Lucie Drahoňovská: O ženách architektkách kdysi a dnes
Sté výročí založení nejvlivnější evropské designové školy 20. století Bauhaus je spojeno s řadou výstav a doprovodných událostí. Mezi ně patřilo i dvoudenní symposium Modern Woman—Architect, které v pražském Veletržním paláci od 31. října do 1. listopadu uspořádaly Národní galerie Praha a pražský Goethe-Institut.
Během přednášek, kulatých stolů, panelových diskusí i komentované výstavy se přední domácí i zahraniční odborníci na architekturu a kunsthistorii zamýšleli nad obrazem a úlohou ženy-architektky od počátku 20. století po současnost. Navázali na sympozium Emancipace I, které proběhlo v září v Berlíně jako součást Týdne Bauhausu (Bauhaus Woche). Těžištěm pražského setkání byla slovy kurátorky Heleny Doudové z Národní galerie „profesionální i společenská emancipace žen v posledních sto letech, projekce obrazu 'moderní ženy' i reálné osudy a profesní úspěchy žen-architektek“. Zvláštní pozornost podle ní patřila „migraci idejí a osob s nimi spojených ve střední Evropě i za jejími hranicemi.“
První pionýrky modernismu
Téma Modern Woman—Architect otevřela historička umění Mary Pepchinski, autorka nedávné výstavy Frau Architekt (Paní architekt) v Německém muzeu architektury (DAM) ve Frankfurtu nad Mohanem. V příspěvku o německých architektkách modernismu během Výmarské republiky, Emancipované ženy, svobodný život?, vyzdvihla význam Výmarské ústavy, která ženám zaručovala jistá politická práva, nově nabytý přístup ke vzdělání i v dosud výlučně mužských profesích. Pepchinski představila pětici protagonistek modernismu v letech 1900 až 1930 v Německu, jakými byly Emilie Winkelmann (po studiu architektury na Technické vysoké škole v Hannoveru si už v roce 1908 založila v Berlíně vlastní úspěšné architektoncké studio), Marie Frommer (po emigraci do Spojených států navrhovala domy a interiéry v New Yorku), Lotte Cohn (dle E. Lasker-Schüler od roku „nejvytíženější stavitelka Izraele“ už od roku 1921), Lotte-Stamm Beese (s brněnským architektem Bohuslavem Fuchsem realizovala řadu industriálních staveb ve Slezsku a poté vlastní projekty v Nizozemí). A konečně jediná absolventka architektury Bauhausu v Desavě, talentovaná Wera Meyer-Waldeck (jejíž dipolomovou práci osobně zaštítil a diplom osobně podepsal Mies van der Rohe. Po druhé světové válce navrhla v roce 1949 mj. interiér Bundestagu v Bonnu). Podle Pepchinski spojuje tyto ženy touha po emancipaci, transformace vlastních ideálů, nomádský způsob života i neustálé experimentování, aby si uhájily vlastní emancipaci. Dále fakt, že tyto mimořádné, kreativní, chytré a nezávislé ženy musely čelit neustálým předsudkům ze strany společnosti, a že si zpravidla zvolily život jako Single-Woman (s výjimkou Stam-Beese, která se po odchodu z Bauhausu stala na čas samoživotelkou). Právo vdané ženy pracovat nebo svobodně žít byly totiž v případě vdaných žen podmíněny souhlasem manžela.
Bauhausmädels kdysi a dnes
Poutavý vhled do postavení žen v legendárním Bauhausu zprostředkoval Patrick Rössler, německý teoretik médií, spoluautor objemné publikace „Bauhausmädels“ (TASCHEN 2019). V příspěvku „Ví, co chce – a také uspěje“ poukázal na skutečnost, že se ženy v Bauhausu považovaly za emancipované, přestože se i přes progresivní přístup školy a genderově rovnoprávný přístup k jejich vzdělávání musely na rozdíl od svých mužských kolegů neustále vyrovnávat s překážkami. „Tyto dívky představovaly typ 'Bauhausmädels', jak je dobový tisk označoval, uměleckou verzi tzv. 'Nové ženy Výmarské republiky', která byla ve 20. letech 20. století populární. Mladé dívky ve městě vedly nezávislý, sebevědomý život, přičemž nesouhlasily s životním stylem, který od nich společnost vyžadovala“, uvedl Rössler. Připomněl výzkum kolegyně Anje Baumhoff, podle níž mužské struktury vyústily zejména ve výmarském Bauhausu ke znevýhodnění studentek, především pak v tom, aby si mohly volně zvolit ateliér výuky a měly možnost stát se vedoucí ateliéru. Oproti tomu v Desavě studentky navštěvovat různé dílny mohly (architektura, socha, kresba, truhlářství), ale většina byla doporučena do textilní a keramické dílny. Jen málokterá se jako Gunta Stölzl stala „mladou mistryní“. Kromě toho byly i hůře placené než jejich kolegové. „I přes všechny zmíněné deficity představoval Bauhaus ve svém společenském významu místo pro umělecký a osobní rozvoj mladých žen z celé Evropy, které se svojí tvorbou podílely na světovém významu Bauhausu v oblasti designu 20. století,“ shrnul Rössler. Současně varoval, aby byly ženy Bauhausu nálepkovány jako „oběti“ své doby, a aby byly genderové vztahy v této umělecké škole posuzovány standardy dnešní společnosti.
Architektky za socialismu
Část sympozia přiblížila socialistické architektky 60. a 70. let v Maďarsku, Polsku, Estonsku a Československu. V něm vedle Věry Machoninové, spoluautorky karlovarského hotelového komplexu Thermal a obchodního domu Kotva, vynikala nedávno zesnulá Růžena Žertová. Život a tvorbu této uznávané brněnské architektky, designérky interiérů, oděvů, šperků a svítidel zásadně ovlivnili dva klíčoví muži - architekti: bratr Petr Žert a její životní partner Igor Svoboda. Mezi nejznámější projekty Žertové patří obchodní dům Prior v Pardubicích a Košicích a obchodní dům Labe v Ústí nad Labem. Její stavby se vyznačují důrazem na racionální provozní a konstrukční řešení, přičemž uplatňovala cit pro výtvarné pojetí i materiál.
První dámě československé architektury, Aleně Šrámkové, se věnuje aktuální výstava v Museu Kampa, jíž prohlídka byla součástí doprovodného programu sympozia. Expozice, kterou na základě trojdimenzionálních modelů, skic a návrhů realizovaných i nerealizovaných staveb letošní jubilantka osobně sestavila, zahrnuje mj. její nejproslulejší stavby - postmoderní budovu ČKD v Praze na Můstku, odbavovací halu Hlavního nádraží v Praze, Tyršův most v Přerově, nebo budovu Fakulty architektury ČVUT v pražských Dejvicích. „Architektura je vždy odrazem svého tvůrce a tohle je architektura přísná, racionální, přesná, bezzdobná a pravdivá. taková je i paní architektka,“ řekla o Šrámkové kurátorka výstavy a spoluautorka nejnovější publikace o této stálici české architektury, Radomíra Sedláková. Upozornila přitom na důraznost, s níž se Šrámková dokázala prosadit v mužském prostředí, i fakt, že projekty vznikaly právě během spolupráce s nimi. Dílo Aleny Šrámkové obstojí ve srovnání s jejími předními mužskými kolegy neoracionalismu, s architekty Oswaldem Mathiasem Ungersem, Aldo Rossim a Johnem Hejdukem, jak ostatně ve své eseji o evropském neoracionalismu uvedla jedna ze spoluautorek knihy a zároveň kurátorka pražského sympozia, Helena Doudová.
Článek je publikován s laskavým svolením Goethe-Institutu v Praze.
Program sympozia - zde.
Dodatek
V oddělení stavebnictví a architektury Bauhausu se po roce 1930 objevily také studentky z Československa. Kromě Mathylde Wiener a Edith Rindler z Prahy to byla Němka Inge Stipanitz z Moravské Ostravy. Propojení československých studentů a studentek s Bauhausem důkladně zmapovala historička umění Markéta Svobodová v publikaci „Bauhaus a Československo 1919-1938“ (KANT, 2016). Vůbec první českou promovanou architektkou byla v roce 1921 Milada Petříková-Pavlíková, která se podle německého vzoru zaměřila na sociální bydlení pro ženy.
Během přednášek, kulatých stolů, panelových diskusí i komentované výstavy se přední domácí i zahraniční odborníci na architekturu a kunsthistorii zamýšleli nad obrazem a úlohou ženy-architektky od počátku 20. století po současnost. Navázali na sympozium Emancipace I, které proběhlo v září v Berlíně jako součást Týdne Bauhausu (Bauhaus Woche). Těžištěm pražského setkání byla slovy kurátorky Heleny Doudové z Národní galerie „profesionální i společenská emancipace žen v posledních sto letech, projekce obrazu 'moderní ženy' i reálné osudy a profesní úspěchy žen-architektek“. Zvláštní pozornost podle ní patřila „migraci idejí a osob s nimi spojených ve střední Evropě i za jejími hranicemi.“
První pionýrky modernismu
Téma Modern Woman—Architect otevřela historička umění Mary Pepchinski, autorka nedávné výstavy Frau Architekt (Paní architekt) v Německém muzeu architektury (DAM) ve Frankfurtu nad Mohanem. V příspěvku o německých architektkách modernismu během Výmarské republiky, Emancipované ženy, svobodný život?, vyzdvihla význam Výmarské ústavy, která ženám zaručovala jistá politická práva, nově nabytý přístup ke vzdělání i v dosud výlučně mužských profesích. Pepchinski představila pětici protagonistek modernismu v letech 1900 až 1930 v Německu, jakými byly Emilie Winkelmann (po studiu architektury na Technické vysoké škole v Hannoveru si už v roce 1908 založila v Berlíně vlastní úspěšné architektoncké studio), Marie Frommer (po emigraci do Spojených států navrhovala domy a interiéry v New Yorku), Lotte Cohn (dle E. Lasker-Schüler od roku „nejvytíženější stavitelka Izraele“ už od roku 1921), Lotte-Stamm Beese (s brněnským architektem Bohuslavem Fuchsem realizovala řadu industriálních staveb ve Slezsku a poté vlastní projekty v Nizozemí). A konečně jediná absolventka architektury Bauhausu v Desavě, talentovaná Wera Meyer-Waldeck (jejíž dipolomovou práci osobně zaštítil a diplom osobně podepsal Mies van der Rohe. Po druhé světové válce navrhla v roce 1949 mj. interiér Bundestagu v Bonnu). Podle Pepchinski spojuje tyto ženy touha po emancipaci, transformace vlastních ideálů, nomádský způsob života i neustálé experimentování, aby si uhájily vlastní emancipaci. Dále fakt, že tyto mimořádné, kreativní, chytré a nezávislé ženy musely čelit neustálým předsudkům ze strany společnosti, a že si zpravidla zvolily život jako Single-Woman (s výjimkou Stam-Beese, která se po odchodu z Bauhausu stala na čas samoživotelkou). Právo vdané ženy pracovat nebo svobodně žít byly totiž v případě vdaných žen podmíněny souhlasem manžela.
Bauhausmädels kdysi a dnes
Poutavý vhled do postavení žen v legendárním Bauhausu zprostředkoval Patrick Rössler, německý teoretik médií, spoluautor objemné publikace „Bauhausmädels“ (TASCHEN 2019). V příspěvku „Ví, co chce – a také uspěje“ poukázal na skutečnost, že se ženy v Bauhausu považovaly za emancipované, přestože se i přes progresivní přístup školy a genderově rovnoprávný přístup k jejich vzdělávání musely na rozdíl od svých mužských kolegů neustále vyrovnávat s překážkami. „Tyto dívky představovaly typ 'Bauhausmädels', jak je dobový tisk označoval, uměleckou verzi tzv. 'Nové ženy Výmarské republiky', která byla ve 20. letech 20. století populární. Mladé dívky ve městě vedly nezávislý, sebevědomý život, přičemž nesouhlasily s životním stylem, který od nich společnost vyžadovala“, uvedl Rössler. Připomněl výzkum kolegyně Anje Baumhoff, podle níž mužské struktury vyústily zejména ve výmarském Bauhausu ke znevýhodnění studentek, především pak v tom, aby si mohly volně zvolit ateliér výuky a měly možnost stát se vedoucí ateliéru. Oproti tomu v Desavě studentky navštěvovat různé dílny mohly (architektura, socha, kresba, truhlářství), ale většina byla doporučena do textilní a keramické dílny. Jen málokterá se jako Gunta Stölzl stala „mladou mistryní“. Kromě toho byly i hůře placené než jejich kolegové. „I přes všechny zmíněné deficity představoval Bauhaus ve svém společenském významu místo pro umělecký a osobní rozvoj mladých žen z celé Evropy, které se svojí tvorbou podílely na světovém významu Bauhausu v oblasti designu 20. století,“ shrnul Rössler. Současně varoval, aby byly ženy Bauhausu nálepkovány jako „oběti“ své doby, a aby byly genderové vztahy v této umělecké škole posuzovány standardy dnešní společnosti.
Architektky za socialismu
Část sympozia přiblížila socialistické architektky 60. a 70. let v Maďarsku, Polsku, Estonsku a Československu. V něm vedle Věry Machoninové, spoluautorky karlovarského hotelového komplexu Thermal a obchodního domu Kotva, vynikala nedávno zesnulá Růžena Žertová. Život a tvorbu této uznávané brněnské architektky, designérky interiérů, oděvů, šperků a svítidel zásadně ovlivnili dva klíčoví muži - architekti: bratr Petr Žert a její životní partner Igor Svoboda. Mezi nejznámější projekty Žertové patří obchodní dům Prior v Pardubicích a Košicích a obchodní dům Labe v Ústí nad Labem. Její stavby se vyznačují důrazem na racionální provozní a konstrukční řešení, přičemž uplatňovala cit pro výtvarné pojetí i materiál.
První dámě československé architektury, Aleně Šrámkové, se věnuje aktuální výstava v Museu Kampa, jíž prohlídka byla součástí doprovodného programu sympozia. Expozice, kterou na základě trojdimenzionálních modelů, skic a návrhů realizovaných i nerealizovaných staveb letošní jubilantka osobně sestavila, zahrnuje mj. její nejproslulejší stavby - postmoderní budovu ČKD v Praze na Můstku, odbavovací halu Hlavního nádraží v Praze, Tyršův most v Přerově, nebo budovu Fakulty architektury ČVUT v pražských Dejvicích. „Architektura je vždy odrazem svého tvůrce a tohle je architektura přísná, racionální, přesná, bezzdobná a pravdivá. taková je i paní architektka,“ řekla o Šrámkové kurátorka výstavy a spoluautorka nejnovější publikace o této stálici české architektury, Radomíra Sedláková. Upozornila přitom na důraznost, s níž se Šrámková dokázala prosadit v mužském prostředí, i fakt, že projekty vznikaly právě během spolupráce s nimi. Dílo Aleny Šrámkové obstojí ve srovnání s jejími předními mužskými kolegy neoracionalismu, s architekty Oswaldem Mathiasem Ungersem, Aldo Rossim a Johnem Hejdukem, jak ostatně ve své eseji o evropském neoracionalismu uvedla jedna ze spoluautorek knihy a zároveň kurátorka pražského sympozia, Helena Doudová.
Článek je publikován s laskavým svolením Goethe-Institutu v Praze.
Program sympozia - zde.
Dodatek
V oddělení stavebnictví a architektury Bauhausu se po roce 1930 objevily také studentky z Československa. Kromě Mathylde Wiener a Edith Rindler z Prahy to byla Němka Inge Stipanitz z Moravské Ostravy. Propojení československých studentů a studentek s Bauhausem důkladně zmapovala historička umění Markéta Svobodová v publikaci „Bauhaus a Československo 1919-1938“ (KANT, 2016). Vůbec první českou promovanou architektkou byla v roce 1921 Milada Petříková-Pavlíková, která se podle německého vzoru zaměřila na sociální bydlení pro ženy.
0 comments
add comment
