Ti, kteří přemýšlí o současnosti a budoucnosti architektury

Otázky pro ty, kteří přemýšlí o současnosti a budoucnosti architektury
Odpovězte, prosím, na následující otázky 500-1000 slovy a buďte co nejkonkrétnější a nejpodrobnější. Jestli potřebujete některé z otázek mírně pozměnit, aby se Vám o nich lépe přemýšlelo, klidně to udělejte. Můžete odpovědět na jednu otázku, kterou si sami vymyslíte. Nemusíte odpovídat na čtyři z daných otázek.

Zaha Hadid & Patrik Schumacher

1) Jaké jsou podle vás ve vaší zemi ty nej- důležitější problémy nebo úkoly pro architekty, krajinné architekty anebo urbanisty, a proč?
Žádné typicky národnostní úkoly pro architekturu dnes neexistují. Naše rozličná kulturní zázemí vpravdě pozvolna mizí s tím, jak se vyrovnáváme s úkolem, kterak tvůrčím způsobem předvést-ztvárnit novou úroveň naší internacionalizované post-industriální civilizace. Působíme celosvětově - i když pouze v rámci nejvyspělejších metropolitních center. Jsme opravdoví kosmopolité, a proto bychom se rádi vyhnuli spekulování o vlivech jednotlivých národnostních zkušeností. Takové spekulace mohou pouze odvrátit pozornost od stavu a problémů současných metropolí.
      Hlavní úkol, který sledujeme při naší práci, se dotýká architektonického příspěvku k mnoho- značné, vrstevnaté a dynamické městské společnosti. Musíme se zabývat společenským obrazem, který je exponenciálně komplexnější ve srovnání se společenskými programy období rané moderny. Očividný chaos velkoměst, jakým je třeba Tokio, vystupuje jako paradigmatický předpoklad. Vnímáme úkol vyvinout bohatý a odlišný jazyk architektury, který je srozumitelný, a který pomáhá k rozpoznání a uspořádání tohoto zřejmého chaosu. Namísto užívání si chaosu nebo ustupování minimalistické redukci složitosti, je naší snahou zpracovat a sestavit množství informací v komplexní řád, který usnadní orientaci navzdory většímu informačnímu břemenu.
      Proto se v naší práci soustředíme na pokus vyvinout nový jazyk architektury, který by byl schopný uspořádat a skloubit vzrůstající úroveň společenské složitosti. To zahrnuje pokus uspořádat a vyjádřit dynamické procesy v rámci prostorového a tektonického tvoření. Toto úsilí se může projevovat na mnoha úrovních: od uspořádávání celých městských čtvrtí, přes budovy rozmanitých měřítek, až po vybavení interiéru. Úkolem je zvýšit možnosti architektury "prostorovat" a vyjádřit složitost současného průběhu života s jeho mnoha navzájem se ovlivňujícími agendami.

2) Jaké projekty nebo druhy projektů ze současné architektury, krajinné architektury, a/nebo urbanismu považujete za nejlepší a/nebo nejdůležitější, a proč?
Souhlasíme s rozlišením mezi avantgardou a architekturou hlavního proudu (mainstreamovou). Toto rozlišení je důležité, aby bylo možné hodnotit projekty. Musí být nastavena různá (i když související) kritéria. Projekty hlavního proudu architektury musí být posuzovány s ohledem na to, zda jsou schopny využít nejlepší možná standardní řešení pro konkrétní zadanou úlohu. Význam avantgardního projektu nemůže být zmenšen jen na to, nakolik přispívá k danému životnímu procesu. Spíše směřuje za jakýkoli určitý úkol k vytváření nových obecně použitelných možností (formálních/organizačních repertoárů) pro budoucí otázky, které budou určovat možnosti oboru. Jeho hodnota spočívá v jeho manifestačním charakteru. Originalita a novátorský potenciál jsou důležitější než aktuálnost jeho skutečného provedení. Takové projekty jsou investicemi, které se mohou vyplatit praxi příštího hlavního proudu.
      My pracujeme v avantgardní části našeho oboru a profese. Diskurs v architektuře doprovázený množstvím publikací dostatečně rozeznává originální a prozíravé projekty. Kdybychom zde vybrali jeden určitý příklad, příliš by nám to nepomohlo. Ostatně ty pravé příklady jsou obecně známy. Nelze zde očekávat žádné překvapivé odhalení. Důležitá práce bývá rozpoznána, ačkoli vyřčené důvody pro její ocenění jsou často poněkud zmatené a fetišistické. Tento fetišismus odpovídá tomu, že hodnota okamžité uskutečnitelnosti je obětována pro pouhou možnost budoucích užití-hodnot. 

3) Jaký projekty nebo druh projektů považujete za přeceněné, a proč?
Bez komentáře.

4) Myslíte si, že moc, společenský a kulturní vliv architektů se zvyšuje, snižuje nebo zůstává stejný? Jak byste popsali úroveň této moci a vlivu? Jak daleko od sebe je realita a ideální stav?
Jen velmi obtížně lze v tomto případě zobecňovat. Ve skutečnosti máme dost rozdílné zkušenosti s jednotlivými projekty. Moc architekta velmi záleží na tom, jaké je ustanovení/uspořádaní objednavatele a na pevnosti regulačního prostředí. V USA a Británii je architekt obvykle povolán do velmi pevně strukturovaného procesu s jasnými cíly a vedením ze strany klienta. Na evropském kontinentě se od architekta očekává, že převezme více vůdčí roli - jak ve smyslu vymýšlení projektu, tak ve smyslu řízení procesu vývoje projektu. Nicméně je zde stále rozdíl, zda zrovna působíte ve Francii, Německu nebo Itálii. V Itálii jsme měli nejsvobodnější a nejuspokojivější možnosti vyvíjet projekt v přínosné spolupráci s klientem z veřejného sektoru (ministerstvem kultury).
      V Číně čelíme velmi zajímavému klientovi, který, i přes své pevné názory, velmi stojí o naše odborné znalosti. V tomto případě se zdá, že máme rozsáhlé pole působnosti pro dalekosáhlé, pestré pokusy - ovšem jen pokud projekt může být spojený s efektivní marketingovou strategií.

5) Do jaké míry může ovlivňovat nebo ovlivňuje design[1]  (všechny další složky považujme za rovnocenné) kvalitu života jedince, malé skupiny, a/nebo velkých skupin (jako jsou obyvatelé velkoměsta)?
Jako architekti musíme pracovat s hypotézou, že na designu záleží nesmírně. Tohle je jediný životaschopný výklad pro architekturu. Důležitost designu je nejvíce patrná v oblasti rychlého, masivního vývoje, jaký dnes představuje Čína. Zde trh roste a rozlišuje se s dech beroucí rychlostí. Před třemi lety zde byl představen hypoteční systém. To rozpoutalo velkou vlnu nákupů realit. Zdá se, že je zde neobvyklá potřeba a touha, která napájí stavební boom v oblasti bytových nemovitostí. Nakupování domů se stalo novým národním sportem. Životní cíle lidé směřují na charakter svých domů a jejich prostředí. Koupě domu znamená velkou událost v životě mladých párů, kteří jsou demograficky největší skupinou nakupujících. Velký tlak, který na trh působí, spolu se schopností přidělovat půdu a nově vytvářet rozlehlá městská nebo poloměstská prostředí, staví architekturu do vedoucí pozice. Netýká se to pouze individuálních jednotek, ale také společných prostor a celého prostředí nově navržených městských částí. Následné tržní strategie jsou ověřovány tím, že přitahují těžce nabyté prostředky nakupujících, které představují velmi důležitou stránku snažení těchto lidí. Je velmi vzrušující být přizván k soutěžení na tak čilém a nabuzeném trhu.

6) Myslíte si, že architekti mohou a měli by hrát důležitou roli při ochraně a/nebo odvracení se od degradace přírodního prostředí? Pokud ano, jakou roli? Pokud ne, proč ne?
Nemyslíme si, že by na sebe obor architektury mohl opravdu brát agendu ochrany přírody. Architektura je vytvářením umělého; sociálních lokalit - většinou městských. Architektura může využívat a spolurozhodovat o přírodním prostředí, když vytváří efektivní prostředí pro různé společenské procesy, které potřebují svůj prostor, aby se jim mohlo dařit. Přírodní prostředí se stává oblastí působnosti architektury pouze v tom rozsahu, že hraje svou roli v celkovém budování společenského sídliště - ne v tom rozsahu, že by mělo být ponecháno stranou o samotě. Jisté stránky snahy o vytváření udržitelného přírodního prostředí mohou být zastoupeny v procesu navrhování zapojením příslušných odborníků inženýrských oborů. Pro architekturu, která se snaží usnadňovat život ve společnosti (a jeho určité části a ustanovení), je udržitelnost přírodního prostředí další překážkou (v rozpočtu, nebo omezení možností konstrukčních metod apod.), která může vytvářet další limity. To nevylučuje, že některé architektonické výzkumy se mohou primárně věnovat těmto omezením, aby vyvinuly modely trvale udržitelných budov. Takové pokusy jsou užitečnými experimenty. Ačkoli posuzováno z našeho hlediska, pokud by takové uvažování bylo v popředí našeho zájmu, bylo by spíše rozptylováním od primárního cíle našeho zkoumání možností vybavenosti naší disciplíny ke zvládnutí společenské komplexnosti.     

7) Co se Vám zdá jako slibná pozice, činnost a oblasti pro architekturu, krajinnou architekturu a urbanismus v následující dekádě?
Existují dva způsoby jak nalézt nejzajímavější a nejprospěšnější oblasti pro avantgardní architekturu. Inovace je vždycky upevněna mezi dvěma póly: zkoumáním oblasti úkolů na jedné straně a rozšiřováním oblasti potenciálních řešení (a techniky vypracovávání řešení) na straně druhé.
      Na straně techniky a řešení je stále co objevovat v rozšiřující se oblasti digitálně založeného navrhování a vytváření pracovních nástrojů. Jedna z nejzajímavějších oblastí na straně otázek a úkolů architektury by mohla být celospolečenská reorganizace tam, kde nové koncepty (maticová organizace, síťová organizace, sebeorganizace) a nové složité a dynamické modely spolupráce stále hledají vhodné přenesení do prostorového systému.
      Přitom neklidná společnost tlačí architekturu představováním nových souborů charakteristických problémů a úkolů. Nové digitální možnosti navrhování a mikroelektronická revoluce vedou architekturu do ještě nezmapované oblasti možností. Klíčová otázka zní, zda zkoumání nových tvůrčích možností může být směrováno tak, aby nabízelo nové architektonické zdroje, které mohou pomoci řešit úkoly stavěné před současné architekty. V rámci architektury tato polarita inovace byla často příležitostí pro plodné dělení práce mezi analýzu nových společenských/programových požadavků na jedné straně a rozšiřování prostorového repertoáru na druhé straně. Ztělesněné v nizozemské avantgardě, a později také v avantgardě USA, byly oba aspekty prováděny polo-samostatně, a to se značným úspěchem. To ovšem vede ke dvěma protichůdným ideologiím, patrně rovnoměrně jednostranným. Skutečnost dvou nezávisle vytvořených oblastí s sebou přináší otázku jejich syntézy. Syntéza však požaduje bezpředsudečný a také bystrý pohyb mezi oběma oblastmi. To není jednoduchá věc, ale už samo o sobě počin tvůrčí inteligence. Neexistují jednoduché odpovídající si položky mezi "problémy" a "řešeními". Žádné takové zřejmé shody se samy neobjevují. Řešení mohou hledat své problémy, stejně jako problémy mohou hledat svá řešení. Co nazýváme architektonickým výzkumem je pokus systematizovat tento pohyb ve správném rámci, který zužuje oblast problémů i oblast řešení.
      Tento požadavek syntézy by však neměl být pochopen jako požadavek zrušení výchozího nebo paralelního rozdvojení výzkumných programů. Toto rozdvojení je nutné při snaze zvládnout a zpracovat úkoly (výzvy) vznesenými rychle se rozvíjející společností.

8) Co považujete za přednosti a slabosti architektonického vzdělávání? Jak by mohlo být vylepšeno?
Třebaže oba učíme, nejsme zřejmě těmi nejlepšími, kteří by měli komentovat potřeby vzdělávání. Učení - pro nás - je spíše výzkumem, než vzděláváním. Využíváme různé postgraduální programy, které vyučují jako polosamostatná výzkumná oddělení. Samozřejmě při tomto procesu mladí architekti také rozvíjejí své dovednosti a architektonickou inteligenci způsobem, který z nich dělá zajímavé spolupracovníky poté, co skončí jejich studentské období.
      Vyučování architektury se tradičně dělalo podle způsobu učení se řemeslu. Do jisté míry toto stále pokračuje, nevyhnutelně, protože architektura je zaměstnání stejně jako diskursivní disciplína. Od renesance tato praxe učení (učednictví) byla kombinována s produkcí teoretických spisů. Na tomto základě bylo formální vzdělávání poprvé institucionalizováno ve Francii založením Academie de l'architecture v roce 1671. Akademické vyučování bylo přijato v Anglii a Americe na konci 19. století a dnes tento způsob profesionálního školení převládá všude. Přesto ani dnes stále není institucionalizován architektonický výzkum. Na místo toho jsou inovace v rámci architektury ponechány na jedné straně na "avantgardě", což je jen malá část architektonické praxe, a na druhé straně na postgraduálním architektonickém vzdělávání. Obě tyto náhražky mají svá vlastní omezení. Praxe avantgardy, jako odborná profesní praxe, bojuje o to, aby se konkrétní zadání stalo příležitostí pro zkoumání nových architektonických principů, které by mohly být posléze abstrahovány a zobecněny. Tato změna vyžaduje vzdát se plného soustředění na všechny aspekty jednoho zadaného konkrétního úkolu. Také ustanovení souvislého výzkumného programu v rámci nesouvislých zadání je docela složité. Akademická instituce je sice neomezená, co se týče ustavení koherentního výzkumného programu, ovšem je třeba zvláštní snahy k řízení kurzu, aby zůstal zaměřený na starosti společnosti. Značné omezení pro výzkum ve vzdělávacích institucích spočívá také v krátkodobých pobytech studentů-výzkumníků a s tím souvisejícím břemenem nabírat novou generaci studentů-výzkumníků každý rok. I přesto, instituce dalšího vzdělávání se zdá být nejslibnější možností, jak vytvořit systematický výzkum v architektuře.

9) Myslíte si, že je dnes architektura více podřízena ziskuchtivému obchodu, než tomu bylo před třiceti lety? Pokud ano, čím se to podle vás projevuje?
V dnešním světě je vše podřízeno ziskuchtivému byznysu více, než jak tomu bylo před třiceti lety. Příčiny tohoto stavu lze najít ve velmi hluboké vrstvě současné civilizace - jak ve smyslu vzorů materiální reprodukce, tak na úrovni základních společenských vztahů spojených s těmito vzory. Období státem velkoryse plánované ekonomické prosperity je pryč - také s ohledem na vytváření stavebního prostředí. Komodifikace pokračuje. Přesto  - ne všechny části architektonického trhu podléhají této logice stejným způsobem. Avantgardní část, které jsme součástí, má více prostoru k manévrování než hlavní komerční proud. To proto, že naše práce je považována za svého druhu násobitele. Ekonomicky naše budovy pracují jako investice do marketingové agendy - např. označení  města - s hodnotou, která někdy výrazně předčí rozpočet přidělený na projekt samotný. Samozřejmě i my máme stále daný rozpočet, se kterým pracujeme - jen příležitostně máme možnost jej upravit. Ať tak nebo onak, naše projekty obvykle nejsou posuzovány podle průmyslových standardů výrobních nákladů. Naše práce je placena penězi, které byly vytaženy z oběhu ziskuchtivého investování - buď jako veřejné daně nebo jako sponzorské peníze ošetřované správní radou připojené ke kulturní instituci. Samozřejmě i tyto peníze nepřímo přispívají k celkovému obchodnímu principu. Ale jako architekti si můžeme užít a využít relativní odstup od zabývání se okamžitým profitem a rozpracovávat náš experimentální program.
      Je nám jasné, že tato pozice je v naší profesi výsadou jen malé skupiny.  
    
10) Co si myslíte o propasti mezi populárním a intelektuálským vkusem a jak si myslíte, že by na to architekti měli reagovat?
Toto rozlišení bylo tolikrát prohlášené za mrtvé a přitom neztratilo nic ze své impozantní přítomnosti a působivosti. Rozlišení je spletí nevyhnutelných, stejně jako pochybných složek. Je nevyhnutelné rozlišovat mezi avantgardou a hlavním proudem daným nešťastnou společenskou logikou založenou na třídním rozlišení, která slouží pouze jako překážka v komunikaci. Kvůli spletené a kontradiktorické povaze tohoto rozlišení je zaujetí principiálního postoje velmi obtížné, možná přímo nemožné. Oslava populismu se zdá být stejně nesprávná jako stažení se ke spojení s exkluzivní elitou. Nicméně diskurs (a praxe) v rámci a o architektuře musí být rozvrstven a vyžaduje několik propojených a prostupujících způsobů komunikace. Namísto přijímání představy rozdělení by bylo lépe nahradit ji jinou představou soustředěných kruhů nebo spíše množství křížících se řad (oddílů). V každé řadě můžeme předpokládat sklon k popularizaci, ačkoli bez rozmělňování užšího okruhu, který se zaměřuje na trvalejší snahu vyžadující důkladnější, odborný diskurs a praxi. Rozlišení mezi avantgardou a hlavním proudem je přínosné v neustálém přenosu a výběru myšlenek od avantgardy k hlavnímu proudu. To však nevylučuje opačný směr přenosu od hlavního proudu k avantgardě, resp. k reflexi jevů, které se objevují samovolně v rámci hlavního proudu (retroaktivní manifest). Takto toto rozlišení pomáhá v určitém smyslu při strukturování kulturní praxe/komunikace.

Konec.

---

1)   Ve většině případů termín design překládám jako architektura, protože v českém prostředí termín design označuje spíše vytváření věcí. Zde pro co nejobecnější označení ponechávám termín design, který však zahrnuje i architekturu.