Kuhn Landschaftsarchitekten - portrét současné evropské krajinářské architektury

Krajinářský ateliér Kuhn Landschaftsarchitekten byl založen teprve v roce 2011. Vznikl přejmenováním do té doby úspěšně fungujícího ateliéru Kuhn Truninger Landschaftsarchitekten, důvodem byla smrt jednoho ze zakládájících členů Richarda Truningera. Stephan Kuhn a Richard Truninger založili ateliér Kuhn Truninger Landschaftsarchitekten v roce 1998 a společně fungovali jako spolumajitelé ve vedení firmy a projektů až do roku 2007, kdy Richard Truninger zemřel. Společnost pokračovala pod stejným jménem až do roku 2010, do té doby než byly uzavřeny všechny projekty, na kterých se Richard Truninger podílel. V současné době vlastní a vede Stephan Kuhn samostatný krajinářský ateliér, jehož dalšími významnými členy jsou vedoucí architektka Almut Keifer (spolupracuje od roku 2007) a vedoucí architekt Tobias Häne (spolupracuje od roku 2010).
Ateliér se specializuje na projektování krajinářských úprav ve veřejném i soukromém sektoru. Mezi jejich nejvýznamnější práce patří z veřejných projektů exteriéry obchodního domu Lochergut v Zürich (2006), předprostor nádraží a konečné tramvají Tessinerplatz v Zürich (2006), dostavba hřbitova ve Weiach (2004, soutěž 2001), park a dětské hřiště Louis – Häfliger – Park v Zürich Oerlikon (2003, soutěž 2000) nebo exteriéry obchodního domu Swing – The Swing Garden ve Wallisellen (2002). Mezi soukromé projekty patří privátní zahrady v Zürich (2006), Hüttwilen (2006) nebo Grüningen (2004-06) nebo zeleň obytných souborů Sidi-Areal ve Winthertur (2008-09), Glattpark v Opfikon (2005-07) nebo Aspholz v Zürich (2007). Jejich projekty byly oceněny například cenou Silberen Hase – 2. cenou za krajinářskou architekturu udílenou ve Švýcarsku (projekt Sidi-Areal ve Winthertur, 2009) nebo nominací na Evropskou cenu za městský veřejný prostor na čtvrtém Evropském bienále krajinářské architektury v Barceloně (dostavba hřbitova ve Weiach, 2004).
Projekty ateliéru Kuhn Landschaftsarchitekten si kladou za cíl maximálně využít potenciál daného místa s ohledem na jeho původní výraz a především se snaží vyhnout ucelenému formálnímu kánonu projektování s využitím přirozeného vzhledu jednoduchých materiálů a jejich přirozených vlastností.