Hotel pod Kilimandžárem

ZDENĚK SENDLER

Mám s Jurou jen obtížně popsatelný vztah...

Nemuseli jsme si nic složitě vykládat, zdůvodňovat.
Poslední roky Jurovy tvorby na půdě krajinářské byly v tomto směru vrcholným dílem směsice poznání, citu, lásky, kreativity, jasného autorského pohledu ale i pokory...
Začínám se učit žít s faktem, že tahle rána zůstane navždy otevřená.
Úžasný chlap, termín „renesanční“ nenaplňuje nikdo víc. Vizionář, pro kterého platí, nebo lépe řečeno neplatí žádné mantinely.
Hravý, velký kluk, milovník krásy s vytříbeným citem.
…jak by řekl: „Hele vole, Zdenále, to bude pecka“…

…Hele vole, Juro, budeš tady moc chybět.

---

RADKO KVĚT

„To je hovno, to JÁ…“ případně… „Teď mě dobře poslouchej, to JÁ…“ A následovala nějaká neuvěřitelná blbost… Tento úvod, kterým Jura začínal svoje pábení, nakonec v naší „brněnské partii“ zdomácněl tak, že se stal nejužívanější větou našich společných večírků, lyží, vod, moří… A nejen jich. Samozřejmě toto pábení mělo ironický podtext, a kdo z něj vyšel jako největší vůl, ten vyhrával… A Jura vyhrával rád.

Kluk z vesnice, rybář, Cvek, lyžař, kamarád, stavitel, doktor, vtipkař, pruďas, snowborďák, manžel, milenec, pohodář, cholerik, bojovník, vynálezce, hajzlík, spolehnutí, nespolehnutí, chytrost, neuchopitelnost, zvídavost, neorganizovaný ochránce přírody a památek, rybníkář, hypochondr, velkorysost, donátor, kajťák, filozof, přítel, podnikatel, taky kolenovrt, parťák… Vole, vole, cigaretka, výborný architekt.

A samozřejmě práce…
Naše diskuse o architektuře se v posledních letech soustředily na zcela zásadní problematiku typu – dřevěná lávka přes potok z jednoho kusu dubu a nesmí klouzat!... Nebo řešení vikýře na chalupě.
Ale abych to nebagatelizoval. O architektuře jsme ani moc nemluvili, snažili jsme se ji dělat… Reagovali jsme jeden na druhého… Jako kdybychom hráli hokej.
Občas nějaká kooperace s Ateliérem 8000 na zakázkách (Hanspaulka, Rohanský poloostrov, Raiffeisenka), ale hlavně několik velkých soutěží – Janáčkovo kulturní centrum, Národní knihovna v Praze, Národní muzeum v Káhiře, Divadelní budova JAMU… Atmosféra jako zamlada, nocovky, práce na chalupě, červené víno, rychlé diskuse a kupodivu jsme se nikdy nepohádali, vzájemný respekt, oba jsme věděli, že to děláme pro sebe navzájem. A že nevyhrajeme, tak to vůbec nevadilo.

I poslední událost charakterizuje Jurův vztah v k práci, k tvorbě. Přišli jsme s Dášou na jednu z posledních návštěv na Žluťák (Masarykův onkologický ústav na Žlutém kopci v Brně). Jura vyletěl z postele, pustil PC, oči planuly v transu, plnej morfia, odprezentoval nám ideu projektu hotelu na Kilimandžáro… A na poslední návštěvě o dva, tři dny později jsem byl svědkem, jak vážně ubezpečoval a loudil u pana doktora, že potřebuje zhruba tři a půl roku, aby ten hotel vyprojektoval a postavil… Já musel utéct, jak jsem byl naměkko.

Brno, lyže, Věrka, Dobčice, děti, Korsika, červený víno, České Budějovice, moře, rybníky, děvčata, kapři, slivovice, klobásky, jachta, Řevnice, Jana, Sardinie, zeměpisná šíře 41°13.944N, zeměpisná délka 009°16.533E, kapitán Střítecký vyhlašuje v mezinárodních vodách stav nouze a bez našeho svolení nás s Dášou oddává…

Doufám, že se nikoho nedotknu, když otisknu foto Jury (nevím, kdo, nebo co na tom podstavci dnes stojí) – to jsme šaškovali v Českých Budějovicích, řešili jsme „Pomníky“ a „Ptačí herce“ (cykly obrazů, které malíř B. Matal maloval v 70. letech minulého století, ve kterých si bral na paškál „natřásání si peříček“ tehdejších mocipánů. Dnes je to stejný). Já jsem o tom Jurovi vykládal. On okamžitě reagoval…

Když fotku po letech vidím, tak mě hned napadá, zda bychom mu neměli přece jenom v blízkosti těch jeho „vodních domů“ ten pomník postavit. Syrově pietní nebo pietně syrový? (na vysvětlení: J. S. v posledních několika letech budoval rybníky a v nich stavěl domky na kůlech pro svoje děti).

---

JOSEF PLESKOT

Smrt Jirky Stříteckého mě velmi zasáhla, a to hned dvakrát.

Především proto, že odešel skvělý člověk se širokým a upřímným úsměvem a se stejně široce otevřeným srdcem. Nepřehlédnutelný člověk milující život. Člověk, jemuž intrikánství a závist byly cizími vlastnostmi. Uměl říkat pravdu do očí. Kamarád.

A také proto, že odešel architekt, jakých je málo. Solitér se svébytným názorem. Bylo mně vždy ctí být v nějaké soutěži, kde také byl Atelier 8000, kde jsem věděl, že je Jirka. Vždy rád poměřuji své síly se silnými. On byl velmi silný, prohrát se silnými není ostuda. Jirka Střítecký bude na české architektonické scéně moc chybět.

---

MARTIN KRUPAUER

Vyznání

pár poznámek k našemu kamarádství v letech 1974 – 2012

Ahoj Jirko,
chtěl bych tu říct pár slov o druhé půlce Tvého života, o té, u níž jsem měl tu čest být.
Už ta prvá, o které jsi mi občas vyprávěl, byla strhující: středoškolské období, strávené s rodiči v Tunisu, s Tvojí rodící se opravdovou vnitřní svobodou, vyjádřenou jak obrovským vztahem k moři, Tvé celoživotní lásce, tak ale i například účastí v tamní studentské revoltě konce 60. let, končící vypálením školní knihovny francouzského lycea. A především rázným rodičovským rozhodnutím o Tvém rychlém odsunu do vlasti. Zde, v Jindřichově Hradci, potkáváš úžasného výtvarníka Pepíka Mullera a následně v Brně pana profesora Kuriala, osobosti, kterým jsi vděčil za prvotní směřování Tvého uměleckého sebepoznávání.

Poté, co jsi přišel se svými brněnskými spolužáky do Českých Budějovic a ocitl se v projekční firmě Drupos, ti začala být hned malá nejenom tato firma, ale i toto město a tato republika. Okamžitě, ostatně tak jako po celý život, jsi začal přemýšlet a hledal řešení problémů vpravdě světových. Tento přístup deklaruješ se svými přáteli ve vašem dodnes nadčasovém příspěvku, do soutěže UNESCO – bydlení budoucnosti. Již tam v podstatě formuluješ své umělecké a architektonické krédo, ale i přístup k našemu řemeslu.
V tomto období, počátkem druhé poloviny 80. let jsme se také potkali. Já ucho po vojně, Ty již tehdy neuvěřitelně snící, ponořený do architektury, kumštu, do přemýšlení o žití. A je pravdou, že od našeho prvého večera jsme oba věděli, že se nám oběma v našem životě událo něco nového; že sice 1+1=2, ale 2/2 jsou čtyři. Že jsme ve většině věcí naprosto odlišní, ale v těch několika, důležitých … naprosto souznící.
Byl to čas, kdy jsme věřili, ostatně jako mnohokráte poté, nejenom sobě, ale i přicházející době a jejím výzvám. Naše předrevoluční úsilí o založení výrobního družstva na architekturu sice skončilo nuceným odchodem z Druposu, ale také dokonalou přípravou na všechny ty změny a příležitosti, které se na nás řítily, které jsme cítili, si uvědomovali a v podstatě si i užívali.

Dodnes mne mrazí a zároveň padám smíchy ze vzpomínky na tehdejší říjnovou demonstraci na Václaváku, ze situace pro nás dva tak charakteristické. Všichni už před kordonem postupujících policajtů couvali, ale ty jsi na nás křičel, že není možné ustupovat. Pak jsem Tě zvedl, abys viděl přes dav a už jsme pěkně couvali oba dva. Prostě Ty vždy více o emocích, já o raciu. I tou výškou jsme se doplňovali.
A pak to přišlo a my ještě přidali plyn. S projekčním oprávněním č. 1, vydávaným pro soukromé subjekty v České republice, zakládáme náš Atelier 8000 a vyrážíme měnit nejenom architektonický svět.

Lidé z architektonické kanceláře Jeana Nouvela dodnes vzpomínají, jak jsi nechal odlít naše portfolio v českobudějovické slévárně a oni ho nemohli unést, nevzali jim ho do letadla a Jean ho v podstatě nikdy neviděl. Čehož výsledkem nebyl průšvih, kterého jsem se opět já obával, ale vítězství a možnost spolupráce se světovou architektonickou kanceláří. V Paříži, v zemi, kterou jsi měl tak rád.
Dostali jsme křídla a lámali skály. Mladá republika, náš elán, chuť, emoce, přetlak všeho, nezměrná potřeba se vyjádřit! Přichází smršť krásných projektů a baráků… Banka na Lannovce, Advokátní komora na Národní třídě, Stará celnice na Náměstí republiky a další. S tím vším žiješ i svůj život. Vždycky na plný pecky.

Přivádíš Palyho, božího malíře, aby nám vymaloval banku a já poznávám další odlesk Tvé duše, citlivý a pomáhající. Tvůj byt se mění v ubytovnu mladých lidí doslova z celého světa, toužících projít s Tebou hloubkou Tvého žití doplněnou mnohdy až třaskavou formou Tvého já.
Jako kometa proletíš brněnskou architekturou a pražskou Umprumkou opět ne proto, abys dosáhl nějaké životní mety, ale proto, abys pomáhal ve svých ateliérech mladým lidem otevřít oči, uvolnit v nich vlastní tvůrčí potenciál a k tomu všemu je ještě pořádně naučil řemeslo.
S novým tisíciletím sice přicházejí nové výzvy, ale také větší opatrnost a menší odvaha okolní společnosti. Asi i s věkem přichází při nepolevujícím nasazení potřeba širší možnosti sebevyjádření. Doba se zklidňuje a my s ní. Možná i proto se můžeš začít vracet ke svým původním myšlenkám: nejenom prostřednictvím architektury pro jiné, ale především tvorbou vyjadřující plně sebe sama. Začínáš dotvářet krajinu podle svých raných teorií a podle Tvého názoru na svět. V tomto Tvém dotváření Tě potkávám poprvé jako investora, který realizací neslevuje ze snů svého tvůrce, ale naopak, jde dál, až za původní záměr.
Fakt, že to vše je v Tvých milovaných Dobčicích, tedy na Tvém a za Tvé, ale především pro Tvé, je jen správně. Že do každičkého detailu tohoto činění promítáš svou lásku ke svým dětem, je úžasné.

Jirko! Nemá cenu tady vyjmenovávat vše, co jsi zažil, vytvořil, či u čeho jsme my ostatní s Tebou mohli být. Daleko důležitější je, pokusit se Ti říci, co jsme si my dva dosud říci nepotřebovali, protože jsme to stejně oba věděli; a když, tak jsme na takové blbosti, jako je mudrování, neměli čas a ani náturu.
To je to, co jsem Ti poprvé v životě chtěl povědět, když jsi v onkologickém centru na brněnském žluťáku nechal vyklidit kus nemocnice, navézt materiál z našeho ateliéru, pozval všechny pacienty včetně doktorů, protože přece …my musíme a budeme tvořit! Tvořit barák pro Tvou Afriku, hotel pod Kilimandžárem. A jak jinak, tvořit na plný pecky a do roztrhání těla! Tentokrát doslova. Jenže v ten okamžik, kdy jsem se po sedmadvaceti letech naší spolupráce a soužití odhodlal Ti to konečně říci, jsi mne opět předběhl se slovy…„Ty vole! Mně tady každý ráno švihnou morfín a takový baráky jako teď, mě ještě nikdy nenapadaly. To budou všichni čumět!“
A protože bylo třeba makat, zase jsem Ti to neřekl. Že jsme měli, já i všichni kdo Tě potkali, úžasnou možnost poznat chlapa, umělce, architekta, snílka, s kterým a vedle kterého byla radost pracovat. A radost žít. Chlapa, trošku zuřivého, ale strhujícího, který vždy držel a především všem kolem sebe uměl rozdávat své já.

Ale abych se tady moc osobně nerozněžňoval. Neměli jsme to oba rádi. Když jsem jednu sobotu chodil kolem Tvé ne zcela dokončené soustavy rybníků a postával na Vysoké Bětě, v místě Tebou plánované sochy-rozhledny, uvědomil jsem si, že je vlastně všechno tak, jak má být. A popravdě Jirko… je to pro Tebe docela typické. Nám tady po Tobě zbývá dodělat spoustu Tvých myšlenek a Ty jsi zase o krok napřed a nám všem to připravuješ tam nahoře. Jako vždy… Abychom, až tam půjdeme, nepřišli do nějakých, Tvými slovy, sraček, ale do pořádnýho nebe!

Takže je to v Tvém současném životě, i v životě našem pořád stejné!
Děkuji Ti, Martin.