Jean Nouvel: O navrhování

Příslušníkům hnutí high tech, k němuž významnou součástí svého díla nepochybně patří i Jean Nouvel (nar. 1945), bývá vytýkána chabá konceptuální či filosofická báze jejich tvorby. Kromě několika tvrdých technologických dogmat (sériovost výroby, suchá montáž, nic než kov, sklo a plasty, přemístitelnost, stavba se buduje sama atp.) si většina architektů high tech evidentně vystačí s prostou vírou v dobrotu technického a civilizačního pokroku. Nouvel představuje výjimku. Také on se jeví jako ryzí, byť už trochu skeptičtější a zmoudřelejší pokrokář. Od jiných architektů high tech se však liší úpornou snahou dát svému dílu hlubší myšlenkový základ. V chaosu dnešního světa se architekt nemůže podle Nouvela orientovat bez pomoci moderní vědy a filosofie. Pročítání textů současných francouzských filosofů - Foucaulta, Guattariho, Deleuzeho - přitom Novelovu dílu dává jiný směr než ten příliš stylový a příliš výtvarný, k jakému bezděčně inspiroval filosof Jacques Derrida architekturu dekonstruktivismu. Moderní filosofie učí Nouvela přemýšlet o realitách dnešního světa, dává řád a náplň jeho návrhovým metodám a konceptům. Nouvelův způsob uvažování, těkavý, ne vždy soustředěný a srozumitelný, a přece prokládaný chytrými pointami a aforismy, přibližujeme překladem druhé části jeho stati „ On designing" uveřejněné v říjnu 1992 v revui Domus.
(...) Architektura se vyvíjela od Platónova nebo Aristotelova požadavku ideální krásy k Hegelovi — na kterého bude vzpomínat za to, že řekl, že architektura je prvním ze všech umění, ale že je v ní i nejméně myšlení — a pak od pozitivismu k modernismu. Říkalo se nám, že architektura je umění organizující prostor, nebo raději, skrz plastičtější a lyričtější vizi, že je to moudrá, přesná a velkolepá atd. ...hra. Pokud bychom architekturu definovali dnes, začali bychom s tím, co architektura není. Architektura moderní doby chtěla utvářet svět. V tom selhala. Měla totiž přehnaně velké ambice a náležitě neporozuměla faktu, že to není svět, co patří architektovi, nýbrž že architekt je naopak ve světě. Neporozuměla, že je modifikací a rozšířením světa, přemožením chaosu, nedobrovolným dobrodružstvím. Že každá epocha proto přepočítává zbraně svého vývoje ve spojení s oblastmi vědění, které mají tytéž charakteristické rysy. A abychom se odvážili podniku této velikosti, tohoto nedobrovolného dobrodružství, je nezbytné projít věděním o myšlení. Pro architekta není nikdy snadné ponořit se do filozofie nebo se ztotožnit s jejím hlediskem. Jde-li o můj vlastní podíl, já jsem vždycky pracoval s přemisťováním (migrací) konceptů a je pravda, že mnoho pravidel řízení a metod výzkumu jsem našel u Michela Foucaulta. Vážil jsem si hlavně hodnot vázaných k řeči, které jsou jako metody vyšetřování velmi účinné: přetržitost, vnějškovost, specifičnost, převrácení... Tyto pojmy propracovávají pravidla formování, která vedou ke konceptu. Dnes zkouším tento výzkum rozšířit. Po Foucaultovi jsem našel mnoho zajímavého a také odstín úzkosti v pracích filosofů Deleuzeho a Guattariho, zvláště v knize Co je filosofie? Oni mluví o konceptu, perceptu a afektu, zatímco já jsem mluvil o konceptu, vjemu, emoci. A uvědomil jsem si, že jsem pojem konceptu možná zneužíval, když jsem se dočetl, že je vyhrazen pouze filosofii. Pak ale, když jsem četl, že „není tu žádný jednoduchý koncept. Všechny koncepty mají nekonečné množství součástí... Je to multiplicita. Když říkáme, že koncept má nepravidelné obrysy definované množstvím jeho součástí, že každý koncept je historií, že všechny koncepty mají eleganci, že každý koncept by se měl pojímat jako bod styku a zhuštění svých vlastních součástí", pochopil jsem, že tohle by se dalo říci i o konceptu čistě architektonickém. Že by zde mohla být korespondence mezi světem filosofie a světem architektury, třebaže architektonický koncept se odlišuje v tom, že jeho předmět se neformuluje, nýbrž vyrábí, nebo že jeho cíl spočívá v dosažení reality. A otázka reality nás znovu vrací k výzkumu fyzického světa. Když filosof říká, že filosofie se dostává dopředu pomocí konceptu, věda pomocí výhledu a umění pomocí perceptu a afektu, ponouká nás, abychom pracovali s výhledem: s tím, co přísluší k vědě. Můžeme si tu připomenout provokativní slova Martina Heideggera: „Věda nemyslí." Nemuselo by to být nemístné. Mohou nás někdy napadnout pochybnosti, když dnes vidíme to, co vypadá jako matematika s jejím ingéniem, jejími strategiemi, nebo co jsou například teorie spojené s falzifikacionismem, prezentované jako předběžná vyprávění, jako by to byly příběhy sdělované tam, kde bychom se měli pročíst k pointě daného
textového úseku. Pochopíme pak, že některé z těchto metod výzkumu mohou mít architektonický smysl. Kdykoliv vidíme obraz schopný vyložit nám například pojmy zlomků, opakovací, matematický proces vedoucí k nekonečnosti, nekonečnosti forem nebo ke geometrizaci významu evokované Thomovou teorií katastrof, uvědomujeme si, že pro nás, architekty, jakožto obchodníky s obrazy, ustavuje takový ideograf spojený s vědou mimořádný základ. Věda supluje podmínky pro změnu idejí. Věda opakuje látku, jiskru, která může zažehnout filosofii a umění stejně jako umění a architekturu na hranicích všech těchto disciplín. Řečeno s větší bezprostředností, architekt, muž reality, ať už chce, nebo nechce, musí si každodenně uvědomovat přínos vědy k vývoji technik a materiálů a ke zrodu nových technologií, které jsou pro něho tak řečenou nabídkou na jeho poptávku. Toto nejasné vědomí dnes z architektury dělá synergii všech výkonů. Mohli bychom dnes zdůraznit změnu, která nastala ve vztazích mezi architekty a inženýry, a srovnat ji s odlišnou moderností, kde technika už nemá takovou oslnivost, jakou měla v hrdinském období moderní architektury. Technická odvaha ztratila svou cenu symbolu. Nejlepší inženýři na světě paradoxně hledají svou nejlepší roli v přídavných pracích (které jsou ovšem přídavné jen relativně, protože nesnižují ani jejich prestiž, ani autoritu). Architektura rekapituluje svou náturu. Nevedou ji už výhradně nahodilosti a reality konstrukce. Spojí-li se s cílem provokovat percepty a afekty, sdílejí tak architektura a výtvarné umění společné prostředky: produkci obrazů, materiálů..., z čehož neplyne, že architekt musí nezbytně a apriorně vyžadovat podmínky, jaké má k ospravedlnění své volby umělec. Architektura je umění založené na zdrženlivosti. Na rozdíl od umělce dostal architekt přesnou sociální roli, která spočívá v kulturní definici znalostí aplikovaných na veřejný nebo jakýkoliv jiný sdílený prostor. Jeho sociální role je už jednou taková, ale ambice každého architekta by také měly spočívat v tom, stát se velkým umělcem. Měly by se ovšem nacházet někde ve spodnější vrstvě, ale měly by být skutečné. Vynořují-li se percepty a afekty ve chvíli, kdy se látka a obraz kladou do perspektivy ve vztahu ke světu (jejich vstupu do světa), výzkum všech polí a všech forem nabídne architektovi mimořádně bohatý základ. Architekt by ovšem neměl umělce kopírovat, ale měl by spolu s ním prozkoumávat bulváry, které otevřel. Modifikace a rozšíření světa, synergie výkonů, senzace a emoce vyjadřující tuto fázi civilizace: architektura ve svých tužbách, ale i ve svých mechanismech nabízí víc než jeden styčný bod s kinem, paralelu, kterou jsem často evokoval pomocí několika málo příkladů: společná je nutnost vytvářet kulturní brzdy, ale být přitom mimo dostřel ekonomické a statutární situace. Faktem je také, a vlastně především to, že obě tyto disciplíny plodí obrazy. Když do sebe architekt vtáhne znalosti o kinu, každopádně tak mnoho získá. Byla-li dříve zčásti monumentem, jak jsem už řekl, teď se architektura otevřela, aby přijala širší sociální roli: aby svět rozvinula, změnila a rozšířila. Její nedostatek tváří v tvář urbánním situacím vede k tomu, že se zříká navrhovat města jako architekturu, což se nemůže jednoduše přeložit jako zjištění impotence. Město samo už definicím minulosti jednoduše neodpovídá: je to město-kosmos, mnohostředná mlhovina. Jeho možný vývoj by měl být vymyšlen. Mimo tuto mlhovinu, jejíž části jsou v procesu neustálého ustavování nebo rozpouštění, se musejí vyhodnotit možné vývojové pohyby, zda budou tyto procesy doprovázet, anebo se s nimi naopak dostanou do kontrastu. Jsem přesvědčen, že přidáme-li je nakonec k plánování, k obecným pravidlům zónování, mohou se tyto mlhoviny vyvíjet pouze opakováním anebo přeměnou, anebo novým zjevením. Opakování znamená, že město by se mělo přijmout, jaké je - jako dané místo - a mělo by se modifikovat v tomto rámci. Přeměna znamená, že náhradou nebo vymazáním se může přivodit změna. Nové zjevení znamená „ukázat" na další možné interpretace, k jakým se došlo za odlišných podmínek. K nesporným přístupům lze zahrnout také integraci a diferenciaci. Architekti si mají vybrat. Ale pozici, v níž mohou provést volbu s dobrým vědomím, zaujmou architekti konceptuální, takoví, kteří dovedli analýzu a výzkum možností do extrému. Jiné rozšíření pole architektury spočívá v tom, že už nyní se architektura stává nejen nárysem, ale i strategií chování. Hraje si u chování s jeho povahou, kterou indukuje, ale i s povahou estetiky. Svým příspěvkem k užitečnosti zařízení a vybavení, k estetice a k radosti, jejímiž nositeli jsou všechny tyto věci, architekt může změnit život a cestování v setkání teorií výzkumu. Myslím například na estetiku spojenou s rockem a se sportem. Obě disciplíny směřují k tomu, že se budou definovat čitelnými způsoby přilnavosti... Než skončím: Je už čas přestat s jistými stupidními procesy proti modernosti, jako by ona byla nepřítelem Dějin. Modernost je nejlepší možné využití naší paměti. Je to volba správného směru v dané historické chvíli, volba nejvyšší možné rychlosti ve smyslu vývoje poznání. Modernost je živá, pohyblivá, vyvíjí se. Pro jeho dobu se mi zdá být stále vhodná definice Sigfrieda Giediona: „Architektura je přísné umění, podřízené velitelským zákonům, což se netýká jen materiálu, ale daleko důsažněji i formy. Architektura se neraduje z absolutní svobody, rodí se a umírá v hranicích definovaných každým historickým obdobím a v rámci věčných zákonů, pod něž přísluší veškerá architektura. Podstata architektury spočívá v tom, jak se dovršuje v rámci svých vlastních hranic." Baví mě vracet se ke Giedionovým tvrzením a uvědomovat si přitom, jak se v tomto návratu zrcadlí tvrzení mne samotného: „Architektura není přísné umění podřízené velitelským zákonům. Její kvalita je nezávislá na materiálu a formě. Materiál a forma jsou stále méně a méně důležité. V roztříštěném městě se raduje z velké svobody výrazu. Architektura opouští své hranice, tradičně definované historickou epochou, a přizpůsobuje své zákony vývoji. Pravá podstata architektury spočívá v překračování jejích hranic.

Z Nouvelova textu „On designing", Domus 742, říjen 1992, s. 26-28
Přetištěno v časopisu Architekt 19/1996, s. 52-53
Přeložil Rostislav Švácha