Jean Nouvel: Být opravdový

Obhajoba autentické architektury: je třeba být naprosto opravdový.

Naprostá většina staveb z posledních padesáti let je žalostná.

Naprostá většina populace tyto stavby považuje za moderní architekturu - i když tu jde jen (promiňte mi to „jen") o normovanou a množící se nekulturní produkci spěšných nezbytností urbánního věku. Básníci až později! Musíme zajišťovat výrobu, zaměstnanost, růst!" Moderní architektura je výsledkem seriózního plánování seriózních politiků, jejich seriózních úřadů a horlivých spolupracovníků, stínových architektů, kteří neprosazují své jméno, jež prodali spolu se svými „naléhavými" plány.

Naše doba válcuje. Naše doba podminovává. Ekonomický zájem se ztotožňuje se státním zájmem. Velké principy se poškozují drobným egoismem, právě tím, který se přes drobné ničemnosti proměňuje ve volební urně. Tak se znovu stupňuje nacionalismus. Xenofobie se sama ospravedlňuje tím, že práce je málo, a schvaluje vyhošťování cizinců. Ohavná stvůra fašismu znovu zvedá hlavu a veškeré kulturní snahy se pravidelně likvidují ve jménu ekonomických priorit.

Zůstává strach. Strach z nekontrolovaného a nekontrolovatelného. Strach z ohnisek násilí, strach z voliče, který trestá nejistotu a... šerednost. Politikové města a životního prostředí upřednostňují symboličnost: viz demolice lyonské čtvrti les Minguettes či rušení sloupů elektrického vedení v citlivých krajinách. Rádi by požádali architekta, aby prosazoval tu a tam trošku barvy, pár květinek, stromů, zakrývání příliš očividných škodlivých prvků, zkrátka aby opět... kolaboroval.

V naší době nebezpečné pro identitu, kdy jsme každodenně bombardováni informačními elektrony, kdy jsme přeinformováni a dezinformováni, kdy nás oblažuje konfekční myšlení, kdy jsme pravidelně dotazováni na naše mínění, kdy jsme neustále klimatizováni, kdy jsme masově zpracováváni, tedy pokud v této době chce architekt splnit úkol, svěřený mu dnes historií, musí učinit slib autentičnosti, tak jako v jiných dobách a z jiných morálních důvodů skládali jiní slib chudoby, cudnosti nebo věrnosti. Dnes, kdy je nebezpečné vyjádřit se, kdy se každý bojí, že se znelíbí, že si bude protiřečit, kdy se všichni bojí, že ztratí zaměstnání, že ztratí úctu svého nadřízeného, kdy se lidé obávají toho, mít názor, který je v menšině, kdy se každý bojí, že si ho všimnou, nastává okamžik, kdy je více než kdy jindy třeba být opravdový.

Mnozí lidé přestávají myslet a souhlasí s tím, že člověk může v životě minout to podstatné, že je možno nemít názor, nevyjádřit se, nemít historii. Zbabělé nejmenší riziko se ve skutečnosti stává rizikem největším: člověk riskuje, že se mine s opravdovým životem.

Být autentický (pramenící z nejhlubší podstaty osobnosti. Pozn. J. N.) znamená chtít být neustále ve střehu, být přístupný poučení z historie, pracovat na posilování kultury, jejíž detaily a základy se neustále zpochybňují. Znamená to odminovávat, vylučovat omyly, „dřít se", vstoupit do toho, co Bachelard nazýval „unie důkazních pracovníků", ujmout se úlohy „specifického intelektuála". Být autentický znamená odhalovat citelné deficity senzibility u většiny míst a staveb, deficit umění, rozkoše, což samozřejmě všechno začalo deficitem touhy! V důsledku toho tedy být autentický znamená znepokojovat (v emocionálním smyslu slova), předávat touhu, originální touhu (v opačném smyslu než duplikovanou) spojenou s vědomím génia lidí a míst.

Být autentický znamená konečně odmítat být tím, kdo unifikuje kulturu, odmítat v tvorbě kopírování, odmítat následování, když člověk hledá cestu. Začíná doba, kdy se narychlo postavené nicotnosti budou transformovat. Tato falešná místa bez duše, bez půvabu, bez vroucnosti a bez urnu je třeba transcendovat prostřednictvím přesvědčení, upřímnosti, vůle a lásky k životu.

„Etre vrai“. L'Architecture d'Aujourd'hui č. 296, prosinec 1994, s. 49

Z francouzštiny přeložil Petr Turek

ŠVÁCHA, Rostislav. RYNDOVÁ, Soňa. Jean Nouvel: Být opravdový, texty z let 1984-1998, dokument pro výstavu v Galerii Jaroslava Fragnera, Praha, říjen-listopad 1998, s.9-10