K osmdesátinám Ricarda Bofilla
Na sklonku roku si připomínáme jubileum, kterého se dožívá katalánský architekt Ricardo Bofill. Třebaže jeho profesní dráha trvá již přes půl století a portfólio staveb zahrnuje všechny myslitelné typologie, tak valné části publika zůstává spjatý s přezdívkou “postmoderní černokněžník“, který v evropských metropolích budoval rozsáhlé obytné komplexy.
Bofill se narodil ve stavitelské rodině a po absolutoriu architektury na univerzitách v Barceloně a Ženevě si ve 24. letech založil vlastní ateliér The Taller de Arqitectura. Mezinárodní tým architektů, inženýrů, sociologů, spisovatelů, režisérů a filosofů sídlil od poloviny 70. let na předměstí Barcelony v industriálním prostředí opuštěné cementárny, kde Bofill žije a pracuje dodnes. Kouzelné prostředí betonových ruin romanticky pohlcovaných divokou vegetací si musí oblíbit každý. Ostatních projekty z Bofillova ateliéru vzbuzují větší kontroverze. Jeho nepřehlédnutelné resorty uspokojují tisíce turistů mířících o prázdninách do Středomoří. Českému publiku by mohl být nejbližší bytový dům Kafka's Castle (Kafkův zámek) z přelomového roku 1968 tyčící se na kopci nad plážemi v Sitges, kde se Bofill nechal ovlivnit idejemi Plug-in City britského Archigramu. Původně černý objekt se provokativně tyčil nad sousedními monotónními resorty. Na konci 60. let se Bofill snažil vymanit z (v té době populárního) funkcionalistického uvažování. Později byl Kafkův zámek natřen světlou barvou a Bofillův rukopis se uchýlil ke klasickému tvarosloví. S rozmachem postmoderny na přelomu 70. a 80. let pak Bofill získal řadu příležitostí realizovat megalomanské soubory sociálního bydlení na půdorysech historických paláců. Zatímco meziválečná moderna navrhovala ubytování ve fungujících strojích uprostřed zeleně, tak následující generace se chtěla opět navrátit do měst, ale bez všech negativních aspektů spojených s temnými vnitrobloky. Ricardo Bofill našel vlastní cestu, když se nechal inspirovat renesančními zámky a barokními paláci, které přetvářel na sociální bydlení. Působivé urbanistické kompozice nabízí bytové jednotky v dórském sloupu nebo vítězném oblouku. Zatímco předobraz byl určen nejvyšší vrstvě, tak Bofillova postmodernistická interpretaci slouží prakticky celé společnosti, což z dnešního pohledu může vyznívat idealisticky a po formální stránce naivně.
S pozdní tvorbou Ricarda Bofilla se můžeme setkat také u nás: na příkladu kancelářského komplexu v industriálním prostředí pražského Karlína nebo exkluzivního bydlení v samém srdci Starého Města. Dnes v barcelonské kanceláři působí již tři architektonické generace Bofillů pracující na globálních zakázkách do Asie, Ameriky i Afriky.
Bofill se narodil ve stavitelské rodině a po absolutoriu architektury na univerzitách v Barceloně a Ženevě si ve 24. letech založil vlastní ateliér The Taller de Arqitectura. Mezinárodní tým architektů, inženýrů, sociologů, spisovatelů, režisérů a filosofů sídlil od poloviny 70. let na předměstí Barcelony v industriálním prostředí opuštěné cementárny, kde Bofill žije a pracuje dodnes. Kouzelné prostředí betonových ruin romanticky pohlcovaných divokou vegetací si musí oblíbit každý. Ostatních projekty z Bofillova ateliéru vzbuzují větší kontroverze. Jeho nepřehlédnutelné resorty uspokojují tisíce turistů mířících o prázdninách do Středomoří. Českému publiku by mohl být nejbližší bytový dům Kafka's Castle (Kafkův zámek) z přelomového roku 1968 tyčící se na kopci nad plážemi v Sitges, kde se Bofill nechal ovlivnit idejemi Plug-in City britského Archigramu. Původně černý objekt se provokativně tyčil nad sousedními monotónními resorty. Na konci 60. let se Bofill snažil vymanit z (v té době populárního) funkcionalistického uvažování. Později byl Kafkův zámek natřen světlou barvou a Bofillův rukopis se uchýlil ke klasickému tvarosloví. S rozmachem postmoderny na přelomu 70. a 80. let pak Bofill získal řadu příležitostí realizovat megalomanské soubory sociálního bydlení na půdorysech historických paláců. Zatímco meziválečná moderna navrhovala ubytování ve fungujících strojích uprostřed zeleně, tak následující generace se chtěla opět navrátit do měst, ale bez všech negativních aspektů spojených s temnými vnitrobloky. Ricardo Bofill našel vlastní cestu, když se nechal inspirovat renesančními zámky a barokními paláci, které přetvářel na sociální bydlení. Působivé urbanistické kompozice nabízí bytové jednotky v dórském sloupu nebo vítězném oblouku. Zatímco předobraz byl určen nejvyšší vrstvě, tak Bofillova postmodernistická interpretaci slouží prakticky celé společnosti, což z dnešního pohledu může vyznívat idealisticky a po formální stránce naivně.
S pozdní tvorbou Ricarda Bofilla se můžeme setkat také u nás: na příkladu kancelářského komplexu v industriálním prostředí pražského Karlína nebo exkluzivního bydlení v samém srdci Starého Města. Dnes v barcelonské kanceláři působí již tři architektonické generace Bofillů pracující na globálních zakázkách do Asie, Ameriky i Afriky.
0 comments
add comment
