Plzeňský kraj dostavěl za 60 mil. barokní ambit Mariánské Týnice

Tak si s tím poněkud nevím rady. Byl dostavěn východní ambit, který nikdy předtím postaven nebyl. Postavili ho jako kopii západního, ale není to pravda. Vztah západní a východní je asi takový, jako je vztah Walhally a Parthenonu. Vůbec si nevšimli jemných detailů, které západní ambit má. Nemusím ho připisovat Santinimu, ale prostě jen zednickému mistru doby barokní, který měl cit pro prostorové křivky v krvi a nemusel mu je nikdo kreslit.
A pak ta výzdoba – jako že v barokním duchu. Ale to není baroko, není to současno, vlastně je to strašný kýč a velmi neumětelská malba.
Nerozumím tomu. Když už se muselo dostavovat (ale to také nevím proč, ty nedokončené kusy zdí vůbec nepřekážela, ani nic neslibovaly), proč nebyl zvolen novotvar, který by vzešel z architektonické soutěže? Určitě by se mezi českými architekty (ale proč by vlastně nemohla být mezinárodní?) našlo dost tvůrců, kteří by dokázali k Santinimu přistoupit přiměřeně pietně, ale ryze současně – viz třeba věže Emauzského kostela. Jiná otázka je, zda by se našla porota, která by uměla správně a odvážně s vědomím doby vybrat. Asi ne.
A když už se tedy musel postavit ten architektonicky nudný kus, proč aspoň jeho výzdoba nemohla být vedena v duchu současnosti? Ostatně – v Mariánské Týnici se konalo v dávných dobách dost výtvarných aktivit, které by k tomu vysloveně napovídaly.
Jenomže my jsme společnost velmi nesebevědomá. Chceme sice něco dělat, ale bojíme se vlastního výrazu (beru-li, že architektura vyjadřuje svou dobu, tak se bojíme oprávněně). A tak jsme Santinimu neskutečně ublížili. Vlastně se mi ani nezdá, že to bylo vedeno s dobrým úmyslem.

Je to stále živé téma, zda dostavovat památky kontrastně či v duchu originálu. Když srovnám tuto dostavbu s kontrastním pojetím plánované na Invalidovně, smysly vnímám, že pojetí v původním stylu je k památce citlivější. Podobně jsem si bez mrknutí oka zvykl a mám radost z nových věží na Malostranské radnici, které tam jsou tak samozřejmé. Na prahu nového tisíciletí je zřejmě správný čas se začíst do historie, abychom si z ní vzali její dokonalý smysl pro harmonii ve všech měřítkách. Je pozoruhodné, že současná architektura nemá detail, který by člověka oslovil, stejně jako jí chybí velký vertikální rozměr spojení s vesmírem. Tuto člověčí znalost a schopnost je dobré zase po letech obnovit, aby moderní architektura přestala lekat a začala léčit.

Ještěže se povedlo ambit postavit podle plánů Santiniho a v barokním slohu. Pan Santini si to určitě zasloužil.
Přistoupit k nějaké "stavbě přiměřeně pietně, ale ryze současně", dnes znamená postavit tam betonového molocha a k tomu rezavé železné desky. A hlavně pak ta návaznost na okolí. To bývá vždy prohra.

Dalsi to stvrzeni, ze "cesta do pekel je vydlazdena dobryma umysly". A ta "vzfahovost k mistu" (place relatedness) je jiz dlouho chybejici clanek ve velmi prevazne vetsine nove architektury. Ostatne, ja tento nedostatek si vykladam jako hlavni prvek vzniku pamatkove pece, v poslednich dvou stoletich.
Uspech obnovenych vezi malostranske radnice je naprosto prirozeny, jako obnova Varsavy, nebo vyznacnych budov Drazdan. Proto nevim, proc se vaha treba s obnovou stredovekeho kridla Staromestske radnice, podle navrhu architektu Pavlika a Kasicky.
V pripade Emaus se F.M. Cerny vratil k puvodne bezvezoveho reseni stredoveku ale vztycil tam take ty "plameny husitske revoluce" coz v tehdejsi dobe mu bezesporu pomohlo k vitezstvi v te soutezi. Bohuzel, Hypsmanuv soubor ministerskych budov v okoli byl ale slozen ve vztahu k tehdy tam stojicimu dvouvezi. Proto si myslim, ze delsi rozpeti obou "plamenu" od sebe by bylo jeste uspesnejsi.

Do historických částí měst je zvládnutá replika stavby jistě východisko, které nikoho nemůže urazit. Nedávno po očkování na Františku jsem narazil na novostavbu, která mne zaujala. Nový modernistický bytový dům v ulici U Milosrdných. S jakoby mramorovým povrchem. Pak jsem si vyhledal, že autorem je Ricardo Bofill, což mi ten plášť vysvětlilo. Je to citace vzhledu barokní umělé omítky.

Repliky jsou jakoby neviditelné, jsou jako retuš. Obecní dvůr (2016) od Bofilla je pěkný příklad dostavby v duchu/duších sousedů. Mám jej jako třetí "nej" k ČKD od Šrámkové a k Tančícímu domu od Gehry/Miluniće. Bofill navazuje analogicky na sousední asanační funkcionalistický dům a současně mu dává grafikou mramorování nerezové masky mimikry zde dříve rostoucích stromů, viz:
https://archello.com/story/16035/attachments/photos-videos
Světlo odrážející se v matném nerezu vytváří dojem, že se objekt jako duch rozplývá v nebi. Bofill zde důvtipně analogicky navázal na inspirační zdroje z okolí, stejně jako ostatní dva výše jmenované domy. Kriticky vzato mi ale stále nesedí, že dům pracuje více s parafrázemi než s vlastním tvaroslovím. To má oblíbená Černá Matka Boží v Celetné nebo Štencův dům v Salvátorské vlastní identitu mají a stejně do okolí zapadnou bez zbytečných kontrastů a naschválů. Myslím, že kouzlo spočívá v práci s měřítkem, kdy dům je v traktování hmoty a oken analogický k okolí, zatímco v architektonickém detailu si vede svou řeč, kterou vypráví vlastní příběh, který zapadá do frázování okolních architektur a dodává mu další novou fazetu celkového ansamblu, jak to nazývá Miroslav Šik.

Černá Matka Boží je stavba na kterou se jezdí dívat studenti a architekti z celého světa. Fránek to bude mít naproti Bofillovi těžký, aby to místo nezkazil, vzhledem k jeho vnitřnímu přetlaku pro inovativní formy. Každá modernistická novostavba historickému prostředí ubírá sílu. Nevybízí malíře k jejich malbě.