 |
Vila Augusta Löw-Beera
1922–1923
Autor projektu: Gustav Ludwig ?
Autor interiéru: Franz Wilfert
Stavitel: Hermann Mainx
Hlinky 52/132–134, Brno-Pisárky
Původní vilu na Hlinkách číslo 134 nechal vystavět někdy po roce 1879 doktor Hieronymus Fialla. Již v té době se jednalo o samostatně stojící stavbu přibližně čtvercového půdorysu, umístěnou v zahradě. Původní stavba měla v ose hlavního průčelí předsazený rizalit, v přízemí patrně prolomený vstupem do objektu a v patře lodžií, zakončenou zvalbeným štítem. V zahradě za vilou pak byla umístěna ještě podlouhlá stavba, sloužící vile patrně jako skleník. Alespoň takto lze oba objekty rekonstruovat na základě katastrální mapy Brna z roku 1906 a panoramatické fotografie Hlinek z roku 1911, které stav původního objektu zaznamenávají. Stavební dokumentace či jiné obrazové materiály k této stavbě však nejsou k dispozici. Ve směru ze Starého Brna k pisáreckému údolí se jednalo o první takto solitérně situovanou stavbu v zahradě, která vystupuje ze souvislé uliční zástavby. V jejím sousedství pak nedlouho po její výstavbě vznikla další takto situovaná vila, patřící zakladateli brněnských strojíren Carlu Friedrichu Luzovi (1821–1905).
V roce 1908 zakoupil vilu číslo 134 známý brněnský krejčí a majitel realit Ludvík Dukát, který ji měl ve svém vlastnictví deset let. V roce 1918 však okresní soud vydal usnesení, v němž byl Dukát: “zbaven úplně svéprávnosti pro slabomyslnost", což si patrně vyžádalo posuzování v oblasti nakládání s jeho nemovitým majetkem. Již k roku 1920 je však v pozemkové knize uvedena trojice nových majitelů, a to Dr. Ludvík Dukát, Emílie Franková a Josefa Brettschneiderová.
Ve stejném roce, kdy byl Ludvík Dukát zbaven svéprávnosti, se nejmladší syn Arnolda a Friederiky Löw-Beerových, August, stal veřejným společníkem rodinné vlnařské firmy Aron & Jakob Löw-Beer's Söhne. Z rodného Brněnce do Brna však přišel August Löw-Beer již dříve, protože v letech 1913 a 1914 zakoupil dvojici nemovitostí na adrese Hlinky 40 a 42, s úmyslem starší objekty zbourat a nahradit je vlastní vilou podle projektu Friedricha Ohmanna. K realizaci této vily ale nakonec nedošlo a August Löw-Beer se obou nemovitostí v roce 1921 zbavil. Novým majitelem objektů na Hlinkách 40 a 42 se pak stal František Eichler. Ještě ve stejném roce, tedy v roce 1921, zakoupil August Löw-Beer naopak vilu po Ludvíku Dukátovi na Hlinkách 134, a k ní ještě sousední parcelu číslo 132, kde se nacházel útulek Českého srdce. Oba pozemky včetně budovy vzápětí převedl na rodinnou firmu.
Nový majitel se nespokojil s historickou stavbou, která zjevně nevyhovovala potřebám osmatřicetiletého podnikatele a otce dvou dětí, staršího Ericha a mladší Margarety, a tak zadal projekt ke stavbě zcela nové, a nutno říct také monumentální, vily.
Dokumentace novostavby se dochovala opět pouze v archivu Brněnských vodáren a kanalizací v podobě instalatérských plánů, vyhotovených firmou Johann Kachlik's Witwe A. Kachlik v Brně. Instalatérský plán je datovaný do 10.2.1923, přičemž stavební plány musely vznikat jistě dříve, snad již v roce 1921, nejpozději však v roce 1922. Celkové architektonické pojetí nové stavby, německy označené plány, ale i značně kritická zmínka v socialistické Rovnosti o tom, že “Fabrikant Löw-Beer staví V hlinkách č. 132 přepychovou vilu nákladem 10 mil. korun pro 4 lidi (Je zajímavo, že provedení svěřuje Němcům z říše, nic mu nevadí nezaměstnanost domácích firem).", nás přivádí k domněnce, že autorem stavby byl některý z německých architektů.
V červnu letošního roku (2024) se mi podařilo navázat kontakt s žijícími potomky Augusta a Alice Löw-Beerových, kteří mi poskytli jednak velmi cenné historické fotografie vily, pocházející z průběhu 20. a 30. let 20. století, a také informace, které mohou napomoct s identifikací autora stavby. Prostřednictvím historických fotografií je možné nahlédnout do původního vybavení vily a identifikovat jednotlivé prostory. V rámci korespondence s Caroline Robinson, potomkem rodiny, snad lze jako autora stavby určit architekta Gustava Ludwiga (1876-1952)¹. Autorem interiéru vily by pak měl být vídeňský architekt Franz Wilfert, který vytvářel o několik let později také interiér vily Stiassni a stavební práce měly být svěřeny brněnskému staviteli Hermannu Mainxovi, který v roce 1928 prováděl také stavbu vily staršího bratra Augusta Löw-Beera, Felixe, na Hlinkách 104.
Brněnský rodák Gustav Ludwig odešel v roce 1907 za svým starším bratrem Aloisem Ludwigem (1872-1969) do Mnichova, kde spolu vedli stavební společnost ,,Brüder Ludwig", působící zejména v Německu a jižním Tyrolsku. Právě v Mnichově projektovali bratři Gustav a Alois Ludwigovi několik vilových staveb, včetně asi nejznámější vily pro Thomase Manna z let 1913-1914.
Podle údajů v kartě nemovitosti došlo ještě v roce 1922 k demolici původní vily a 13. července téhož roku žádala firma o stavební povolení. “Na základě povolení ze dne 27.7.1922 byla vystavěna na místě staré budovy v Brně V hlinkách or. číslo 132 a 134 jednopatrová vila … povolení k používání této novostavby bylo uděleno firmě Aron a Jacob Löw-Beer's Söhne v Brně, počínaje ode dne 30. prosince 1923." Oproti předchozímu objektu, posunul architekt novou vilu hlouběji do zahrady a svým objemem zabrala prostor obou, do té doby samostatných, parcel. V raných dvacátých letech se jednalo o jednu z nejvýraznějších brněnských vil.
Nutno říct, že označení stavby v úředních dokumentech jako jednopatrová vila, je dosti zavádějící. Z pohledu k hlavnímu průčelí od ulice Hlinky se totiž jedná o čtyřpatrovou stavbu obdélné hmoty krytou mansardovou střechou. Vzhledem ke svažitému terénu zvedajícímu se směrem k Vinařské ulici jsou však dvě patra stavby situována v podzemí. Před hlavním průčelím vily se nachází podesta s dvojicí komponovaných stromů. Samotná stavba pak spočívá na kamenném stupni, do něhož jsou proraženy otvory do suterénu a také hlavní vchod, který lemuje dvojice iónských sloupů. Za vstupem se nachází zaklenutá vstupní hala, jejíž strop je opatřen jednoduchým štukovým ornamentem. Vstupní chodba je zakončená centrálním schodištěm s litinovým zábradlím. Jak vidno na historické fotografii, vstupní hale dominovala socha italského sochaře Antonia Tantardiniho (1829–1879) Matka s dítětem, která byla mimo jiné vystavena na mezinárodní výstavě v Londýně v roce 1862. Podle slov potomků rodiny byla tato socha v objektu umístěna až do nedávné doby. Aktuálně je neznámo kde.
Vyjma vstupní chodby je druhé podzemní podlaží věnováno provoznímu zázemí stavby se sklepy, místností pro zásoby, nebo místností k uložení kožichů.
Centrální schodiště přivádělo majitele a návštěvníky vily do předsálí, odkud se vstupovalo do hlavní haly s travertinovým krbem a štukovou výzdobou stropu. Hala byla napojena na jídelnu, umístěnou v půlválcovém rizalitu. Na jídelnu přirozeně navazovala přípravna a kuchyně. V pravém polygonálním rizalitu se pak nacházel pánský pokoj a sluneční pokoj (Sonnenzimmer). Z haly, jídelny i slunečního pokoje bylo možné vstoupit na prostornou terasu. V prvním nadzemím patře se nacházely obytné prostory majitelů, tedy ložnice Augusta a Alice Löw-Beerových se samostatnými koupelnami a pokoje syna Ericha a dcery Margarety. Do mansardové střechy byly umístěny pokoje pro hosty.
Z dobového tisku se můžeme dozvědět alespoň kusé informace také o osobách, které majitelům poskytovaly potřebný servis, například: “Zahradnický příručí, 21-letý a láskou pracující hledá stálé místo. Ctěné nabídky na adr. Jindřich Klodner, zahradnický příručí Brno, V hlinkách 132." Ve třicátých letech pak správcem, či dozorcem vily měl být jistý Franz Gottwald.
Majitel, respektive uživatel vily s ohledem na firemní majetek, August Löw-Beer patřil v meziválečném Brně přirozeně k vlivným osobám. Kromě spoluvlastnictví rodinné firmy, působil také jako člen správní rady společnosti pro gumový průmysl Viktoria, dále jako majitel obchodní společnosti s textilem Perfect a rovněž byl honorárním konzulem Rakouska. Ještě před okupací odešel August Löw-Beer s rodinou do zahraničí a v roce 1942 zemřel v britském Galashiels.
V době úmrtí stavebníka již se stavbou disponoval nacistický aparát a majetek rodiny byl zkonfiskovaný: “Celý stojící i ležící, movitý i nemovitý majetek, jakož i všechna nepřípustná práva Žida. August Israel Löw-Beer, továrník, narozen 1. května 1883 v Elsenthalu, dnes říšský příslušník, bydlel v Brně Lehmstätte 132, a jeho manželka Alice, rozená Gottlieb, narozená 10. srpna 1889 v Brně, oba neregistrovaní obyvatelé … byl zkonfiskován. Proti tomuto rozhodnutí není odvolání. Tajná státní policie." Po zajištění stavby německou státní policií projevila pravděpodobně v roce 1940 o vilu zájem německá bezpečností služba Sicherheitsdienst, známá pod zkratkou SD, jejíž brněnskou služebnu založil a poté i vedl Vilém Benedikt Biermann. O činnosti SD v Brně během protektorátu víme poměrně málo informací. Nicméně můžeme tušit, že se právě tato budova stala jedním z tragických míst, odkud byly inscenovány represe vůči českým obyvatelům, jak ostatně dokládá poválečná zmínka v tisku: “Svědkové tvrdí, že Horák byl postrachem Podivína spolu s dalším konfidentem Antonínem Hřebačkou. Není jasné, jak se Horák ke konfidentství pro SD dostal, pravděpodobné však je, že se "uvedl" dopisem, který 5. ledna 1943 poslal K. H. Frankovi. V něm psal o nepatrném procentu českých lidí, kteří "opravdu hrdě, poctivě, nekompromisně, ba přímo fanaticky stojí za vůdcem A. Hitlerem a idejemi jím vytyčenými." ... Ze všech svědeckých výpovědí bylo patrno, že Horák vystupoval vůči českým lidem jako agent provokatér a zprávy o tom, jak Češi reagovali, podával přímo do ústředí SD v Brně V hlinkách č. 132."
Mnohem zajímavější informaci ve vztahu k vile Augusta Löw-Beera uvádí dvojice autorů, František Vašek a Zdeněk Štěpánek, ve své knize První a druhé stanné právo na Moravě (1941–1942). Autoři zde popisují situaci během prvního stanného práva a způsob nakládání nacistických ozbrojených a bezpečnostních sborů s těly popravených osob, které byly dopraveny do krematoria města Brna a za dozoru příslušníků gestapa spáleny. Když ovšem došlo ze strany zřízenců krematoria k vydání několika uren příbuzným, měl nacistický aparát zasáhnout a urny s popelem přemístit právě do ústředí SD na Hlinkách. Zde pak měl být popel rozprášen v zahradě. Pokud by se tuto informaci podařilo potvrdit, stala by se vila Augusta Löw-Beera mimo jiné podstatným symbolickým a pietním místem domácího protinacistického odboje v Brně.
Po skončení války byla výnosem Zemského národního výboru z ledna 1946 uvalena na objekt národní správa, a ještě téhož roku byl národním správcem ustanoven Leopold Reittr. Od té doby začal československý stát s objektem nakládat ve svůj prospěch. Stejně tak byla znárodněna i někdejší firma rodiny Löw-Beer a její majetková podstata byla začleněna do Moravskoslezských vlnařských závodů a poté do vlnařských závodů Mosilana. V roce 1947 se ve vile dočasně nacházela oblastní úřadovna Osidlovacího úřadu, sloučeného krátce před tím s Fondem národní obnovy. Záhy se však o vile Augusta Löw-Beera začalo uvažovat jako o objektu, kam dislokovat kojenecký ústav. Již v květnu roku 1948 informovaly Svobodné noviny “o jednání s Vlnařskými závody, které se dobrovolně vzdaly nároků na dům č. 132/134 v Hlinkách, ve prospěch kojeneckého ústavu, pro který je budova v Pisárkách nejvhodnějším objektem." V září téhož roku nově ustanovená dislokační komise při Ústředním národním výboru umístila kojenecký ústav právě sem. V srpnu 1949 již brněnská Rovnost přinesla zprávu, že potřebné adaptační práce ve vile již započaly. “Křenovický kojenecký ústav, který byl nevhodně položen mimo rámec Brněnského kraje a který byl nedostatečně vybaven, bude přeložen do budovy v Brně, V hlinkách 132-134. Tuto budovu již Čs. stavební závody vhodně adaptují, aby dokonale vyhovovala potřebám ústavu." Je ovšem zajímavé, že ve stejném roce, kdy již v objektu probíhaly stavební úpravy pro jeho nové využití, byl podán restituční návrh pozůstalosti po Augustu Löw-Beerovi ve smyslu § 12 restitučního zákona. Restituční nárok neuspěl, a definitivně tak přešlo vlastnické právo na československý stát, Městský národní výbor v Brně a vzápětí na Státní kojenecký ústav v Brně – Zdravotnický odbor Krajského národního výboru v Brně.
Z doby působení kojeneckého ústavu je řada velmi necitlivých úprav exteriéru i interiéru vily čitelných doposud. K objektu byl například ze západní části přistaven nákladní výtah nebo v ose hlavního průčelí postaven komín kotelny. V přízemí objektu se nacházely šatny pro sestry, ve dvou patrech byla situována jednotlivá oddělení ústavu a v posledním patře bylo oddělení předčasně narozených dětí. Svoji činnost zde ukončil kojenecký ústav teprve v roce 2011, kdy se přestěhoval do nových prostor v Bystrci. V roce 2013 pak Magistrát města Brna prodal budovu za 65 milionů korun společnosti Energocentrum MK. V současnosti je objekt ve vlastnictví soukromé fyzické osoby. Podle sdělení Stavebního úřadu je aktuálně zahájeno stavební řízení na "novostavbu garáží zapuštěných do svažitého terénu zahrady v areálu budoucího Rehabilitačního ozdravného centra."
Vila Augusta Löw-Beera patří mezi objekty tzv. pozdně zapsaných památek, u nichž Nejvyšší správní soud zrušil na konci roku 2020 památkovou ochranu. Je tedy vážnou otázkou, jaká bude budoucnost této ohrožené stavby.
Mgr. Michal Doležel
Muzeum města Brna
Poznámky
1) ,,According to my Father's memories the architect came from Munich and was called Ludwig I don't know more. The builder was called Mainx and an architect called Wilfert from Vienna only produced a sketch of how he expected the hall to be furnished." Český překlad: ,,Podle vzpomínek mého otce pocházel architekt z Mnichova a jmenoval se Ludwig, víc nevím. Stavitel se jmenoval Mainx a architekt Wilfert z Vídně pouze načrtl, jak by měl být sál zařízen."
Poděkování:
Petr Houzar, Archiv města Brna
Silvie Klimešová, Brněnské vodárny a kanalizace, a.s.
Lenka Kudělková, Muzeum města Brna
Zdroje:
Alamy.com
Archiv Caroline Robinson, Petera Koeniga a Ivana Koniga
Archiv města Brna
BAM Brno, Brněnský architektonický manuál
Brněnské vodárny a kanalizace, a.s.
Geni.com
Internetová encyklopedie dějin Brna
Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-venkov
Magistrát města Brna, Odbor vnitřních věcí Moravská zemská knihovna
Muzeum města Brna
Národní památkový ústav, Územní odborná pracoviště Brno
Literatura:
V roce 1908 zakoupil vilu číslo 134 známý brněnský krejčí a majitel realit Ludvík Dukát, který ji měl ve svém vlastnictví deset let. V roce 1918 však okresní soud vydal usnesení, v němž byl Dukát: “zbaven úplně svéprávnosti pro slabomyslnost", což si patrně vyžádalo posuzování v oblasti nakládání s jeho nemovitým majetkem. Již k roku 1920 je však v pozemkové knize uvedena trojice nových majitelů, a to Dr. Ludvík Dukát, Emílie Franková a Josefa Brettschneiderová.
Ve stejném roce, kdy byl Ludvík Dukát zbaven svéprávnosti, se nejmladší syn Arnolda a Friederiky Löw-Beerových, August, stal veřejným společníkem rodinné vlnařské firmy Aron & Jakob Löw-Beer's Söhne. Z rodného Brněnce do Brna však přišel August Löw-Beer již dříve, protože v letech 1913 a 1914 zakoupil dvojici nemovitostí na adrese Hlinky 40 a 42, s úmyslem starší objekty zbourat a nahradit je vlastní vilou podle projektu Friedricha Ohmanna. K realizaci této vily ale nakonec nedošlo a August Löw-Beer se obou nemovitostí v roce 1921 zbavil. Novým majitelem objektů na Hlinkách 40 a 42 se pak stal František Eichler. Ještě ve stejném roce, tedy v roce 1921, zakoupil August Löw-Beer naopak vilu po Ludvíku Dukátovi na Hlinkách 134, a k ní ještě sousední parcelu číslo 132, kde se nacházel útulek Českého srdce. Oba pozemky včetně budovy vzápětí převedl na rodinnou firmu.
Nový majitel se nespokojil s historickou stavbou, která zjevně nevyhovovala potřebám osmatřicetiletého podnikatele a otce dvou dětí, staršího Ericha a mladší Margarety, a tak zadal projekt ke stavbě zcela nové, a nutno říct také monumentální, vily.
Dokumentace novostavby se dochovala opět pouze v archivu Brněnských vodáren a kanalizací v podobě instalatérských plánů, vyhotovených firmou Johann Kachlik's Witwe A. Kachlik v Brně. Instalatérský plán je datovaný do 10.2.1923, přičemž stavební plány musely vznikat jistě dříve, snad již v roce 1921, nejpozději však v roce 1922. Celkové architektonické pojetí nové stavby, německy označené plány, ale i značně kritická zmínka v socialistické Rovnosti o tom, že “Fabrikant Löw-Beer staví V hlinkách č. 132 přepychovou vilu nákladem 10 mil. korun pro 4 lidi (Je zajímavo, že provedení svěřuje Němcům z říše, nic mu nevadí nezaměstnanost domácích firem).", nás přivádí k domněnce, že autorem stavby byl některý z německých architektů.
V červnu letošního roku (2024) se mi podařilo navázat kontakt s žijícími potomky Augusta a Alice Löw-Beerových, kteří mi poskytli jednak velmi cenné historické fotografie vily, pocházející z průběhu 20. a 30. let 20. století, a také informace, které mohou napomoct s identifikací autora stavby. Prostřednictvím historických fotografií je možné nahlédnout do původního vybavení vily a identifikovat jednotlivé prostory. V rámci korespondence s Caroline Robinson, potomkem rodiny, snad lze jako autora stavby určit architekta Gustava Ludwiga (1876-1952)¹. Autorem interiéru vily by pak měl být vídeňský architekt Franz Wilfert, který vytvářel o několik let později také interiér vily Stiassni a stavební práce měly být svěřeny brněnskému staviteli Hermannu Mainxovi, který v roce 1928 prováděl také stavbu vily staršího bratra Augusta Löw-Beera, Felixe, na Hlinkách 104.
Brněnský rodák Gustav Ludwig odešel v roce 1907 za svým starším bratrem Aloisem Ludwigem (1872-1969) do Mnichova, kde spolu vedli stavební společnost ,,Brüder Ludwig", působící zejména v Německu a jižním Tyrolsku. Právě v Mnichově projektovali bratři Gustav a Alois Ludwigovi několik vilových staveb, včetně asi nejznámější vily pro Thomase Manna z let 1913-1914.
Podle údajů v kartě nemovitosti došlo ještě v roce 1922 k demolici původní vily a 13. července téhož roku žádala firma o stavební povolení. “Na základě povolení ze dne 27.7.1922 byla vystavěna na místě staré budovy v Brně V hlinkách or. číslo 132 a 134 jednopatrová vila … povolení k používání této novostavby bylo uděleno firmě Aron a Jacob Löw-Beer's Söhne v Brně, počínaje ode dne 30. prosince 1923." Oproti předchozímu objektu, posunul architekt novou vilu hlouběji do zahrady a svým objemem zabrala prostor obou, do té doby samostatných, parcel. V raných dvacátých letech se jednalo o jednu z nejvýraznějších brněnských vil.
Nutno říct, že označení stavby v úředních dokumentech jako jednopatrová vila, je dosti zavádějící. Z pohledu k hlavnímu průčelí od ulice Hlinky se totiž jedná o čtyřpatrovou stavbu obdélné hmoty krytou mansardovou střechou. Vzhledem ke svažitému terénu zvedajícímu se směrem k Vinařské ulici jsou však dvě patra stavby situována v podzemí. Před hlavním průčelím vily se nachází podesta s dvojicí komponovaných stromů. Samotná stavba pak spočívá na kamenném stupni, do něhož jsou proraženy otvory do suterénu a také hlavní vchod, který lemuje dvojice iónských sloupů. Za vstupem se nachází zaklenutá vstupní hala, jejíž strop je opatřen jednoduchým štukovým ornamentem. Vstupní chodba je zakončená centrálním schodištěm s litinovým zábradlím. Jak vidno na historické fotografii, vstupní hale dominovala socha italského sochaře Antonia Tantardiniho (1829–1879) Matka s dítětem, která byla mimo jiné vystavena na mezinárodní výstavě v Londýně v roce 1862. Podle slov potomků rodiny byla tato socha v objektu umístěna až do nedávné doby. Aktuálně je neznámo kde.
Vyjma vstupní chodby je druhé podzemní podlaží věnováno provoznímu zázemí stavby se sklepy, místností pro zásoby, nebo místností k uložení kožichů.
Centrální schodiště přivádělo majitele a návštěvníky vily do předsálí, odkud se vstupovalo do hlavní haly s travertinovým krbem a štukovou výzdobou stropu. Hala byla napojena na jídelnu, umístěnou v půlválcovém rizalitu. Na jídelnu přirozeně navazovala přípravna a kuchyně. V pravém polygonálním rizalitu se pak nacházel pánský pokoj a sluneční pokoj (Sonnenzimmer). Z haly, jídelny i slunečního pokoje bylo možné vstoupit na prostornou terasu. V prvním nadzemím patře se nacházely obytné prostory majitelů, tedy ložnice Augusta a Alice Löw-Beerových se samostatnými koupelnami a pokoje syna Ericha a dcery Margarety. Do mansardové střechy byly umístěny pokoje pro hosty.
Z dobového tisku se můžeme dozvědět alespoň kusé informace také o osobách, které majitelům poskytovaly potřebný servis, například: “Zahradnický příručí, 21-letý a láskou pracující hledá stálé místo. Ctěné nabídky na adr. Jindřich Klodner, zahradnický příručí Brno, V hlinkách 132." Ve třicátých letech pak správcem, či dozorcem vily měl být jistý Franz Gottwald.
Majitel, respektive uživatel vily s ohledem na firemní majetek, August Löw-Beer patřil v meziválečném Brně přirozeně k vlivným osobám. Kromě spoluvlastnictví rodinné firmy, působil také jako člen správní rady společnosti pro gumový průmysl Viktoria, dále jako majitel obchodní společnosti s textilem Perfect a rovněž byl honorárním konzulem Rakouska. Ještě před okupací odešel August Löw-Beer s rodinou do zahraničí a v roce 1942 zemřel v britském Galashiels.
V době úmrtí stavebníka již se stavbou disponoval nacistický aparát a majetek rodiny byl zkonfiskovaný: “Celý stojící i ležící, movitý i nemovitý majetek, jakož i všechna nepřípustná práva Žida. August Israel Löw-Beer, továrník, narozen 1. května 1883 v Elsenthalu, dnes říšský příslušník, bydlel v Brně Lehmstätte 132, a jeho manželka Alice, rozená Gottlieb, narozená 10. srpna 1889 v Brně, oba neregistrovaní obyvatelé … byl zkonfiskován. Proti tomuto rozhodnutí není odvolání. Tajná státní policie." Po zajištění stavby německou státní policií projevila pravděpodobně v roce 1940 o vilu zájem německá bezpečností služba Sicherheitsdienst, známá pod zkratkou SD, jejíž brněnskou služebnu založil a poté i vedl Vilém Benedikt Biermann. O činnosti SD v Brně během protektorátu víme poměrně málo informací. Nicméně můžeme tušit, že se právě tato budova stala jedním z tragických míst, odkud byly inscenovány represe vůči českým obyvatelům, jak ostatně dokládá poválečná zmínka v tisku: “Svědkové tvrdí, že Horák byl postrachem Podivína spolu s dalším konfidentem Antonínem Hřebačkou. Není jasné, jak se Horák ke konfidentství pro SD dostal, pravděpodobné však je, že se "uvedl" dopisem, který 5. ledna 1943 poslal K. H. Frankovi. V něm psal o nepatrném procentu českých lidí, kteří "opravdu hrdě, poctivě, nekompromisně, ba přímo fanaticky stojí za vůdcem A. Hitlerem a idejemi jím vytyčenými." ... Ze všech svědeckých výpovědí bylo patrno, že Horák vystupoval vůči českým lidem jako agent provokatér a zprávy o tom, jak Češi reagovali, podával přímo do ústředí SD v Brně V hlinkách č. 132."
Mnohem zajímavější informaci ve vztahu k vile Augusta Löw-Beera uvádí dvojice autorů, František Vašek a Zdeněk Štěpánek, ve své knize První a druhé stanné právo na Moravě (1941–1942). Autoři zde popisují situaci během prvního stanného práva a způsob nakládání nacistických ozbrojených a bezpečnostních sborů s těly popravených osob, které byly dopraveny do krematoria města Brna a za dozoru příslušníků gestapa spáleny. Když ovšem došlo ze strany zřízenců krematoria k vydání několika uren příbuzným, měl nacistický aparát zasáhnout a urny s popelem přemístit právě do ústředí SD na Hlinkách. Zde pak měl být popel rozprášen v zahradě. Pokud by se tuto informaci podařilo potvrdit, stala by se vila Augusta Löw-Beera mimo jiné podstatným symbolickým a pietním místem domácího protinacistického odboje v Brně.
Po skončení války byla výnosem Zemského národního výboru z ledna 1946 uvalena na objekt národní správa, a ještě téhož roku byl národním správcem ustanoven Leopold Reittr. Od té doby začal československý stát s objektem nakládat ve svůj prospěch. Stejně tak byla znárodněna i někdejší firma rodiny Löw-Beer a její majetková podstata byla začleněna do Moravskoslezských vlnařských závodů a poté do vlnařských závodů Mosilana. V roce 1947 se ve vile dočasně nacházela oblastní úřadovna Osidlovacího úřadu, sloučeného krátce před tím s Fondem národní obnovy. Záhy se však o vile Augusta Löw-Beera začalo uvažovat jako o objektu, kam dislokovat kojenecký ústav. Již v květnu roku 1948 informovaly Svobodné noviny “o jednání s Vlnařskými závody, které se dobrovolně vzdaly nároků na dům č. 132/134 v Hlinkách, ve prospěch kojeneckého ústavu, pro který je budova v Pisárkách nejvhodnějším objektem." V září téhož roku nově ustanovená dislokační komise při Ústředním národním výboru umístila kojenecký ústav právě sem. V srpnu 1949 již brněnská Rovnost přinesla zprávu, že potřebné adaptační práce ve vile již započaly. “Křenovický kojenecký ústav, který byl nevhodně položen mimo rámec Brněnského kraje a který byl nedostatečně vybaven, bude přeložen do budovy v Brně, V hlinkách 132-134. Tuto budovu již Čs. stavební závody vhodně adaptují, aby dokonale vyhovovala potřebám ústavu." Je ovšem zajímavé, že ve stejném roce, kdy již v objektu probíhaly stavební úpravy pro jeho nové využití, byl podán restituční návrh pozůstalosti po Augustu Löw-Beerovi ve smyslu § 12 restitučního zákona. Restituční nárok neuspěl, a definitivně tak přešlo vlastnické právo na československý stát, Městský národní výbor v Brně a vzápětí na Státní kojenecký ústav v Brně – Zdravotnický odbor Krajského národního výboru v Brně.
Z doby působení kojeneckého ústavu je řada velmi necitlivých úprav exteriéru i interiéru vily čitelných doposud. K objektu byl například ze západní části přistaven nákladní výtah nebo v ose hlavního průčelí postaven komín kotelny. V přízemí objektu se nacházely šatny pro sestry, ve dvou patrech byla situována jednotlivá oddělení ústavu a v posledním patře bylo oddělení předčasně narozených dětí. Svoji činnost zde ukončil kojenecký ústav teprve v roce 2011, kdy se přestěhoval do nových prostor v Bystrci. V roce 2013 pak Magistrát města Brna prodal budovu za 65 milionů korun společnosti Energocentrum MK. V současnosti je objekt ve vlastnictví soukromé fyzické osoby. Podle sdělení Stavebního úřadu je aktuálně zahájeno stavební řízení na "novostavbu garáží zapuštěných do svažitého terénu zahrady v areálu budoucího Rehabilitačního ozdravného centra."
Vila Augusta Löw-Beera patří mezi objekty tzv. pozdně zapsaných památek, u nichž Nejvyšší správní soud zrušil na konci roku 2020 památkovou ochranu. Je tedy vážnou otázkou, jaká bude budoucnost této ohrožené stavby.
Mgr. Michal Doležel
Muzeum města Brna
Poznámky
1) ,,According to my Father's memories the architect came from Munich and was called Ludwig I don't know more. The builder was called Mainx and an architect called Wilfert from Vienna only produced a sketch of how he expected the hall to be furnished." Český překlad: ,,Podle vzpomínek mého otce pocházel architekt z Mnichova a jmenoval se Ludwig, víc nevím. Stavitel se jmenoval Mainx a architekt Wilfert z Vídně pouze načrtl, jak by měl být sál zařízen."
Poděkování:
Petr Houzar, Archiv města Brna
Silvie Klimešová, Brněnské vodárny a kanalizace, a.s.
Lenka Kudělková, Muzeum města Brna
Zdroje:
Alamy.com
Archiv Caroline Robinson, Petera Koeniga a Ivana Koniga
Archiv města Brna
BAM Brno, Brněnský architektonický manuál
Brněnské vodárny a kanalizace, a.s.
Geni.com
Internetová encyklopedie dějin Brna
Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-venkov
Magistrát města Brna, Odbor vnitřních věcí Moravská zemská knihovna
Muzeum města Brna
Národní památkový ústav, Územní odborná pracoviště Brno
Literatura:
- Adresář Velkého Brna. 28. ročník - 28. Jahrgang. 1930. [Brünn]: Friedr. Irrgang Verlag,
- Brünner Morgenpost. 21.9.1921, roč. 56, s. 3.
- CZAJKOWSKA, Lenka; CZAJKOWSKI, Petr. Zástavba ulice Hlinky po roce 1850 a majetková struktura jednotlivých objektů se zvláštním přihlédnutím k roku 1910. Příspěvek k poznání předměstské architektury města Brna. In: Brno v minulosti a dnes : sborník příspěvků k dějinám a výstavbě Brna, Brno 2006, s. 445-477.
- LUKEŠOVÁ, Veronika. Rodinné domy Löw-Beerů na ulici Hlinky v Brně na přelomu 19. a 20. století. In: Sborník Muzea Brněnska, Brno, 2016, s. 34-47.
- SMUTNÝ, Bohumír. Brněnští podnikatelé a jejich podniky: 1764-1948 : encyklopedie podnikatelů a jejich rodin. Brno: Statutární město Brno, Archiv města Brna, 2012.
- VAŠEK, František; ŠTĚPÁNEK, Zdeněk. První a druhé stanné právo na Moravě (1941-1942). Brno, 2002, s. 115.
0 comments
add comment
