JOSIP PLEČNIK / SKICI
Plečnikova Lublaň na architektonických skicách ze soukromé sbírky Damjana Prelovšeka
Originální skici a ukázka nábytku světoznámého slovinského architekta Josipa Plečnika ze soukromé sbírky Dr. Damjana Prelovšeka budou vystaveny od 19. 12. 2013 v ostravském Domě umění. Výstava prezentuje několik architektonických návrhů, které Josip Plečnik věnoval své rodné Lublani a které pocházejí převážně z doby po ukončení jeho působení na Pražském hradě. Kresba byla výchozím prostředkem k Plečnikově architektuře. Pozoruhodná byla jeho přirozená schopnost grafického vyjadřování, několika drobnými čarami dokázal vyjádřit podstatu svých myšlenek. Svůj obdiv mu v tomto směru vyjadřoval i Le Corbusier. Výstava bude zahájena 19.12. 2013 v 17:00 a bude přístupná do 16. 2. 2014.
Výstava prezentuje několik architektonických návrhů, které Josip Plečnik věnoval především své rodné Lublani, které pocházejí převážně z doby po ukončení jeho působení na Pražském hradě. Rozhodně nejde o připomenutí všech nejdůležitějších projektů, nýbrž se jen jedná o malou ukázku toho, co se nachází v soukromé sbírce Dr. Damjana Prelovšeka.
Vystavované kresby dovolují pochopit způsob jakým Josip Plečnik postupoval při navrhování svých staveb, anebo předmětů užitkového umění, výsledku vždy předcházela dlouhá řada skic. Pozoruhodná byla jeho přirozená schopnost grafického vyjadřování, schopnost tak velmi charakteristická pro celé jeho dílo. Několika drobnými čárami dokázal vyjádřit podstatu svých myšlenek. Tyto kresby byly vždy východiskem pro detailní zpracování prováděcích výkresů a plánů, které pod jeho pečlivým dohledem, kreslili jeho žáci.Významná většina ztvárněných předmětů byla kreslena ve skutečné velikosti a se všemi detaily. Kresba byla výchozím prostředkem k Plečnikově architektuře a nejdůležitějším předmětem v rámci jeho výuky. Ta začínala cvičením kreslení stínů pomocí techniky zvané rotace tužky, aby pak pokračovala vykreslováním detailů antických staveb,
při čemž Plečnik důrazně lpěl na jejich exaktním provedení. Díky takové průpravě byli jeho žáci často přijímaní do ateliéru Le Corbusiera, jelikož si velice vážil vysoké kultury jejich grafického vyjadřování
a Plečnika nazýval "le fameux dessinateur á la main tremblante". To souviselo z jeho způsobem kontroly i směru čáry skrze nepatrné chvění ruky. Plečnik ke kreslení výhradně používal tužku anebo inkoustové péro. Zvlášť zajímavé jsou jeho návrhy kreslené červeným inkoustem, které se tímto na první pohled výrazně liší od prací jeho asistentů. Plečnik své skici částečně také koloroval tak, aby řemeslníci správně porozuměli z jakého materiálu mají být provedené části jim navržených předmětů. Byl také schopen kreslit v různých perspektivách, při čemž nejvíce používal perspektivu kavalírskou a byl obdivován jak s přirozenou lehkostí a jen tak z hlavy dokázal správně volit měřítko svých náčrtů.
Vystavené kresby pocházejí z několika zdrojů a zahrnují i některé neuskutečněné návrhy, ke kterým patří například památník jihoslovanského krále Aleksandra Kara?or?eviće zamýšlený pro centrum Lublaně. Největší část je z pozůstalosti majitelova dědy ing. Matka Prelovšeka, který byl ředitelem Městského stavebního úřadu a zároveň byl dlouholetým Plečnikovým přítelem. Některé skici byly zakoupeny z pozůstalosti prvního Plečnikova asistenta France Tomažiče a další část byla získaná rovněž z pozůstalosti Plečnikova českého žáka Václava Ložka. Zvláštní dík patří architektu Miroslavu Řepovi, který do této sbírky přispěl darem několika výkresy z pozůstalosti svého otce Karla Řepy. Ten byl posledním českým Plečnikovým žákem, následoval ho do Lublani a také tam dokončil své studium.
Zcela jinak hodnotí Plečnikovu práci světoví odborníci. Ukázalo se totiž, že dějiny architektury 20. století zdaleka není možné definovat tak jednoduše, jak se donedávna zdálo. Vedle hlavního funkcionalistického proudu existovala ještě hrstka jednotlivců jako Švéd Gunnar Asplund, Řek Dimitris Pikionis či Němec Hans Döllgast, kteří šli svými vlastními nekonvenčními cestami. Plečnik patří ke stejné generaci jako Frank Lloyd Wright nebo Adolf Loos. Pocházel ze skromných poměrů provinční Lublaně a byl hluboce religiózním umělcem jako Katalánec Antoni Gaudí, ve své podstatě spíše konzervativní. Můžeme se ptát, jak je možné, že architekt s tak skeptickým pohledem na novou dobu technického pokroku mohl vůbec přinést něco pozitivního moderní architektuře? Nesmíme přitom zapomínat na to, že Plečnik byl také avantgardním autorem jednoho z vůbec prvních železobetonových kostelů. Studium u Wagnera, který měl spíše evoluční než revoluční postoj k umění, odpovídalo jeho povaze a dalo mu vše, co jako architekt potřeboval. Výjimečně nadanému umělci se pomocí Semperovské teorie "odívání" (Bekleidungstheorie) architektury podařilo přizpůsobit klasické umění antiky moderním účelům, aniž by přitom musel používat módní tvary své doby. Věnoval se základním tématům klasické architektury, jako například vztahu ornamentu a stavební struktury, otázce tíhy a podpěry, proporcemi a rytmem, osvětlením staveb, technologií klasických materiálů, a především otázce, jak je možné klasickými prostředky dosáhnout maximální monumentality stavby. Všechno to dnes zase nabírá na zajímavosti a stává se více než aktuálním. V době, která už neuznává žádné výtvarné normy, kdy je v umění vše povoleno, působí Plečnikova díla jako vzorový příklad věčných zákonů krásy. Když se na konci šedesátých let minulého století zrodila postmoderna, mnozí světoví architekti putovali do Lublaně a do Prahy vzdát Plečnikovi hold. Všechno, o co usilovali, už tam bylo, jenže v promyšlenějším a krásnějším provedení. Plečnik ale není žádný postmodernista. Nelze jej snadno zařadit do žádného stylového proudu, nejspíše by však mohl být předchůdcem dnes opět aktuálního umírněného regionalismu. Byl schopen jednoduchými prostředky dosáhnout maximálního uměleckého výrazu. Svůj kostel na lublaňských bažinách například stavěl z potrubí městské kanalizace, protože na nic jiného nebyly peníze.
Plečnikova díla nestárnou a nechlubí se nákladným provedením. Jejich přednost spočívá ve vyvážené koncepci, lidském měřítku a dokonalém rytmu. Jsou mnohovrstevnatá a zajímavá pro každého, kdo v architektuře sice hledá i něco dalšího, snaží se však přitom pochopit její základní pravidla.
Damjan Prelovšek/ Lublaň/ 2013
Výstava prezentuje několik architektonických návrhů, které Josip Plečnik věnoval především své rodné Lublani, které pocházejí převážně z doby po ukončení jeho působení na Pražském hradě. Rozhodně nejde o připomenutí všech nejdůležitějších projektů, nýbrž se jen jedná o malou ukázku toho, co se nachází v soukromé sbírce Dr. Damjana Prelovšeka.
Vystavované kresby dovolují pochopit způsob jakým Josip Plečnik postupoval při navrhování svých staveb, anebo předmětů užitkového umění, výsledku vždy předcházela dlouhá řada skic. Pozoruhodná byla jeho přirozená schopnost grafického vyjadřování, schopnost tak velmi charakteristická pro celé jeho dílo. Několika drobnými čárami dokázal vyjádřit podstatu svých myšlenek. Tyto kresby byly vždy východiskem pro detailní zpracování prováděcích výkresů a plánů, které pod jeho pečlivým dohledem, kreslili jeho žáci.Významná většina ztvárněných předmětů byla kreslena ve skutečné velikosti a se všemi detaily. Kresba byla výchozím prostředkem k Plečnikově architektuře a nejdůležitějším předmětem v rámci jeho výuky. Ta začínala cvičením kreslení stínů pomocí techniky zvané rotace tužky, aby pak pokračovala vykreslováním detailů antických staveb,
při čemž Plečnik důrazně lpěl na jejich exaktním provedení. Díky takové průpravě byli jeho žáci často přijímaní do ateliéru Le Corbusiera, jelikož si velice vážil vysoké kultury jejich grafického vyjadřování
a Plečnika nazýval "le fameux dessinateur á la main tremblante". To souviselo z jeho způsobem kontroly i směru čáry skrze nepatrné chvění ruky. Plečnik ke kreslení výhradně používal tužku anebo inkoustové péro. Zvlášť zajímavé jsou jeho návrhy kreslené červeným inkoustem, které se tímto na první pohled výrazně liší od prací jeho asistentů. Plečnik své skici částečně také koloroval tak, aby řemeslníci správně porozuměli z jakého materiálu mají být provedené části jim navržených předmětů. Byl také schopen kreslit v různých perspektivách, při čemž nejvíce používal perspektivu kavalírskou a byl obdivován jak s přirozenou lehkostí a jen tak z hlavy dokázal správně volit měřítko svých náčrtů.
Vystavené kresby pocházejí z několika zdrojů a zahrnují i některé neuskutečněné návrhy, ke kterým patří například památník jihoslovanského krále Aleksandra Kara?or?eviće zamýšlený pro centrum Lublaně. Největší část je z pozůstalosti majitelova dědy ing. Matka Prelovšeka, který byl ředitelem Městského stavebního úřadu a zároveň byl dlouholetým Plečnikovým přítelem. Některé skici byly zakoupeny z pozůstalosti prvního Plečnikova asistenta France Tomažiče a další část byla získaná rovněž z pozůstalosti Plečnikova českého žáka Václava Ložka. Zvláštní dík patří architektu Miroslavu Řepovi, který do této sbírky přispěl darem několika výkresy z pozůstalosti svého otce Karla Řepy. Ten byl posledním českým Plečnikovým žákem, následoval ho do Lublani a také tam dokončil své studium.
Architekt Josip (Jože) Plečnik a jeho význam pro naši dobu
Slovinský architekt Josip Plečnik se narodil v Lublani v roce 1872, kde o 85 let později také zemřel. Ve škole se mu moc nedařilo a bylo proto rozhodnuto, že se v budoucnu stane pokračovatelem otcova truhlářského řemesla. Díky státnímu stipendiu se dostal na průmyslovou školu ve Štýrském Hradci, kde mimo jiné pomáhal profesorovi Leopoldu Theyerovi jako kreslič staveb pro tamní ring (okružní městskou třídu). Když otec v roce 1892 zemřel, byl Jože ještě moc mladý, aby mohl jeho dílnu převzít a tak odešel do Vídně, kde pracoval dva roky v truhlářské továrně. Přestože Plečnik ještě neměl dokončenou ani střední školu, přijal ho Otto Wagner do svého svého ateliéru na Akademii výtvarných umění, a to pouze na základě dvou kreseb, které si s sebou přinesl. Záhy však zjistil, že mu chybí základní technické znalosti týkající se architektury, což mu pro jeho vynikající kreslířské nadání Wagner umožnil dohnat, a o tři roky později opouštěl Plečnik školu jako jeden z nejlepších profesorových žáků. Následoval studijní pobyt v Itálii a Francii, z něhož se na několik měsíců vrátil do Wagnerova ateliéru, kde pracoval na projektu vídeňského metra. V roce 1900 se osamostatnil a na počátku praxe nedostatkem zakázek netrpěl. Tři roky nato se spřátelil s vídeňským továrníkem Johannem Evangelistou Zacherlem, který se stal, až do jeho odchodu do Prahy, Plečnikovým mecenášem. Díky Zacherlemu se dostal také do kruhu předních rakouských katolických intelektuálů, což mělo zásadní význam pro jeho vztah k sakrální architektuře. Neschopnost vydělávat peníze ho nakonec donutila opustit Vídeň a na přímluvu Jana Kotěry, svého spolužáka z Wagnerovy školy, převzal na začátku roku 1911 profesuru na pražské uměleckoprůmyslové škole, kde působil příštích deset let. Po skončení první světové války ho umělci ze svazu Mánes navrhli na post architekta Pražského hradu, který formálně vykonával až do roku 1935. President T. G. Masaryk si Plečnika velmi vážil, protože dokázal propojit svou architektonickou práci s podstatou jeho filozofického učení. Rekonstrukce Pražského hradu byla zároveň výtvarným vrcholem slovinského umělce. V roce 1921 Plečnik převzal profesuru na nově otevřené univerzitě v Lublani. Přátelství s inženýrem Matkem Prelovšekem, ředitelem městského stavebního úřadu, mu umožnilo přetvořit Lublaň z rakouského provinčního města na pozoruhodnou slovinskou metropoli. Velice aktivní byl také na poli sakrální architektury, která v jeho provedení v mnohém předčí ideály druhého vatikánského koncilu. Plečnik si v meziválečném období na poli slovinské architektury vybudoval jedinečné postavení, které však brzy po druhé světové válce ztratil. Díky jeho náboženskému postoji ho noví komunističtí pohlaváři více méně jen tolerovali, i když mu umožnili alespoň stavět válečné památníky po celém Slovinsku. Po jeho smrti v roce 1957 byl Plečnik rychle zapomenut a bohužel ani dnes není jeho postavení v rámci dějin slovinské architektury o mnoho lepší.Zcela jinak hodnotí Plečnikovu práci světoví odborníci. Ukázalo se totiž, že dějiny architektury 20. století zdaleka není možné definovat tak jednoduše, jak se donedávna zdálo. Vedle hlavního funkcionalistického proudu existovala ještě hrstka jednotlivců jako Švéd Gunnar Asplund, Řek Dimitris Pikionis či Němec Hans Döllgast, kteří šli svými vlastními nekonvenčními cestami. Plečnik patří ke stejné generaci jako Frank Lloyd Wright nebo Adolf Loos. Pocházel ze skromných poměrů provinční Lublaně a byl hluboce religiózním umělcem jako Katalánec Antoni Gaudí, ve své podstatě spíše konzervativní. Můžeme se ptát, jak je možné, že architekt s tak skeptickým pohledem na novou dobu technického pokroku mohl vůbec přinést něco pozitivního moderní architektuře? Nesmíme přitom zapomínat na to, že Plečnik byl také avantgardním autorem jednoho z vůbec prvních železobetonových kostelů. Studium u Wagnera, který měl spíše evoluční než revoluční postoj k umění, odpovídalo jeho povaze a dalo mu vše, co jako architekt potřeboval. Výjimečně nadanému umělci se pomocí Semperovské teorie "odívání" (Bekleidungstheorie) architektury podařilo přizpůsobit klasické umění antiky moderním účelům, aniž by přitom musel používat módní tvary své doby. Věnoval se základním tématům klasické architektury, jako například vztahu ornamentu a stavební struktury, otázce tíhy a podpěry, proporcemi a rytmem, osvětlením staveb, technologií klasických materiálů, a především otázce, jak je možné klasickými prostředky dosáhnout maximální monumentality stavby. Všechno to dnes zase nabírá na zajímavosti a stává se více než aktuálním. V době, která už neuznává žádné výtvarné normy, kdy je v umění vše povoleno, působí Plečnikova díla jako vzorový příklad věčných zákonů krásy. Když se na konci šedesátých let minulého století zrodila postmoderna, mnozí světoví architekti putovali do Lublaně a do Prahy vzdát Plečnikovi hold. Všechno, o co usilovali, už tam bylo, jenže v promyšlenějším a krásnějším provedení. Plečnik ale není žádný postmodernista. Nelze jej snadno zařadit do žádného stylového proudu, nejspíše by však mohl být předchůdcem dnes opět aktuálního umírněného regionalismu. Byl schopen jednoduchými prostředky dosáhnout maximálního uměleckého výrazu. Svůj kostel na lublaňských bažinách například stavěl z potrubí městské kanalizace, protože na nic jiného nebyly peníze.
Plečnikova díla nestárnou a nechlubí se nákladným provedením. Jejich přednost spočívá ve vyvážené koncepci, lidském měřítku a dokonalém rytmu. Jsou mnohovrstevnatá a zajímavá pro každého, kdo v architektuře sice hledá i něco dalšího, snaží se však přitom pochopit její základní pravidla.
Damjan Prelovšek/ Lublaň/ 2013
0 comments
add comment
