Sergison Bates Architects : The Practice of Architecture

Přednáška autorů: v úterý 23. 10. v 17:00 hod. / Studentský kostel sv. Rodiny – ul. Karla IV. 22, České Budějovice


Zahájení výstavy: v úterý 23. 10. v 19:00 hod / Galerie současného umění a architektury – Dům umění města České Budějovice


Výstava trvá: 24.10. – 22. 11. 2018


Kurátor: Michal Škoda



Podzim a zima letošního roku proběhnou v českobudějovickém Domě umění ve znamení současné evropské architektury. První událostí je projekt „The Practice of Architecture“ studia Sergison Bates Architects – sídlícího v Londýně a Curychu, které v roce 1996 založili Jonathan Sergison (1964) a Stephen Bates (1964) a jejichž partnerem se v roce 2006 stal Mark Tuff. 

Projekty Sergison Bates Architects zasahují svým pracovním rozsahem do všech vrstev architektury i urbanismu. Věnují se široké škále projektů od městského plánování až po renovaci, navrhují jak veřejné budovy, bytové zástavby i privátní domy. Hlavním charakteristickým rysem jejich tvorby je velice citlivý přístup k místu, reduktivní způsob projektování a cit pro materiál.

Velkou důležitost shledávají v historické struktuře, na kterou se snaží reagovat, ale zároveň si také plně uvědomují problematiku dnešních moderních evropských měst, včetně nutností měnících se požadavků bydlení. Se zájmem zkoumají, jaké mají současná i budoucí města možnosti a strategie. Respektují a uvědomují si rovněž stopu, kterou v evropských městech zanechala historie v podobě rozličných slohů.  

Na stavby Sergison Bates můžeme narazit nejen v Anglii, ale i v nedaleké Vídni, Švýcarsku, Belgii či Německu. Přes svoji všestrannost se zaměřují především na bytovou výstavbu, kladou důraz na jednoduchost, detail, kontext, prostorový plán a funkčnost staveb, které vychází z potřeb jejich obyvatelů.  Velice přesvědčivě dokáží kloubit tradice s moderními potřebami a bravurně využít materiálů, které umějí stárnout.

Vedle praktické činnosti jako architekti se věnují rovněž pedagogickým a teoreticko – publikačním aktivitám. Jonathan Sergison je od roku 2008 profesorem na Accademia di Architettura ve švýcarském Mendrisiu, zatímco Stephen Bates působí společně s Brunem Kruckerem (od roku 2009) na Katedře městského plánování a bytové výstavby (Lehrstuhl für Städtebau und Wohnungswesen) na Technické univerzitě v Mnichově.

Pro svoji českobudějovickou výstavu „The Practice of Architecture“ připravili zcela nový projekt, vycházející z dispozičních možností galerie a představující pět hlavních rysů jejich tvorby. 




Fasády současných budov jsou téměř bez výjimky vícevrstvé. Každá vrstva má specifickou funkci – nosnou vnitřní vrstvu nebo strukturu, které mají být vyplněny, a tepelnou izolaci a tenkou vnější vrstvu odolnou proti povětrnostním vlivům. Ekonomické faktory a univerzální stavební praxe měly sklon všemožně zredukovat tyto složky na tenké vrstvy pomocí vyrobených prvků. Požadavkem je trvanlivost a schopnost izolace, ovšem rozpočtová omezení a vzrůstající nedostatek tradičních řemesel znemožňují vybudovat solidní monolitické stěny. Pro ty z nás, kteří se nespokojují jen s tím, aby tyto stěny překrývali abstraktními mřížkami a mozaikami, zůstává architektura obkládání budov nejúrodnějším polem pro průzkum tvorby fasád. Chceme, aby fasády získaly lidský rozměr a aby z nich vyzařovalo, že jsou „tvořeny rukama“.  Hledáme jakýsi druh ztišení či monumentálnosti v charakteru, ale rovněž smysl pro každodennost ve fasádách, které budovám dodávají důstojnost. Jejich materiálnost odhaluje prvky jejich konstrukce – nikoli jako procesu, nýbrž jako emotivního spojení s přírodou a bytím. Stěny, které chrání a definují vnitřní svět, se snaží zapojit se do architektury města. Je v nich obsažena frontálnost, například upřený pohled portrétu, jsou postaveny „čelem k nám“, ale také odrážejí něco zpět k divákovi.

Atmosféru evropských měst lze charakterizovat silným propojením obytných budov s ulicí. Mezi budovami a prostory mezi nimi dochází k rezonanci. V nejlepších případech se veřejný charakter městského prostoru infiltruje do obytných budov prostřednictvím hlubokých prahů, dvorů a arkád. Budovy samotné nabízejí městu něco formou verand, lodžií a kleneb. Takto dochází k těsnému spojení privátní sféry a veřejného charakteru městských prostorů, které je obklopují. Tyto prostorové vztahy se nacházejí v srdci evropského města. V našich výukových ateliérech na švýcarské Accademia di Architettura v Mendrisiu a na TU Mnichov v Německu jsme zkoumali společné přesvědčení o relevanci evropského města. Zde prezentujeme příklady toho, jak náš ateliér zkoumá budovy a prostory mezi nimi, studie typologie a vzory budov. Prostřednictvím této ukázněné pozornosti věnované sledování, tvorbě a znázorňování se studenti ocitají v těsné výměně s mohutným potenciálem místností a tradičních prostor, materiální vlákno a složení fasády. Tato cvičení jsou podnětem pro studenty, aby přemýšleli, jak by tyto obrazy mohly ovlivnit jejich vlastní tvorbu při navrhování prostor. V protikladu ke vnímání architektonické praxe jako neustálého sledu provádění pokusů, jejichž hodnota spočívá v abstraktní originalitě a technické bravuře, jsou tyto obrazy odkazem na historickou zkušenost architektury a prvky, které ji definují jako praktickou činnost, kulturní specializaci a atmosférickou zkušenost. Takovýto scénografický přístup je koncipován tak, aby zdokonalil osobní dovednost každého studenta, ale také aby jim dal podnět k tomu, aby brali v úvahu město a svůj přínos k němu tím, že do centra architektonické diskuse postaví kultivovanost a velkorysost.



Psaní považujeme za výzvu i nutnost. Stalo se předpokladem pro vytváření architektury, přičemž poskytuje prostředek pro vyjádření myšlenek, pozorování a přemýšlení jako metodu praxe. Od začátku naší práce v praxi nám bylo jasné, že je zásadní nutností rozvinout a vyjádřit pozici architektů, teoretický a etický základ pro tvorbu budov a prostor. Od té doby jsme již dávno poznali, že by mělo být dynamické, mělo by se měnit a vyvíjet v čase a začleňovat se do širší kultury architektonického myšlení. Prostřednictvím přesnosti a kreativity slov a gramatické struktury se nám psaní stalo zdrojem disciplíny pro formulaci našich myšlenek, otevřené vyjádření našich postřehů a vysvětlení pochopení konvencí – jinými slovy pro rozvoj našeho postoje. Stejně jako ostatní před námi se těšíme z poetického a atmosférického potenciálu slov a subjektivity tohoto cvičení a osobních zvláštností angličtiny nepochybně přispěly ke způsobu, jak uvažujeme o architektuře a jak ji tvoříme. Psaní, podobně jako kreslení a rozhovor, podporuje naši společnou a kreativní práci, přičemž jí poskytuje hmatatelný referenční bod pro předávání sdílených záměrů.



Prostor 4: Prostorový plán


Při nákresu plánů nás zajímá jejich přesnost, prostorová logika a způsob, jakým se spojují stěny. Nyní však již dlouho uznáváme, že ze všeho nejvíce záleží na kvalitě vnitřních prostorů, spíše než na disciplíně nařízené z důvodů, které lze vyčíst pouze z plánů. Proto se nespoléháme na plány jako jediný prostředek vytváření interiéru projektu a často konstruujeme modely velkých rozměrů, které sdělují stupně odchýlení od abstraktnějších koncepcí. Tato skutečnost nám připomíná, že mnohé z budov, které nám líbí nejvíce, nebyly realizovány podle plánu, a vyzývá nás, abychom zaujali tolerantní přístup. Taková tolerance však nemá být zaměněna za nedostatek disciplíny: je to uznání nutného jednání mezi koncepční přesností a druhem atmosféry, díky které se cítíme jako doma.




Ve vztahu k roli odkazu v architektuře panuje jakási mlčenlivost. I tam, kde vyvstávají otázky na obraz a každodennost, je odkaz často odkázán na abstraktní modely a materiály. Pro nás je odkaz nejen závažným a užitečným nástrojem, ale také nezbytným rámcem pro umístění našeho díla. Při spolupráci s ostatními považujeme za užitečné odkazovat na již existující či předchozí případy. Odkaz zahrnuje krajinu osobních i společných vzpomínek, asociací a emocí. Protože uznáváme, že naše dílo je příspěvkem k již existující a vyvíjející se kultuře architektury, jeví jako nutné seznámit se s dílem předchozích generací a uvědomit si město a prostory kolem sebe, které tu byly před námi a nás i přežijí. Spíše než se nechat hnát potřebou vytváření něčeho nového kvůli věci samotné nebo pracovat izolovaně od tvorby minulosti, se snažíme současným přístupem interpretovat již existující formy.