimální zájem. Kdykoli mohli přijít a dát svůj názor k dispozici. Vzpomněl jsem si v tomto kontextu na nedávný výrok Ladislava Špačka, podle kterého není česká společnost ani tolik tolerantní k menšinám, jako je k nim letargická.

Co tedy konkrétně v Hronově vzbudilo obavy? Které zásahy jsou v prostoru náměstí nové?
Změnilo se dopravní řešení centra, které vzešlo z potřeby vyčlenit část náměstí pro klidovou zónu. Kde by občané mohli trávit aktivně svůj čas, pořádat třeba přehlídky hasičského sboru nebo nejrůznější soutěže. Kde by si mohl nově příchozí stoupnout a prohlédnout si město kolem sebe. Do rekonstrukce totiž náměstí fungovalo jako kruhový objezd křížený s parkovištěm. Lidi se mohli v podstatě pohybovat jenom kolem dokola a pohyb jim ještě stěžovaly přerostlé lípy, vysázené příliš blízko domům, které tak zužovaly chodník. Velká změna je tedy v tom, že občan může začít své náměstí využívat.

Jedna z variant vlastního letního domu v Hronově, 2007

Práce v Hronově měly původně postupovat ve třech etapách...
Nápad opravit náměstí byl velmi smělý od samého začátku. Postupem času bylo však zřejmé, že město s hronovským rozpočtem nemůže opravit celé centrum najednou. Ve stupni prováděcí dokumentace jsme tedy plochu rozčlenili na tři etapy, které na sobě nebyly závislé a daly se realizovat postupně. Nakonec ale Hronov naštěstí získal dotaci z Evropské unie – a to dokonce na rozsah o něco větší než byl v našem původním projektu.

Pro Hronov momentálně řešíte další zadání, okolí ulice Aloise Jiráska. Jaký je to pocit, vracet se jako architekt do města, v němž už se vám podařilo realizovat několik projektů?
Krásný. Trochu narcisistní. V Hronově stojí zimní stadion, opravili jsme centrum, navazující ulice, školní dvůr, orientační systém města, podařilo se nám zrekonstruovat na náměstí restauraci... Čím větší území vymyslíte, tím sílí pocit, že vzniká harmonie. Cílem je krása. Jde o budování řádu. Proto nás ostatně společnost má. Harmonie má samozřejmě lidi obohacovat. Veřejné prostory, kde mohu provést známé, s pocitem, že město je hezké, se rozšiřují. Při jiné příležitosti jsem uváděl, že s délkou času někde stráveného roste vědomí, že vám dané místo patří.
Sám jsem v Hronově vyrostl, odstěhoval jsem se až zhruba v osmnácti, manželka pochází také z Hronova, pravidelně se do města vracím, protože tam žijí naši rodiče... A vracím se samozřejmě také kvůli rozpracovaným zakázkám.

Jedna z variant vlastního letního domu v Hronově, 2008
Když jsme spolu dříve hovořili, zmínil jste, že ve městě hledáte parcelu pro svůj letní dům. Je možná jaksi příznačné, že nemíříte do míst exotičtější, vzdálenějších, ale zpátky.

Myšlenka je do určité míry manželky. Jde o jistý návrat, zakotvení, o protipól k Praze, kde za náš společný život bydlíme už v šestém bytě. Jde také o touhu, žít v prostředí, které je vám blízké. V podstatě bych proto byl rád i v centru, abych si náměstí – když jsem si ho rzekonstruoval – užil. (smích) Všechny úvahy spojené s Hronovem jsou tak do jisté míry vedené i tím, že vytváříte prostředí, které chcete sám obývat.

Můžete přiblížit hledání parcely, ve smyslu charakteru místa?
Získat pozemek, který by neležel mezi domy postavenými na volné louce a pro mě esteticky nepřijatelnými, je samozřejmě problém. Parcela by měla mít náboj a něco zajímavého. Za pět let jsme vážněji uvažovali skoro o dvacítce pozemků. Na všechny mám dům hmotově vymyšlený, přibližně na pět i detailně vyřešený. Naše nejlepší parcela z aktuálních možností je hodně převýšený pozemek přímo u hřbitovní zdi. Je z něj vidět na náměstí a je blízko centru.
Hledám parcelu s historickou pamětí. Nejdůležitější jsou pro mě vysoké stromy. Mám radost, že i před okny pražského bytu nám rostou vysoké kaštany. Potvrzují paměť místa.
Za hronovským hledáním je možná i ambice architekta postavit si vlastní dům. Proto odmítám stavbu k rekonstrukci. Chtěl bych postavit dům celý. Nový, svůj sobě.
Pozemek zatím není, ale představa v hlavě ano. Dům by měl být černý, protože interiér bytu v Praze je bílý. Kupujeme už i zařízení, mám dokonce dveře, které jsme vybourali v našem novém bytě – prostě plný sklep věcí na chatu. Přesněji, do neexistujícího domu.


CENTRUM VS. PERIFERIE

Mluvili jsme o tom, jak má náměstí obecně fungovat, hronovské jsme také důkladně popsali. Zajímá mne ale ještě, zda jste v Hronově nebo v Broumově využil něčeho pro konkrétní místo specifického? Něčeho, co by se v Žilině či Aši neuplatnilo...
Pokaždé se snažím podpořit individualitu místa. Je jedno, zda jde o rekonstrukci domu z dvacátých let nebo o náměstí. Hronov je pravoúhlejší, spíše funkcionalistický. Jeden ze starostů Bohumil Šustr byl výborný architekt. Ve třicátých letech postavil řadu městských domů, vytyčil hlavní, nejpřímější ulici ve městě, dal urbanismu řád. Město dostalo náboj. Jak mi potvrdila jeho dcera, vlastní dům si navrhl tak, aby byl manifestem bydlení. Se svým bratrem právníkem postavili nádherný funkcionalistický dvojdomek. V interiéru se dodnes dochoval nábytek od Ladislava Sutnara, zařízení bylo na nejvyšší dobové úrovni. Tímto vizuálním manifestem chtěl kultivovat dav. To co v Praze znamenala Baba, přinášel sem do pohraničí, do území na němž pomalu žili lvi – samozřejmě v menším měřítku – právě on.
Centrum se od okraje centra liší tím, že je napřed. A je to znát. Periferie vznikne leností zabývat se něčím, co by mohlo být nové. Čím míň je na periferii lidí, kteří ženou prostředí dopředu, tím více oblast ustává a přejímá znaky periferie.

Rodinný dům v České Skalici, vizualizace, 2008
Vnímáte tedy dnešní Náchodsko jako periferii?

Náchod je čistá myšlenková periferie. Od první republiky se tam neudálo nic zásadního, co by zasáhlo zbytek republiky.
Hronov je pro mne ale výjimečný tím, že se tam narodil Egon Hostovský, Josef Čapek nebo Alois Jirásek. V určité době město zasáhla tato elita republiky. Samotné vědomí u místních budí jistý respekt. V předválečných letech Šustr nebo v dnešní době divadelní festival Jiráskův Hronov či rodák-režisér Josef Špáta mohou, pokud jsou lidé otevření, rozšířit obzor. Představuje vzkaz, že kromě chození do práce a sledování televize se děje i něco dalšího. Čemu třeba nerozumíme, ale děje se to.
Tento duch ve městě je. Šustr jej dal do architektury, stejně jako další hronovský rodák Jindřich Freiwald, který v Hronově postavil divadlo a spořitelnu. Tito lidé město pozvedli na nejvyspělejší standard meziválečné doby. Od té doby v Hronově nic takové úrovně nedosáhlo. My jsme se pokusili na jejich dílo odkázat. Ve standardech, zapojením velmi kvalitních světel a tak dále. Chtěli jsme odkázat na kvalitu. Snažili jsme se pracovat materiálově upřímně, aby nevznikaly kašírky. Použili jsme například žulu a nikoli zámkovou dlažbu, která v polistopadové éře zaplavila naše města. Její beton degraduje mnohem snáz a plochy jsou převážně opět zralé na rekonstrukci. Použili jsme tedy kvalitní materiál, který, jak věříme, vydrží dalších sto let.

Vaše domy, především ty z posledních let nejsou čistě pravoúhlé. Proč se vnější forma tvarově obohacuje?
Vychází vždy z konkrétního místa. Z doplnění mozaiky, která v daném místě je. Mám na mysli třeba strukturu zeleně nebo konfiguraci terénu...

Můžeme postup, uvažování ilustrovat na jednom z vašich projektů? Například na dosud nerealizovaném projektu do České Skalice?
Jde o rodinnou vilu pro místního továrníka.

Rodinný dům v České Skalici, první skica, 2008

Což zní téměř prvorepublikově.
Myslím, že první republika hrála v rozhodnutí stavebníka skoupit pozemky za vlastním domem jistou roli. Podle mě chce odkázat na nádhernou Čerychovu vilu, původně dům pro dceru Bartoně z Dobenína, který vyprojektoval Otakar Novotný a vybudovat poblíž na spodním pozemku reprezentativní vilu novou. Po textilácích, kteří Čerychovu vilu vlastnili, totiž koupil továrnu a já se domnívám, že i to mohl být motiv.
Dům v podstatě nepotřebuje, vlastní jeden přímo na náměstí, ale má sen vilu postavit. Dokonce při odevzdání studie sám se svými vnuky vyrobil z papíru velký model. Nejde sice o dokonalou modelářskou práci, ale vytvořila se tak mezi námi větší vazba.
Dům reagoval na členitost pozemku tak, že se do složité parcely vklínil. Jako blesk projel zahradou. A samozřejmě měl v sobě ukryté všechny funkce, které stavebník požadoval. Objemově je větší než okolní stavby, a proto je ze všech pohledových úhlů navržen tak, že působí jako jednopatrový. Kolemjdoucí i obyvatelé ze zahrady uvidí vždy jen jednu část, která vypadá jako lehký pavilon v zahradě.

Vy sám při navrhování skicujete nebo vytváříte modely?
Na modely jsem líný. Skica je pro mne zásadní. Dům mě poprvé napadne, když stojím na pozemku. Tvar hledám z mlhy několika čar.

Znamená to, že v hlavě není od začátku ostrá vize stavby?
Je, ale neumíte ji vyjádřit. Musíte se k ní dopracovat fyzickou prací. Postupnou konkretizací, dalšími kresbami. Dům musíte vysedět a vyskicovat.

Děkuji za rozhovor.
Kateřina Lopatová
2 comments
add comment
Subject
Author
Date
Diky
NevericiTomas
23.06.10 10:32
krasa
Mates11
23.08.10 10:02
show all comments